Cesta na Tobu

Jezero Toba na Severní Sumatře jsme si oba dva oblíbili natolik, že jsme se rozhodli zde strávit Vánoce, Silvestra a v podstatě celý jeden měsíc. Michal ho objevil při svém samostatném cestování v květnu a červnu, já už před třemi roky a na návrat jsem se moc těšila.
Jak známo, cesta z Padangu na Tobu je dlouhá a často plná překvapení. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli jet kolem štědrého dne, lístky na autobus byly beznadějně vyprodány. Připlatili jsme si tedy za travel, auto pro sedm lidí s řidičem, které vás vyzvedne a odveze, kam si řeknete. Nahlásili jsme místo vyzvednutí ve warungu u Darise ve 13:00. Tušili jsme, že auto nepřijede na minutu přesně, ale že přijede o dvě hodiny později, to nás taky nenapadlo. Ale tak naštěstí ve warungu bylo příjemně, potkali jsme se s Jančou, Donou a Delphim z university a pochutnali si na skvělém jídle. Asi po deseti zmatených telefonátech od řidiče jsme konečně nasedli a jali se kroužit Padangem a vyzvedávat další lidi. Zhruba po půl hodině jsme dokroužili do kanceláře, kde jsme zaplatili lístek a další půl hodinu řešili řidiči, jak naskládat do dvou aut o několik lidí navíc. Dopadlo to klasicky indonésky, cestu do Bukittingi (i s dvouhodinovou zácpou) jsme absolvovali na třech sedačkách ve čtyřech. V Bukittingi sice pán přestoupil do jiného auta, ale zase přebývala jakási holčina. To už jsem se ale ohradila, přeci jen jet dalších cca 15 hodin jako sardinky nás už moc nelákalo. Nehledě na to, že zbytek osazenstva si nakoupil různé kerupuky (něco jako brambůrky) po krabicích a pak se v už tak naplněném autě divili, že je nemají kam dát.
Noční přejezd po transsumaterské "dálnici" proběhl v pohodě, když nepočítám, že dvě auta, která jela s námi, dvakrát píchla. V brzkých ranních hodinách nám řidič oznámil, že před námi je možná zácpa a že by bylo lepší objet to. Každý mu připlatil 10tis Rupií na benzín a vydali jsme se po klikatých prašných horských silničkách. A píchli jsme i my... Cesta neznala konce. Když už jsme se přiblížili k cíli, tak jsme pochopitelně ještě zastavili v Balige na oběd. Kolem druhé odpolední se konečně objevil Parapat a my s úlevou jsme vydechli. Řidiče jsme museli třikrát opravit, než nás vysadil ve správném přístavu, pak už jsme jen zamávali těm, co pokračovali do Medanu a šli čekat na loď. Měli jsme smůlu i tady, čekali jsme skoro dvě hodiny.
Celá cesta z Padangu do Parapatu má autem trvat zhruba 15 hodin, přejezd jezera na Tuktuk asi půl hodiny. I se vším nesmyslným čekáním, vyměňováním kol, jezením a kdoví čím ještě jsme byli na cestě krásných 26 hodin. Indonéské cestování mě nepřestane nikdy překvapovat a bavit.

Výstup na Kerinci

Na západní Sumatře jsme se jen neflákali u moře, ale rozhodli jsme se, že zdoláme nejvyšší sopku Indonésie. Gunung Kerinci. Sopka se nachází na hranici západní Sumatry a provincie Jambi, z Padangu asi osm hodin cesty autobusem. Nebýt Yani tak jsme neměli šanci najít, odkud autobusy jezdí. V Padangu není žádný autobusák, musíte prostě vědět, kam jít. Cesta proběhla na indonéské poměry v pohodě, do vesnice Kersik Tua jsme dorazili se západem slunce. Vřele doporučuju ubytování v homestayi Darmin, jedno z nejpříjemnějších ubytování, co jsme zažili. Nejde ani tak o kvalitu pokoje nebo o studenou sprchu, ale o postarší pár, který Darmin vede. Velmi milí lidé, rádi si povídají, poradí s cestou, zajistí vybavení a v neposlední řadě paní naprosto skvěle vaří. Oběma je tak kolem sedmdesáti a pokud umíte aspoň trochu indonésky tak se budete cítit, jak u babičky s dědou na chalupě. Večer jsme ještě náhodou potkali jednoho Čecha, který se právě vrátil z vrcholu sopky. Ujistil nás, že není problém jít bez průvodce, cesta je viditelná a pochopitelně pomohou směr určit odpadky.

