Vylet k rece aneb chci plavat kanalem

V Indonesii je spousta duvodu, proc muze odpadnout skoa a proc se nemusi moc pracovat. Jednim z nich jsou volby noveho padangskeho starosty. V Cechach se voli v patek odpoledne a v sobotu, tady proste ve ctvrtek cely den. Vzdali jsme se pozvani byti pozorovateli voleb {verim, ze jsou dostatecne demokraticke} a behem dopoledne jsme s Koutakem naplanovali prozkoumat okoli reky pod kampusem. Jancu jsme nalakali tim, ze se jedeme vykoupat a trochu projit.
Z puvodnich nekolika lidi se k nam nakonec pridal jen Edo. Edo umi velmi zvlastne anglicky. Mluvi docela pekne, takze clovek nabyde dojmu, ze i dobre rozumi. Ale chyba lavky. Edo klasicky prikyvuje, usmiva se a vzdy zopakuje posledni slovo. No, ale on to vlastne dela i v indonestine, tak mozna bude problem jinde. My s Jancou si z toho delame uz jen legraci.


Ukazka konverzace:

Edo ukaze na strom a rekne: "Durian."
Ja a Jana s usmevem: "Durian?"
Edo: "Durian, durian."
J+J: "Ehm, durian :-] Edo, kolik musis snist durianu, abys byl opily?"
E: "Jojo opily, durian."
J+J: viz predchozi otazka a dodame: "Treba ctyri kusy?"
E: "Jojo, ctyri."

A v podobnem duchu se to ve ctvrtek tahlo cely den. Janca pak vymyslela, ze kdyz budeme casto rikat slovo blbecek, ze to Edo taky zacne opakovat a ziska tak novou prezdivku. Tak skodolibe jsme zatim ale nebyly.
Vyrazili jsme tedy ve ctyrech lidech opet z Pasar Baru na ojecih k rece, k mistu jmenem Smrduty kamen. Poznali jsme jednu skvelou ojekarku, ktera si oblibila hlavne Jancu a v nedeli nas pozvala k sobe domu na jidlo a na koupacku. U Smrduteho kamene jsme si dali maly obed - caj a bakwan {neco jako ceske bramboraky, ale ze zeli} a sli po silnici proti proudu. Po chvili jsme dorazili k elektrarne. Janca si naivne myslela, ze tady to uz otocime a pujdeme se koupat, my s Koutakem jsme vsak nekompromisne chteli vylezt nad elektrarnu a porozhlednout se po okoli. Vyslapali jsme tedy {udajne} 400 schodu za veseleho pokrikovani spousty mistnich deti a ze shora udelali par fotek kampusu, ktery je pres reku na protilehlem kopci.
K vodni elektrarne vede vodu velky betonovy kanal, ve kterem se koupali deti. Voda ma celkem spad, takze staci skocit do vody a ona vas odnese az k domecku na konci kopce, kde pak voda pada dolu na turbinu elektrarny. Prislo nam to hrozne zajimave a ja po telefonu premluvila Jancu, at za nami vyleze. Vylezla; cela ruda, zpocena, trochu brblala, ale za chvili ji to preslo. Pote jsme sli asi dve hodiny podel kanalu. Poprve jsem videla, ze pro vodu byl vybudovan most pres udoli a dalsi podobne lahudky. Kanal je {dle Edovych informaci} pozustatkem po Holandanech. Myslela jsem si, ze jdeme opustenou dzungli, ale vzdycky se po chvili vynorilo odnikud par baracku ztlucenych z prken s nekolika slepicemi a mavajicimi detmi. Kanal konci {nebo zacina} prekvapive u reky, kde je opet dalsi domek se stavidly, cerpadly a co ja vim s cim jeste. Prebrodili jsme po jezu reku a zaslouzene se vykoupali. Tedy moc vhodne misto to nebylo, takze ja s Jancou jsme si jen lehly mezi kameny a nechaly se masirovat proudem.
Kolem ctvrte hodiny jsme vyrazrili nazpatek. A zacali jsme rozvijet teorii {a posleze i plan}, ze kdyz skocime do kanalu hned u reky, tak nas to po par kilometrech vyplivne u one elektrarny, kde jsme zacinali. Jedinou neprijemnosti je to, ze kanal je obcas veden jakoby pod zemi. Edo nam ale rekl, ze par jeho kamaradu to uz plavalo {no nevime, jeslti mu muzeme verit, radsi se jich zeptame}. Myslime si, ze to musi byt hrozna legrace, chce to jen pujcit si male surfarske desky nebo nejaky nafukovaci kruh. Co nejdrive se musime zeptat Delfiho a Poppyho. Vylet jsme zakoncili sborovym pokrikem: Kdo nesplaval kanal, jakoby v Padangu nebyl!

