Bataksky pohreb (cast II.)

DEN DRUHY alias Sudah makan?

Presne v 6:00 me probudil krik "Bangun, bangun!" = Vstavat, vstavat! Koho to nevzbudilo nebo kdo alespon tak zarputile predstiral, toho zarucene probral opakovany zvuk gongu. Nejvetsi lenochy pak teticky budily zatresenim a odebranim pokryvky. Cela zmatena, opuchla a rozcuchana jsem tedy vstala, aby me za pet minut vsichni ujistovali, ze muzu jeste spat. Vubec jsem nechapala, co se deje, ale vtip byl v tom, ze se musela uklidit a pripravit hlavni mistnost s rakvi, kde bude pozdeji probihat ceremonie.
Radeji jsem se odebrala k potoku vycistit si zuby. Kdyz jsem se vratila, v pokoji, kde jsem mela sve veci, bylo tak narvano, ze sance na prevleceni byla zcela nulova (v podstate v zapornych cislech). Poslechla jsem tedy rad a ve vedlejsim pokoji si na chvili lehla na postel. Asi za deset minut prisly teticky (nebo babicky - fakt nevim) a zacaly si na me odkladat sve veci - obleceni, toaletni tasticky, pricesky apod., pochopitelne se slovy "Spi dal, nic se nedeje". Nedalo se to dlouho vydrzet...
Zacala jsem tedy resit, kdeze se to prevliknu. Vsechny (ctyri) pokoje narvane k prsknuti, v koupelne jeste vetsi mumraj (chapejte, ze se tam myje i nadobi, porcuje buvol, atd.) - do teto chvile jsem nepochopila, jak a kde se vsechny zensky prevlikly do tradicni kebaii (krajkovany oblecek) a batiky, vyfenovaly si vlasy a nalicily se. Ja zvolila unik do lesa, resp. na kakaovou plantaz :-) Sbalila jsem si ciste obleceni, rasenku a schovana mezi palmami a kakaovymi boby jsem se hodila do gala. Jen zcela spinave nohy v sandalech, ktere se mi nepodarilo umyt v potoce, prozradily, ze jsem byla na vylete.
Snidala se - no schvalne, zkuste hadat - ano, spravne - ryze s hovezim. S diky jsem odmitla a posnidala na pul roztekle male koblizky, ktere jsem si pro stav nouze privezla. A abych nezapomnela, pochopitelne rano prisel dotaz "Sudah mandi?". Pri vzpomince na vsechny problemy a tezkosti s koupanim z predchoziho dne, jsem se jala vysvetlovat, ze nesnasim ranni koupel, ze se v Evrope koupeme vecer a po chvili jsem proste pripustila, ze jsem divna a prasatko zaroven.
V osm hodin to vypuklo. Venku visel podrobny rozpis celeho pohrbu. Na vsechno existuji pravidla a tradice - ktera rodina a ktery jeji zastupce kdy promluvi, kdy a jak dlouho kazda rodina tanci okolo rakve a louci se tak se zesnulou atp. Okolo rakve se tancovalo a zpivalo plne ctyri hodiny. Ja se toho mumraje prilis neucastnila, jelikoz nejsem clenem rodiny. Otazky, kde se s Rudolfem vezmeme, pochopitelne v ruznych variantach probehly v hojnem poctu. Ja jsem se mezitim potulovala po vesnicce, psala si denik, cetla Time a navazovala prvni kontakty s mistnimi (po vetsinou usmudlanymi a stydlivymi) detmi. Nemela jsem totiz ani nejmensi poneti, jak dlouho to potrva a nechtela jsem pak neco prosvihnout.
Kolem dvanacte, kdy se vsichni rozloucili, se podaval obed. A ja konecne pochopila, proc porad jime hovezi. Na pohreb se totiz musi zabit jeden buvol! A tak se potom konzumuje a konzumuje a co se nesni na pohrbu, se rozda pribuznym a sousedum (opet podle prisnych pravidel).
Cely obrad byl v podstate mixem nekolika kultur a tradic. Je legracni, jak clovek do vseho pronika postupne. Nejprve jsem si zapamatovala, ze na Severni Sumatre ziji Batakove. Pote zjistila, ze je jich pet druhu (podle oblasti, kde ziji) a nyni jsem zjistila, ze jsou odlisnosti i v tech oblastech - sever, jih apod. Lisi se pak trochu jazyk, zvyky a kultura. Pohreb "nasi" babicky byl smesici dvou kultur angkolskych Bataku kolem mestecka Sipirok. Pote, co se vynesla rakev ven, zakryla se bile natrenou drevenou konstrukci s tradicnimi batakskymi symboly a barvami a vyrezanymi peti "konmi", kteri maji zesnulou dopravit do nebe. Na rakev se pak hazely drobne mince a obzvlaste mistni deti maji tento zvyk ve velke oblibe, sebrat si totiz minci znamena stesti (nebo treba aspon zmrzlinu). Vsichni jsme se odebrali do kostela, kde probehla kratka mse a chvili na to se pruvod v cele s kralem vypravil na hrbitov. Na hrbitove uz cekaly cerstve vykopane hroby. Velky pro rakev s babickou, dalsi dva male pro mensi rakve s ostatky pribuznych. Za proslovu kneze a zpevu pisni se rakev spustila, uronily se posledni slzicky (v podstate se ale celou dobu vubec neplakalo, vsichni se naopak radovali, ze se babicka dozila tak pozehnaneho veku), vztycil se bily kriz a kvetinove ozdoby a na hrob se pak umistila ona bila drevena konstrukce. Vsichni se pote vycerpane odbrali domu.
Tim byl samotny pohreb skoncen. Zacalo se jen resit, jak se to vsechno zaplati, kolik kdo prispeje apod. Mladych lidi se to pochopitelne prilis netykalo a tak jsme se v podvecer vypravili autem do nejblizsiho mestecka. Nejen mne uz se zajidala ryze a buvol... Koupel jsme vyresili zcela elegantne. Vecer jsme se jeli vykoupat do mistnich horkych pramenu. I pro me, milovnika horkych van, byl zpocatku problem do vody vstoupit, ale po chvili si clovek zvyknul a ja se po dlouhe dobe sparila do ruzova jako prasatko. Taky se mi potom smali, jak jsem pekne ruda. Na te jejich tmave kuzi to holt neni tak videt.


Dalsi den rano nas nechali spat asi tak do sedmi, nasledovala buvoli snidane (opet jsem s diky odmitla) a nekolik dalsich pribuznych se osmelilo na me promluvit. Snad vsechny nejvice zajimalo, jestli taky u nas v Cechach jime ryzi. Po ryzi nasledoval dotaz, za jak dloho planujeme svatbu a jestli by moji rodice byli hodne nastvani, kdybych prestoupila ke krestanstvi (chapejte, ze v Indonesii se mohou vzit pouze lide stejneho nabozenstvi a Jack je oficialne krestan). Od pul desate jsem zacala hypnotizovat hodinky a prijezdovou cestu, jelikoz na tuto hodinu byl objednany odvoz. Auto prijelo nakonec asi v jedenact. Za svitoreni ctyr sestrenic, jedne sestry a dvou bratranku jsme uhaneli smer jezero Toba a i pres velke vycerpani jsem na tvari vykouzlila vitezny usmev nekoho, kdo prezil svuj prvni bataksky pohreb!

