pondělí 30. ledna 2012

Jezero Poso, Sulawesi


Další zastávkou na Sulawesi bylo jezero Poso, konkrétně pak vesnička Pendolo na jižním cípu jezera. Samotná cesta z Rantepaa byla opět dlouhá a náročná, ale naštěstí jsme neprozvraceli několik hodin jako jedna Francouzka. Ubytování jsme hledali už po tmě a vzhledem k výpadku elektřiny v celé vesnici, to bylo docela dobrodružství. Se šťastným koncem. Krásný bungalow na břehu jezera s pláží z bílého písku a kamení, nikde nikdo, jen pár místních rybářů občas proplulo na dřevěné loďce. A blankytně modrá voda jezera kam až oko dohlédne. Trochu nám to připomnělo naší milovanou Tobu.
Ve vesničce v podstatě nic moc není a to samé nic je i v přilehlém okolí. Ideální místo k odpočinku, kde vás nemrzí, že něco prošvihnete. Krásné počasí nám přálo a tak jsme koupání střídali s poleháváním v hamace, popíjením Bacardi s melounem a krátkými procházkami na jídlo. V sobotu se ve vesnici koná trh a tak jsme si zašli koupit čerstvé jezerní ryby a nějakou zeleninu. Michal ryby ukázkově vykuchal, já mezitím připravila zeleninový salát - taková dělba práce se mi moc líbí... Celé odpoledne jsme pak grilovali přímo na pláži, obhíhali se koupat a dopili Bacardi (tentokrát s colou). Večer se zatáhlo a přišla průtrž mračen. Nenechali jsme se odradit a gril s poslední rybou přesunuli pod chajdu. Báječný den plný šťavnatých ryb, ne těch po indonésku vysušených! A bez rejže...



Po třech dnech jsme se přesunuli k severnímu cípu jezera do Tenteny. Půjčili jsme si motorku a jeli prozkoumat nedaleký vodopád. Vzhledem k tomu, že byl všední den a dopoledne, tak u jinak velmi oblíbeného vodopádu nebyla žádná místní děcka nebo křičící omladina. A vodopád samotný - prostě nádhera. Voda se valí přes obrovské balvany v několika kaskádách a tvoří tak přírodní bazénky a brouzdaliště jako stvořené ke koupání a báječné masáži zad. Vydrželi jsme si užívat několik hodin...


Jako gurmánkský zážitek se kolem celého jezera podávají netopýři. Neochutnali jsme, zůstali jsme jen u tropického ovoce a zamilovali se do rambutanu a duku, konzumace v posledních dnech probíhá po kilech.
Jezero Poso je ideální zastávkou na středních Sulawesi. Před několika lety probíhaly v oblasti poměrně velké nepokoje mezi křesťany a muslimy, situace je nyní ale stabilizovaná a lidé, se kterými jsme se potkali, velmi přátelští a pohostinní. Nechť to tak zůstane i nadále.

úterý 24. ledna 2012

Dvoudenní trek v Tana Toraja


Všichni známí mluvili nadšeně o trekování v Tana Toraja. Nedalo nám to, s gracií nám vlastní jsme odmítli všechny průvodce a vydali se na sever do hor. Ráno jsme asi dvě hodiny čekali na autobus do vesničky Sapan, aby nás v závěru odvezlo auto kamsi do hor a u nově vznikající betonové silnice bezelstně oznámilo, že dál se nejede. Nikdo z asi dvaceti přihlížejících nám nebyl schopen říct, kde se nacházíme a vzdálenost Sapanu se pohybovala od pěti hodin do dvaceti minut. Nicméně příroda a výhledy byly nádherné a tak jsme obešli zabetonovaný bambus a rozhodli se jít na vlastní pěst a informace zjišťovat průběžně cestou. Do Sapanu jsme nakonec dorazili asi za hodinu a půl. Poučení - ptát se Indonésanů na vzdálenosti ať už v hodinách nebo kilometrech opravdu ale opravdu nemá cenu. Poobědvali jsme nudle s rýží u jedné moc milé paní doma a pokračovali do vesničky Pulu-Pulu, kde jsme chtěli přenocovat. Zabloudit se moc nedá, cesta je i pro motorky a tak se občas jen u nějaké odbočky stačí zeptat na směr. Do vesničky jsme dorazili před pátou odpolední a hned první lidé nám nabídli kávu a mezitím, co jsme v kuchyni popíjeli a usmívali se asi na deset dětí, nám připravili pokoj na přespání. Dostali jsme i večeři a velmi brzo si šli všichni lehnout. Taková celkem nemluvná rodinka, co se nezblázní z toho, že u ní přespávají dva bule.