Poznamka pro panikarici rodice a prarodice: Kliiiiid! :-]

Velke planovani aneb vylet na Singgalang

Domluvit se nekdy na vyletu a udelat k nemu odpovidajici plan nemusi byt vzdy tak uplne jednoduche. Jak se ukazalo, v Indonesii se to muze necekane zkomplikovat.
Uz v podstate od zacatku, co Honza poznal kluky z kostu, mluvime o tom, ze podnikneme spolecny vylet na Merapi. Samozrejme az po Ramadanu. Kdyz Ramadan stastne skoncil, tema vylet se obnovilo. Predbezne se stanovilo datum na treti vikend v rijnu. Vse vypadalo, ze bezi jak na dratkach, Koutak nas obcas informoval, ze se tema doma opet probiralo a ja se jen tesila. S blizicim se vikendem jsem pochopitelne chtela vyziskat podrobnejsi informace {typu v kolik hodin jedeme, s kym apod.}. A najednou se ukazalo v planu nekolik trhlin. Prvni velka trhlina byla ta, ze jsme zjistili, ze nezavisle na sobe se utvorily dve vypravy a obe s nami pocitaji. Jedna jde na Merapi, druha ovsem na Singgalang a odmitaji se spojit. Nastal velky zmatek a dva dny vzajemneho obvinovani a vysvetlovani.
Za nejlepsiho organizatora bych oznacila Eda. Ve ctvrtek jsem za nim prisla vyzjistit podrobnosti ohledne skupiny c. 1, ktera chtela na Merapi. Edo nevedel nic, jen to, ze hlavni organizator odstupuje a vypravy se neucastni. Trochu me to zarazilo, ale nedala jsem se odradit. Edo slibil, ze odpoledne ma schuzku s ostatnimi cleny a ze me bude informovat. Znelo to celkem logicky nez prisel se svymi dalsimi plany. Plan A znel - jit na Merapi {po kolikate uz jsem to jen slysela!}, plan B - vymyslet nahradni plan C. Vse se nakonec vyresilo samo, a to kdyz mi Edo ve tri hodiny zavolal, ze vyprava na Merapi je zrusena! Duvod? Proste prsi... V obdobi destu vylozene neocekavatelny a nepredvidatelny jev.
Informovali jsme tedy Eka, ze bychom se radi pripojili ke skupine jdouci na Singgalang. Jeste pred tim jsem se setkala s Poppym, hlavnim organizatorem, a ten o Singgalangu pel jen samou chvalu. Zacali jsme se tedy opet tesit a ja uz radeji nepatrala po zadnych planech. S Jancou jsme nactrly spolecny plan ve warungu, ktery obsahoval i jednoho krokodyla, hada a smrt jednoho z vypravy {nic z toho se nestalo} a domluvili jsme sraz v patek ve tri hodiny na Pasar Baru.
A opravdu jsme se nasledujici den sesli. A dokonce bez vetsiho zpozdeni. Jelo nas nakonec osm, z toho tri holky. Dojeli jsme do centra a pohodlnym minibusem se dopravili do Koto Baru. Tam na nas cekal Poppyho kamarad, ktery nas zavezl jeste o kus dale. Jeste pred tim vsak probehl dosti zmateny nakup potravin, vody a cehosi, z ceho se pak stal ohen. Normalne by si clovek v Cechach koupil bochnik chleba, vysocinu, dve Majky a tabulku horke cokolady a vedel by, ze bezpecne a pohodlne prezije. No zkuste si ale sehnat tohle v Indonesii! Misto toho jsme se napakovali jen susenkami a suchimi nudlemi.
