pondělí 29. září 2008

Nahradni plan

Vysledkem nahradniho planu bylo, ze jsem rano vyzvedla Koutaka s Ekem {Jana zustala doma neb je nemocna} a domluvili jsme se, ze sezeneme lod na nektery z blizkych ostrovu, kde jsme se chteli potapet a zevlit. Po hodine marneho bloudeni v pristavu, kdy jsme dostali jedinou nabidku na vylet na ostrov i s ubytovanim v cene "pouheho" 1 milionu Rp, jsme se vydali smer pantay Bungus. Marne jsme se tu snazili najit misto bez lidi, prijemne zakouti k vykoupani a prespani. Misto toho nas neustale nekdo otravoval - tu nam nabizeli vylet na blizky ostruvek {opet silena cena}, tu nas na ojeku chteli nekam zavest, jinde zase ubytovat. Asi po trech hodinach, co jsme se zoufale tocili v kruhu, jsme zakotvili u starych znamych bungalovu, kde jsme byli s Tomasem. A udelali jsme dobre - Eko si pujcil kytaru, sli na veceri a hlavne ve 2 hod rano se spustil hrozny lijak, ktery trval az do 10 hod. Byli jsme radi, ze nespime pod sirakem.

sobota 27. září 2008

Bukittinggi


Tak a zacaly nam prvni prazdniny. Cely pristi tyden mame volno, neb se slavi Lebaran {konec
Ramadanu - konecne!}. Meli jsme velke plany - Siberut, jezero Toba, Medan etc. Nakonec jsme s Yani naplanovali vylet do Bukittinggi a ve stredu jsme pozvani k ni domu na oslavy.
Bukittinggi lezi asi dve hodiny cesty busem od Padangu. Jizdenky jsme si museli zamluvit predem u jedne spolecnosti a vyjeli jsme opet klimatizovanym minibusem. Minibus je celkem pohodlny, obzvlaste kdyz sedite v prvni rade, prostor na nohy se tak vyrazne zvetsi {rozumej znormalni na evropskou velikost}. Za zvuku a videoklipu tradicnich indoneskych sladaku {vsichni tri jsme si po chvili nasadili sluchatka od MPtrojek} jsme pres Padang Panjang vystoupali do Bukittinggi.
Mesto je povazovano za celkem turistikce misto, hlavne diky svoji poloze v krasne prirode a pritomnosti dvou sopek - Merapi a Singgalang {2 880 m n.m.}. Zdolani Merapi mame v planu v nasledujicim mesici! Nyni jsme se ale vydali do mesta. V centru stoji vez s hodinami "Jam Gadang" {pozustatek po Holandanech}, ktera je povazovana za symbol mesta a muzete ji nalezt v podobe rozlicnych suvenyru. My jsme moc nepochopili, co jena ni tak uzasneho, podobne hodiny najdete v kazdem ceskem meste, ale Yani nam rekla, ze tady na Sumatre je to opravdu unikat a ze jsou to nejvyssi hodiny.
Kousek od hodin se nachazi obrovsky trh, ktery byl v plnem proudu. Nepredstavitelne mnozstvi stanku, uzke ulicky a chodbicky ustici buh{Allah]vi kam a sortiment od spodniho pradla, uterek, bot az po zeleninu a lednicky. My shaneli batoh, protoze ten, co si Jana koupila pred odjezdem v Tescu za bezkonkurencne nejnizsi cenu pouhych 150 Kc, vypovedel sluzbu uz na letisti a rozpadal se dal. Po hodine klickovani s nasimi batohy na zadech a spacaky v ruce si Janca zadny batoh nekoupila...
Usedli jsme do mistiniho maleho warungu na sate {specialne upravena ryze a male hovezi spizy}, abychom po chvili zjistili, ze jsme se vsichni tak trochu prilepili k cerstve natrenym lavickam. Naladu nam to nezkazilo a pote, co se Yani pomodlila v mesite, jsme vyrazili do zoo, o ktere vsichni celkem nadsene mluvili.
No, my o zoo nadsene nemluvili. Vstupne je 5 000 Rp a zahrada je celkem smutnym mistem, kde preziva par zvirat. O trech krokodylech jsme si nebyli ani jisti, jeslti stale ziji, orangutan ve vybetonovanem vybehu se smutne opiral o mrize a medved na svem pro zmenu betonovem placku chodil sem a tam. Tygry, lvy ani zirafy jsme nenasli { a nasledne se dozvedeli, ze tam ani nejsou, cimz se nam vlastne trochu ulevilo}.
Nocleh jsme meli domluveny u Neni, spoluzacky Yani. Zlutym angkotem jsme se dostali kamsi za Bukittinggi do ryzovych polich a byli privitani v krasnem tradicnim minangkabauskem domku celou rodinou. Po vyborne spolecne veceri, kdy nase indoneska konverzace opet trochu vazla, sla cela rodina do mesity a my na kratkou prochazku po vesnici. Poprve za celou dobu nam bylo trochu zima! Pocit husi kuze na rukou jsem si vylozene uzivala. Vecer jsme jeste dali particku Carcassone, rozdelili se tradicne na kluky a holky a sli spat.

Druhy den jsme se jeli podivat do parku, ze ktereho je vyhled na mensi kanon. Udelali jsme par fotek, par lidi si vyfotilo nas a vytahli jsme svacinku. Tim jsme vsak prilakali pozornost nekolika opic a v okamziku, kdy Jana vytahla balik susenek a jedne opici jednu dala, se sebehla cela tlupa. Do te doby roztomile opice susenky Jane vyrvaly z ruky a nebylo mozne je dostat zpet. Pote ji vzaly jeste jablko, shodily cepici z hlavy a dobyvaly se dal do batohu. Radeji jsme se rychle zvedli a odesli pryc.
V parku se jeste nachazi rozsahly komplex tunelu, ktery zde zbyl po Japoncich. Ve spleti chodeb jsme se malem ztratili, ale diky drzym, oprsklym a nevychovanym klukum jsme se zdarne dostali zpet k vychodu.
Odpoledne jsme se chteli presunout k jezeru Maninjau, ktere je vzdalene tak hodinu cesty autobusem. K nasemu prekvapeni byly vsak vsechny autobusy beznadejne obsazene a pozdeji odpoledne uz ani nejezdily. Duvod? Lebaran! Trochu mrzute jsme se tedy museli vratit zpet do Padangu a vymyslet nahradni plany.
















Smutny orangutan v zoo. Tradicni minangkabausky dum, kde jsme spali.

středa 24. září 2008

Mam ubytovani!