Bataksky pohreb (cast I.)

V Bandungu nas s Jackem dostihla smutna zprava, a to, ze zemrela Jackova babicka. Hned druhy den jsme koupili letenky do Medanu a ja se psychicky pripravovala na svuj prvni indonesky pohreb a predevsim pak na vsechno pribuzenstvo, ktereho jsem ocekavala pozehnane.

DEN PRVNI aneb Sudah mandi?

Po strastiplne ceste minibusem, ktery se po rozbite silnici ritil maximalni rychlosti, ignoroval vymoly, jamy, ostatni auta jen vytruboval, jsme dorazili do male vesnicky nedaleko hranic severni a zapadni Sumatry. Prijeli jsme ve 4 hod rano, kdy vsichni pochopitelne jeste spali. Nasli jsme si pidiprostor na rohozi na zemi vedle rakve s babickou a za plne zare zarivky jsem se pokusila usnout. Kdyz se mi to konecne podarilo, tak se zacali vsichni probouzet a kolem seste uz byl na nohou skoro kazdy clen velke rozvetvene batakske rodiny.
Rano jsem zjistila, ze v dome je asi tak kolem ctyriceti lidi, vsichni jsou tety, strejdove, brachove, segry a tak podobne az do minimalne desateho kolene. Pro me totalni zmatek. S nekym jsem se predstavila, a nekym ne a stejne si nepamatuju s kym to bylo. Prekvapeni a udiv z pritomnosti bule bylo znacne. Ale spise ve forme, ze se kazdy bal se mnou mluvit. Posnidali jsme sladky caj a susenky a hodinu na to druha snidane - prvni kopec rejze. A zacalo prvni kolo dotazu - Sudah mandi? (Uz ses koupala?). Vzhledem k tomu, ze jsem videla mistni koupelnu, bylo mi jasne, ze to bude trochu problem. Rozhodla jsem se radsi nekoupat, pripadne to nechat az na vecer.
Po devate hodine jsme vyrazili k hrobce Jackovych prarodicu. Batakove velmi cti sve mrtve a rodina musi byt pochovana vzdy pospolu. Z tohoto duvodu se otevrel jeden hrob a vykopaly se kosti jakehosi strycka. Ty se pote obradne zabalili a uschovali do male rakve. Vsichni chlapi byli zpoceni a spinavi az za usima, i drahy se na okamzik chopil ryce a krumpace. Musely se totiz vykopat tri nove hroby (dalsi kosti dvou strycku nebo teticek se privezly od nekud v taskach).
Po navratu nasledovalo dalsi kolo otazek na tema "Sudah mandi?". Stale jsem jeste odolavala a sla misto toho do kostela, kde se obradne presunuly kostry z tasek do rakvi. Kolem druhe hodiny se na prasne zaprazi rozlozily rohoze a pytle a mohla se podavat pro zmenu ryze. Zachovala jsem dekorum a opet jedla rukama (ale fakt to nemam rada). Jidlem a sluncem znaveni jsme si sli zdrimnout pod strom. Skoda jen, ze jsme rohor rozlozili do mraveniste.
Odpoledni program zadny nebyl a tak jsem se rozhodla objevovat okolni prirodni krasy, zejmena pak ryzovych poli. Prochazku v ryzovych polich mohu jen vrele nedoporucit. Po sto metrech jsem poprve zahucela do bahna a ani ocista nohou v potoce nepomohla. Byla jsem vsak vdecna za obdobi sucha (dle mistnich uz dva mesice neprselo) a vetsina poli tedy byla sucha. Coz je velka vyhoda, kdyz se neustale ztracite, padate z terasek a zkracujete si cestu pres sklizenou ryzi. Nevyhodou obdobi sucha je to, ze zase dost prazi slunicko a moje bule kuze zareagovala klasickym zrudnutim. Asi po trictvrte hodine jsem vzdala jakykoli pokus se kamkoli dostat a za cil jsem si zvolila jen maly pristresek, kde jsem se chtela na chvili schovat. Do pristresku jsem se prodrala i pres vysokou ryzi a nekolik vtipnych padu. Vycerpane jsem padla na pytel s ryzi a prala si jedine - pit. Pitna voda je tu ale malicko problem. Veskera voda se musi samozrejme prevarovat a pri tak velkem poctu lidi (asi 60) se zasadne podava horka az vrouci, ponevadz nema proste cas vystydnout.
Po necele hodine cteni Timesu a mirne dehydrataci jsem se vydala zpet do vesnice, ktera cita jen kolem 30 rodin a zadny kramek. Dorazila jsem jako pekne prasatko a k tomu musela vysvetlovat, ze jsem se byla projit sama a ze jsem se opravdu nebala. A pochopitelne nasledovala otazka "Sudah mandi?". Tentokrat jsem si rekla, ze nastal pravy cas a ze bych vodu a mydlo vzhledem k svym zablacenym noham a zpocenemu telu opravdu ocenila. Odpovedela jsem tedy, ze jeste ne a ze bych se tedy rada umyla. A zacalo martyrium! V koupelne dosla voda a vsechny teticky zacaly resit, kam me poslou. Poslaly me za Rudolfem (Jackovo prave jmeno), at to vyresi. Rudolf byl zmaten jeste vic nez ja, kdyz na nej deset lidi najednou mluvilo a posilalo chvili tam a pak zase zpatky a pak zas tam a sem. Do toho jsem ja jen obcas spitla, ze jestli je to problem, tak se zas tak sprchovat nemusim a ze klidne pockam. Asi po 15 minutach, kdy pulka vesnice resila, kde se jedna bule vykoupe, jsem byla odeslana do protejsiho domu k sousedum. Vodu jsem si musela nabrat kbelikem na kladce z hluboke studny a samozrejme ji nespotrebovat vice nez je nutne, tzn. jeden lavor. Vsechny teticky pak byly po mem navratu moc stastne, ze se uz i ten "bulik" umyl a konecne nesmrdi.
Navecer se jen klabosilo, trochu popijelo tuaku, jedla ryze a pozdeji se staresina odbebrala rokovat o zitrejsim pohrbu. Rokovani trvalo ponekud dlouho a ja mezitim malem usnula pred kostelem. V jedenact se ale rada starsich vratila a zabava mohla vypuknout. Uz drive byly venku naistalovany reproduktory pripojene na klavesy a predevsim omladina se zacala predhanet v tom, kdo umi lepe a hlasiteji zpivat. S Jackem jsme vsechno sledovali zpovzdali a po chvili se rozhodli jit se podivat dovnitr. Skrz okno jsem videla, ze vsichni tancuji kolem rakve, smeji se a zpivaji. S vetou na rtech "Ja ale tancovat nebudu" jsem ihned po vstupu obdrzela tradicni bataksky sal a musela se zapojit do kolecka kolem mrtve "opung" (babicky). Tanec mi moc nesel, ale bylo trochu tezke se vymanit. Preci jen bule na pohrbu je porad mensi atrakce. Ani drahy to nerozbalil na plne pecky a nabozenske pisne ocividne moc neznal. Kdyz jsme si konecne sedli, tak si bataksky sal uvazal kolem hlavy a dredu, zatimco ja ho stale mela obradne prehozeny pres rameno se strachem, abych nezpusobila nejake spolecensko-kulturni faux-paus. I starsi si pak dali sve rakvi kolecko a pak uz zase krepcili mladi. Mavali salami, kriceli Horas a zpivali o Jezisovi. Zajimava podivana.
Zpev utichnul pred druhou ranni a my zase naskladani kolem rakve postupne za svetla upadali do spanku. Vzhledem k tomu, ze jsem bule, tak uplne nevadilo, ze spim vedle Jacka, i kdyz pochopitelne v uctive vzdalenosti. Prehodila jsem si pres oci sal, zabalila se do sarungu a po chvili vycerpane usnula. Narocny bataksky den!