První den jsme se rozhodli, že trochu prozkoumáme okolí a dáme si menší rozcvičku před výstupem. Lákalo nás nejvýše položené vulkanické jezero v JV Asii jménem Danau Gunung Tujuh. Zas taková cvičná procházka to nebyla... Jezero leží ve výšce 1966 m a výstup trvá tak tři a půl hodiny. Cesta vede džunglí, kde jsme měli možnost pozorovat skupinu opic řádících v korunách stromů. Z jezera samotného pak vytéká vodopád, který je ale lépe vidět ze vzdálené Kerinci. Trek začíná ve vesnici Pelompek, kam se dá přes den dostat angkotem, v podvečerních hodinách je s návratem už trochu problém. Po pár ušlých kilometrech po silnici se na nás ale přeci jen usmálo štěstí a vzala nás dodávka našich sousedů. Poměrně unavení po celodenním výletě jsme shltli výbornou večeři, sbalili si batohy na druhý den a šli rychle spát.


Ráno jsme vyrazili kolem půl deváté, koupili si v Subandi Homestayi povolení do parku a stopli si ojek, který nás provezl mezi čajovými plantážemi k bráně národního parku. Opět jsme v korunách stromů pozorovali dovádějící opice a asi kolem jedenácté hodiny se sopka rozhodla, že zadarmo nám to tedy rozhodně nedá a začalo pršet. Nasadili jsme pláštěnky, na chvíli se schovali na oběd do vykotlaného kmene stromu a pak už jen odevzdaně šlapali v dešti nahoru. Cesta je docela náročná, obzvláště když prší, všechno více klouže, všude je bahno atp. Voda také na některých místech vymlela místo cestičky slušnou rokli, takže jsme se přitahovali za větve stromů, kořeny, liány - jako praví Tarzanové. Výstup do tábořiště nám trval asi sedm hodin, zakotvili jsme na místě zvaném Shelter III. Nenechte se zmást, žádný přístřešek tam není, jen lávová pláň, kde se dá postavit trochu v závětří stan. Celý prokřeklí a promočení jsme postavili vypůjčený stan malých rozměrů a přikryli ho plachtou zcela jiných rozměrů. Déšť nepolevoval a tak jsme mokré věci hodili na jednu hromádku, oblíkli se do trochu sušších věcí a zabalili se do navlhlých spacáků. No žádná extra idylka, ale s trochou jídla a pár partičkama prší jsme to přežili.


Na samotný vrchol se vyráží běžně kolem čtvrté ráno. Důvody jsou dva - východ slunce a tekoucí láva, kterou je možné spatřit jen ve tmě. Vzhledem k tomu, že jsme neměli s sebou žádného průvodce, který by nám ráno uvařil čajíček a hlavně nás vykopal do deště, jsme se na lezení po lávových polích po tmě vykašlali a vrchol jsme zdolali o několik hodin později. Díky převalujícím se mrakům a mlze, která se roztrhla jen málokdy, jsme na vrcholu nic ale vůbec nic neviděli. A tak jsme se jen vyfotili s vrcholovou cedulí oznamující dosažení 3805 m a vydali se zase zpátky dolů. Opatrně, jelikož lávové kameny a suť nepříjemně ujíždí pod nohama. Mlha se přeci jen občas umoudřila a dovolila nám spatřit okolní hory, jezero Gunung Tujuh a úrodné čajové plantáže u paty sopky. Kolem jedenácté jsme sbalili stan a za nesmělého svitu slunce jsme zahájili sestup. Počasí nám přálo a déšť nás dohnal až poslední půl hodinku. Sestup byl pochopitelně rychlejší, zhruba pět hodin. Na silnici jsme příliš příležitostí ke stopování neměli, neb jsme potkali jen pár místních zemědělců, kteří měli motorky naložené úrodou. Nakonec přeci jen zoufalý výkřik "ojek" za jedním motorkářem byl úspěšný a pán nás hodil do vesnice dokonce zadarmo!