Nejvetsim dnesnim uspechem je to, ze jsem konecne i ja sehnala ubytovani. Asi po hodine hledani jakehokoli prazdneho kostu {samozrejme za vydatne asistence Yani} jsme konecne kapli na to prave. Budu bydlet nedaleko centra v baracku s dalsimi Indonesankami. Domacimi je postarsi hrozne moc sympaticky par. Mam vlastni pokoj fialkove barvy, jen nabytek {matraci a plastovou skrin} si musim dokoupit. Stehuju se samozrejme az po Lebaranu {oslava konce Ramadanu}. Uz se moc tesim, protoze me to snad konecne donuti mluvit indonesky. A taky modlitby, hudba a hlasite rvani kolejniho repraku, ktery visi u nasich dveri, konecne skonci. Kazde rano ve 4:00 pravidelne nasazuji spunty do usi, ale posledni dobu pritvrdli a vse je mnohem hlasitejsi. A na program zaradilii vecerni produkci. Je to naproste psycho, pred kterym neni uniku, pac po 21 hod proste na koleji byt musime!
A mame neuveritelne stesti! Dnes jsme od jedne nasi ucitelky dostali pozvani na jeji svatbu. Bude se jednat o tradicni minangkabausky obrad. Zhavime fotaky a nemuzeme se dockat. Hura!

pondělí 22. září 2008

Kozi projekt

V pondeli jsme s Jancou dostaly prilezitost jet se podivat na jeden zemedelsko-socialni projekt. Jedna se o farmarsky projekt organizace Heife, ktery pomaha mistnim farmarum tim, ze jim daruje nekolik koz, o ktere se musi starat a mladata potom v ramci komunity darovat nekomu dalsimu.
Jeli jsme autem do vesnice Limaupuluh kota, vzdalene opet cca 4 hodiny od Padangu {vtipne bylo, ze stejnym smerem jako Harau valley}. Kochaly jsme se krasnou krajinou a prirodou - hory, dzungle a ryzova pole. Dojeli jsme do celkem zapadle vesnice, kde jsme zkontrolovali asi tri rodiny a jejich kozy a byli jsme pozvani na spolecnou veceri. Jako dve cizinky jsme byly opet velikou atrakci v cele vesnici a psotupne se z nas stavaji profesionalni fotomodelky. U vecere jsme se jeste vyptavaly na podrobnosti projektu a Budy {vedouci projektu, ktery vystudoval socialni praci v USA} nam na vse ochotne odpovidal. Nakonec z nej vypadlo, ze si temer cela vesnice mysli, ze jsme dve Americanky, ktere financuji jejich projekt. Dost nas to zarazilo a trochu nastvalo, ale se svoji lamanou indonestinou jsme ani nemely moc sanci to lidem vyvracet.
Domu od Padangu jsme se vratili druhy den odpoledne. Diky tomu nam odpadla skoda, pac Koutak tam nechtel jit sam. Nechapu proc! :-]

neděle 21. září 2008

Harau Valley


Skalni masiv Harauskeho udoli


Jeden z nekolika vodopadu

Dopoledne jsme se presunuli do Harau valley. Vyuzili jsme dalsiho mistniho typickeho prostredku - motorky, k niz je pridelana karka. Vesli jsme se vsicni!
Udoli Harau se nachazi asi 20 min jizdy od Paryahkumbuhu a je zname svymi vodopady a skalnimi stenami. V horku jsme si prosli hlavni velke vodopady, ale vzhledem k tomu, ze jsme temer primo na rovniku, tak kolem poledne moc stinu opravdu nebylo. Po dvou hodinach nas horko zmohlo na tolik, ze jsme zapadli otevreneho warungu a dali si nudle. Po stolech se prochazely slepice a videli jsme prvni blondatou holcicku. Eko nam vysvetlil, ze nema odbarvene vlasky, jak jsme si mysleli, ale ze ma poruchu pigmentu.
Vysplhali jsme se jeste na vyhlidku odkud byl krasny vyhled na cele udoli. Janca s Ekem se pred tim jeste stihli vykoupat pod vodopadem. Pak uz jsme jen cekali na autobus zpet domu. Mezitim jsme par mistnich kluku naucili ceske "cau" a hodinu jsme tak neposlouchali nic jineho.

Pohled do kraje z vyhlidky s dukazem, ze jsem tam opravdu byla :-]

Do Padangu jsme se dostali az kolem osme vecerni, i diky tomu, ze jsme po zapadu slunce museli zastavit u prvni hospody, aby se vsichni {hlavne ridis} mohli najist. Na kolej jsme dorazily o 15 min pozdeji a musely se tak dobouchavat na ibu asrama {kterou Koutak prekrtil na "ibu nasrana"}.

sobota 20. září 2008

Navsteva u Eka



Vstavali jsme jeste pred vychodem slunce. Potrebovali jsme se rychle dostat zpet do Padangu, jelikoz jsme byli na vikend pozvani k Ekovi domu. Planovany odjezd se nakonec posunul {nikoli kvuli nam} a kolem 11 hod jsme stastne vyrazili.
Cesta trvala skoro ctyri hodiny, absolvovali jsme ji vsak klimatizovanym mikrobusem. Celkem pohodlne. Prvni zastavka byla jeskyne Ngalau Indah. Jeskynni komplex plny netopyru, par krapniku, tma a vlhko. Pujcili jsme si baterku a trochu to tam prozkoumali.
Pote jsme vyrazili do Ekovi rodne visky jmenem Paryahkumbuh. Dostat se tam bylo mozne jen ojeku {skutru}. Vesnice se nachazi mezi ryzovymi poli, kokosovymi palmami a jedna se o typickou zemedelskou oblast. Eko nas pozval k sobe domu, predstavil nas svoji mamince a mladsimu brachovi, kterym jsme prinesli nejake sladkosti. Domek to byl opravdu skromny, ale my si ho uzili a nasavali tak pravou vesnickou atmosferu.
K veceri se podavala ryze {vypestovana na vlastnim policku}, paliva ptaci vejce {vlastnorucne buhvi kde sebrana} a paliva ryba {vlastnorucne chycena v rece}. Je neuveritelne, ze v kazdem domku az chatrci maji na zahrade obri antenu k prijmu televizniho signalu. Eko nam vsak nabidl holywoodsky trhak na DVD a tak jsme na ratanovych podlozkach na zemi sledovali uprostred Sumatry Sandru Bullock, kterak bojuje o zachranu sveho manzela.
Zajimave bylo jeste zjisteni, ze v domku se nenachazi zachod. Chodi se tak nejak asi do poli nebo nekam dal. Jeste ze me strevni obtize opustily...





















Eko a vitr ve vlasech

pátek 19. září 2008

Zevling na pantay Bungus


Kolem desate ranni jsme angkotem vyrazili hledat Toma a plaz. Nebylo to tak tezke, takze asi za hodinu doslo k stastemu shledani. Kdybych nemela strevni obtize dala bych si s ostatnimi pivko v mistnim baru. Takhle jsem dopadla jen s horkym cajem.
Svet je neuveritelne maly! Po chvili rozhovoru z Tomase vypadlo, ze hraje v Praze lakross, a spravne - modri uz vedi- Zaka samozrejme zna a dokonce hraji spolu v tymu! Timto Zaka pozdravuju :-]
Tomas si na plazi pronajal maly bungalov {za 35 0000 Rp}. Cele odpoledne nas tedy bavilo koupat se v mori, opalovat se, potapet se, jezdit ve vydlabane lodce a svete div se - ja s Jancou jsme mely normalni plavky! Preci jen se jedna o trochu vice turistickou destinaci {turistku jsme vsak videli jen jednu}. Tomas jezdil na skutru pravidelne pro pivka a okusili jsme i mistni whisky, kterou sehnat v dobe Ramadanu byl opravdu orisek. Nakonec jsme se rozhodli zustat pres noc. Krasu zapadu slunce do more pozorovany z nafouknute pneumatiky kolebajici se na hladine ani nema cenu popisovat.
Po veceri v mistnim warungu nas Tomas jeste seznamil s Iwanem. Iwan stravil pred sedmi lety skoro dva roky v Praze! Cesky uz moc neumi, ale stale si pamatuje ruzna mista a tak. Setkal se i s Kajou Gottem a dalsimi ceskymi celebritami. Jak rikam - svet je proste malej!
Prespali jsme na plazi pod sirakem, Tomas si drze dokonce vytahl postel primo na plaz :-]