Art Camp III

Jiz nekolikaty rok se pravidelne kousek od Boroboduru kona maly umelecky festivalek s nazvem Art Camp organizovany skupinou EloProgo Art. Jack, jakozto velky umelec, dostal pozvani a 9.5. jsme se slavnostne opet sesli.
Festivalek to byl vskutku komorni s velmi pratelskou atmosferou. Hned prvni vecer jsem se nad sklenkou araku seznamila se spoustou mistnich umelcu. Pres den se pak konalo nekolik workshopu, vcetne Jackova provizorniho tetovaciho studia. Vecer probihalo divadlo, koncerty, ruzne performance na jevisti. Ubytovani i jidlo bylo zdarma - zkratka perfektni misto na brehu reky, kde jsme stravili ctyri dny.






Dostali jsme pote pozvani od poradatele festivalu Nuntenga k nemu domu - na indoneske (a nejen ty) luxusni vila s velkym pozemkem, kde se na trave pasou mali jeleni nebo neco jim hodne podobneho. Vecer jsme zajeli jeste vsichni do Yogji na vytecny drink - kopi Klotok! Po trech salkach jsem byla rada, ze me nalozili do auta a jeli jsme domu. Z kocoviny nas druhy den probrala koupel v pramenu se studenou vodou uprostred ryzovych poli.



Zkratka, pristi rok jedu zas!!! :-)

Zaverecna ceremonie v Jakarte

Do Jakarty jsme Jancou priletely 6.5. a dve hodiny cekaly na letisti na Pak Aprila a nasi oblibenou australskou spoluzacku Claire. Pak April se po priletu jeste tak trikrat zeptal, kde je Dzan, potazmo Dzin (tak rika Koutakovi) a kdyz ho opravdu nikde nevidel, tak konecne pochopil, ze Honza je vskutku na Flores, tzn. ze do Jakarty nedorazi.
Ubytovani bylo zajisteno v jednom z luxusnejsich jakartskych hotelu Sahid Jaya. Joo, holt se chtela indoneska vlada vytahnout a ukazat nam, ze ne vsechny penize prosustrovala, i kdyz se puvodne mela zaverecna ceremonie konat na Kalimantanu. Ubytovaly jsme se nucene na pokoji s Claire a zacaly ocenovat vymozenosti petihvezdickoveho pokoje - klimatizace, kabelova televize, tepla voda, evropsky zachod a konecne i vana!
Nebyt toho, ze jsme se potkali skoro se vsemi ceskymi Darmasiswaky (a setkani to bylo opravdu vrele), tak cela ceremonie za mnoho nestala. Nekolik oficialnich proslovu prolozenych jidlem z krabice, vecere s guvernerem Jakarty, na kterou jsme museli mit vsichni tradicni batikovany oblecek, abychom splnovali protokol, a na kterou guverner jaksi nedorazil, navsteva muzea, kterou jsem vynechala - zkratka oficialni program nuda nuda sed sed. Posledni vecer vystoupilo nekolik Darmasiswaku s tradicnimi tanci, hrou na gamelan, stinovym divadlem apod. To jsme ocenili nalezitym potleskem.
ja, Terka, Suzie, Sarka, Janca a Gabina

Joo, kdybychom se s Jancou venovaly tradicnim tancum o trochu vic, mohly jsme vystoupit stejne jako Sarka (uprostred)

Aktivity okolo, tzn. ty neoficialni, byly o poznani zajimavejsi. Napr. prozkoumavani 4. patra hotelu, kde by se mohl odehravat nejeden horor (opustene pokoje, propadle stropy, promacene koberce, ...), objeveni vchodu na strechu hotelu, navsteva galerie, kde vystavovali znami z Yogji, a v neposledni rade odpoledne v klimatizovanem nakupnim molu s drahou kavou a nepopsatelne dobrym cheescakem. Zasli jsme taky do knihkupectvi a tady musim upozornit na jednu vybornou knihu, kterou jsem jednim dechem precetla primo u regalu. Jmenuje se The Melancholy of Oyster Boy and Other Stories od Tima Burtona a je plna vtipnych kratkych povidek a ilustraci. Vrele doporucuji! :-)
Po trech dnech jsem opustila metropoli plnou aut, hluku a predevsim smogu a se Sonou se vlakem vydaly smer Yogyakarta.

Prokleti Bali c. 2

Konecne prijel Jack a ja se po dvou dnech stravenych prevazne v restauraci naseho hotelu presunula z Kuty na Nusa Dua. Pravda, doprala jsem si jednu masaz a mensi nakup suvenyru, ale to bylo tak maximum, co jsem si mohla s peti stehy v noze dovolit.
Pujcili jsme si opet motorku a ja Jacka presvedcila, ze jsou na Bali k videni i dalsi zajimavosti nez jen plaz a chlazene pivo. Vypravili jsme se pro zmenu do Ubudu, tentokrat navstili Goa Gajah (Sloni jeskyne), prosli se po meste a ja, po zjisteni, ze jsem doma zapomnela studentskou karticku, jsem odmitla jit do galerie Antonia Blanca za dvojnasobnou cenu. Vynechali jsme i prochazku opicim pralesem, jelikoz Jack se lehce agresivnich opicek trochu boji. Dalsi vylet byl dvoudenni a jeli jsme se podivat na hinduisticky klaster a jezera v Bengkulu. Nadhera! Vylet jsme zakoncili v mistni botanicke zahrade, ktera je pomerne rozsahla a k videni jsou jak orchideje tak kaktusy a spousta stromu a keru. Jen cestovani na motorce je trochu narocne na pozadi. Po par dnech prijel na Bali i Ed (Nemec usazeny v Siantaru) s dalsim ze svych ctyr bratru, Thomasem. No a s nimi se neda delat nic moc jineho nez popijet arak a poflakovat se po meste. Moc jsem se ale nebranila.
Janca se rozhodla na Bali usadit na delsi dobu a za timto ucelem si pronajala novy kost. Krasny maly domecek s velikou zahradou, s rybnickem s lekniny nedaleko Denpasaru. Prijel za ni i Eko z Padangu a ted jen planuji, jak budou v cervenci provadet ceske turisty. Tak jim drzim palce, at to vsechno vyjde.



