pondělí 24. října 2011

Wat Phu Champasak a Bolaven Plateau

Vydali jsme se nočním busem dále na jih Laosu do města Pakse, které leží u náhorní plošiny Bolavan Platau. Přijeli jsme asi v šest ráno, úspěšně našli levný hotel, kde nás hned ubytovali a trochu vyspávali. Ne že bychom se v buse neprospali, ale znáte to... V samotném městě toho až tak moc k vidění není, jeden chrám, most přes řeku, dvě ne moc dobré indické restaurace.



Nicméně asi hodinu cesty na jih se nachází chrám Wat Phu Champasak, který je ukázkou khmérské architektury a je zapsán na seznamu památek UNESCO. Chrám pochází z poloviny 5.století a celý komplex byl navržen jako pozemská podoba ráje. Ruiny chrámu leží na úpatí kopce, který je považován za posvátný a díky italským archeologům proběhly rozsáhlé archeologické výzkumy, mapování oblasti, restaurování soch apod. Chrám byl původně hindiustický, později se změnil na budhistický. Procházku po tomto speciálním místě ruší snad jen rozjívení a ukřičení turisti. Francouzi a Němci pokročilého věku byli nejhorší. Naštěstí kolem 12 hod jako když střelí do vrabců a my byli v celém komplexu téměř sami. Nenechali jsme si ujít ani muzeum, kde jsou vystaveny různé původní sochy a ukázky tehdejší architektury. Vše s anglickými popisky a vysvětlením. Při odchodu jsme se těsně minuli s dvěma minibusy tentokráte ukřičených Japonců. Uf, o chlup...

Bolaven Plateau je známá svými kávovými plantážemi, které zde založili Francouzi. Na kávu je zde ideální počasí a zřejmě i půda, ochutnali jsme a musíme souhlasit. Většina kávy se prodává pod značkou Fair Trade, což místním farmářům zaručuje vyšší zisky (zhruba třikrát vyšší výkupní cena za kilogram kávy). Rozhodli jsme se, že se konečně vypravíme na samostatný výlet do džungle, bez průvodců, nosičů, kuchařů, prostě jen my dva. Nakoupili jsme pár konzerv, bagety (které ale okamžitě ztvrdly), sbalili spacáky a mostkytiéru a hurá na věc.

Navštívili jsme první vodopád Tat Yuang, ačkoli už začalo období sucha, vodopád má pořád velkou sílu. Po chvilce focení jsme byli celí promoklí. Vydali jsme se lesem k druhému vodopádu. Nejdříve to opravdu byla malebná procházka lesem, tak jak jsme se dočetli v průvoci, v závěru jsme se ale plazili z kopce a do kopce, bahnem, bambusem, po shnilém ovoci a nakonec to museli vzdát a dojít po silnici. Vybrali jsme si k přespání vodopád Champee. U vodopádu už ve čtyři odpoledne nikdo nebyl, paráda. Vykoupali jsme se v řece a vybrali místo na nocování. Vzhledem k tomu, že nemáme stan, doufali jsme, že provizorní přístřešek z moskytiéry a pláštěnky bude na nějaké drobné mrholení stačit. Celý den pražilo slunce jak o závod, pochopitelně přesně v okamžik našeho kempování se rozpršelo - klasický tropický lijáček... Ehm... chvíli jsme naše "obydlí" vylepšovali banánovými listy, mezitím strhali pár pijavic z nohou a následně už potmě jsme zjistili, že z mokrého dřeva oheň opravdu nerozděláme. Nezpanikařili jsme, v klidu si zase všechno sbalili a uchýlili se do polorozpadlého dřevěného přístřešku nad vodopádem. Za svitu čelovky, nikoli za plápolání ohně, jsme snědli studenou konzervu fazolí s nikoli rozpečenou bagetkou. Za zvuků vodopádu, který přehlušil většinu zvuků z džungle, jsme na prkenné podlaze bez pijavic konečně usnuli.