čtvrtek 18. září 2008

Adventure team a vylet k rece

Vikend nam zacal v podstate ve ctvrtek, kdy nam odpadla cela vyuka. Navzajem jsme si alespon precetli svoje ukoly, co jsme vecer sesmolili a sli na internet. Sesli jsme se opet s Yani a vyrazili prozkoumat, co obnasi Adventure team. Jedna se podle vseho o partu lidi, kteri lezou po horach, do jeskyn, po umele stene, jezdi na raftu a tak vselijak podobne. Moc se nam to libilo, tak uvidime, co se z toho vyvrbi.
Yani nam ukazala svoji fakultu - zemedelka. Janca s Koutakem byli v laboratorich nadseni, mne to jen pripomnelo hodiny hruzy chemie na gymplu. Poznali jsme pak jeste druhy Adventure team a vyrazili na naplanovany vylet k rece.
Reka je hned pod kampusem, tak 15 min pesky z kopce dolu napul dzungli. Da se v ni pry i koupat, je tepla zase jak kafe, ale vzhledem k tomu, ze je stale {!} Ramadan, tak by to nebylo uplne nejvhodnejsi.
Janca ma nove ubytovani! Trochu ji zavidim, ale doufam, ze co nejdrive taky neco sezenu. Myslely jsme si, ze domluvu s pani domaci zvladneme samy, ale chyba lavky. Nakonec jsme poprosily o pomoc Koutaka, ktery se svoji vetou: "EEEE, nekdo tady...... EEEEEE......" doprovazenou bohatou gestikulaci moc problem neobjasnil. Poslali jsme potupne pro Eka.
Vecer jsme se sesli s Tomasem, coz je Cech, ktery jezdi pracovne do Indonesie {kamarad kamaradky Janci :-] }. Dali jsme si vybornou veceri, opet tradicne servirovane padangske speciality. A domluvili se, ze se v patek setkame na plazi {pantay} Bungus. Manazerka Yani zaridila Tomasovi jeste motorku a rozloucili jsme se.

úterý 16. září 2008

Same male uspechy

Uspech c. 1:
Mame pocit, ze uz neco rozumime a ze po tydnu jsme udelali pokrok. V hodinach uz jen tupe nezirame a zvladame zakladni komunikaci.
Uspech c. 2:
Dostali jsme prvni milion! Nikoli z Jakarty, ale "pujcila nam ho universita.
Uspech c. 3:
Odevzdali jsme pasy k prodlouzeni viz!
Uspech c. 4:
Nasli jsme vcerejsi pradelnu a dostali vsechno svoje obleceni ciste a vonave. Nic se neztratilo.
Uspech c. 5:
Yani nas informovala, ze na universite jsou ruzne kluby, do kterych se muzeme prihlasit. Nejvice nas laka klub "Milovniku dobrodruzstvi".
Neuspech c. 1:
Na smluvenou schuzku s novinarem, novinar nedorazil.

pondělí 15. září 2008

Pondeli aneb Hledani pradelny

Dnesni den probehl vicemene v poklidu. Vyuka neodpadla {ani my ne, i kdyz ja jsem obcas k tomu nemela daleko} a na rektoratu jsme znovu zaprudili s penezi a vizi. Mame prijit zitra :-] Claire je porad stejne protivna, dnes jsem ji mela uz opravdu plne zuby. Jeji povyseny pohled, zvednute oboci a divne naspulena pusa me jaksi zahadne vytaci {obcas az do bela}. Ale asi to je nejaka osobni zkouska asertivity a tolerance...
Po skole jsme meli jediny ukol a to najit pradelnu. Uplne {ale opravdu uplne} nacpanym autobusem jsme dojeli na Pasar Baru a zacali hledat napis Laundry. Asi nema cenu popisovat, jak jsme se ztratili. Ehm, hrozne jednoduse. Najednou jsme po dvou zahnuti byli kdesi pro zmenu v ryzovych polich a s poznanim, ze ne vsechny ulice museji byt kolme. Asi po hodine, kdy jsme se jaksi vzdalovali od mesta, jsme potupne chytili projizdejici angkot a nechali se zavest zpatky na Pasar Baru.
Po dvou velmi lamanych otazkach jsme konecne nasli cosi, co se vydava za pradelnu {poznavaci znameni - nekolik lusu obleceni susicich se u prasne silnice a vaha s kosikem}. Shodli jsme se, ze radeji nechceme vedet, jak samotne prani probiha {do ted si nejsem jista, zda pere pracka nebo pani, ktera nas obsluhovala} a jen si zitra vyzvedneme vonave pradlo. Uzavirame sazky, kdo co dostaneme a kolik toho bude chybet.
Odpoledne venujeme uceni a spolecne s Jancou se opravnene rozcilujeme nad slozitosti noveho jazyka. Vecer zjistujeme, ze kolej se zavira opravdu presne v devet. Nas "pozdni" prichod {5 minut} vsechny pobavil. Nejde jen o uzamceni brany, ktera se da bez problemu prelezt, ale jde hlavne o uzamcene dvere do domu. Chceme se odstehovat...

neděle 14. září 2008

Nedelni vylet do Pariamanu

Na nedeli jsme meli naplanovany vylat s Yani a jeji maminkou do nedalekeho mestecka. Sraz byl v osm rano na nadrazi a my se tesili, ze pozname krasy indoneskych vlaku. Bohuzel nestalo se tak. Yani pozapomnela, ze je Ramadan a ze vlaky jezdi podle specialniho jizdniho radu. Ano, nas vlak jel o hodinu drive... Pres zacpu ve meste jsme se prodrali na jeho opacny konec a chytili autobus. Kupodivu v nem nehrala hudba! Jen na chvili jeden typek na kytaru, ktereho jsme nalezite odmenili par drobnymi.
V Pariamanu jsme se seznamili s pribuznymi Yani a mohli jsme ochutnat jakesi placky s kraby a jinou zapecenou haveti. Zvladl to jen Koudy {klobouk dolu}, ja jen okousala celou placku a kdyz prislo na kraba, vzdala jsem to. Ale dle Koutaka jsem o nic neprisla, ba dokonce jsem udelala dobre.
Nekolik hodin jsme pak prijemne zevlili na mistni plazi, ktera je mnohem cistejsi nez v Padangu, pozorovali rybare a jejich lodky a male ostrovy nedaleko od pobrezi.Od Yani a jejiho kamarada Adeho se mi dostalo i kratke prednasky o historii Indonesie.
V 15:15 jsme nasedli do vlaku {cena temer 4x nizsi nez autobus, doba jizdy vsak 2x delsi} a uz jsme byli jen mezi ryzovymi poli a palmami. Yani s Adem do nas horem dolem hustili ruzna indoneska slovicka a vety a my si snad dokonce i neco zapamatovali.
Po dvou hodinach jsme dojeli do Padangu a my se vsichni tesili, jak pujdeme hned domu, kde si zdrimneme a celkove odpocineme. Yani na vsak se zcela nevinnym vyrazem pozvala k sobe domu a my tam stravili dalsi dve hodiny. Seznamili jsme se s celou jeji rodinou, videli svatebni fota sestry, zkusily si jilbab {muslimsky satek}, zjistili, zse sadky na ryby a koupelna muze byt nekdy totez a pak slavnostne vsichni dohromady povecerli. Na zemi a rukama {pro zmenu}. Vypadali jsme ale asi trochu zoufale, protoze za chvili nam podali lzice. No jen si zkuste jist ryzi, ktera nelepi, rukama!
Vecer uz jsme jen vycerpane za zvuku modliteb rychle usnuli.