Druhý den ráno jsme se rozloučili s domácími a za asistence jednoho průvodce jsme nasedli do projíždějícího minibusu. Pochopitelně si průvodce za jeho zastavení vzal provizi, což obzvláště Michala nesmírně rozčílilo. Cesta uprašovala a do Padangu jsme přijeli kolem páté odpolední. Večerním angkotem jsme se ještě stihli dopravit na pláž Bungus a tam únavou padli.
Jsme na sebe pyšní! Leč byla to asi poslední sopka, kterou jsme na této cestě pokořili. Všeho moc škodí a jak jednou vylezete nejvyšší sopku celé Indonésie, už prostě chybí motivace zdolávat ty nižší...:-)

Padang a okolí

Do Padangu jsme přiletěli 8.prosince v ranních hodinách. Trochu zvláštní pocit vracet se na "místo činu" po dvou a půl letech. Nejvíc jsem se těšila na Yani, na kamarádku, která nám během našeho ročního pobytu neustále pomáhala, ukazovala okolí a zasvěcovala nás do minangkabauských tradic a zvyků. Yani nezklamala. Na letišti nás vyzvedla pronajatým autem, protáhla nás půlkou Padangu, představila nás pár lidem, vzala nás domů a beze všeho nám půjčila svůj nový skůtr. Je prostě úžasná!
Vzhledem k cenám ubytování v hlavním městě západní Sumatry, jejichž výši nechápu, neb do týhle díry moc turistů nejezdí, jsme se ubytovali na pláži Bungus v homestayi TinTin. Ceny se trochu zvedly, platili jsme 75.000 Rp, ale Raul bungalowy zrenovoval. Náhoda tomu chtěla a ve stejný čas, kdy jsme přijeli do Padangu, přijela i Janča Klápová na měsíční dovolenou. Slibovanou Becherovku však stihla vypít s dalšími českými studentkami, zbyla tak jen domácí meruňkovice. Nepohrdli jsme.
Díky skůtru Scoopy jsme se bez problémů dopravovali do města a zase zpátky na pláž. Po zemětřesení, které zasáhlo Padang v září 2009, vyrostlo ve městě spousta nových budov, spousta jich ale také spadlo. Projeli jsme si tak staré známé ulice, zastavili se na pláži a dali si oblíbenou kávu z Acehu. Bylo příjemné být zpátky! Trochu mě tedy zarazilo, že na nás pokřikovalo mnohem méně lidí než jsem byla zvyklá, nikdo se s námi nechtěl fotit a nikdo mě nevěřícně netahal za chlupy na rukou. Zdá se, že už i Padang si zvyká na bule.
Yani pracuje v České Charitě v městečku Tarusan asi půl hodiny od Painanu. Spojili jsme tedy výlet do Painanu i s návštěvou kanceláře Charity. V Painanu jsme se potkali se starým známým Iqbalem, který nás pozval na oběd a zařídil loďku na blízký ostrůvek Cingkuak. Zde jsme strávili jednu noc. Počasí nám ale moc nepřálo, dva dny s menšími přestávkami hlavně pršelo a komáři se rojili v nevídaném množství. To nás nicméně neodradilo od šnorchlování a od výstupu na vysílač uprostřed ostrova.


Odpoledne jsme se přesunuli do Tarusanu za Yani. Akční plánovací Yani pro nás připravila super výlet loďkou do malé vesničky Sungai Nyalo, kde má Charita jeden z svých projektů na podporu místních zemědělců. Obhlédli jsme tedy rýžová políčka, způsobili pozdvižení v základní škole, kde se po příchodů tří bule přestalo okamžitě vyučovat a všichni se vyhrnuli na dvůr a zpátky na moři jsme krmili rybky v nových sádkách. Nechybělo pochopitelně koupání a šnorchlování a celý výlet jsme zakončili u vodopádu mezi mangrovým porostem. Po slunném dni se ze z bělochů stali rudoši, jediná snědá Yani použila opalovací krém. Nu což, tak se zase trochu sloupneme...

