pátek 23. prosince 2011

Cesta na Tobu



Jezero Toba na Severní Sumatře jsme si oba dva oblíbili natolik, že jsme se rozhodli zde strávit Vánoce, Silvestra a v podstatě celý jeden měsíc. Michal ho objevil při svém samostatném cestování v květnu a červnu, já už před třemi roky a na návrat jsem se moc těšila.
Jak známo, cesta z Padangu na Tobu je dlouhá a často plná překvapení. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli jet kolem štědrého dne, lístky na autobus byly beznadějně vyprodány. Připlatili jsme si tedy za travel, auto pro sedm lidí s řidičem, které vás vyzvedne a odveze, kam si řeknete. Nahlásili jsme místo vyzvednutí ve warungu u Darise ve 13:00. Tušili jsme, že auto nepřijede na minutu přesně, ale že přijede o dvě hodiny později, to nás taky nenapadlo. Ale tak naštěstí ve warungu bylo příjemně, potkali jsme se s Jančou, Donou a Delphim z university a pochutnali si na skvělém jídle. Asi po deseti zmatených telefonátech od řidiče jsme konečně nasedli a jali se kroužit Padangem a vyzvedávat další lidi. Zhruba po půl hodině jsme dokroužili do kanceláře, kde jsme zaplatili lístek a další půl hodinu řešili řidiči, jak naskládat do dvou aut o několik lidí navíc. Dopadlo to klasicky indonésky, cestu do Bukittingi (i s dvouhodinovou zácpou) jsme absolvovali na třech sedačkách ve čtyřech. V Bukittingi sice pán přestoupil do jiného auta, ale zase přebývala jakási holčina. To už jsem se ale ohradila, přeci jen jet dalších cca 15 hodin jako sardinky nás už moc nelákalo. Nehledě na to, že zbytek osazenstva si nakoupil různé kerupuky (něco jako brambůrky) po krabicích a pak se v už tak naplněném autě divili, že je nemají kam dát.
Noční přejezd po transsumaterské "dálnici" proběhl v pohodě, když nepočítám, že dvě auta, která jela s námi, dvakrát píchla. V brzkých ranních hodinách nám řidič oznámil, že před námi je možná zácpa a že by bylo lepší objet to. Každý mu připlatil 10tis Rupií na benzín a vydali jsme se po klikatých prašných horských silničkách. A píchli jsme i my... Cesta neznala konce. Když už jsme se přiblížili k cíli, tak jsme pochopitelně ještě zastavili v Balige na oběd. Kolem druhé odpolední se konečně objevil Parapat a my s úlevou jsme vydechli. Řidiče jsme museli třikrát opravit, než nás vysadil ve správném přístavu, pak už jsme jen zamávali těm, co pokračovali do Medanu a šli čekat na loď. Měli jsme smůlu i tady, čekali jsme skoro dvě hodiny.
Celá cesta z Padangu do Parapatu má autem trvat zhruba 15 hodin, přejezd jezera na Tuktuk asi půl hodiny. I se vším nesmyslným čekáním, vyměňováním kol, jezením a kdoví čím ještě jsme byli na cestě krásných 26 hodin. Indonéské cestování mě nepřestane nikdy překvapovat a bavit.

čtvrtek 22. prosince 2011

Výstup na Kerinci


Na západní Sumatře jsme se jen neflákali u moře, ale rozhodli jsme se, že zdoláme nejvyšší sopku Indonésie. Gunung Kerinci. Sopka se nachází na hranici západní Sumatry a provincie Jambi, z Padangu asi osm hodin cesty autobusem. Nebýt Yani tak jsme neměli šanci najít, odkud autobusy jezdí. V Padangu není žádný autobusák, musíte prostě vědět, kam jít. Cesta proběhla na indonéské poměry v pohodě, do vesnice Kersik Tua jsme dorazili se západem slunce. Vřele doporučuju ubytování v homestayi Darmin, jedno z nejpříjemnějších ubytování, co jsme zažili. Nejde ani tak o kvalitu pokoje nebo o studenou sprchu, ale o postarší pár, který Darmin vede. Velmi milí lidé, rádi si povídají, poradí s cestou, zajistí vybavení a v neposlední řadě paní naprosto skvěle vaří. Oběma je tak kolem sedmdesáti a pokud umíte aspoň trochu indonésky tak se budete cítit, jak u babičky s dědou na chalupě. Večer jsme ještě náhodou potkali jednoho Čecha, který se právě vrátil z vrcholu sopky. Ujistil nás, že není problém jít bez průvodce, cesta je viditelná a pochopitelně pomohou směr určit odpadky.