pátek 12. září 2008

Vylet na Air manis


V patek nam odpadla skola a tak jsme se domluvili s Yani, Pintem a Ekem, ze podnikneme vylat na plaz Air manis {v prekladu Sladka voda}. Opet se nam potvrdil indonesky "jam karet", to kdyz jsme na Yani cekali asi dve hodiny. Ale uz jsme si zvykli a tak jsme se jen smali a Eko hral na kytaru.
Kolem treti odpoledne jsme se angkotem dostali na nejkrasnejsi misto, co jsme tu zatim videli. Nadherna plaz, spousta kokosovych palem, zadni lide {jen par mistnich, kteri nam hned pripravili neco dobreho k jidlu}, proste jak z katalogu cestovni kancelare. Kousek od plaze je ostrov, ktery se jmenuje Maly banan {Pulau Pisang} a pri odlivu se na nej da dostat suchou nohou. My se za prilivu dobrodili do puli pasu. Prvne jsme se vykoupali! Obesli jsme a obeplavali cely ostruvek dokola a byli neskonale stastni.
Hned jak jsme se vratili na pevninu, akcni Yani rozbalila stan, to aby bylo kazdemu jasne, ze tam opravdu prespime a ze se do mesta vracime az zitra. Koupili jsme u mistnich par piv, kluci hrali na kytaru, Janca se pokousela zonglovat a vecer hrozne prijemne plynul. Vsude neuveritelny klid, nad nami mesic, jen par komaru kazilo tuto idylu. Nakonec sly zensky spat do stanu, chlapi samozrejme zustali venku pod sirakem. Ekovi az tehdy doslo, ze mu bude asi zima tak me nelenil vzbudit a vzit si muj spacak. Rada jsem mu ho pujcila :-]



Rano jsme se vzbudili kolem devate, posnidali a vyrazili znovu na Maly banan, tentokrat s brylemi a snorchlem. Byl prave odliv, tudiz velmi malo vody. Videli jsme ale zase velkou spoustu roztodivnych krabu a krabicku, musli, ryb a ruzne jine male morske haveti. S Koutakem jsme zahledli i nejakeho vetsiho plaza, jesterea {ze by varan?}. Obdivovali jsme se pak ruznym druhum koralu, jak zivym tak mrtvym. S brylemi jsme se potapeli jen chvili, protoze nas vzdycky kazda vetsi vlna hodila na prvni koral, ktery nas pekne poskrabal a my ho na oplatku znicili. Tak jsme to radeji vzdali.
Za zminku jeste stoji nas {muj a Janci, Honza se zasadne koupe v trenyrkach} koupaci ubor. Spadli jste z visne, pokud se domnivate, ze se koupeme jen v plavkach. Jsme v muslimske zemi a navic je Ramadan! Tudiz pres plavky vzdy navleceme kratasz a tricko {kosili} - extremne pohodlne pri plavani! Ale nikoho tak nepoburujeme :-]
V sobotu vecer nas jeste cekala vecere s dalsi kamaradkou, Wani. Mysleli jsme si, ze jsme pozvani k ni domu, ale nakonec se ukazalo, ze slo jen o spolecnou veceri s kamarady v warungu. Trochu se nam ulevilo, byli jsme totiz vsichni pekne unaveni. K jidlu tradicne ryze a kure, vse se jedlo rukama. Stale musim trochu trenovat a hlavne nezapominat, ze leva ruka je necista a vse tedy delat pravou. Nevim, co by si tu pocala moje mila levoruka sestricka :-]
Vecer uz jsme jen padli do postele a rychle usnuli. Cekal nas dalsi vylet.


Eko a Pinto








Maly bananovy ostrov a deste

čtvrtek 11. září 2008

Den patnacty - navsteva u Koutaka

Dnes jsme meli jen jednu hodinu, druha odpadla. Ale i ta jedna mi stacila, vzdycky mam pocit, ze se mi rozskoci hlava. A vzdycky si rikam: "Holka, musis vecer studovat!" Ale proste porad neni cas!
Po skole jsme se sesli s Yani a jeli spolecne do mesta nakoupit dalsi nezbytnosti {zabky, hrnek, sukne,...}. Yani je opravdu moc mila, trpelive nas vodila po obchodech a potom s nami {hlavne s Honzou} hledala nejake lepsi ubytovani. Nasli jsme par kostu a jeden pekny domek {cast domu} k pronajmu. Musime se ale nejdrive sami dohodnout a rozhodnout, co vlastne chceme. Bylo by mnohem lepsi bydlet s nekym mistnim, tak jako ted Koutak.
Odpoledne jsme navstivili Donnu {Robbyho} v kancelari a pozvali ho na vylet, ktery jsme naplanovali. Zitra se totiz chystame na plaz za mesto Air manis a na Maly bananovy ostrov, kam se za odlivu da dojit suchou nohou.
Na patou hodinu jsme byly ohlaseny ke Koutakovi na navstevu. Ma to tam fakt super. Na gauci a po zemi sedelo asi tak 15 lidi, hrali na kytary, bavili se s nami, ucili nas trochu indonesky a v pul sedmy konecne mohli zacit jist. Dali jsme si neco malo jidla dohromady a vsichni zacali stastne kourit.
Janca domluvila, ze se pujdeme jeste podivat na jeden dum asi 200 m od Koutaka, kde bydli holky. Moc se nam tam libilo, pristi tyden se rozmyslime co a jak.
Vzhledem k tomu, ze bydlime na koleji, musime byt zpatky vzdy do deviti hodin. Kluci nas odvezli na motorkach a my je za to pozvali zitra na plaz. V planu mame opekani burtu a zpev u kytar. Uz se hrozne moc tesime, zse se konecne vykoupeme. Je na case!

středa 10. září 2008

Den ctrnacty - velky uklid

Dnesni vyuka probihala celkem v pohode a mne osobne vice vyhovovala. Meli jsme i obe dve hodiny, nic neodpadlo. A hlavne jsme prokoukla Janu s Koutakem. Oba se tvari a prikyvuji, ze rozumi a ze vi, ktera bije, neco si zapisuji, proste vypadaji mnohem vice sofistikovaneji nez ja, ale rozumi jen o malicko vice! Ja se porad tvarim jako nechapavy blb, budu muset zmenit strategii.
Po skole jsme si sli vsichni {3J} sednout na chvili do warungu, pac Honza k nam na kolej pochopitelne nesmi. Bylo nam ho uprimne lito, celou dobu totiz usinal a vypravel, jak se ve sve chatrci v ryzovych polich prilis nevyspi. Politovaly jsme ho co se dalo a po chvili se rozloucili. Mely jsme v planu totiz velky uklid!
Celkova ocista a desinfekce pokoje nam zabrala asi dve hodiny. Shodly jsme se, ze lip ten pokoj nikdy nemohl vypadat. Vydrbaly jsme i sitku proti komarum, na kterou veky opravdu nikdo nesahl. Jsme s vysledkem vice nez spokojene.
Za odmenu jsme sly do naseho warungu na veceri a pak na internet. Jeste pred tim jsme se opet vyfotily asi s deseti sousedkami. Porad si je vubec nepamatujeme a pleteme si je. Legrace. Nel ve warungu nas pravdepodobne zkousi, co vydrzime. Vecerni ryze totiz byla neuveritelne paliva! Nejdrive nam teklo z nosu, pak i z oci a nemohly jsme prilis dychat, za to jsme pobavily cele osazenstvo a jen ze sebe vypravily "pedas, pedas" - palive, palive. Veceri jsme kazda zajedla bananem. Bylo to nezbytne!