No a nyni uz k prokleti Bali c. 2. Po nekolika telefonatech s Koutakem a Miksou jsme se dohodli, ze je dozenu na ostrove Sumbawa a spolecne budeme pokracovat na Flores a Komodo. S Jackem jsme se rozhodli byti romantickym parem, co stravi posledi vecer pri zapadu slunce. Listek na autobus byl jiz zakoupen a odjezd naplanovan na 3.5. ve 3:00. Lec co se nestalo. Cestou za romantikou do nas pri odbocovani vlitla zezadu dalsi motorka! Proste pech. Jsme celi, jen Jack nemohl poradne hybat nohou. Projevil se jako klasicky Indonesan a misto toho, aby jel do nemocnice na rentgen a k doktorovi, tak zavital za mistnim samanem. Saman mu prohmatal obe nohy, dal tri plne nepopsane pytlicky prasku a venoval mu jeste bambusovou hul. Pry je vse v poradku, chce to nohu jen rozhybat. Ja jsem pekne po evropsku jela na kliniku, na ktere mi den pred tim vyndali stehy z prstu, a nechala si misto dalsich stehu dat jen motylkove naplasti na ranu na predlokti.
Jacka jsem do nemocnice dokopala za dva dny (stale skuhral a nemohl se ani postavit) a uznala jsem, ze vylet dale na vychod mi neni zkratka souzen. Zrusila jsem listek na autobus a rozhodla se, ze udelam radost padangske universite a pojedu na zaverecnou ceremonii Darmasiswu do Jakarty. Pak (pan) April se radosti do telefonu malem rozplakal.

Prokleti Bali c.1

Kdyz se rekne Bali, vetsine lidi se vybavi tropicky ostrov kdesi v Indickem oceanu s krasnymi piscitymi plazemi a spoustou hotelu. V ramci naseho poznavani Indonesie jsme nemohli Bali opomenout navstivit.
Nase padangska trojka tedy vyrazila 18.4. pres Jakartu do Denpasaru. Na letisti na nas uz cekal prvni cesky kamarad-Miksa, v hotelu pak dalsi-Honza a samozrejme jsme se opet shledali s Rencou a Petrem. Rozhodli jsme se zakotvit na Kute (Legianu), coz je turisticke centrum Bali. Vsude spousty obchodu, obchudku, stanku a trhu se suvenyry, turistickych informaci, kde Vam zadarmo nereknou ani kolik je hodin, a samozrejme davy turistu. Typicke turisty tvori zpravidla dokonale parecky surfujiciho Kena a do bronzova opalene Barbie, nejcasteji ze zeme protinozcu. Jl. Legian je hlavni trida, kde krome spousty obchodu a jeste vice baru, stoji pomnik, ktery pripomina obeti balijskych bombovych utoku (2002, 2005).
My jsme se ubytovali v Adus Beach Inn a Senen hotelu, kazdy podle sve financni situace (ktera je u Darmasiswaku vice nez jasna) a na par dni si pujcili motorky na prozkoumani ostrova. Pujceni motorek je v podstate jediny zpusob, jak se pohodlne a hlavne levne prepravovat po Bali. K dispozici jsou pak uz jen predrazene autobusy pro turisty, taxiky nebo mistni hromadna doprava, ktera ale neni k dispozici zdaleka vsude.


Prvni den jsme s Koutakem, Rencou a Petrem podnikli, po mensim rannim zpozdeni (ano, Miksa privezl litr Bozkova, ktery padl predchozi vecer), vylet po jizni casti Bali a stavili se v kulturnim parku GWK. K videni je tu monstrozne zamysleny projekt obri sochy Visny ridiciho ptaka Garudu. Hotove jsou zatim jen ruce sochy, ptaci hlava a Visnu do pasu. Kazdy vecer se pak kona divadelni predstaveni plne tancu, masek a tradicni hudby, na ktere jsme s Jancou zasly asi o tyden pozdeji.
Na dalsi den jsme naplanovali vyjizdku do Ubudu, mestecka vzdaleneho asi hodinu od Denpasaru, ktere je povazovano za jedno z center kulturniho zivota, predevsim diky velkemu mnozstvi galerii. Vecer jsme shledli hodinu a pul trvajici predstaveni tradicnich tancu s prekrasnymi kostymi a maskami.

Bali je jediny ostrov v Indonesii s prevahou hinduistickeho nabozenstvi. Temer na kazdem kroku jsou k videni hinduisticke chramy a chramecky, procesi lidi v tradicnich odevech neustale slavici ruzne nabozenske svatky a vsudepritomna je i vune vonnych tycinek. Rika se, ze nejkrasnejsi zapad slunce je u chramu Tanah Lot, ktery lezi mezi skalami v mori a suchou nohou se do nej clovek nedostane. My meli trochu smulu na pocasi, ale i tak stalo za to dat si predrazene kafe a pivo ve vyhlidkove restauraci.



A ted konecne k prokleti Bali cislo 1. Po navratu z Ubudu jsem se rozhodla naucit se ridit motorku. Chtela jsem byt samostatne se pohybujici bytosti, ktera bude s Jancou podnikat vylety az odjedou vsichni cesti kamaradi a nez prijede Jack. Petr si vzal za ukol zasvetit me do taju rizeni dvoukoleho stroje. Vsemozne me podporoval, ujistoval, dodaval sebevedomi. Vice nez pulhodiny jsem se bezchybne ritila ulicemi a dopravou na Kute, vitr ve vlasech a slastny pocit opojeni z vlastni sikovnosti v krvi. Jojo, jak uz to tak ale obcas byva, nic netrva vecne a clovek se nekdy vrati na zem rychleji nez by si pral. Asi 50 metru od hotelu jsem se pri zahybani do male postranni ulicky lekla prijizdejici motorky, zacatecnicky zpanikarila, rozkyvala motorku na vsechny strany a po nekolika splasenych vterinach ji konecne polozila na silnici. Petr si spalil lytko o vyfuk, ja si rozsekla prst na noze, ktery byl asi za hodinu sesit peti stehy v snad nejdrazsi nemocnici v celem Denpasaru. Stehy jsem mela asi na deset dni, pote jsem zjistila, ze mi chybi i kus nehtu... Plan potapeni a surfovani na slavnych balijskych plazich s do bronzova opalenymi Australany vzal tedy rychle za sve.

Teste se brzy na Prokleti Bali c. 2! Nehody jeste nejsou u konce!

knirate krabicoidni COOMBAL

To tu jeste nebylo! Padang vzhuru nohama! Kolaps v doprave! Mimozemske civilizace utoci! Skandal, skandal, skandal! Spatrena zahadna zluta chodici krabice! Od kdy maji krabice nohy?!? Alespon tolik z dnesniho mistniho tisku (a to pro nedostatek mista uvadim jen opravdu strucny vycet palcovych titulku na titulnich stranach lokalnich platku).
Ano, ano COOMBAL dorazil na Sumatru a zpusobil nekolik srdecnich infarktu a mnoho vypadlych celisti!
Po narocne priprave vyrazily tri knirate krabice do mesta, bavit kolemjdouci ale predevsim sebe. Sebe pobavily neoddiskutovatelne dobre, z reakci ostatnich se toho prilis vycist nedalo. Byl tu vztek (redil zakladni skoly, kde mu odesla moralka a pozornost zaku s prichodem tri skakajich krabic), byl tu udiv, usmevy, dotazy, ale predevsim pak lhostejnost, nezajem a predstirani, ze krabici s nohama potkavam na ulici kazdy den. Jako obycejny bule si vyslouzime stokrat vice pozornosti a pozdravu nez kanarkove zluta obri krabice! Zajimave a poucne a stoji za uvahu, zda nebude do konce naseho pobytu v Padangu propagovan COOMBAL nepretrzite.