Výšlap pokračoval směr vesnice Barupu. Trochu jsme se ztratili, ale vzhledem k tomu, že se vás v Indonésii všichni stále ptají, kam jdete, jsme se zase rychle vrátili na správnou cestu. Původně se mělo jít cestičkou v džungli, nicméně za posledních pár měsíců vyrostla v džungli nová velká "silnice" - rozuměj široká rozblácená cesta, která ještě není asi dostavěná. Auta ani motorky tady vůbec nejezdily, potkali jsme jen pár místních pěší. Do Barupu jsme přišli asi v jednu odpoledne a mysleli si, že bezproblémů seženeme auto, které nás odveze zpět do Rantepao. Prošli jsme vesnicí a nikde nic. Motorka se nám vzhledem k ceně brát nechtěla a tak jsme pokračovali po cestě dál s tím, že něco určitě pojede. Ano, jelo auto, to nám ale oznámilo, že jede jen do vedlejší vesnice a do Rantepaa se jede až další den. Trochu nevěřícně jsme kroutili hlavami, ale po pár hodinách pochodu jsme řidiči museli dát za pravdu. Nakonec nás kus cesty svezli tři kluci na motorkách a navázali jsme příjemným stopem menšího náklaďáčku až domů. Oboje zadarmo! A pak že se nedá v Indonésii stopovat...



pondělí 23. ledna 2012

SULAWESI - Tana Toraja

Cesta na další indonéský ostrov byla opět dlouhá a náročná. Kvůli vízům jsme museli letět přes Kuala Lumpur, kde jsme se moc neohřáli a během několika hodin Malajsii zase opustili. Před tím nás ale čekalo pět hodin v autě do Medanu, trocha spánku v hotelu (původní plán přespat před letištěm vzal díky průtrži mračen za své), ranní let Medan - KL, přestup a čekání na odpolední let KL - Makkassar a rovnou přesun z hlavního města Sulawesi nočním autobusem do Tana Toraja. V Rantepao jsme už v sedm ráno měli za prdelí i prvního průvodce, který nás ze všech sil přesvědčoval, jaké máme ohromné štěstí, že právě dnes a jen dnes se koná pohřební slavnost. Právě kvůli pohřebním rituálům se do oblasti nejvíce jezdí. Chvíli jsme byli na vážkách, ale vzhledem k totální nevyspalosti a únavě jsme nakonec odmítli. A najednou se slavnost konala vlastně až další den a blablabla, příliš důvěryhodnosti to dotyčnému nepřidalo a raději jsme dali na tip od Kačky a zavolali průvodci Martinovi. Večer jsme si vše v klidu domluvili a jako buržousti si pronajali i auto.
Další den ráno jsme tedy vyrazili na pohřební slavnost, která se konala ve vesnici asi dvacet kilometrů vzdálené. Zastavili jsme se cestou ještě v tradiční vesničce Palawa, kde stojí původní torajské dřevěné domy s tipyckou prohnutou střechou z bambusu. V jedné vesnici bydlí vždy jen jedna rodina a každý dům má před sebou svojí sýpku na rýži. Domy jsou pestře zdobené vyřezávanými ornamenty, malbami a především pak bůvolími rohy. Čím více rohů, tím je rodina bohatší. Význam bůvolů je v torajské kultuře značný a rodiny za ně utrácí všechny naspořené peníze, nejvíce právě během pohřbů.