Druhý den jsme se vzbudili hned při východu slunce a opustili "kemp" dřív než si nás stačil někdo všimnout a případně nás vyhodit. Došli jsme k třetímu vodopádu jménem Tat Fan. Úplná nádhera - dva vodopády vedle sebe vytékají z džungle a padají několik desítek metrů dolů do údolí, kde se spojí v řeku. Po dotazu, zda je možné dojít dolů do údolí, kdy odpověď zněla ne, jsme se i přesto vydali lesní stezkou směr dolů. A opět jsme se klouzali bahnem, proplétali se bambusovým křovím, propotili už tak propocená trička a asi po hodině a po třech slepých odbočkách jsme konečně uvěřili, že dolů k vodopádu cesta opravdu nevede. Vydali jsme se tedy opačným směrem a asi po půl hodině v džungli jsme došli k okraji vodopádu. Nádherný výhled do údolí a hlavně parádní koupačka pod menším vodopádem. Pochopitelně jsme tam byli úplně sami, všichni turisti skončí na vyhlídkovém místě, vyfotí si vodopád, dají si dlabanec v předražené restauraci a pokračují v honu za dalšími dovolenkovými fotkami.
Vzhledem k tomu, že se odpoledne opět začalo zatahovat, rozhodli jsme se vrátit do civilizace a nepokoušet štěstí znovu. Dřevěné přístřešky nebývají všude...
Na plošině se nám líbilo natolik, že jsme si ještě na jeden den půjčili motorku a jeli znovu mezi kávové plantáže a ano za dalšími vodopády. Je neuvěřitelné, kolik jich na Bolaven Plateau je. A to jsme jich ještě dost vynechali. Po delší cestě po prašné rudé cestě jsme dorazili k menšímu vodopádu. Bohužel most, který k němu vede, vzala voda... Otočili jsme to a ve městečku Paksong jsme uhnuli na další prašnou cestu plnou děr a výmolů. Po 15 km offroadu na skútru jsme dorazili k jeskyni, nad níž se tyčila socha sedícího Budhy. Z dálky jsme slyšeli hučet padající vodu a i na vzdory pokročilé hodině jsme si to nemohli nechat ujít. K vodopádu jsme skoro doběhli, stálo to za to, i výhled do dalšího údolí a západ slunce. Koupačku už jsme bohužel nestihli, ale jinak je to ideální místo i na přespání (ano tušíte správně, je tam dřevěný přístřešek). Už skoro po tmě jsme se vrátili k motorce a za úplné tmy se vydali oněch 15 km offroadu. Skákali jsme na skútru nahoru dolů, do prava do leva, vyhýbali se neosvětleným protijedoucím sebevrahům na kolech a motorkách, dýchali oblaka prachu a počítali každý kilometr, které se zdály být nekonečné. Dokázali jsme to a po asfaltu už jsme pak uháněli domů. Jak asi správně tušítě, náhorní plošina je výše položená než nížina a tudíž jezdit večer na motorce jen v tričku vřele nedoporučuju. Ale kdo prostě čeká zimu v tropech...







Vientiane a národní park Phu Khao Khuay


Do Vientiane jsme přijeli asi v osm ráno. Nebyli jsme zrovna nejčerstvější, ale trochu vyspaní přeci jen ano. Půjčili jsme si hned ráno kola a jali se prozkoumat hlavní město během jednoho dne. Už se zase těšíme do přírody. Na to, že se jedná o hlavní město Laosu, je Viantiane velmi poklidný. Nikde žádné troubící motorky, davy lidí a cyklistů, žádné výškové budovy... Opět všude spousta zlatočervených chrámů a oranžových mnichů. Zajeli jsme se podívat k místnímu "Vítěznému oblouku", zdálky celkem pěkně vypadající stavba, zblízka je to spíše takové betonové monstrum. Zašli jsme do turistických informací, kde jsme získali užitečné informace o národním parku asi dvě hodiny vzdáleném od města, kde je možné pozorovat divoké slony. Všichni nám opakovali, že sloni jsou divocí, takže nám neručí za to, že je uvidíme. Ten risk jsme vzali a raději se pokusíme pozorovat divokou zvěř v přírodě než se na ní vozit...

Další den ráno jsme se tedy vypravili do parku. Cesta trvá asi hodinu a půl a poté musí člověk dojít pěšky asi dvacet minut do vesnice Ban Na. Zde jsme našli "kancelář" (sbitý přístřešek na konci vesnice s nápisem office) a po chvíli se domluvili s místním průvodcem na třídenním treku. Vyrazili jsme asi za hodinu se dvěma průvodci, kteří uměli tak trochu anglicky a šli jsme na pozorovací věž, která byla vybudována v blízkosti potoka, kam sloni chodí pít a doplňovat minerály. Průvodce uvařil hned jídlo a čaj a my se šli před soumrakem podívat ještě do blízkého okolí. Poté už jsme jen tiše seděli (teda já a Michal, průvoci byli docela hluční) a čekali jestli se ti chobotnatci objeví. Zahráli jsme si karty a čučeli do tmy dál. V osm hodin jsme konečně přinutili průvodce zhasnout světla. No nebudu vás dlouho napínat - měli jsme smůlu a slony jsme nespatřili ani brzo ráno. Dočetli jsme se totiž také, že v minulém roce bylo pět slonů zabito pytláky a od té doby nechodí k pozorovací věži tak často a pravidelně. Nikdo neví proč... Mrzelo nás to, ale tak byli jsme na to připravení. Samotné přespání ve výši korun stromů taky stálo za to.