Nicmene pro ty, kteri stale netusi, ktera bije, mala pozvanka.
Timto jste vsichni srdecne zvani na nejvetsi festival kniru pod sluncem COOMBAL 09 v Luzne u Rakovnika 18.7.09. Vice informaci na http://coombal.cz
Fotoreportaz a prvni fota na shlednuti na Facebooku u kolegy Koutaka.


PS Michale, za tohle chci vstup a pivo zdarma :-)

Konec na UNANDu

A nastal okamzik pravdy! Zavrseni naseho narocneho a stresujiciho studia indoneskeho jazyka na padangske universite (UNAND). Do posledni chvile si nemohl byt ani jeden z nas jisty, zda soustavou narocnych zkousek, testu a ukolu prosel a bude tak odmenen tolik touzebne ocekavanym certifikatem. Nebo zda bude dekanem a rektorem pouze potupen a bude muset za trest zustat v Padangu o rok dele. Byly to nervy hned rana, cestou na kampus ze me lil pot proudem (ale to leje vlastne vzdycky) a i motylci v zaludku se objevily (ale v mem zaludku se za poslednich sedm mesicu objevilo tolik prapodivnosti, ze je tezke jeste vubec neco identifikovat).
Dorazila jsem v cas, jak naivni a nepoucitelna jsem! Ano, sli jsme si sednout do bufetu na kafe a za pul hodiny se vratili a zjistili, ze slavnost zacne za dalsi pul hodinu. Meli jsme tedy alespon cas stvorit dekovny proslov (v pripade uspechu) a ujistit Prasozabu, ze ona to se svym australskym prizvukem precte nejlepe. V 11.00 nas zavedli do radoby slavnostni zasedacky dekanatu a me ukapla slza, ze toto je vlastne misto prazske promoce v Karolinu, kterou jsem diky cele Darmasiswe prosvihla. Po kratkych (zaplat panbuh) proslovech rektora, dekanky a pana Ismeta zacaly virit bubny a napeti v sale by se dalo krajet. Nastala chvile rozreseni. Uspech ci neuspech? Certifikat ci ostuda? Otevrene dvere do cele Indonesie, zavratna kariera na ambasade ci snad potupa a vysmech vsech indonesistu?
Nebudu vas jiz dele napinat. Dopadlo to dobre! Zpocenyma rukama jsem prijala kus papiru napsaneho ve Wordu a vytisteneho doslovne za pet minut jedenact. Stoji na nem Jana Cermakova - baik (dobre). Baik ale meli vsichni, takze jsme se svorne shodli, ze jde o nejvyssi mozne ohodnoceni. Nasledoval nas dekovny proslov, kde jsme neopomneli zminit rodice, prarodice, bratry, sestry, netere, synovce, kamarady, zname i nezname, kteri nas po celou dobu studia vehementne podporovali a byli nam inspiraci a oporou. Dekance ukapla slza dojeti, fakt nekecam! Pak uz nasledovalo jen foceni vsech se vsemi a po zkonzumovani krabice jsme byli vpusteni do nastrah realneho sveta.

Zatim to zvladame.... ale kdovi jak dlouho jeste....

Navsteva Renci a Petra

Tak a je to tady! Konecne taky nekdo prijel jen a jen kvuli mne :-) Renca s Petrem dorazili 27.3. z Jakarty vyzbrojeni Becherovkou, slivovici a uherakem. Dekuji!
Dva dny jsme stravili v Padangu, prohledli si universitu, centrum, plaz a Gunung Padang a vsichni svorne konstatovali, ze Padang je opravdu spinave, hlucne a ukricene mesto plne porvavajicich blbu. Ani rozeny Indonesan Jack nenesl situaci prilis statecne a srocujici davy deti u Honzova kostu, kterym prezdival "small banditos", mu zpusobovaly navaly migren, vzteku a bemoci. Radeji jsme tedy vyrazili vsichni na plaz Bungus, kde se v klidu ubytovali v nasich oblibenych bungalovech u Raula. Konecne jsem zas nemuseli byt separovani, tak jako v Padangu, kde holky spi s holkama a kluci s klukama. S jiz temer profesionalnimi pruvodci Janou a Ekem jsme podnikli vylet k nedalekemu vodopadu, kde se da skvele koupat. Vecer jsme popijeli domaci slivovici, jedli uherak a kluci hrali na kytaru. Proste pohodicka pod palmami! :-)

Dalsi den cele dopoledne proprselo, pocasi se ale nastesti vybralo a my s Raulem vyjeli na sire more smer ostrov Pagang. Uz me opravdu trochu nudi popisovat stale dokola liduprazdne plaze s bilym piskem, kokosove palmy, pruzracne more a koraly, takze si nalistujte nejaky drivejsi prispevek, kdy me to jeste plne uchvacovalo. Renca a Petr vsak uchvaceni byli (no dobre, ja taky).

Rozhodli jsme se ve zhave muslimske vyhni (rozumej Padangu) stravit co nejmene casu a co nejrychleji jsme se presunuli k jezeru Maninjau. Opet jsme si obkrouzili jezero, nekdo na kole, nekdo na motorce (ano, Jack proste neni cyklisticky nadsenec), prejidali se skvelymi domacimi palacinkami a kvuli pocasi nestihli vylet k dalsimu vodopadu. Na ceste zpatky jsme si prohlidli Bukittinggi, zamackli slzu pri louceni s Jackem, ktery se vracel do Siantaru a vyrazili "domu". V nedeli Renca s Petrem po sestihodinovem zpozdeni letadla uspesne odjeli na Javu a uzivaji si cestovani tam. Pristi sobotu vsak dojde ke stastnemu znovusetkani na Bali! Huraaa!!!

Poznamka: Z Padangu uz mi zacina opravdu trochu hrabat a tesim se, az odtud zase odjedu. Dopisuji projekt pro universitu a po predani certifikatu od rektora to s Koutakem balime smer Bali, Lombok, Sumba a Flores!!! Uz se nemuze dockat, jelikoz se pomalu zaciname kousat nudou....

snorchlovani na Pulau Weh, Aceh

Z Medanu trva cesta do Banda Acehu kolem dvanacti hodin a jezdi se pres noc. Rano jsme tedy dorazili do pristavu, chytili lod a presunuli se na uzasne plaze na ostrove Rubiah. Bylo nas nakonec sest, tri Nemci, dva Cesi a jeden Indonesan (samozrejme ze rec je o Jackovi), ktery vsechno skvele zarizoval a pomoci kamaradu organizoval. Klobouk dolu!
Na ostruvku jsme bydleli v jednoduchych drevenych bungalovech a uzivali si temer dokonalou samotu narusenou jen par potapeci, co obcas prijeli. Naprosto jsem prestala pocitat cas, par dni jsme se proste jen potapeli (rozumej snorchlovali), houpali se v sitich, jedli "nasi goreng" a palacinky a konzumovali zasoby dovezeneho alkoholu (dosel ponekud rychleji nez jsme si mysleli). Proste dalsi kycovity raj z katalogu. Ale nestezuju si, i kdyz zapady slunce do more uz me tolik nedostavaji.
Co me ale dostavalo stoprocentne byly mistni koralove utesy a koralove rybky. To bylo naprosto uzasne a popsat to jako akvarko vubec nestaci. Koraly roztodivnych tvaru, barev a velikosti, rybky to same. V tom tichu, kdy jste sami pod hladinou, se Vam zataji dech a neverite, ze neco tak krasneho mate na dosah ruky. Doporucuju vsem! :-)
Pak mi Jack jeste "vytetoval" ornament a jesterku na ramena a skvele tim vsechny zmatl. Uklidnuji hned vydesene rodice, jednalo se pouze o henu (prirodni barvivo, ktere vydrzi jen nekolik dni).
Jedna z opustenych plazich