Po tme jsme jeste slapali asi hodinu do zakladniho tabora, kde jsme rozbalili stany. Uz pri teto prvni zatezkavaci zkouzce se ukazalo, kdo je nejslabsi clanek skupiny. No, byl to Eko a to zcela s prehledem. Na jeho obhajobu nutno dodat, ze ma velke problemy s dychanim a asi i rakovinu plic. Na druhou stranu, Eko huli jak fabrika. Jeste ze mel psychickou a pozdeji i fyzickou oporu v Jance, ktera absolvovala cely vylet s nim. Dorazili asi s hodinovym zpozdenim. My mezitim postavili stany a otevreli lahve s vodkou, ktere jsme pred tim v Padangu nakoupili. Prvni vodka v Indonesii! No vodka... tento napoj mel 15% alkoholu, takze znalci {ale asi i neznalci vodky} si dokazi predstavit, ze to vubec jako vodka nechutnalo. Ale my byli spokojeni i s timhle.
Nekdy po pulnoci jsme vesele zalezli do stanu a usnuli. Celou noc jsem se ve spacaku budila s pocitem, ze je mi zima od zeme. Nemeli jsme totiz karimatky. Nepovazovali jsme to v tropech za nutne. Se svitanim nas definitvne probudilo huste bubnovani destovych kapek do stanu a my zjistili, ze spime v jedne velke louzi. Spacak uplne mokry, na zadech mokre kolo, na kalhotach jakbysmet. Tak proto mi byla zima!
Zhruba dve hodiny jsme pak za vytrvaleho tropickeho lijaku cekali v prilehle boude. Po snidani jsem vytahla karty na rozptyleni trudomyslnosti {odbocka - cely vylet jsme se vyborne bavili hlaskama z Vypravy na severni pol, obzvlaste o tom, jak snime psy} a nekolik Indonesanu naucila ceske prsi. No mozna to za danych klimatickych podminek nebyla nejvhodnejsi hra, mozna jen Indonesane nejsou tak hravi, ale kazdopadne po jedne hre jsme toho nechali. Po osme hodine se pocasi preci jen umoudrilo, sbalili jsme tedy mokre stany a kolem pul devate vyrazili smer vrchol {prekvapive :-]}.
Janca s Ekem zacali ztracet hned na prvnich metrech a zbytek skupiny se rozhodl, ze nema cenu na ne cekat. Prvni hodinu jsme se prodirali hustym porostem bambusu a ja byla celkem zaskocena odlisnosti terenu. Vsude bahno po kotniky, vysoka trava a bambusy vsude kam okolo, ze nebylo vubec nic videt a do toho stale drobne mrholilo a mzilo.
Asi po hodine chuze, plazeni se a klouzani jsme opustili bambusy a stoupali uz jen dzungli. Vyhodou treku na Singgalang je to, ze se nemuzete v podstate ztratit. Staci totiz jen sledovat kabely, ktere vedou az na vrchol, kde je umistena jakasi stanice na prijem a vysilani jakehosi signalu. Kabely se obcas plazi po zemi, obcas se propletaji nad hlavami mezi stromy a pod nimi nebo podel nich vede vyslapana stezka. S vodou jsme si nedelali starosti, jelikoz cestou jsou dva prameny, kde je mozne vodu nabrat. Delfi celou dobu tahl v jedne ruce maly kanystrik {cca 10 litru}, pro me trochu nepochopitelne, proc jsme si vodu nerozdelili do lahvi na zada, ale holt proste indonesky zpusob.
Po ctyrech hodinach v dzungli jsme se dostali na lavova pole. Konecne vysvitlo slunicko a my meli sanci ususit si mokre stany a spacaky. Na vrchol to uz je pak jen pul hodiny, podle me vsak nejhezcim usekem. Pri dobrem pocasi je videt krasne do okoli, nam se tento pohled naskytl jen parkrat na kratickou chvili, kdyz se zrovna rozplylunuly mraky a mlha. Stromy jsou krasne obrostle mechem a cela krajina vypada tak nejak pohadkove a tajemne.
