Ráno jsme vyrazili džunglí dál. Vykoupali jsme se v řece, což v tom vedru bylo více než osvěžující, průvodci připravili po cestě výborný oběd a já stále zkoumala stopy v blátě. Stopy byly spíše bůvolí než sloní... Kolem třetí odpoledne jsme dorazili na místo dalšího přespání. Utábořili jsme se v prostorné jeskyni pod vodopádem. Nádhera - ještě nikdy jsem nespala v jeskyni pod vodopádem! Průvodci rozdělali oheň a začali pomalu zase vařit. My se s Míšou nechali namasírovat proudem vody a pak se koupali v malých skalních jezírkách nad vodopádem. Odpoledne příjemně uběhlo a po západu slunce jsme se všichni dobře najedli a celkem rychle za plápolání ohně vytuhli uvnitř jeskyně.

Poslední den jsme šli opět džunglí a bambusovými lesy, opět se koupali ve skalních jezírkách jiné řeky a kolem druhé jsme dorazili zpátky do vesnice. Slony jsme bohužel neviděli, ale tak věděli jsme, že nejdeme do zoo. I tak stál trek za to a cena byla v podstatě poloviční než jsme viděli všude jinde. Zdá se, že opustíme zemi tisíce slonů, jak se Laosu přezdívá, se spatřením jednoho jediného slona, kterého převáželi v Luang Prabang na náklaďáku...

sobota 15. října 2011

Luang Prabang


Bývalé královské hlavní město plné chrámů, mnichů, koloniálních budov, kaváren, francouzských restaurací, nočního trhu, cyklistů a především město, které je zapsáno na seznamu památek UNESCO. To jsme si nemohli nechat ujít, i když jsme se původně chtěli vydat na druhou stranu. Luang Prabang na vás svojí atmosférou dýchne hned po příjezdu. My měli štěstí a minivan nás dovezl až do centra nikoli na nádraží, které je zase několik kilometrů jinde. Ubytovali jsme se a šli si ještě rychle odpoledne prohlédnout město. Jít podle mapy z průvodce, kde jsou zakresleny všechny chrámy i s názvy, bylo trochu stresující, jelikož chrámy jsou na každém rohu. A tak jsme se procházeli na vlastní pěst, podívali se do muzea, do několika chrámů (někde se platí vstup, někde ne) a v pozdním odpoledni jsme vylezli na kopec Phu Si v centru starého města. Odtud je krásný výhled na celé město a Mekong a kdyby na západ slunce nepřišly davy lidí, tak taky stojí za to. Propletli jsme se poté opět kolem několika chrámů a soch Budhy k údajnému otisku Budhovy nohy ve skále - no musel by to být vskutku obr, jelikož šlápota měří něco přes metr...



Každý večer se v centru města koná noční trh. Prodávají se hlavně rozličné suvenýry, stříbrné šperky, sochy Budhů (o některých jsme trochu pochybovali, že nebyly ukradeny z nějakého chrámu) a hlavně se rozloží stoly s nepřeberným množstvím jídla. Jídlo na trhu je levné, sami si nandáte vrchovatý talíř čeho chcete a zaplatíte cca 22 Kč. K tomu se dá přikoupit za stejnou cenu čerstvě ugrilovaná ryba nebo kuře. No paráda!
Další den jsme si půjčili kolo a prozkoumávali město ze sedel. Michal působil na tvářích kolemjdoucích mnohé úsměvy, jelikož jeho výška vskutku neodpovídala velikosti kola a tak šlapal s koleny u brady. Podívali jsme se na vzdálenější chrámy, čučeli s pivkem do Mekongu a bavili se s místními, kteří nás pozvali k sobě ke stolu. Rozhodli jsme se vynechat atrakce ve vzdálenějším okolí jako jsou vodopády a jeskyně a jízda na slonech. Nějak nás odradilo, že nás tam každý řidič tuk-tuku chtěl odvézt a tak jsme se báli davu turistů. Ale prý to stojí za to. Večer jsme se opět zašli přežrat na trh. Michalovi se ten den nepodařilo dobře si vybrat peníze, metoda cash advance je fakt nevýhodná a ještě ho bába pěkně natáhla. Trochu nám to zkazilo náladu, ale tak poučení to je.