První den jsme se rozhodli, že trochu prozkoumáme okolí a dáme si menší rozcvičku před výstupem. Lákalo nás nejvýše položené vulkanické jezero v JV Asii jménem Danau Gunung Tujuh. Zas taková cvičná procházka to nebyla... Jezero leží ve výšce 1966 m a výstup trvá tak tři a půl hodiny. Cesta vede džunglí, kde jsme měli možnost pozorovat skupinu opic řádících v korunách stromů. Z jezera samotného pak vytéká vodopád, který je ale lépe vidět ze vzdálené Kerinci. Trek začíná ve vesnici Pelompek, kam se dá přes den dostat angkotem, v podvečerních hodinách je s návratem už trochu problém. Po pár ušlých kilometrech po silnici se na nás ale přeci jen usmálo štěstí a vzala nás dodávka našich sousedů. Poměrně unavení po celodenním výletě jsme shltli výbornou večeři, sbalili si batohy na druhý den a šli rychle spát.


Ráno jsme vyrazili kolem půl deváté, koupili si v Subandi Homestayi povolení do parku a stopli si ojek, který nás provezl mezi čajovými plantážemi k bráně národního parku. Opět jsme v korunách stromů pozorovali dovádějící opice a asi kolem jedenácté hodiny se sopka rozhodla, že zadarmo nám to tedy rozhodně nedá a začalo pršet. Nasadili jsme pláštěnky, na chvíli se schovali na oběd do vykotlaného kmene stromu a pak už jen odevzdaně šlapali v dešti nahoru. Cesta je docela náročná, obzvláště když prší, všechno více klouže, všude je bahno atp. Voda také na některých místech vymlela místo cestičky slušnou rokli, takže jsme se přitahovali za větve stromů, kořeny, liány - jako praví Tarzanové. Výstup do tábořiště nám trval asi sedm hodin, zakotvili jsme na místě zvaném Shelter III. Nenechte se zmást, žádný přístřešek tam není, jen lávová pláň, kde se dá postavit trochu v závětří stan. Celý prokřeklí a promočení jsme postavili vypůjčený stan malých rozměrů a přikryli ho plachtou zcela jiných rozměrů. Déšť nepolevoval a tak jsme mokré věci hodili na jednu hromádku, oblíkli se do trochu sušších věcí a zabalili se do navlhlých spacáků. No žádná extra idylka, ale s trochou jídla a pár partičkama prší jsme to přežili.


Na samotný vrchol se vyráží běžně kolem čtvrté ráno. Důvody jsou dva - východ slunce a tekoucí láva, kterou je možné spatřit jen ve tmě. Vzhledem k tomu, že jsme neměli s sebou žádného průvodce, který by nám ráno uvařil čajíček a hlavně nás vykopal do deště, jsme se na lezení po lávových polích po tmě vykašlali a vrchol jsme zdolali o několik hodin později. Díky převalujícím se mrakům a mlze, která se roztrhla jen málokdy, jsme na vrcholu nic ale vůbec nic neviděli. A tak jsme se jen vyfotili s vrcholovou cedulí oznamující dosažení 3805 m a vydali se zase zpátky dolů. Opatrně, jelikož lávové kameny a suť nepříjemně ujíždí pod nohama. Mlha se přeci jen občas umoudřila a dovolila nám spatřit okolní hory, jezero Gunung Tujuh a úrodné čajové plantáže u paty sopky. Kolem jedenácté jsme sbalili stan a za nesmělého svitu slunce jsme zahájili sestup. Počasí nám přálo a déšť nás dohnal až poslední půl hodinku. Sestup byl pochopitelně rychlejší, zhruba pět hodin. Na silnici jsme příliš příležitostí ke stopování neměli, neb jsme potkali jen pár místních zemědělců, kteří měli motorky naložené úrodou. Nakonec přeci jen zoufalý výkřik "ojek" za jedním motorkářem byl úspěšný a pán nás hodil do vesnice dokonce zadarmo!