úterý 9. září 2008

Den trinacty - prvni vyuka

V cca 4 hod rano se z reproduktoru {ktery je hned vedle naseho pokoje} ozvalo stare zname "salam alejkum" a pokracovalo se buzenim a pobizenim k tomu, ze slunce jeste nevyslo a tak se kazdy spravny muslim/ka ma cas jeste najist. Nasledovalo bouchani asi ctyriceti dveri a rev dvojnasobneho poctu muslimek. Dost nas to s Jancou vydesilo a zacaly jsme pocitat, za jak dlouho skonci Ramadan. Vysledek: za hodne dlouho, pred tydnem teprve zacal!
Na prvni vyuku jsme samozrejme dorazily pozde. Honza cekal s pulhodinovym predstihem, my zpocene prisly zase o pul hodiny pozde. V prumeru je to dobry. Za to jsme si pekne prosly cely kampus, jelikoz fakultu literatury ne a ne najit.
Hodina to byla zajimava... Nerozumnela jsem v podstate ani slovo a prednasejici chtela byt opravdu drsna, takze anglicky se nemluvilo. Mno, chvilemi to bylo vesele, chvilemi k placi. Ale prezila jsem! I za pritomnosti Pigfroga, ktery byl samozrejme nejchytrejsi.
O prestavce nam Jusuf oznamil, ze nas nechteji prilis pretezovat a tudiz druha hodina odpada. Jeste si ofotil nase pasy {nikoli kvuli vizu} a propustil nas domu. Jeli jdme do mesta udelat velky nakup - predevsim cistici prostredky a ja chtela alespon kilo zeleniny {trpim tu nejakym nedostatkem vitaminu asi}. Ve 35*C {minimalne} jsme vse zdarne nakoupili, jen snuru na pradlo jsme s Jancou nezvladly ani pomoci kolicku vysvetlit.
Po mensim pikniku v parku jsme kontaktovali dalsiho cloveka z couchsurfingu. Mistem setkani byla posta a nasledny vylet k mori na plaz, kde jsme meli obdivovat nekolik mistnich surfaru. Koutak suverenne prohlasil, ze vi, kde se posta nachazi a my s Jancou jsme ho jen tupe nasledovaly. Po pul hodine nam doslo, jaka to byla chyba! Posta se nachazela asi 150 m od mista, kde jsme jedli, ale bohuzel opacnym smerem nez si Koudy myslel. Temer po hodine, uplne zplaveni, jsme ji v zaveru nasli.
Setkali jsme se se tremi holcinami a jeli s nimi na vytouzenou plaz. Bohuzel jsme s sebou nemeli plavnky {rozumej kratasy aspon ke kolenum a tricko}. S Jancou jsme pak mohlz jen tise zavidet Koudymu, ktery se osmelil a vykoupal se v trenkach. Prvni koupel v Indickem oceanu a my sedely oblecene na plazi! Chjo, chjo. Bratr jedne nasi kamaradky nam ale slibil, ze nas bude ucit surfovat tak se nam nalada hned zvedla a doufam, ze to bude pravda.
Po prijezdu na kampus, kdy na nas cely autobus kricel, ze vystupujeme spatne, jsme zasly do naseho oblibeneho warungu. A pro zmenu si daly smazene nudle {docela palive, ale zvladly jsme to}.
Chvili po nasem navratu na kolej se ozvalo nesmele zaklepani a zahy na to vrthlo do pokoje asi osm holek. Tak jsme se fotily, podavaly si ruce a pomohly jsme jim s par anglickymi vetami. Ony nam pro zmenu s indonestinou. Jsou vsechny moc mile, jen asi tak o sedm let mladsi a hlavne mame problem je od sebe rozeznavat {hlavne ty osatkovane}.
Pouzili jsme dnes dalsi dopravni prostredek - bacak. Jedna se o koloriksu nebo tak neco a cena je stejna jako za cokoli jineho {2000 Rp}. A vcera jsem se pristihla, ze si zacinam uzivat hudbu v autobusech! Pokrok!

pondělí 8. září 2008

Den dvanacty - prvni den ve skole

Rano se nam potvrdilo, ze v Indonesii opravdu existuje "jam karet" - gumovy cas. Dle pokynu jsme byli nachystani pred osmou hodinou a samozrejme pro nas auto prijelo v pul desate {bez jakehokoli vysvetlovani, nerku-li omluvy}. Ridic nas zavezl na universitu, ktera je od mesta vzdalena tak pul hodiny jizdy autem. Cely kampus je situovan na kopci, ktery obklopuje dzungle a je odtud krasny vyhled jak na mesto a more tak na okolni hory.
Potkali jsme se s Claire {ktera cekala uz asi dve hodiny a evidentne z toho byla zaskocena} a s nekolika cleny ucitelskeho sboru. Dostali jsme rozvrh, ctyrikrat tydne dopoledne jazyk a v patek studium kultury. A dozvedeli jsme se, ze Claire bude navstevovat hodiny s normalnimi studenty, trochu se nam ulevilo...
Jusuf nam zaridil ubytovani na mistni koleji primo v arealu kampusu. Jen s tim problemem, ze chlapecka je jaksi "full". Vyvstavala tedy stara znama otazka: "Kam s nim?" {rozumej Koutaka}. Jeden student se hned nabidl, ze maji volny pokoj v domku, ktery si pronajali a ze je to za skvelou cenu {600 000 Rp za rok!}. Koutak zajasal a ulevilo se mu {ne na dlouho}.
S Jancou jsme se ubytovaly. Strasili nas ctyrluzkovymi pokoji, spinavymi koupelnami a kdovi co jeste. Pokoj je nakonec dvouluzkovy {zelezna palanda}, je tu stul, skrinka. Proste Vetrnik hadr. Jsme silne zeny zvykle na ceske koleje, takze jsme obe suhlasne prohlasily, ze je to super a ze se nam tu libi. Ani jsme nelhaly. Jsme tu pro vsechny {samozrejme jen holky, jsme na prisne divci koleji} opet velikou atrakci. Vsechny se s nami chteji seznamit, potrast rukou a procvicit si anglictinu. Zatim je to mile a my verime, ze se diky nim naucime rychle indonesky.
Honzovo ubytovani je o poznani jine. Jde o maly domek uprostred ryzovych poli obyvany asi 8 dalsimi studenty. Prvni dojem - polosquat, super misto pro party, ale bydlet by se nam tam asi moc nechtelo. Koudy ma vlastni pokoj {oprava - bydli tam jeste dalsi 4, 5 lidi}, kde toho krome plisne na zdi moc neni. Zachod a koupelnu snad radsi ani popisovat nebudu. Ale my mu moc drzime palce a verime, ze to tam alespon chvili vydrzi.
Claire se ukazala dnes byti milou a vzala nas do jednoho obchodaku, kde jsme si koupily nejaky plastovy nabytek a Koudy matraci. Pote nas Claire pozvala k sobe domu. Trochu jsme se divili, ale zahy jsme pochopili proc. Chtela se proste pochlubit. Vstoupili jsme do obriho domu s kozenymi sedackami, malou posilovnou, dvema kuchynemi a bazenem a meli se tvarit ohromene. Udivilo nas to, pravda, ale shodli jsme se, ze je to trochu moc, takhle Indonesie proste nevypada!
Pote co jsme se dostatecne pokochali, najedli a doobdivovali Clairin pokoj {2 miliony Rp za mesic - dvojnasobek stipendia!} jsme mistni dopravou dojeli zpet na kolej {Koudy na ryzova pole}.
Mistni doprava stoji za malou zminku. Konecne jsme pochopili system, jak funguje. Naskocit a vyskocit totiz muzete kdekoli. V opeletu, angkotu staci na ridice zakricet "kiri", coz znamena doleva a on hned zastavi. V autobuse zase staci jen zatleskat. V praxi to znamene, ze lide stale tleskaji a autobus zastavuje temer kazdych 100 metru. A za chvili se z nas stanou velci znalci mistni hudebni sceny, jelikoz ve vsech dopravnich prostredcich vam ji dopravaji v dostatecnem mnozstvi a hlavne decibelech!