Kolem ctvrte hodiny jsme konecne stanuli na vrcholu hory, tedy resp. v krateru. Singgalang uz dlouho neni aktivni sopka a krater je zatopen krasnym jezerem jmenem Telaga Dewi, ke kteremu se vazou ruzne myty a legendy. V jezere pry bydli princezna a Rika mi rekla, ze kdo se tu vykoupe, bude mit stesti do konce zivota. To jsem si nemohla nechat ujit, byla jsem vsak jedina {mozna i v cele historii jezera}, kdo se vykoupal. Voda je prijemne studena, tzn. pro domorodce uplne ledova. Ostatni se jen umyli a oplachli. Icha si myla vlasy samponem, vyprala zabahnene dziny a v tom okamziku si uvedomila, ze se vlastne nema do ceho prevleci. Drkotala se chvili v tricku a v kalhotkach a zavistive koukala na moje druhe kalhoty. Ano, samozrejme ze jsem ji je pujcila. Stacilo, ze chodila bosa, pac nemela ani nahradni boty. {Po navratu z ni vypadlo, ze potkala Eka v patek dopoledne cestou do skoly a rozhodla se, ze s nami pojede. Na Pasar Baru tedy prijela hned z posledni hodiny}.
Zacali jsme mit trochu strach o Jancu s Ekem, kteri stale neprichazeli, ackoli se uz stmivalo. Poppy s Edem jim tedy vyrazili naproti. Po seste hodine dorazila Jana s Edem. Klobouk dolu, jelikoz se ukazalo, ze Janca sla celou dobu bosa! Klouzave sandaly se neosvedcily jako vhodna obuv. I kdyz nutno podotknout, ze jsme potkali lidi jen v zabkach, nejlepsi obuvi byly kecky. My s Koutakem v nasich pohorach byli spise za exoty, ale bylo nam to fuk - goretex je goretex. O hodinu pozdeji dorazil i zcela vycerpany Eko. Vsichni jsme mu tleskali, ale nemel ani dostatek sil prijmout nase gratulace.
Sli jsme si vsichni lehnout hodne brzy, jelikoz nesel ani udelat ohen, vsechno v sirem okoli bylo uplne mokre. Jen Janca se odmitala smirit s faktem, ze jeji spacak neuschnul a chvili jeste tancila kolem svicky. Pote to i ona vzdala a sla drkotat zubama do stanu. Druhy den rano jsme se probudili do krasneho dne a s ulevou zjistili, ze ani v noci neprselo. Prisly tak v nivec jen nase pracne vykopane struzky kolem stanu {muj napad - diky rodicove za zkusenosti ze Zvule}. Po nudlove snidani jsme spalili vsechny odpadky {vcetne vsech plastu} a vyrazili smer dolu. Cesta dolu byla asi tak stokrat narocnejsi nez cesta nahoru! V podstate jsme se jen klouzali bahnem, pridrzovali se mokrych korenu a vetvi a stridave si oblekali a svlekali plastenky a bundy. Asi v puli cesty me uz zacaly pekelne bolet stehna. S vypetim vsech sil jsem se nejak dokutalela do zakladniho tabora, kde uz na me cekal zazvorovy caj. Dalsi dve hodiny jsme odpocivali, jelikoz jsme opet museli cekat na Janu a Eka. Ti dorazili kolem pul pate v uplne zabahnenych ponozkach a sandalech {zabkach} a Janca priznala, ze tentokrat musel Eko cekat na ni.
Cekal nas jeste dlouhy pochod {10 km} do vesnice na autobus. Asi po 4 km jsem donutila Eda, at stopne jeden nakladak. Vsichni jsme se naskladali na korbu a za tmy dorazili do Koto Baru. Zacalo trochu zmatene shaneni dopravy, presun do jine vesnice, cekani na dalsi minibus a nakonec jsme v osm vecer opravdu odjeli smer Padang. Diky dopravni nehode na silnici a velke zacpe jsme se domu dostali az kolem pulnoci. Po rychle sprse jsem uz jen padla do postele, jelikoz druhy dne jsme sli rano zase normalne do skoly.