Presunuli jsme se jeste na hlavni ostrov Weh, kde jsme podnikli i par vyletu. S Koutakem uz nas zevling zacal trochu nudit, tak jsme se rozhodli, ze pesky dobudeme nejsevernejsi a zaroven nejzapadnejsi bod Indonesie. Jack mi chtel udelat radost, tak se pripojil. No mohu rici, ze slapat deset kilometru (tam) po asfaltu v totalni slunecni vyhni neni zadny slagr a kdyz na vas v cili jeste malem zautoci tlupa drzych opic, zacnete pochybovat o smysluplnosti vyletu. Ale neklasali jsme na duchu, cestou zpatky jsme na chvili stopli jednu dodavku, vykoupali se na liduprazdne plazi a po navratu domu si doprali za odmenu koblizky a kureci specialitku "O lala". Dalsi den jsme si vsichni pujcili motorky a s mapou v ruce se jali obkrouzit ostrov a shlednout vsechny mistni zajimavosti. No vodopad jsme zdarne prejeli, horke prameny taky, nasli jsme ale doutnajici sirny krater a vykoupali se po dlouhe dobe v sladke jezerni vode.

Pamatnik na nejnej bode Indonesie

Posledni den jsme vstali s vychodem slunce, abychom stihli prvni lod, ktera nas odvezla do hlavniho mesta Acehu, Banda Aceh. Opet jsme se se s Koutakem ukazali jako nejakcnejsi cast nasi skupinky (Jack uz nepredstiral, ze ho zajimaji pamatky) a i pres odporne vedro jsme si cele mesto pekne prosli a nafotili. Nejzajimavejsi pamatkou je asi velka mesita Mesjid Raya, ktera jako jedna z mala budov prezila tsunami z prosince 2004. Bohuzel jsme ale nebyli vpusteni ani dovnitr arealu a museli jako nemuslimove, kteri nevedi jak se slusne obleknout (nemela jsem na hlavne satek), zustat za plotem. V dohledne dobe bude otevreno i muzeum tsunami, my mohli jen obdivovat zajimave architektoticky resenou budovu. Jinak v centru mesta nepoznate, ze tu tsunami kdy byla. To clovek musi blize k mori a trochu za mesto, stale se daji videt lode vyplavene na sous apod.




















Vecer jsme nasedli na nocni autobus do Medanu, tam presedli na spoj do Siantaru a tam si konecne trochu odpocinuli pred dalsi dvacetihodinovou cestou zpet do Padangu. Abychom tolik nesmutnili, ze jedeme zpatky, jeste jsme si upekli prave veprove rizky, ktere se podavaly s varenym a pecenym bramborem a zeleninovym salatem. Neco, o cem si v Padangu, muzete jen nechat zdat.

Navrat na Severni Sumatru

Na pocatku brezna jsem se opet vydala na Severni Sumatru. Pridal se ke mne Koutak a tak jsme predlouhou cestu busem zvladli ve dvou. Po vice nez dvaceti hodinach a nekolika poruchach na motoru naseho autobusu jsem konecne vystoupila v Siantaru. Koutak pokracoval dalsi ctyri hodky az do Medanu a nasledne do Bukit Lawang na orangutany. Ja zakotvila u Jacka a jeho nemeckeho kamarada Eda a jeho brachy Rolanda. Ed si pronajal v Siantaru docela velky dum, kde jsme vsichni (spolecne asi s 15 vespama) tyden relaxovali, popijeli tuak a delali si radost veprovymi rizky.
Zucastnila jsem se i velke rodinne seslosti u Jackovych rodicu. Kdyz se sejde cela rodina a k tomu znami a sousede, nezbyva nez vystehovat vsechen nabytek, dat na zem rohoze a sedet pekne do kruhu. Bylo zajimave videt, jak cela rodina (Jack ma sest sourozencu) drzi pohromade, z toho bychom si jako Evropane mohli vzit dobry priklad. Podavalo se spousta dobreho jidla, praseci hlavu jsem ale s diky odmitla :-)
Asi po tydnu jsme se vsichni presunuli na stary znamy Samosir na jezere Toba, kde jsme se potkali i s Koutakem a dalsima dvema Darmasiswackama. Kupodivu jsme ani moc nezevlili a podnikli vylet k vodopadu a celodenni projizdku na lodi po jezere s nekolika zastavkami (zakladni skola, vodopad, tuakove palmy...). Obesla jsem si dokola Tuk-tuk, nakoupila par suvernyru, nechala se porazit od Jacka v pingpongu, vyklepla na oplatku Eda a uz jsme se zase balili na dalsi presun. Po zruseni treku dzungli v Leuser National Park (pruvodce nakonec nemohl), byl dalsim cilem byl ostrov Weh v Acehu.

Stale ziju!

Ano ano, stale ziju a stale pisu. Opet jsem mesic cestovala, tentokrate po severni Sumatre. Zazitku je pro zmenu tolik, ze mi opet bude chvili trvat to zpracovat, ale makam na tom dnem i noci :-) Teda trochu vic takovym indoneskym tempem, ale preci jen. Prispevky se opet budou zjevovat v lednove a unorove sekci. Tak Vam preju hodne chuti do cteni a snad se Vam to bude libit.
Ted jsem na chvili zpatky v Padangu, odpocivam, relaxuji, vyzvedla jsem si stipendium a oznamila, ze do skoly uz chodit nebudu. Moc to nikomu nevadi, staci kdyz napiseme nejaky "projekt" na tema kultura, lide, Padang. Asi si to dokazete predstavit :-) Ale samozrejme v indonestine. S tou uplne velke pokroky nedelame, ale na zakladni domluvu to staci a obcas i chytam o cem se lide normalne bavi, tedy pokud se bavi opravdu indonesky a ne treba minangkabausky ci bataksky. To jsem samozrejme zas uplne mimo...
Posilam do Cech vlnu vedra a tesim se na Vase komentare!