S Jancou na koleji

neděle 7. září 2008

Den jedenacty - setkani s Robbym

Spi se nam tu naprosto skvele. Ja se vzbudila az v 11 hod a asi pet minut na to nervozne zaklepal Koutak, jestli uz nekam vyrazime. Vzbudili jsme tedy i Jancu {i pres jeji silne protesty} a uvarili si kafe a caj ke snidani. Prvni kafe skoro po dvou tydnech - no lahudka!
Diky Janci jsme zkontaktovali nekolik mistnich lidi z couchsurfingu a dali si sraz s Robbym pred Matahari. Po kratsim cekani opravdu dorazil trochu vyssi Indonesan s plynulou anglictinou a vzal nas k sobe do prace, coz je medialni centrum starosty. Seznamili jsme se tak i s dalsimi lidme, jiste vlivnymi. Robby byl moc fajn, ukazal nam fotky z blizkeho ostrova a my se okamzite rozhodli, ze tam musime co nejdrive jet. Raj na zemi!
Robbyho bratr nas potom zavezl podivat se na jeden kost {pokoje k pronajmu} a my byli uneseni. Jen cena je trochu vyssi, tak jeste chvili pockame a poradne se rozkoukame. Cely dne jsme mluvili o tom, ze bychom radi na plaz, kde bychom se mohli vykoupat. S Janci jsme si k plavkam pribalily tricko a kratasy, jelikoz nam bylo hned od zacatku jasne, ze v bikinach se tu nevykoupeme. Hrozilo by nam okamzite ukamenovani :-]
Vsichni se velmi divili nasemu napadu a my byli pouceni, ze behem Ramadanu se nikdo nekoupe a ze tak budeme opravdu velka atrakce. Nepolevili jsme a trvali jsme na svem! Opet jsme nasedli k nekomu do auta a pridala se k nam i Yani - muslimska holcina {25 let}, moc sympaticka.
Kdyz jsme vsak dorazili na plaz urcenou ke koupani, vzdali jsme to i my odkojeni Berounkou. V mori plave bordel, na plazi se povaluji odpadky a mezi nimi tu a tam mrtva slepice ci krysa. Nechali jsme si zajit chut a radeji se vydali na vylet na blizky poloostrov zarostly dzungli. Ukazalo se to byt jako dobra volba. Diky Yani bylo vse mnohem jednodussi, na druhou stranu reky nas prevezla tradicni lodka {za 1000 Rp} a i cestu k vrcholu jsme diky ni nasli bez problemu. Jakesi pani, ktera prave vysla z domu s nejakymi zlutymi papirky, jsme museli zaplatit vstupne. Asi nas ani prilis neokradla, jelikoz nas to kazdeho stalo 1500 Rp.
Dale uz nasledovalo jen Jirikovo videni. Sli jsme v podstate dzungli, videli prvni opici, pozorovali mistni rybare a k tomu se nezbytne potili. Stalo to ale za to! Zapad slunce do more pozorovany ze skaly v pralese se ani neda popsat. Vyrazilo nam to dech a opet jsme zajasali nad mistem, ktere jsme si zvolili k rocnimu pobytu. Presne v 18:24 po zvuku sireny z mesity jsme nabidli Yani vodu a placky a sami si dali slavnostne kretek. Za tmy a svitu luny jsme pak sesli zpst do civilizace.
Vratili jsme se opeletem za Robbym, snedli vybornou veceri {kwiatak goreng special} a sli si domu zabalit. Nyni uz jen nervozne ocekavame, co bude zitra. Je totiz prvni skolni den!

sobota 6. září 2008

Den desaty - prvni den v Padangu


Dnesni den {hodnoceno vecer} byl naprosto bajecny. Stihli jsme spoustu veci, ktere jsme si naplanovali, ze stihneme. Vstavali jsme konecne az kdy jsme chteli, tzn. kolem 11 hod. Ke snidani jsme si s Jancou daly ceske polystyrenove chlebicky s jogurtovou polevou a jablko. Koutak pro zmenu prohlasil, ze nema hlad, ze preci vecerel! Uz jsme se jen usmaly.
Po dvanacte hodine jsme vyrazili na pruzkum mesta. Jeste jsme na odchodu potkali chlapika mluviciho anglicky a nemecky a bylo nam vse jasne.
Mesto se zda byt docela pekne. Je tu taky spousta troubicich aut, prechody se ignoruji, semafory jsou pouze orientacni a vsichni neustale drzi ruku na klaksonu. V porovnani s Jakartou ale temer balzam. Prochazeli jsme se mestem a zjistili, ze je tu spousta obchodu {takze varovani nekterych skodolibych studentu se ukazala byti licha}. Na jednom rohu v malem kramku jsme si uspesne vsichni koupili nove sim karty. Bylo velmi vtipne a zaroven vycerpavajici se domluvit, co vlastne a hlavne za kolik chceme. Nakonec jsme uspeli a poridili dve simky za 15 000 Rp {30 Kc}. Mam tedy nove indoneske cislo, ktere na pozadani {asi pres mail nebo me ceske cislo} s radosti poskytnu :-]
Ve meste je jedno nakupni centrum s jedinymi eskalatory v Padangu. To jsme proste museli videt. Kdyz uz jsme obchodni dum Matahari {Slunce} konecne nasli, rozhodli jsme se, ze si koupime neco pekneho na sebe pro prvni skolni den. Honzovi jsme vybrali krasnou vinovou {cervenou} kosili s mistni batikou a opravdu mu moc slusi. Vypada jako nejaky kolonizator konce 19. stoleti. My s Jancou si taky neco nakoupily, ale vypadame celkem normalne, vubec ne kolonizatorsky.
Vzhledem k tomu, ze prave probiha Ramadan, neni mozne si po cely den {asi do 18 hod} koupit na ulici cokoli tepleho k jidlu. Jednou jsme to preci jen zkusili u jednoho stanku, lec prekvapive marne. Na trhu jsme si alespon procvicili smlouvani {vubec, ale vubec nam nejde} a koupili si jakesi suche krupave placky a male livanecky s trochou cokolady uvnitr.
Konecne jsme nasli more! Parada, parada, parada! Bylo to vazne jako za odmenu. Sedli jsme si na kamenne hraze, vyndali jidlo a konecne nam doslo, ze hledime na indicky ocean a ze jsme vskutku tak daleko. Asi hodinu jsme se kochali, pozorovali kraby, Jana opet krmila kocku a posleze se vydali zpatky domu.
Hned u plaze jsme ale narazili na ineternetovou kavarnu. Konecne! Zajimave bylo, ze my s Janou byly usazeny k pocitaci na zem, Honza dostal pocitac na protejsi strane se zidli. Trochu jsme zaskripaly zubama, ale radost z internetu byla vetsi. U pocitacu jsme stravili bez mala dve a pul hodiny. Infomovali jsme rodiny, zname a kamarady, ze opravdu zijeme a podporujeme vsechny, aby za nami prijeli. Zacinam verit Krocanovi, ze na Vanoce vazne doveze Havanu.
Rozhodli jsme se, ze si jeste dame neco moc dobreho a tradicniho k veceri. S opovrzenim jsme presli kolem Pizza Hut, abychom se usadili v jednom malem poulicnim stanku {warungu}. Tradicni servirovani jidla probiha tak, ze vam na stul daji nekolik {v nasem pripade asi sest} malych talirku s ruznymi pochoutkami {vse palive} a k tomu kopec ryze. Clovek si pak vybira a plati jen to, co sni. Az na jednu rybu jsme snedli vsechno a neuveritelne si pochutnali. Na vyber bylo kure, ryba, omeleta, jakasi zelenina a cajove sparene listy. Vsechno docela dost pali {padangska specialita}, takze clovek k tomu sni docela velke mnozstvi suche ryze.
Majitel kramku byl moc mily a my meli moznost si poprve vyzkouset svoje znalosti indonestiny. Docela se nam darilo, no pravda mne nejmene. Tu samou konverzaci jsme si jeste asi dvakrat zopakovali s jeho kamarady a jeste si zvaldli objednat tri piva. Chudak pro ne bezel nekam k sousedum, ale za chvili pred nami stali tri lahve Bintang. Dve jsme si schovali na doma. Pak prislo na radu placeni a jen jsme mohli doufat, ze nas moc neokradou. S cenou jsme byli nakonec spokojeni, byli jsme jim zrejme sympaticti.
Cestou domu jsme opet zmokli, ale tak nejak decentne, nebyl to tropicky slejvak jako v Jakarte. Otevreli jsme si ony dve pivka, zahrali nasi oblibenou karetni hru {druhy balicek} a kolem pulnoci sli spat. Jsme vdecni, ze mame na pokoji klimatizaci. Jeste se pred spanim trochu pomodlime, at nemame z te spoustu jidla strevni obtize a uz se nechavame ukolebat tropickym snenim.