Batu Sankar a svatba

Rumah gadang

V nedeli jsme byli pozvani na svatbu Ladyany, nasi ucitelky z university. Cely tyden jsme vymysleli nejaky vhodny darek, az me nakonec napadlo vyvolat nejakou peknou fotku Prahy a zaramovat ji. Ukazalo se to byt nejlepsim napadem {v porovnani s Janinou sadou sklenicek ci Koutakovymi pribory s nozi to nebylo zas az tak tezke} a s vysledkem jsme vice nez spokojeni. S Jancou jsme jeste resily vhodne slavnostni obleceni. V zaveru jsem si koupila dve sukne a jedno triko, abych v nedeli sla nakonec uplne v necem jinem... klasika!
Svatba se odehravala ve vesnici Batu Sankar, vzdalene od Padangu 3-4 hodiny jizdy busem. Jeli jsme s Pintem o den drive, Pinto je totiz z teto vesnice a dokonce vzdaleny pribuzny nevesty. Puvodne jsme meli objednane auto, ale v zaveru to nejak neklaplo a my museli opet hromadnou dopravou. Jestli jsem si nekdy myslela, ze jsem v Cechach videla narvany autobus, tak na indoneske pomery byl poloprazdny. Nastoupili jsme do temer prazdneho autobusu asi ve 40*C vedru a bez prehaneni jsme se trictvrte hodiny doslova koupali ve vlastnim potu nez jsme vubec vyjeli. Autobus se totiz musi zaplnit do posledniho myslitelneho mistecka, tzn. ze lide v ulicce si stoji na nohou, funi na zada a nekteri temer sedi na kline tem stastnejsim na sedadlech. Autobus ale nikdy neni plny natoli, aby se do nej jeste neprocpal zpevak {v jednom pripade zpevacka} s kytarou. Nemit po celou dobu na usich sluchatka z MP3, asi bych bez psychicke ujmy cestu neprezila. Nakonec jsme dojeli po ctyrech a pul hodinach! V buse se normalne kouri, koji, vyhazuji odpadky apod. Zajimavy zazitek...
Byli jsme pozvani k Pintovi domu. Pinto ma moc pekny baracek a je videt, ze jeho rodina patri k tem bohatsim {tatinek je majitel kakaovnikovych a bananovych plantazi}. Povecereli jsme ryzi a rendang a dojedli se spoustou dobrutek z Lebaranu. Chvili jsme si povidali s rodici a po chvili na popud Koutaka si zasli koupit pivko, ktere jsme vypili venku. Jeste jsme se prosli po blizkem okoli a sli pomalu spat.
Druhy den jsme vstavali kolem osme hodiny, posnidali smazenou ryzi a sli se podivat na "rumah gadang" - tradicni minangkabausky dum, ktery patri Pintovi. Stari je minimalne 100 let, mozna i 300 - nikdo presne nevedel. Pred domem prave susili ryzi, za domem se pasl vodni buvol - idylka. Jeste jsme si prohledli domek, kde se mele kava pomoci vodniho mlynu {neco jako mouka pred 100 lety u nas}, koupila jsem si zde pytlik cerstve kavy a vratili jsme se domu pripravit na svatbu.
Na obrad jsme na ojecich dojeli kolem 11 hod. Cestou jsme videli jeste jednu dalsi svatbu, na ktere jsme se predchozi vecer stihli vyfotit. Tradicni minangkabauska svatba se kona u nevesty doma. Cely dum je specialne slavnostne nazdoben, na stenach visi zlate, cervene a zlute bohate tkane latky a zenich s nevestou maji tradicni svatebni sat, opet velmi bohate nazdobeny. Slavnost pak spociva v tom, ze se sejde spousta lidi, hned po prichodu se nacpou k prasknuti, zapiji to vodou z kelimku a jdou poprat novomanzelum. Ti minimalne tri hodiny stoji nehnute s usmevy na tvari uvnitr nazdobene mistnosti a se vsemi se jen foti.