Poslední noc jsme přespali v Padangu. Původní plán velké rozlučkové party vzal díky únavě za své a tak jsme vypili jen pivo na pláži a rozloučili se s Yani, kterou neustále lákáme do Čech. Dopoledne jsme se sbalili a vyrazili do warungu nedaleko university pozdravit da Rise. Warung se za dva roky rozrostl a da Ris měl neustále plné ruce práce. Jídlo stále výborné a stále levné! Pozdravili jsme ještě další kamarády z university a po menších nedorozuměních s řidičem jsme nasedli do auta směr jezero Toba. O cestě trvající 24 hodin zase někdy příště...

Krátce o Kuala Lumpur

V hlavním městě Malajsie jsme strávili jen jednu noc, druhou už jsme kvůli brzkému rannímu letu přečkali na letišti. KL je velkoměsto s 1,5 mil obyvateli různých národností a etnik, fungující městskou dopravou (autobusy, vlaky, metro) a moderními výškovými budovami. Snad nejznámější jsou Petronas Tower, které jsme v podvečer navštívili i my. Samotná stavba je vskutku impozantní, v noci je ale zážitek ještě lepší díky nasvícení celé budovy. Uvnitř je obří nákupní centrum a samozřejmě spousta drahých kanceláří. Mít tady kancl je ale otázka prestiže a dobrého postavení. Někteří místní jsou stále naštvaní, kolik celá stavba stála, turisti to moc neřeší a fotí o stošest.

V KL jsme se opět sešli se Shafarinem, který přijel na pár dní. Shafovi akorát končí úspěšná výstava v jedné galerii a tak jsme přijali pozvání a jeli se na obrazy podívat. Umělecký zážitek, který jsme zakončili popíjením whisky na zahradě před galerií. Večer jsme se už jen vrátili do hotelu v čínském městě, vyzvedli batohy a vyrazili směr letiště. V odletové hale jsme se uvelebili do spacáků a celkem dobře se vyspali do časných ranních hodin, kdy jsme chytli letadlo do nám velmi dobře známého Padangu. Sbohem Malajsie, určitě se ještě vrátíme!