Pohřby samotné jsou unikátní a je to hlavní turistické lákadlo této oblasti. Torajané velmi uctívají svoje předky a to až tak, že zemřelého mají doma běžně několik měsíců než proběhne pohřeb. Důvod je vcelku pragmatický - rodina musí našetřit potřebný obnos na megalomanskou slavnost a také počkat, až se budou moci sjet všichni příbuzní z celé Indonésie. Nebožtík je tedy nabalzámován a přebývá s rodinou v tradičním dřevěném domku, kde má vlastní místnost. Když už se podaří nastřádat dostatek peněz na všechny buvoly a prasata a sjedou se všichni příbuzní, pozvou se ještě sousedé, přátelé, známí a významné osobnosti z okolí a slavnost může začít. My se zúčastnili části, kdy rodina přijímá všechny hosty a s nimi i dary. Ano, dary jsou míněna prasata a bůvoli. Kromě tradičních kostýmů a obřího počtu zvěře, to Michal celkem trefně nazval "kýbl nudy" a "honění si trika, kdo má víc prachů". Každá část příbuzenstva je pozvána na čaj a během toho se nanosí doprostřed vesnice všechna prasata a přivedou se všichni buvoli, které ta část příbuzenstva donesla jako dar. A pak se předčítá, kdo dal jaké prase a jakého buvola a pro jistotu se to na ně ještě nasprejuje, aby bylo jasno, že bába Kropáčková dala prasata čtyři, kdeždo Máňa jen jedno. I my jsme poobědvali kus prasete a pomalu slavnost, která čítala cca 400-500 lidí, opustili. Ani mě nemrzelo, že jsem neviděla na vlastní oči popravu buvola.


Autem jsme se vypravili ještě za starými hroby, které jsou vydlabány v obřích kamenech a okoukli několik megalitů. Postavit megalit si může dovolit jen bohatá rodina, jelikož za každý postavený kámen je potřeba porazit při pohřbu nejmíň 25 buvolů. Na závěr jsme zajeli do další tradiční vesnice a podívali se na závěsné hroby ve skalách. Rakve s ostatky jsou zavěšeny různě vysoko (prý kvůli zvěři), několik starých rakví ale spadlo a kosti s lebkami se tak vysypaly. Nikomu to nevadí a turisti se s lebkami celkem rádi fotí, tak co... S Martinem jsme ještě podiskutovali na téma našeho ateismu a o pekle a ráji a s přicházejícím deštěm se vrátili domů.


Druhý den jsme podnikli pěší výlet do okolí a mimo jiné vylezli na vyhlídku nad Rantepao. Mohu jen doporučit, krásný výhled na celé město, rýžová pole a okolní hory. Za zmínku stojí i dopolední návštěva dobytčího trhu, kde se obchoduje především, jaké to překvapení, s buvoli a prasaty. A to ve velkém. Kvičící prasata ležící po zemi přivázána na bambusové konstrukci, buvoli na provazech kálící všude kolem, křičící obchodníci a jeden neodbytný Indonésan, který si chtěl procvičovat angličtinu. Prostě zážitek.

Na motorce jsme také prozkoumali jih Toraji. S mapkou nakreslenou v ruce bez měřítka to bylo větší dobrodružství, ale většinu atrakcí jsme našli. Viděli jsme další hroby ve skalách spolu s dřevěnými soškami Tau-tau, dětské hroby ve stromě a jeskynní komplex plný kostí a lebek. Zajímavé. I samotná projížďka krajinou stála za to, já vím, že stopadesáté rýžové políčko je pořád jen rýžové políčko, ale stejně vám to občas vyrazí dech. Až jedovatě zelená barva, pasoucí se vodní buvol, mávající děti a v pozadí se tyčící hory. Nádhera.