Tradicni svatebni foto. Obleceni maji ale moc pekne, to se musi nechat.

Venku hrala ziva hudba - no nevim, jeslti se tak da oznacit typek s klavesami a zpevak {tech se vystridalo hned nekolik}. Hudba mela hlasitost zhruba jako v discobusu, tzn. ze clovek neslysi vlastniho slova. Ocekavali jsme nejake tradicni tance, zpevy, nejakou zabavu, ale nic se nekonalo. Vsichni jen seeli, porad jedli a my meli pocit, ze se vubec neumi bavit. Nikdo netleskal hudebni produkci {ani ze slusnosti ne}, nikdo netancoval, nezpival... proste nic! Pote, co jsme se i my prejedli a behem tri minut se asi petkrat vyfotili s zenichem a nevestou, jsme se zacali velmi nudit. Pomohla kratka prochazka, ale po navratu se stale delo velke nic a Pinto zacal byt nevrly, ze uz ho to opravdu nebavi. Jeste nas spise omylem usadili na tradicni muzskou seslost, kdy v kruhu sedi asi 15 chlapiku a na mikrofon uzaviraji snatek mezi zenichem a otcem nevesty a davaji zenichovi asi potrebne rady do zivota. S Jancou jsme po chvili utekly, jelikoz to byl ciste muzsky obrad, navic cely v minangkabaustine {ne ze by to neco menilo, kdyby byl v indonestine}. Asi v pul druhe uz jsme sedeli na ojecich smer mesto a nasledne Padang. Nevim, jestli jsme o neco zasadniho prisli, ale spis asi ne.
Autobus nebyl tentokrat tolik narvany, nicmene me pro zmenu zaskocila tupost a neslusnost vetsiny cestujicich. Pristoupila totiz mlada maminka se dvema detmi {3 roky a sest mesicu} a celou dobu stala v ulicce. Nikoho ani nenapadlo ji pustit sednout, nicmene ale asi byla zvykla, jelikoz i ve stoje bez problemu kojila! A na to, ze lide bezne vyhazuji odpadky z okna jedouciho busu, si asi budeme muset zvyknout.