Cameron Highlands

Opouštíme tolik oblíbený Penang a vydáváme se do hor, konkrétně na Cameronskou vysočinu. Jedná se o oblíbené turistickou horskou oblast, kde je příjemnější chladnější počasí, čajové a jahodové plantáže a možnost podniknout několik treků do "mosy forestu" čili mechového lesa. Cesta pohodlným autobusem uteče jako nic, horší je to potom se sehnáním vhodného ubytování v městečku Tanah Rata. Obcházíme několik guesthousů, avšak ceny se nám zdají nepřiměřeně vysoké, obzvláště v poměru ke kvalitě nabízeného pokoje. Největší úlet byl podkrovní "pokoj" o velikosti matrace na zemi, se zkosenou střechou nad hlavou tam moc místa na pohyb neřkuli batohy nezbylo. Nakonec jsme se i díky začínajícímu dešti ubytovali v Daniel´s Lodge, který se pyšní cedulí "Fuck off Lonely Planet", spokojení jsme ale nebyli. Malý pokoj (spíše kóje z překližky) s palandou, koupelna venku a velká veranda, kde sedí spousta "backpackerů". Druhý den ráno jsme se přestěhovali do centra, za stejnou cenu třikrát větší pokoj s oknem a umyvadlem.
Snad na každém druhém rohu nám v tzv. turistických informacích nabízeli různé "tour". Informaci zdarma, kam se dá dojít sám bez průvodce, aby člověk pohledal. Naštěstí existují mapky (samozřejmě nemají měřítko), kde je vyznačeno asi deset různých treků. Přesvědčili jsme se sami, že i samotné cesty jsou potom celkem dobře značeny, případně rádi poradí místní lidé. A tak jsme podnikli několik výletů. Počasí nám zprvu nepřálo, nicméně nasadili jsme pláštěnky a nenechali se odradit. Zde musím vsunout historku o Michalově pršiplášti.
Michalova pláštěnka z Čech se roztrhala už někde v Kambodži v džungli a tak si Michal koupil novou v čínském obchůdku v Penangu. Paní měla vystaveny dva druhy pláštěnek a tak Michal na jednu ukázal, řekl, že chce tu největší velikost a paní hned samozřejmě samozřejmě. Doma po rozbalení jsme nemohli vyjít z údivu. Pláštěnka totiž místo kapuci měla slušivou čapku, kšiltovku ze stejného nepromokavého materiálu. Dlouho jsme přemýšleli, koho tenhle "zlepšovák" mohl napadnout, nejen že vám samozřejmě prší za krk, ale kšiltovku Michalovi sebral první závan větru... ehm... Nicméně těch několik okamžiků, kdy Michal v černém mantlu se zvednutým límcem a čepicí na hlavě vypadal jako důstojník SS, jsme si fakt užili.
Ale zpátky k výletům. První jsme podnikli k Robinsonovým vodopádům a dále k elektrárně. Cesta lesem a poté ve svahu podél polí je tak na půl dne a jako rozcvička plně posloužila. Další den jsme se vydali po treku č.7 na Gunung Beremban (1812 m). Docela slušný strmý výstup, dolů jsme šli po značené cestě č.3 a prodloužili si výlet ještě k budhistickému chrámu. Za celou dobu jsme vůbec nikoho nepotkali, doprovázely nás jen rozmanité zvuky džungle a občas krásné výhledy do krajiny. Pochopitelně jsme si neodpustili piknik u potoka, kdy jsme se nacpali indickým chapati a kari (ano, láska k indickému jídlu nás stále ještě neopustila).



Následoval den odpočinku a poté výlet na nejvyšší horu Cameron Highlands - Gunung Irau (2110 m). Dojeli jsme autobusem do městečka Brinchang, odkud pokračuje silnice až na vrchol stejnojmenné hory. Populární destinace mnoha "tour". Lenoši nasednou před hotelem do auta, nechají se dovézt k nějaké čajové plantáži - cvak, cvak, poté dojedou ke kousku "mosy" lesa - cvak, cvak, auto je vyveze na vrchol hory Brinchang - cvak, cvak a spokojeně zase jedou dolů s pocitem "mámo, to byl ale výlet, co". My jsme si to pěkně vyšlápli po svých a rozhodli se, že se chceme podívat ještě na G. Irau, kam mnoho lidí nechodí. Po asi hodinovém pátrání po začátku cesty jsme nakonec umluvili místní dělníky, kteří tam stavěli jakési vyhlídkové schody, aby nás pustili na trek. Ještě že je malajština tak podobná indonéštině... Výstup trvá asi dvě hodiny, to samé počítejte na cestu zpátky. Pro nás to byl jeden z nejkrásnějších treků v džungli! Celou cestu se jde právě "mechovým lesem", kmeny staletých stromů jsou pokryty kolem dokola mechem, mech vytváří různé závěsy a girlandy a dohromady s vlhkostí a mlhou se octinete jako v pravém elfím lese. Škoda jen, že mlha panovala i na vrcholu hory a tak výhled do krajiny se nekonal. Ale u Mt. Irau je to spíše o cestě na ní než o samotném vrcholu. Cestu zpátky už jsme si zkrátili dvěma stopy s moc milými indickými řidiči a v šest večer už jsme v teplé sprše smývali bahno nejen z nohou.



Výlet do Cameron Highlands stál rozhodně za to. Do Kuala Lumpur jezdí spousta opět velmi pohodlných autobusů, cesta trvá tak čtyři hodiny. Příjemně jsme si odpočinuli od tropických veder a trochu protáhly naše lenivějící těla. Nemůžu jinak než doporučit!