Panenske ostrovy v tropickem raji

Za Jancou Klapovou prijela dalsi cast rodiny a znamych a my se rozhodli vyuzit nasi znamosti v Painanu a udelat si tri denni vylet na nedaleke v podstate neobydlene ostrovy. Pronajali jsme si lod za celkem smesne penize (podekovani patri Iqbalovi, sefovi mistni policie) a v pondeli opustili pristav v Painanu smerem na Zelvi ostrov. Jelo nas celkem deset bule, Eko, Iqbal a triclenna posadka.
Ostrov je od pobrezi vzdalen tak dve hodiny plavby lodi a jak nazev napovida, zije na nem, resp. v okolnich vodach velke mnozstvi zelv - karet obrovskych. Na ostrove neni zadny hotel, zadni turiste, jen maly domek, ve kterem zije majitelka ostrova a ktere jsme museli zaplatit, ze na ostrove muzeme prespat. Na oplatku nam zase obcas uvarila a mistni chlapi nam nosili kokosy az pod nos.
Pripadali jsme si jako v raji, jako na fotce z nejakeho prihloupleho katalogu cestovni kancelare. Bily pisek, pruzracne cista voda, kokosove palmy - proste raj uprostred Indickeho oceanu. Cele dny jsme travili jen opalovanim se na plazi, prochazkou a sbiranim musli a koralu (ostrov se da obejit pomalou chuzi tak za pul hodiny) a hlavne snorchlovanim na koralovem utesu. Snorchlovani jsem si zcela zamilovala a je mi uplne jedno, ze se mi ted loupou zada jak hadovi. Bylo to jak z nejakeho prirodopisneho televizniho dokumentu! Plavali jsme mezi hejny pestrobarevnych ryb ruznych tvaru a rozmeru, pozorovali jsme roztodivne koraly a pri trose stesti jsme potkali pod vodou i karetu obrovskou. Neuveritelny zazitek!!!
Obe dve noci vetsina z nas spala na plazi. Usinat pod hvezdnou oblohou po vecernim grilovani cerstve nachytanych ryb (jojo Koutna taky jednu chytil), probouzet se vychodem slunce nad morem, posnidat cerstve utrzeny kokos... - musim pokracovat, abyste mi zavideli nebo uz to staci? :-)
Posledni den jsme se na ceste zpet zastavili jeste na jednom ostrove, kde jsme se opet potapeli a ja mela pocit, ze je to tam snad jeste krasnejsi nez na tom predchozim. Pak uz jsme Iqbalovi jen podekovali a jeste si s Honzou domluvili tandemovy paragliding. No jak vidite, rozhodne se tu nenudime...

Orangutani v Bukit Lawang

Pokud navstivite severni Sumatru, nemeli byste si nechat ujit narodni park Gunung Leuser s vesnici Bukit Lawang. Tento narodni park je jeden z nejvetsich parku v Indonesii (950 000 hektaru) a jeho prevazna cast lezi v provincii Aceh. Vstupni branou ze severni Sumatry je prave vesnicka Bukit Lawang, ktera je turistickym centrem, kde se daji najmout pruvodci na treky do dzungle. Nachazi se tu i znama zachrana stanice pro orangutany.
My jsme zvolily tri denni trek s navratem po rece na raftu (ve skutecnosti se jedna o svazane velke duse, ale i tak je to sranda). Byly jsme ctyri zensky, jelikoz za Jancou prijela segra Martina a kamaradka Zuzka. O cene jsme smlouvaly co se dalo, ale moc uspesne jsme nebyly. Nakonec nas to vyslo na 70 euro. Ale zase je to s plnym komfortem, nemusite se o nic starat a staci vyjit jen s malym batuzkem s nahradnim oblecenim. Sli s nami dva pruvodci a odpoledne, kdyz jsme dorazili do tabora, tak uz nas cekal kuchar a pripraveny pristresek na spani. Hlavnim cilem bylo videt orangutany ve volne prirode. A mohu prohlasit - cil splnen! Videli jsme tedy jen dva, coz pry neni mnoho, ale nam to stacilo. Prvni se nam ukazal az druhy den rano, kdy se na nas prisel podivat do tabora a pekne se nam predvadel, druheho jsme potkali v dzungli. Mimo to jsme videli spoustu dalsich opic, makak dlouhoocasy a Thomas leave monkey (nevim, jak se jmenuje v cestine) jsou nejcastejsi druhy, co potkate.




















Treti den jsme si jeste kus vyslapli proti proudu reky, aby pak sjezd byl delsi. Skvele jsme si zaplavali, zaskakali ze skaly a pak uz hura na dusich do vln a pereji. Zastavili jsme se jeste v zacharanne stanici, kde jsme pozorovali krmeni orangutanu, ktere probiha dvakrat denne. Pro banany a mliko si prisli tri orangutani, z toho jeden fakt velkej samec. Proste parada!
Posledni vecer jsme se jeste sesly se skupinkou asi osmi Cechu, popily s nima pivko a s Indonesanama pak posedely u ohne, kytary a vodky. Druhy den brzo rano me Janca musela vykopat z postele, spat jsem sla trosicku pozdeji a vodecky vypila asi malicko vice nez jsem zde zvykla (asi to bude tim, ze v Padangu vodku nepiju vubec) . Vyrazily jsme zpet Medan...

Berastagi

Rozhodli jsme se, ze si dame trochu do tela a vystoupame na dve sopky. Vydali jsme se tedy do Berastagi, autobusem asi tak dve hodiny cesty od Medanu. Planovat neco s Jackem je malicko obtizne, takze kdyz jsme s Jancou v osm hodin vecer zacaly planovat prvni vystup na mensi sopku Sibayak (2 094 m n.m.), Jack rekl, ze je moc brzy a ze to nechame na zitra. Jancu popadl mensi amok, ale nakonec se vylet opravdu uskutecnil. Ani jsme si nemuseli brat mistniho pruvodce, ktereho Vam vsichni vsude doporucuji, sel s nami Jackuv kamarad Boy. Vystup neni vubec obtizny, jelikoz nahoru vede asfaltova silnice, ze ktere se pak jen odboci a asi tak po pul hodine dojdete ke krateru. Vsude opet kourila sira, ale zapach nebyl prilis silny. Boy si nabral do lahve sirne bahno, ktere je pry velmi dobre na kuzi a vydali jsme se pralesem dolu. Cesta dolu je zabavnejsi, jelikoz uz se nejde po silnici, ale zase se da mnohem snadneji v mnoha cestickach ztratit. Pokud se neztratite, dojdete do mensi vesnicky, kde se nachazi horke sirne prameny. Vykoupali jsme se tedy v bazenech, teplota vody dosahovala prijemne napustene vany v Cechach, ale pri teplote vzduchu 30*C to clovek zas tak dlouho nevydrzel.
Dalsi den jsme si dali oddychove relaxacni den a odpoledne jsme se jen vypravili do prirodniho parku, kde se kdysi konaly jizdy na slonech. Zamackly jsme s Jancou slzu, ze vsichni mistni sloni uz vyhynuli a jen jsme se prochazeli mezi zchatralymi budovami, ktere pomalu pohlcuje prales.
Vzhledem k nasim planovacim neschopnostem jsme nezvladli druhy vystup na Sinabung (2 450 m n.m.). Dojeli jsme jen do vesnicky pod sopkou jmenem Danau Kawar a stravili tam prijemny den a pul. I prochazka kolem jezera a po okolnich vesnickach a polich stala za to. Vecer jsme pod sirakem opet popijeli tuak, Jack hral u ohne na kytaru - pohodicka. V Indonesii se proste nikam nepospicha a nic se nehroti. Uz jsem si na to zvykla a zacina se mi to libit :-)

pohled na Sinabung

Berastagi

Siantar, Medan

Ve stredu 28.1. jsme se konecne hnuli a odjeli ze Samosiru. S Tuk-tukem se nam loucilo tezce, tak tezce, ze nam ujela i lod... Presunuli jsme se s Jackem do jeho rodneho Siantaru. Hned prvni vecer jsme ochutnavali mistni tuak a dalsi vecer vlastne taky :-) Siantar je mensi mesto asi tak hodinu od Parapatu (Toby). Co je v Siantaru zajimave je cinsky budhisticky chram a zoologicka zahrada. Jinak je to poklidne mestecko, kde cas prijemne plyne.