Vylet k jezeru Maninjau

Nechteli jsme se vzdat puvodniho zameru a tak jsme v patek brzy rano opet zkusili vyrazit k jezeru Maninjau. Tentokrat jsme zvolili jinou cestu, nikoli pres Bukittinggi {kde se dala ocekavat zacpa a davy lidi}, ale pres vesnici Lubuk Basung.
Predchozi vecer jsme jeste vyuzili toho, ze Honza byl sam doma a vsichni u neho prespali. Koupili jsme si laveh mistniho vina, ktere ale s vinem ma velmi malo spolecneho. V ingrediencich naleznete vino, rajcata{!} a papaju{!} a samozrejme spoustu cukru. Chutove se to asi nejvice podoba griotce. No vypili jsme asi pulku lahve a vzdali to. Coz byla chyba, jelikoz jsme tak zustali pri smyslech a v noci za plneho vedomi museli celit naletum komaru.
Meli jsme stesti a rano za doprovodu Yani nasli spravny discobus. Pote, co jsme obetave Yani vysvetlili, ze jsme sami zvladli preletet pres pul zemekoule a ze tedy neni nutne, aby s nami jezdila, pokud se ji to nehodi, jsme za dunivych zvuku disca vyjeli na dvouhodinovou cestu. Byla to jizda hruzy! Autobus byl stary, ridic naopak mlady - smrtelna kombinace draveho mladi a uplne opotrebovanych tlumicu. Pripadali jsme si jak na horske draze, nic pro citlivejsi povahy a slabsi zaludky. Pokud nejste zrovna milovniky adrenalinovych sportu, nedoporucuji divat se prednim sklem na cestu. Nas ridic to opravdu kalil co to slo, na vsechny a vsechno v ceste jen mohutne troubil, delal mysky a pul cesty jsme absolvovali v protismeru. A do toho se vase telo otrasa a duni v rytmu sica. Ne, nebylo to fajn, fajnovy, i kdyz nam hraly hity tutovy.
Kupodivu jsme zdarne dojeli do cile {cemuz jsem prestala verit uz par kilometru za Padangem} a presedlali na angkot, ktery nas do hodiny dovezl primo do vesnice Maninjau a chytre nam dokonce zastavil u turistickych informaci. Asi nas prozradily spacaky v ruce :-}
Bagoe's cafe se nachazi uprostred vesnicky a po unavnem cestovani to byla vice nez prijemna oaza klidu. Personal mluvi anglicky a na jidelnicku maji i neco jineho nez jen smazenou ryzi a nudle.
Po nutnem odpocinku a regeneraci jsme vysli hledat ubytovani. V Maninjau je pomerne hodne moznosti - od drazsich hotelu az po levne domaci ubytovani. Zkusili jsme asi ctyri mista, ale vsude nam bylo receno, ze maji uplne plno {ano, spravne, duvodem byl opet Lebaran}. Zarazejici jen bylo, ze jsme nikde nevideli ani zivacka a pokoje vypadaly vice nez opustene. Uspeli jsme az v "Cafe 44" a mne nezbyva nic jineho nez toto misto jen vrele doporucit. Pronajem pokoje stal 30 000 RP {60 Kc} na noc. Jedna se o male chaticky primo na brehu jezera a o skvelou restauraci, kde naprosto vyborne vari. Menu je prizpusobeno turistum, takze maji ruzne tousty, palacinky, ovocne jogurtove napoje {lassie} a dokonce i steaky. Tohle byste v Padangu hledali marne {maximalne nekde v hotelove restauraci}.
Odpoledne jsme se jeste setkali s Edem, coz je Honzuv spolubydlici, ktery bydli v nedaleke vesnici. Vyborne jsme se vsichni prejedli a naplanovali celodenni cyklovylet kolem jezera na dalsi den.
Po ranni koupeli v jezere, kde je voda tepla jak kafe a po nepopsatelne dobre snidani, jsme si pujcili kola a vyrazili na turu. Jezero meri na delku 17 km a na sirku 8 km. Edovi predstavy, ze dokola je to tak 15 km vzaly rychle za sve :-} Behem projizdky jsme se casto zastavovali a ti, kterym nedosly baterky ve fotaku {proste smula, Jani} porizovali nezapomenutelne zabery tohoto krateroveho jezera. Po okrajich jezera jsou rozesety ohradky, site na ryby, ktere mistni rybari krmi a po asi ctyrech mesich nalozi na nakladaky a prodavaji hlavne na severni Sumatre. Okolo jezera se do vysky vypinaji pomerne vysoke kopce porostle hustou dzungli a nikoho cela scenerie nenecha na pochybach, ze se jedna opravdu o zatopeny krater.
Asi v polovine cesty jsme udelali mensi prestavku v malickem warungu na nudle a na to, abych zjistili, kde je Edo, ktery se jaksi ztratil. Do toho prisel pekny tropicky slejvak a my se tak hodinu rozhodovali co dal. Meli jsme ale stesti a dest nakonec ustal. Jezero jsme tak doobjeli cele a zmokli az na poslednich 5 km. Nadseni ze sportovniho vykonu jsme se opet skvele nadlabli v Cafe 44. Bramborova polevka, spageti, gado-gado, martabak, lassie, zazvorovy caj...