Poslední den jsem vstala brzy ráno a v šest hodin už byla venku, abych se podívala na budhistické mnichy, kteří každé ráno chodí "žebrat" jídlo od místních lidí. Je to zajímavá tradice, mniši jsou bráni jako nedotknutelní a požívají velkou úctu, lidé klečí nebo stojí na chodníku svátečně oblečeni a mají připravené jídlo, které vkládají mnichům do připravených nádob. Mniši pak jídlo ještě zase rozdávají pouličním dětem, které kolem běhají s plastovými taškami a doufají, že něco dostanou. Celá akce za úsvitu působí velmi důstojně, poklidně a duchovně, jenže... Davy stupidních turistů s fotoaparáty, které beze studu namíří z blízkosti mnichům do obličeje, hlasité bavení se atp. celou atmosféru jaksi narušuje. Někteří (asi Korejci) přijeli dokonce minibusem, za půl hodiny si odškrtli další atrakci a odjeli někam do chrámu. Docela mě to otrávilo, ale tak co se dá dělat, stupidní neohleduplní turisté byli a budou.




Poslední odpoledne jsem si pak zkrátila čekání na noční autobus do Vientiane masáží nohou. Dlouho jsem jí chtěla, nabízí jí na každém rohu. Uf uf... hodinová masáž dost hodně bolela a poprvé v životě mi někdo řádně namasíroval holení kosti. Sice nechápu význam masírování kostí, ale další dva dny jsem normálně měla modřiny. Zajímavá zkušenost, kterou netřeba opakovat...
Večer jsme pak nastoupili do nočního autobus směr hlavní město a doufali, že se aspoň trochu vyspíme. Vyhádali jsme si zprvu místa, která jsme si řádně zakoupili a pak už jen tiše supěli, jak opět nastupovalo více a více lidí s více a více pytli nesmyslů. Noční pauza na nudlovou polévku v 01:00 uprostřed ničeho, kdy se všichni vzbudí a poslušně se jdou najíst, nás už nepřekvapila.

středa 12. října 2011

Muang Khua a Muang Ngoi Neua


Muang Khua je vesnice na severu Loasu a bělochy tu potkáte hlavně kvůli nedalekému hraničnímu přechodu do Vietnamu. Vesnice je tak trochu ospalá díra, ale v krásné přírodě a tak jsme podnikli dva výlety do okolí. První den jsme se šplhali do kopců mezi bambusy, rýžovými polemi a džunglí, aby se nám nakonec otevřel krásný pohled do údolí. Cestou zpátky jsme se prodírali údolím potoka a zjistili, že místní lávkám moc neholdují. Takže jsme si pěkně počvachtali a za soumraku se vrátili špinavý a mokrý domů. Cestou na nás ale spousta lidí volá "sabajdý" (ahoj) a s úsměvem na nás mává. Lidi se zdají být o něco přátelštějští než ve Vietnamu. Další den se vydáváme k řece. Trochu bloudíme, přelézáme různé skalky, škrábeme se do kopce a zase dolů, až konečně najdeme v lese cestu. Vydáváme se po ní a končíme v malém údolíčku uprostřed ničeho. Opět zdoláváme potok, džungli a další nástrahy, abychom viděli, že na celkem nedostupných a strmých kopcích místní obdělávají svoje políčka a plantáže. Na řece mezitím probíhají tréninky dračích lodí, další den jsou závody.
V pondělí jdeme ráno do banky, která je kupodivu otevřená a vyměňujeme dolary. Pak běžíme do přístavu a chceme jet loďkou několik hodin dolů po proudu do vesničky Muang Ngoi Neua. V přístavu se ale dovídáme, že ten den jsme jediní, kdo chtějí jet a tudíž loď nepojede, pokud si jí nezaplatíme celou. Cena je celkem astronomická a tak volíme autobus do Udomxai. Cestou se bus samozřejmě porouchá a my tak 15 km před cílem asi hodinu a půl sledujeme řidiče, který mlátí klíčem do motoru atp. V Udomxai musíme strávit jednu noc, prohlídneme si tedy alespoň jednu stupu a sochu Budhy nad městem a ráno už nasedáme do dalšího busu. Po různých peripetiích se kolem čtvrté odpolední konečně ocitáme ve vesnici, kam nevede žádná silnice jen řeka a elektřina jede jen tři hodiny večer.