pátek 5. září 2008

Den devaty - odlet do Padangu

V 5:00 se zacal ozyvat typicky placavy zvuk. Jedna z Japonek se jiz probudila a zacala pravidelnou masaz obliceje {tvari}. Druha si s ni zacala povidat a na moje napomenuti, ze tu dalsich 15 lidi spi, vubec nereagovaly. Jeste ze mam ty spunty do usi, i Jana mi je zavidi {kolikrat me nemohla ani vzbudit na snidani}.
Janca se domluvila s Jusufem, ze ho kolem 11 hod vyzvedneme na hotelu a pojedeme vsichni na letiste. Ano, meli jsme letenky! Ozeleli jsme tedy dopoledni pomitani o Indo v Imaxu a balili si. Marne jsem hledala nausnici, je vskutku nenavratne pryc a pul hodiny jsem bojovala s moskytierou. Ten zelezny kruh je fakt hlavolam.
V 11:00 jsme dorazili na recepci, kde melo cekat auto. Zacali samozrejme ale typicke zmatky, kdy nam zakazali odjet a drze a neomalene tvrdili, ze Jusuf prijede. V 11:30 po velkem nalehani mu Avry konecne zavolala, aby nam proste oznamila, ze ho mame vyzvednout v hotelu. Tomu, ze za dalsich deset minut sehnala i auto, ale pro zmenu bez ridice, jsme se uz jen zasmali. Rozloucili jsme se, vymenili posledni kontakty a hura na letiste.
Snazime se byt na Claire mili, ale obcas to moc nejde. Ona je proste a priori neprijemna a rejpava. Ale my ji to jednou vratime. Rozsirili jsme si pri cekani slovni zasobu diky nove karetni obrazkove hre, kterou jsme si koupili predesly den. Uznali jsme, ze slova jako delfin a hasak se nam budou jiste hodit.
Let probehl v pohode, trval necele dve hodiny a pri pristani jsme se kochali dzungli a tak vubec vsim. Na letisti nas privitalo par lidi a jeli jsme na spolecnou veceri. Objednala jsem si papajovy dzus, snad jako jediny se podaval teply. Pak na stul nanosili spoustu malych talirku s ruznymi jidly a my uz si jen vybirali a ochutnavali. Krome ryze bylo vse samozrejme palive. Nejmene ostre pry byly hovezi zaludky, ale nejak me to nepresvedcilo. Honza se tvaril, ze mu to chutna, ale nevim nevim...
Ukazalo se, ze z Koutaka se klube velky lingvista a indonesista, jelikoz po chvili, co peclive poslouchal rozhovor nasich hostitelu, prohlasil, ze se domniva, ze se zrejme jedna o minankabaustinu, nikoli indonestinu. Kdyz jsem se zeptala, jak k tomu dosel, odvetil, ze jim vubec nerozumi. Mineno zcela vazne! My s Janou propukly v hystericky smich, jelikoz vsichni dohromady zname tak deset slovicek.
Po vyborne palive veceri nas zavezli na ubytovani {kolej, guesthouse} na lekarske fakulte. Zde jsme ale jen do pondelniho rana, kdy nam zacina skola a musime se prestehovat na kolej nasi university.
Potkali jsme jednoho Holandana, ktery tu studuje jeden semestr a prvni vecer nepili zadny alkohol!

čtvrtek 4. září 2008

Den osmy - prvni indopiva

Dopoledne jsme se tak trochu vykaslali na spolecny program {vyuka indonestiny z notebooku, kde jsme nerozumneli ani slovo} a sli jsme radeji hledat smenarnu. Kdyz nam ve ctvrte bance rekli, ze vymenuji jen jedinou tvrdou menu, a to americky dolar, propadly jsme s Jancou s nasimi eury na chvili panice. Se stestim jsme vsak nasli "Money changer" - mistnost, kde za opryskanym stolem sedi chlapik a v supliku ma miliony. Kurzy si asi vymysli podle nalady a sympatii.
V Carefouru jsme si po dlouhem hledani kazdy koupil dve pivka {my si je s Jancou stejne dluzily za nase ruzne sazky, takze koupit jsme je proste musely} a sli na obed.
V poledne jsme se setkali se zastupcem nasi university, pak {panem} Jusufem. Hezky nas nalakal my se zacali do Padangu opravdu tesit, na hororove scenare Claire {nova prezdivka Pigfrog} jsme uz skoro zapomneli.
Odpoledne jsme si zahrali nejake hry jednoho kmene z Javy, pockali na kafe a zakusky a pak vyrazili i s Katkou a Honzou Polivkou {religiozni tance na Bali} na lanovku. Lanovka vede nad vetsinou parku, takze jsme z vysky znovu obdivovali architekturu, jezirko s ostruvky, ktere tvorily mapu Indonesie a znovu si s Koutakem pripomneli, ze letos si opravdu nezalyzujeme {stejne kabinky jako na horach}.
Nasledovala pekna prochazka, pak zbesile a nesmyslne pronasledovani Slovaku, kteri nekam sli a ani oni sami nevedeli kam, vecere a totalni zmatky s letenkou. Pak Jusuf musel nakonec vecer jeste znovu prijet a omluvit se, ze to zvoral, ale ze vse zaridi. Tak jsme si oddychli a sli si uzit posledni vecer. Dve pivka, trocha durianu a sedela jsem na verande do pulnoci. Utvorili jsme mensi ceskou sekci a Lucka vypravela, jak si to tu mame uzit a ze vsechno je tak, jak ma byt a proste nas dostala svym optimismem a energii.