Po Siantaru nas cekalo hlavni mesto severni Sumatry - Medan. Mesto je to velke (pres 2 mil obyvatel) a je v nem asi tak stejne horko jako v Padangu, tzn. fakt vedro. Ubytovali jsme se hostelu Ronna, ktery nebyl zrovna moc poplatny tomu, co hlasal na vstupni ceduli: cisty, tichy a levny. Nesplnoval ani jedno, ale dve noci jsme to tam nejak vydrzeli. Vyhodnou ma snad jen polohu, nachazi se hned vedle nejvetsi mesity v Medanu "Mesjid Raya". Coz ovsem pri zpevu muezina neni vlastne tak uplne vyhoda. Mesto jsme s Jancou prohledly za jeden den. Po prohlidce mesity jsme zavitaly do sultanskeho palace a muzea. Muzeum opravdu stoji za to, moderni muzeum s mnoho zajimavymi expozicemi, zajimave a nenudne udelane. Doporucuji! Odpoledne jsme jeste na motorkach zavitali do dalsiho budhistickeho chramu a hinduisticke modlitebny, skoda jen, ze katolicky kostel byl zavreny, mohli jsme tak v jeden den sfouknout vsechna nabozenstvi najednou :-)

Danau Toba

Jezero Toba primo svadi k lenoseni, relaxaci, odpocinku a prijemnemu nicnedelani. Tedy alespon me svedlo dokonale. Stravili jsme tam nakonec sest dni oproti asi tak trem planovanym a jeste jsem se tam pozdeji na dva dny vratila. A vracet se hodlam i v budoucnu. Podnikli jsme ale i par vyletu po Samosiru, at uz s Nikolou ve trech na motorce nebo na pujcenych kolech nebo na motorce s Jackem.
Za zminku stoji asi hlavne "Kamenne zidle" ve vesnicce Ambarita, kam se da v klidu dojet na vypujcenych kolech. Ve vesnici je i na ukazku nekolik starych batakskych domu a velky pocet pruvodcu, kteri se Vas hned ujmou a zacnout vykladat o historii Bataku, Toby, zidli a pomalu i vesmiru. Dalsi vylet jsme podnikli k jezeru Sidihoni, ktere se nachazi uprostred Samosiru. Cesta je k nemu ponekud tezsi, ale s sikovnym ridicem motocyklu se to da zvladnout. Samotne jezero nas trochu zklamalo, ale okolni priroda je hezka a zpatky se da podniknout i trek dzungli. My ale meli smulu, jelikoz zrovna nejak opravovali cesty a snad i znaceni na pristi sezonu, takze stezka byla zavrena.















kamenne zidle a samanske propriety




V pondeli se z Nikoly stal muz! Rameno mu zdobi tehotna jesterka s nekolika batakskymi symboly a egyptskym krizem. Jestli to vsechno funguje, tak bude muset byt stastny do konce zivota. Ani pri tom moc nebrecel a ja poprve na vlastni oci videla cely proces tetovani. No, ze bych si taky neco nechala od Jacka vyrobit? Uvidime, uvidime :-)















Nikola a Jack

Zacatek cestovani po severni Sumatre

Tak po tydnu stravenem v Padangu jsem se opet vydala na cesty. Tentokrate pro zmenu jen s Jancou, Koutak nas opustil smer Bali. Za cil jsme si stanovily severni Sumatru, plan byl velmi obrysovy, ale nam to celkem vyhovovalo. Nebylo kam spechat, mely jsme tri, ctyri tydny casu.
V pondeli 19.1. jsme tedy v Padangu nasedly na bus do Medanu a zacaly se tesit. Cesta do Medanu trva kolem 20 hodin, ale cenovy rozdil oproti letence byl znatelny, tak jsme si rekly, ze to prezijeme. Nejely jsme nakonec ani az do Medanu, ale po 18 hodinach cesty v buse s klimatizaci (tzn. ze v noci je vam pekna zima) a s nezakazem koureni, jsme vystoupily v mestecku Balige na brehu jezera Toba. Duvod byl jednoduchy, v Balige jsme se totiz mely potkat s Jancinym oponentem diplomove prace ze Suchdola, jistym Davidem H.
A opravdu, po prijezdu nas David s Anickou a Satiou vyzvedli autem a odvezli k sobe domu, kde jsme se mohly dospat. Vecer pro nas dokonce pripravili veprove grilovani, piva a na zapiti trochu absinthu. Pusobeni Davida v Indonesii je tak slozite, ze nema cenu se poustet do jeho rozboru, kazdpadne sem jezdi uz nekolik let a jeho prsty sahaji od zemedelskych po socialni projekty az na ambasadu. V Balige byl jeste dalsi suchdolsky student, doktorant Nikola. Badal opravdu do hloubky a peclive, mohu potvrdit! :-) Vecer se k nam pripojil jeste Jack, Batak ze Siantaru, profesionalni tater a milovnik absinthu. Spolecnost to byla opravdu pestra a vice nez prijemna.

Anicka nam jeste pripravila na ochutnani listy betelu, ktere tady zvykaji stare zeny misto tabaku. Vysledek zvykani je takovy, ze mate pusu plnou cervenych slin, ktere vsude plyvete, obarvi se i zuby a umrtvi jazyk. Zajimava zkusenost :-)








Dalsi den jsme se s Jancou vydaly pres ryzova pole zkoumat krasy jezera Toba. Videly jsme prvni batakske domky, nekolikrat si zvrkly nohu na rozbahnenych ryzovych cestickach, ale jezero nam vyrazilo dech. Toba je nejvetsi vulkanicke jezero na svete, na delku meri 100 km, na sirku 30 km a v nejhlubsim miste dosahuje hloubky 505 m. Uprotred se nachazi pomerne velky ostrov jmenem Samosir, kam jsme dojeli nasledujici den. Z Parapatu se musite nechat prevezt lodi do vesnicky Tuk-tuk, cesta trva tak kolem hodiny a stoji jen 7 000 Rp. Tuk-tuk je turisticke centrum Samosiru, ale svoji nejvetsi slavu a prival turistu ma uz za sebou. Najdete tu nepreberne mnozstvi ubytovani, restauraci a obchodku se suvenyry, jen ty davy turistu nejak chybeji. Nam to ale naopak vyhovovalo a s Jancou jsme se ubytovaly v homestayi Bamboo, ktery disponuje jen dvema pokoji na brehu jezera. Ubytovani levne, restaurace drahe, takze jsme moc kseftu neudelaly. Vzhledem k tomu, ze na Samosiru neni policie, hned prvni vecer pred nami pristal zeleny pytlicek a vesele houbicky... Nezkousely jsme vse, neboj, mami!















Lod prevazejici cestujici z Parapatu do Tuk-Tuku.

Vyhled z Bamboo. Ano, ta sit byla opravdu nase!