Celá oblast Tana Toraji je moc zajímavá, ať už kvůli zmiňovaných pohřbům, krásným dřevěným domům a nepochybně pak za výlet stojí samotná příroda a malé vesničky uprostřed hor. No a jestli se chcete vyfotit s lebkou a skříženými hnáty, máte neopakovatelnou příležitost.


sobota 14. ledna 2012

Oslavy a odpočinek u jezera Toba



Na Tobě proběhlo bouřlivé přivítání s Jackem, Edem, Alčou a Palem (ti dva Češi z Laosu, co tak rádi popíjí laolao:-) ), Shafarinem, který přijel s dalším Čechem Josefem a rodinkou Pudžů, u kterých jsme celý měsíc bydleli (Linda´s ubytování). Češi předvedli, že dokážou pít pivo i v cizině, Jack přinesl několik lahví Jacka Danielse, Johnyho Walkera atd a my přispěli na stůl litrem džinu z duty free z Kuala Lumpur. Povedený přivítací večírek.
Další den už bylo 24. prosince. Alča s Palem dodrželi svojí letitou tradici a navařili kotel guláše. No tedy takové indonéské verze guláše, ale i tak moc dobré k štědrovečerní večeři. Pak proběhlo mnoho skype rozhovorů se všemi českými přibuznými a přesun do Solu baru. Na vysvětlenou - Solu bar je Jackův a Edův katamarán na střeše v Linda´s, ve kterém se dá příjemně sedět, pozorovat hvězdy a ohňostroj a popíjet. Vánoční idylka jak má být.


Krásně jsme se prozevlili do Silvestra, kdy nás už bohužel opustila Alča, Palo i Josef a tak už zase více zněla angličtina než čeština. Poslení den v roce jsme se zase chtěli s jídlem vytáhnout my a tak jsme ráno zajeli do Parapatu na trh a celé odpoledne pak připravovali zeleninovo-masové špízy. Pro Bataky, milovníky prasat, pochopitelně s notnou dávkou vepřového. I tak Jack a papa Pudža občas prskali, že je tam moc zeleniny a jako nášup si dali kotel rejže a vepřové steaky. Solu bar opět posloužil jako ideální místo pro party a sledování ohňostroje, já si zapálila tradičně prskavky a všichni jsme si o půlnoci popřáli vše nej do nového roku.

A pak už dny ubíhaly tak nějak samy. Střídali jsme výlety a nicnedělání. Michal začal hrát Skyrim, já přečetla pentalogii Sága o Zaklínačovi. Občas jsme hráli ping-pong a já se začala učit šachy. První výlet jsme podnikli k nedalekému vodopádu, poté jsme došli do vesniček Tomok a Ambarita a několikrát obešli Tuktuk. Půjčili jsme si i motorku a zajeli se podívat do hor, kde si Shafarin koupil baráček a pokračovali jsme pak napříč ostrova a přes Pangururan se vrátili domů.
Největší výlet jsme pak uskutečnili pár dní před odjezdem, kdy jsme se zajeli na motorce podívat na nevyšší vodopád Indonésie - Sipiso-piso. Cesta je to dlouhá a náročná, nepřálo nám ani počasí, takže jsme několikrát zmokli, ale vodopád stojí za to. Na místě je několik vyhlídek a dá se dojít po schodech až dolů, kde se voda tříští o kameny a pokračuje do jezera. Od Sipiso-piso jsme pokračovali přes náhorní plošinu Karo zpátky na ostrov Samosir. V Pangururanu nám to nedalo a užili jsme si večerní koupání v horkých pramenech při začínající bouřce. Dokonce jsme měli svůj vlastní bule bazének. Cesta na motorce ve tmě a bouřce už tak romantická nebyla, ale Michal je zkušený řidič, takže jsme dojeli sice zmrzlí ale celí.





Na závěr našeho pobytu jsme ještě s Jackem zajeli do Garden of Eden k vodopádu. Škoda jen, že jsme neměli víc času a nepodnikli tady výlet do džungle s přespáním. Vodopád má několik stupňů a průzračná voda je ideální ke koupání.
Poslední den se nám jen těžce loučilo, obzvláště Michalovi, který vážně uvažoval o tom, že se vykašle na všechny letenky a celé Sulawesi a zůstane už jen na Tobě. No málem mu taky ujela loď do Parapatu! Nicméně všem jsme zamávali a pevně věříme, že to nebylo naposledy, kdy jsme se kochali krásami největšího sopečného jezera.