středa 3. září 2008

Den sedmy - Opening Ceremony

Rano jsme vstaly opet mezi poslednimi, coz se nam vymstilo na snidani, kde jsme meli v podstate uz jen suchou ryzi. Nahnali nas do mikrobusu a odvezli na opacny konec parku. Tam jsme se ve vedru radili a nasledne presli do velke haly.
Videli jsme nekolik tradicnich tancu a peveckych vystoupeni. Pak prisly na radu proslovy. Bylo jich asi pet, sest a vsechny na jedno brdo. Prezili jsme! Obed byl uhledne zabalen v nekolika krabickach slozenych do velke krabice. Koutak vzdycky sili, kolik je to odpadu a i me laikovi to prijde opravdu moc.
Dvouhodinova prednaska o interkulturnim dialogu se dala ustat. Zato z druhe jsme uz utekli. Dali jsme si s Koutakem radeji odpoledni particku Karkace {Carcassone}, Janca vyspavala se ctyrmi ibalginy kocovinku. Moc moc jsme se tesili na veceri. Jake bylo zklamani, kdyz vecere byla opet naskladana do krabic od bot. Soucasne s veceri, kterou jsme jedli plastovou lzickou na kline, zacal opet jakysi program. Par lidi zazpivalo, zatancilo apod.
Ani ne za hodinu vypadl proud. Chvili jsme cekali, co se stane, ale po case nam doslo, ze asi nic. Odebrali jsme se k chatkam a ja pod moskytieru. Jsem unavena a boli me hlava. Venku se vsichni vyborne bavi, ale ja uz nejak nemam silu.
Dnes jsem mela promoci!
Dodatek: Jeste jsem se pridala k lidem na verande a ochutnala slovenske pivo :-]

úterý 2. září 2008

Den sesty - mala Indonesie

Kolem seste hodiny ranni zacaly snad vsechny Japonky na pokoji kmitat. Sprcha {rozumej polevani se kbelikem}, pravidelne praskani s dvermi, susteni s pytliky a hodiny straveno make-upem me trochu probudily. Nenechaly jsme se ale otravit a vstaly az v deset hodin.
Po snidani jsme se sli trochu projit, abychom zjistili, kde jsme. Nachazime se v jakemsi zabavnim parku, kde je nekolik muzei a hlavne ukazky architektury z cele Indonesie. Prohledli jsme si par "ostrovu" a zavitali do muzea hmyzu a motylu a nasledne do sladkovodnich akvarii. Vstup dohromady 20 Kc.
Po vybornem obede jsme si dali za ukol najit zapadni Sumatru a vyzjistit tak neco vice o oblasti, kam jedeme. Doprovazeli nas dve Indonesanky a tak ackoli domy byly zavrene, domluvily nam prohlidku maleho muzea. Uz se moooc tesime.
Taxikem jsme se dostali do nakupniho centra, kde jsme chteli koupit par malickosti. V obrim centru jsme se trochu ztratili, ale Janca zvladla koupit moskytieru, takze hlavni ukol splnen. Jen jsme si opet {asi diky Ramadanu} nestihli vymenit penize, jelikoz vsechny banky uz byly zavrene.
Zpatly jsme zvolili mistni dopravu a naskocili do minibusu. Neverila bych, kolik lidi se tam vejde naskladat.
Po vecernich nudlich jsme vytahli posledni lahev slivovice a rozhodli se zprijemnit si vecer. Jeste pred tim jsme ale vsichni dostali tricka Darmasiswa a nejakou brozuru, kdo kam jede. Zjistili jsme, ze do Padangu jedeme definitvne ve ctyerech - nase skupinka 3J plus jedna Australanka jmenem Claire.
S Claire jsem se seznamila zahy a prvni dojem nezanechala zrovna pozitivni. V Padangu uz byla, indonesky umi, ubytovani a vse ostatni ma zarizeno a misto toho, aby nam nabidla pomoc, se jen s usklebkem ptala, proc jedeme zrovna tam, kdyz nemluvime, jak si myslime, ze budeme bydlet atp. Docela dost me nasrala a otravila, ale uklidnili jsme se, ze 3J ustoji vsechno a ze se nedame.
Pak uz jsme jen popijeli a kourili rebickova cigarka. Jen Janca to trochu prehnala, v deset vytahla zonglovaci ponozky a pobavila svym antitalentem par lidi.
Kolem jedenacte jsme sli na kute, pac jsme vedeli, ze druhy den musime brzy vstavat kvuli zahajovacimu ceremonialu.
Nedame dopustit na moskytieru!!!

pondělí 1. září 2008

Den paty - velke cekani


Dali jsme si predsevzeti, ze dnes rano vstaneme driv, abychom neco stihli a taky nas meli vyzvednout a prevezt do jineho hotelu. Vstavali jsme tedy po devate, na snidani uz ale stejne nikdo nebyl, meli jsme ale pripravene tousty.
Po snidani jsme si akcne sbalili vsechny veci a jali se vyzvidat v kolik nas tedy vyzvednou. Jake prekvapeni, kdyz nikdo nic nevedel. Zaplatili jsme za pokoj {Koutak dvakrat tolik, jelikoz bydlel sam} a zkusili lamanou indonestinou, rukama a nohama neco zjistit od pani domaci. Vypadali jsme asi opravdu zoufale, jelikoz jsme dostali ofoceny sesit se zakladnimi indofrazemi a museli se naucit prvni idnopisnicku. V kolik odjizdime jsme se vsak nedozvedeli.
Ve dve hodiny jsem to uz psychicky nevydrzela a premluvila Jancu, at se jdeme do trznice najist. Koutak asketa opet poznamenal, ze neni hladov. On tady chce asi fakt zhubnout. Nasly jsme prvni restauraci a dokonce si objednaly neco, co jsme vedely, co je. "Nasi goreng" smazena ryze a jahodovy dzus. Mnam mnam.
Kdyz jsme se vratily do hotelu, autobus i s nervoznim ridicem uz tam byl. Vesele jsme nastoupili a dvema lidem, kteri tam nebyli, jsme ujeli. V autobuse jsem pro zmenu usnula, mam totiz pocit, ze tu muzu spat porad.
Dojeli jsme do jakehosi parku {kde presne jsme, zjistim az zitra}, ubytovali se v bungalovu pro 20 lidi a dostali opet skvele jidlo. Pro zmenu to byla "prdel", ale ted uz vime, ze je to "pergedel". Ale stejne nas to vzdycky rozesmeje.
Po veceri jsme se uz jen seznamovali s ostatnimi studenty. Veta "Ahoj, jsem Jana z Cech a jedu do Padangu" me po dvou hodinach unavila a tak jsme sly s Jancou mezi prvnimi spat. Poprve jsem vybalila moskytieru! Doufam, ze bude fungovat.
A abych nezapomnela, dnes jsem poprve ochutnala durian! No, smrdi to neuveritelne a ani to moc dobre nechutna. Ale zkusit se ma vsechno. Jo a hrebickove cigarety taky nejsou k zahozeni. Mame vymluvu, ze kourime proto, ze to odhani komary.
P.S. Prave jsme dopily jedinou Becherovku! Neprejeme si k Vanocum nic jineho!