sobota 11. února 2012

Tomohon, severní Sulawesi



Naší poslední zastávkou na Sulawesi a vlastně poslední zastávkou před návratem domů, byla vesnička Tomohon na severu ostrova. Chtěli jsme si užít ještě poslední sopky a přírodu a Tomohon sliboval oboje. Jak už to tak bývá, celý den bylo v autobuse vedro na padnutí, opět jsme měli pod sebou a vedle sebe pytle s rýží, plačící děti za krkem a řidič se rozhodl, že nám naší poslední indonéskou jízdu nedá zadarmo a řítil se do zatáček závodnickou rychlostí. V Tomohonu se spustil ale při našem příjezdu takový slejvák, že řidič odmítal vystoupit a sundat nám batohy ze střechy autobusu, dokud mu Michal nepůjčil vlastní pláštěnku. Po troše hledání a zjištění, že telefonní čísla v Lonely Planet jsou do kostela a ne do hotelu, se nám už za tmy podařilo zakotvit v dřevěném bungalovu pod sopkou. Jsme už ostřílení smlouvači, takže cena byla za polovinu a snídani jsme s díky odmítli.
Hned jsem se optávali, kudy že vede cesta na vrchol vulkánu Lokon. Majitel kroutil hlavou, že nahoru rozhodně nemůžeme, neboť je hora v poslední době celkem aktivní. Pche, trocha síry a čmoudu, to už známe... Ehm... A vyrazili jsme. Pod sopkou se těží kámen, takže najít správnou cestičku z lomu je takřka bez doptání se nemožné. Konečně nacházíme vyschlé koryto, kudy za dešťů stéká ze svahů voda (anebo se tudy valí láva?) a za krásného počasí stoupáme vzhůru. Michal mi utíká, jelikož já jsem tak nadšená, že stále fotím. Konečně vcházíme na lávové pole, kde buď není nic nebo spálená tráva a ohořelé zbytky stromů. Aha, tady to asi opravdu budu aktivní... Nelekáme se a jdeme si obhlídnout velký kráter a stále doufáme, že se nám podaří vysápat se až na vrchol. Nabízí se nám krásné výhledy do okolí, na jedné straně vidíme Tomohon a další sopky a na druhé už moře a Manado a tolik potápěči oblíbený ostrov Bunaken. Krása, sluníčko svítí, síra začíná být více cítit a my pomalu stoupáme. Nad kráterem nám dojde, že tudy cesta nahoru opravdu nevede, zvedá se před námi vysoká neprostupná tráva a láva se nám neustále drolí pod nohama. Obcházíme syčící kráter a snažíme se najít jinou cestu. Nakonec kvůli již pozdní hodině a především Michalovu rozseklému koleni (láva je fakt ostrá jak břitva), uznáme, že na vrchol se jít nedá a otáčíme to zpátky. Opět míjíme ohořelé zbytky kmenů a obří lávové kameny a představujeme si, jakou sílu musí mít vulkán, když je aktivní. Bez újmy dojdeme v podvečer zpátky domů. O pár hodin později sedáme k internetu a zjišťujeme, že vulkán je sakra aktivní a že před několika měsíci házel kameny několik kilometrů po okolí a místo, kde jsme bydleli muselo být evakuováno. Lokon patří k nejaktivnějším sopkám Indonésie. O tom jsme se přesvědčili na vlastní oči i následující dny, kdy se celá hora zahalila do sopečného oblaku prachu a lidé z blízkého okolí byli opět evakuováni. No měli jsme štěstí a bereme si lehké ponaučení, že příště budeme více dbát rad místních lidí a číst si články o sopkách předem. Ale tak všeho s mírou a trocha dobrodružství je taky třeba...





Na jeden den jsme si tradičně půjčili motorku a v klidu si objeli blízké okolí, kde je toho opravdu hodně k navštívení. Viděli jsme tak dva vodopády, sirné jezero a horké prameny, kde se dá dát koupel. Trochu jsem si představovali, že si zaplaveme v nějakém bazénku nebo přírodním koupališti, ale tyto horké prameny tvoří v podstatě cosi jako bažinu, takže vám noha okamžitě uvízne ve vroucím bahně. Tak jsme si jen vykoupali nožky, čekat na "mandi" s pár nedočkavci s ručníky se nám příliš nechtělo.





Poslední den jsme navštívili místní vyhlášený trh. Čím je tak vyhlášený? Především prodejem netopýrů a psů. Milovníkům těchto zvířat (myslím teď spíš psů) zážitek a fotky nedoporučuju. Ale tak maso jako maso a jiný kraj, holt jiný mrav. Nejvíc na celém tržišti stejně zase smrděly ryby a ty jíme všichni...



Z Tomohonu se nám podaří přesunout se taxíkem za cenu veřejné dopravy do Manada a tady už jen v hotelu u letiště čekáme na ranní let do Makassaru.

středa 1. února 2012

Togean islands


Cesta pokračovala dále na sever, popisovat zdlouhavou jízdu autobusem a plavbu trajektem asi už nemá cenu. Kdo nezažil, nepochopí a kdo zažil, tak ví, že cestovat po Indonésii s sebou vždy nese tisíc a jednu úsměvnou historku. Rozhodli jsme se zakotvit na malých ostrůvkách nesoucí název Togean. Prý tropický ráj s nádherným podmořským životem. Zvolili jsme ostrůvek Kadidiri a ubytování v potápěčském centru Black Marlin. Nejluxusnější ubytování za celou dobu našeho cestování, ale tak jsme už na konci, tak proč si pár dní neužít bez švábů, s vlastní koupelnou a čistou postelí.
Ostrůvek je opravdu ráj - bílá písečná pláž, tyrkysově modrá průzračná voda, ticho, klid, žádní prodavači, jen pár dalších turistů a třikrát denně výborné jídlo. A když jsme si půjčili šnorchl a brýle, objevili jsme bohatost tamních korálů, rybek a dalších potvůrek. Jednoznačně jedno z nejlepších šnorchlování za celou dobu! Jeden den jsme jeli loďkou na výlet a měli tak možnost šnorchlovat na jiných místech, procházet se mezi mangrovníky a v neposlední řadě se potápět s medůzami. Jedná se o speciální druh medůz, které nežahají a v jedné zátočině se jich nachází několik stovek. Plavat pak mezi nimi byl neopakovatelný zážitek. Chvíli jsem nechtěla věřit, že nežahají, pak jsem se lekala, jak se mě různě dotýkaly, poté jsem se vyděsila toho neuvěřitelného množství a nakonec se uklidnila a s medůzkami si hrála a zkoumala je.



Původní záměr zůstat na ostrově celý týden a udělat si kurz potápění vzal nakonec za své. Nějak nám to u Black Marlina úplně nesedlo a po pár dnech jsme stejně zjistili, že nás to táhne více na pevninu a do hor k sopkám. Tak jako válet se celý den na pláži pod palmou, kochat se korálovýma rybkama a pojídat k tomu tropické ovoce... koho by to bavilo věčně, že? Odjeli jsem po čtyřech dnech v ráji směr Gorontalo.