Ubytujeme se v dřevěném bungalovu nad řekou, lehneme do hamak a užíváme si pohodu, která tu panuje. Opět podnikáme výlety do okolí. První den místo k vodopádu dorazíme do jedné vzdálenější vesnice, kde nás vítají místní pálenkou "lao lao". Necháme se zlákat, popíjeme s pánem, užíváme si pomalého tempa ve vesnici a zahráváme si s myšlenkou učit angličtinu v místní dřevěné základce. Nakonec myšlenku opouštíme a po tmě se vracíme do hamak. Další den bereme čelovku a jdeme prozkoumat blízkou jeskyni, ve které se dá i plavat. Je to paráda, bereme plavky a pouštíme se s baterkou na hlavě do vody a tmy před námi. Dostame se do velké jeskyně, kde je naprostá tma, pár netopýrů a několik krápníků. Škoda, že člověk nemohl vzít foťák. Po jeskyni se pokračujeme k vodopádu. Samotný vodopád dost nuda (teda veliká nuda, jestli to byl ovšem ten, který jsme měli najít), ale cesta rýžovými polemi, potoky a vesnicí stojí za to.



Večer se jdeme podívat na místní slavnost. Slavnost probíhá tři dny a tak to jdeme poslední večer okouknout. Venku jsou stoly, malé podium a obří repráky. Tento večer zřejmě patří ženám. Všechny vyfiknuté do tradičních sukní a barevných košil se ujímají zábavy. Zpívají, tancují, popíjí pivo, prostě se úžasně baví. Věk mezi 20 a 60. Nikde jinde jsem zatím neviděla, že by ženský takhle veřejně pily, kouřily a užívaly si. Inspirující!
Ve vesnici jsme strávili tři noci a čtvrtý den ráno jsme se vydali po řece dolů do městečka Nong Khiaw, kde jsme prozkoumali jeskyně, kde se schovávali vesničané před bombardování během druhé indočínské války.
Laoská kuchyně - nudlová polívka a sticky rice (lepivá rýže) dobrý, ale zatím nás nejvíce oslovila indická kuchyně a kari :-) Moc nechápu, jak je možný, že je v Laosu takový množství Indů, když dle Lonely Planet jsou sexuální vztahy mezi Laosany a cizinci zakázány a povoleny musí být jen úřady. Ale zaplať Šiva za ně...