Velke stehovani

Rozhodly jsme se s Janou, ze se z koleje odstehujeme co nejdrive. V dobe prazdnin bylo trochu psycho na koleji prebyvat. Na kampus v podstate nejezdi zadna doprava, takze jsme vzdy musely ukecavat ridice angkotu nebo si vzit ojek. Oboji stoji celkem dost. Vecer a v noci nefungovala elektrina, hlavni brana nesla otevrit, takze jsem ji za vydatneho deste musela s celovkou na hlave prelezat, site mobilnich operatoru byly diky Lebaranu pretizene, tzn. ze nefungovaly. A do toho nas zacala Yani strasit, at na koleji rozhodne nezustavame, ze je tam nejake tajemstvi, duchove a celkove nebezpecno. No proste prima bydleni!
Ve ctvrtek jsme se tedy v poledne vratily na kolej, rychle si zabalily a cekaly az se ozve Yani se slibenym autem. Yani nakonec prijela na skutru, coz nas celkem pobavilo. Nakonec se ji ale podarilo sehnat angkot, ktery nam prislibil za mensi {no spise vetsi} obnos prestehovat. Prijel tedy az pred kolej a my si myslely, ze jsme si ho cely pronajaly. Jake ale bylo prekvapeni, kdyz behem cesty zacali pristupovat dalsi lidi. Janca si samozrejme vubec nepamatovala ulici, kde bydli ani kde presne mame zabocit. Nakonec jsme to ale zvladly a preplneny angkot lidmi a nasimi veci se zacal propletat mezi ryzovymi poli. Nejvice zarazejici a prekvapive pro nas bylo, ze nikomu z cestujicich to neprislo divne, nikdo nenadaval, ze pospicha. Naopak lidi nam jeste pomahali.
Po te co angkot vyhodil Jancu v jejim kostu, jel hledat ten muj. Opet nikdo nenadaval a vsichni se se mnou jeste mile bavili. Zdarne jsme nasli i muj baracek a ja si jen hodila veci do pokoje a odjela. Spat tam totiz muzu az od nedele, ted je preci Lebaran a domaci maji pocetne rodinne navstevy :-]

Oslava Lebaranu alias Idul Fitri

Ve stredu nastal konecne tak dlouho ocekavany den. Konec Ramadanu! Byli jsme pozvani k Yani domu na oslavy, tak jsme se tesili, ze pozname nejake pekne tradice a hlavne, ze uz budeme moci jist normalne pres den.
Rano zacina spolecnou modlitbou, za pekneho pocasi venku, ale v Padangu zrovna prselo, takze se vsichni sesli v mesite. Lebaran je povazovan za nejvetsi muslimsky svatek v roce a je to prilezitost pro rodiny jak se sjet ze vsech ostrovu a byt chvili pohromade. A cestuji opravdu vsichni, tudiz s dopravou je to v dobe Lebaranu trochu slozitejsi.
Yani nikam necestovala, jelikoz v jeji rodine je jeji tatinek nejstarsi, tzn. ze vsechno pribuzenstvo prijizdelo k nim. A rodina je to vskutku velika! Tatinek ma cca 10-12 sourozencu {jeho otec mel totiz tri manzelky}, maminka o neco mene. Ale navstevuji se i vsechny sestrenice, teticky, stryckove a bratranci z pateho kolene. A vsichni s sebou privezou kupu deti. Cele oslavy pak spocivaji v tom, ze se tyto obrovske rodiny navstevuji a hrozne jedi. Na stole nesmi chybet tradicni male susenky, orisky, ruzne bramburky a dalsi dobroty. K tomu vas neustale zvou ke stolu na ryzi, kure, rybu, zeleninu atd.
Ja s Koutakem jsme dorazili asi v 11 hod. A zacali se systematicky hned prejidat. Zdravili jsme cizi lidi, neustale se usmivali, parkrat se vyfotili. Kazda navsteva zustala v prumeru tak 20 minut a jela zase o dum dal. Obzvlaste pro deti to musela byt velka zabava. Asi ve tri hodiny dorazila i Janca s malymi darky a po chvili jsme se odebrali do vedlejsiho prazdneho domku, kde jsme odpocivali u televize. V sest hodin jsme se jeste jednou prejedli a Koutak odjel domu. My zustaly a po kratsi prochazce jsme u filmu s Jackie Chenem spokojene vytravily. Jsme opravdu radi, ze uz pres den nemusime hladovet.