pátek 7. října 2011

Cesta do Laosu

Najít v Sapě osobu, která vám podá informaci o veřejné dopravě, je zhola nemožné. Na turistických informacích vám řeknou, že obyčejný autobus do Dien Bien Phu nejezdí, ať jdete do travel agency a koupíte si turistický minivan, v travel agency vám nejdřív řeknou, ať se jdete zeptat do turistických informací, že autobus tam každý den staví a nakonec jste přinuceni po zoufalém pokusu zastavit bus normálně na silnici, když projíždí, koupit si lístek v hotelu. Na internetu jsme četli mnoho hororových popisů cesty ze Sapy na laoské hranice, tož jsme se těšili, co nás čeká.
Ráno přijel minibus normálně pro 12 lidí. Ano tušíte správně, že lidí tam opět bylo o něco více a nákladu jakbysmet. Nasoukali jsme se na zadní sedadla, Michal si zlomil nohy, kolena, kyčle, tak aby se tam prostě vešel a už jsme křivolakými horskými silničkami uháněli k hranicím. No moc jsme teda neuháněli, jelikož za nedlouho prasklo něco u předního kola a my tak u každé díry a výmolu museli téměř zastavit a přejet to velmi velmi pomalu, případně vystoupit a odlehčit tak busu. A vězte, že děr a výmolů bylo cestou fakt hodně. V jednom menším městečku nebo snad větší vesnici už to nevydržel ani řidič a zastavil v autoservisu. Všichni se odešli najíst a modlili jsme se, ať se oprava podaří dříve než za pár hodin. K obědu se Michal pokusil objednat vietnamskou nudlovou polévku s kuřetem. Po měsíci v této zemi jsme doufali, že umíme vietnamsky říct alespoň pho ga. No, neumíme. Paní místo dvou polévek přinesla dvě coly... Když jsme se všichni po hodině vrátili k autobusu, tak ho teprve (anebo znovu?) dávali na hever a sundavali přední kolo. Trochu jsme se divili, co tu dělali předchozí hodinu, ale tak což. Asi po další půlhodině sváření, klepání, bouchání a dalších odborných zásahů, jsme konečně nasedli. Ani jsme nestihli vyjet ze servisu a kolo se ulomilo znovu. To už jsme se s Michalem jen smáli, řidič už moc ne, vymohl si vrácení zaplacených peněz a nějakým zázrakem se mu podařilo přes telefon domluvit se se šoférem veřejného autobusu, aby nás vyzvedl. Měli jsme štěstí, bus tu byl asi za deset minut. Ano, přesně ten autobus, o kterém nám nikdo v Sapě nechtěl nic říct. Nasoukali jsme se na zadní sedadla, pořádně se zapřeli rukama nohama a za velkého skákání a neustálého bouchání se do hlavy jsme konečně směřovali dále. Po cestě jsme jsme náhle zastavili a několik lidí včetně nás zase přestoupilo zpátky do minibusu, který stále nebyl opraven, ale na rovné silnici už to nevadilo.
Už za tmy jsme tedy přijeli do Dien Bien Phu, odkud vyráží busy do Laosu. Bez problémů jsme si koupili na nádraží lístky, ubytovali se v hotelu naproti a po kratší procházce městem a pochopitelně nudlové polévce (kterou objednáváme slovy noodle soup) vyčerpaně usínáme a těšíme se na pokračování. Ráno kolem šesté přicházíme k autobusu s našimi lístky v ruce. Máme radost, že vidíme ještě jeden bělošský pár, jinak bus je naložený po střechu a stále se nakládá. Zabíráme poslední dvě místa a zdá se, že jsme to celkem vychytali. Nesedíme na pytlích s rejží nebo na kopě dek nebo na dalších nesmyslech, které lidi převáží přes hranice. Cesta celkem uprašuje a už přijíždíme k hranicím. Víza jsme si nechali udělat ještě v Hanoi, abychom se vyhnuli případným vynuceným úplatkům na přechodu. Na vietnamské straně prochází Vietnamci bez problémů, Laosanky už automaticky strkají úplatky. Po chvíli čekání a okounění se vracíme do busu. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že na našich místech se usídlily dva obří pytle s čímsi (zřejmě rejže). Jak se tam dostaly na hranici netuším, nicméně zbytek jízdy jsme prostě jeli na nich. Pak přejíždíme do území nikoho a šineme si to k laoské budce. Zde uplácí zase Vietnamci, laoské ženy projdou během minuty. Ani nám se nevyhne "poplateček", ale je to únosné. Všechno proběhlo celkem rychle (rozuměj dvě hodiny) a my se těšíme na pokračování. Vzhledem k tomu, že hraniční přechod je v horách a silnice se stále buduje, sesuvy půdy nejsou ničím neobvyklým. Asi po deseti minutách cesty od pohraničníků zastavujeme a před námi prostě chybí kus silnice, resp. udusané cesty. Najíždí bagr a hodinu se snaží silnici postavit vlastně znovu. Pak přijíždí velký kamion, aby na novém úseku okamžitě zapadl a sesunula se na něj nová půda. Opět nastupuje bagr, vyprošťuje to pako, který prostě muselo jet první a znovu opravuje rozbitou cestu. Po další půlhodině už se zaťatými pěstmi projíždíme i my. V potlesk a jásot jsme propukli jen my dva, zbytek autobusu se tváří, že tohle zažívá pokaždé. V duchu se modlíme, ať nás nepotkají žádné další sesuvy a my stihneme dojet do Muang Khua včas, tzn. v otevírací době banky.
Do Muang Khua přijíždíme v půl třetí, celkem rychle se přeplavíme loďkou do vesnice a Michal běží s dolarama do banky, která má mít otevřeno do tří. No ale je pátek, kdo by proboha pracoval. Obě banky (no spíše bančičky) jsou pochopitelně zavřené a tak měníme alespoň zbytek vietnamských dongů ve stánku s hrncemi a plastovým nádobím... Počkáme tedy do pondělí na banku a pak se vypravíme prozkoumávat Laos dál.