Druhý den ráno jsme se rozloučili s domácími a za asistence jednoho průvodce jsme nasedli do projíždějícího minibusu. Pochopitelně si průvodce za jeho zastavení vzal provizi, což obzvláště Michala nesmírně rozčílilo. Cesta uprašovala a do Padangu jsme přijeli kolem páté odpolední. Večerním angkotem jsme se ještě stihli dopravit na pláž Bungus a tam únavou padli.
Jsme na sebe pyšní! Leč byla to asi poslední sopka, kterou jsme na této cestě pokořili. Všeho moc škodí a jak jednou vylezete nejvyšší sopku celé Indonésie, už prostě chybí motivace zdolávat ty nižší...:-)

úterý 20. prosince 2011

Padang a okolí


Do Padangu jsme přiletěli 8.prosince v ranních hodinách. Trochu zvláštní pocit vracet se na "místo činu" po dvou a půl letech. Nejvíc jsem se těšila na Yani, na kamarádku, která nám během našeho ročního pobytu neustále pomáhala, ukazovala okolí a zasvěcovala nás do minangkabauských tradic a zvyků. Yani nezklamala. Na letišti nás vyzvedla pronajatým autem, protáhla nás půlkou Padangu, představila nás pár lidem, vzala nás domů a beze všeho nám půjčila svůj nový skůtr. Je prostě úžasná!
Vzhledem k cenám ubytování v hlavním městě západní Sumatry, jejichž výši nechápu, neb do týhle díry moc turistů nejezdí, jsme se ubytovali na pláži Bungus v homestayi TinTin. Ceny se trochu zvedly, platili jsme 75.000 Rp, ale Raul bungalowy zrenovoval. Náhoda tomu chtěla a ve stejný čas, kdy jsme přijeli do Padangu, přijela i Janča Klápová na měsíční dovolenou. Slibovanou Becherovku však stihla vypít s dalšími českými studentkami, zbyla tak jen domácí meruňkovice. Nepohrdli jsme.
Díky skůtru Scoopy jsme se bez problémů dopravovali do města a zase zpátky na pláž. Po zemětřesení, které zasáhlo Padang v září 2009, vyrostlo ve městě spousta nových budov, spousta jich ale také spadlo. Projeli jsme si tak staré známé ulice, zastavili se na pláži a dali si oblíbenou kávu z Acehu. Bylo příjemné být zpátky! Trochu mě tedy zarazilo, že na nás pokřikovalo mnohem méně lidí než jsem byla zvyklá, nikdo se s námi nechtěl fotit a nikdo mě nevěřícně netahal za chlupy na rukou. Zdá se, že už i Padang si zvyká na bule.
Yani pracuje v České Charitě v městečku Tarusan asi půl hodiny od Painanu. Spojili jsme tedy výlet do Painanu i s návštěvou kanceláře Charity. V Painanu jsme se potkali se starým známým Iqbalem, který nás pozval na oběd a zařídil loďku na blízký ostrůvek Cingkuak. Zde jsme strávili jednu noc. Počasí nám ale moc nepřálo, dva dny s menšími přestávkami hlavně pršelo a komáři se rojili v nevídaném množství. To nás nicméně neodradilo od šnorchlování a od výstupu na vysílač uprostřed ostrova.


Odpoledne jsme se přesunuli do Tarusanu za Yani. Akční plánovací Yani pro nás připravila super výlet loďkou do malé vesničky Sungai Nyalo, kde má Charita jeden z svých projektů na podporu místních zemědělců. Obhlédli jsme tedy rýžová políčka, způsobili pozdvižení v základní škole, kde se po příchodů tří bule přestalo okamžitě vyučovat a všichni se vyhrnuli na dvůr a zpátky na moři jsme krmili rybky v nových sádkách. Nechybělo pochopitelně koupání a šnorchlování a celý výlet jsme zakončili u vodopádu mezi mangrovým porostem. Po slunném dni se ze z bělochů stali rudoši, jediná snědá Yani použila opalovací krém. Nu což, tak se zase trochu sloupneme...

Poslední noc jsme přespali v Padangu. Původní plán velké rozlučkové party vzal díky únavě za své a tak jsme vypili jen pivo na pláži a rozloučili se s Yani, kterou neustále lákáme do Čech. Dopoledne jsme se sbalili a vyrazili do warungu nedaleko university pozdravit da Rise. Warung se za dva roky rozrostl a da Ris měl neustále plné ruce práce. Jídlo stále výborné a stále levné! Pozdravili jsme ještě další kamarády z university a po menších nedorozuměních s řidičem jsme nasedli do auta směr jezero Toba. O cestě trvající 24 hodin zase někdy příště...

středa 7. prosince 2011

Krátce o Kuala Lumpur


V hlavním městě Malajsie jsme strávili jen jednu noc, druhou už jsme kvůli brzkému rannímu letu přečkali na letišti. KL je velkoměsto s 1,5 mil obyvateli různých národností a etnik, fungující městskou dopravou (autobusy, vlaky, metro) a moderními výškovými budovami. Snad nejznámější jsou Petronas Tower, které jsme v podvečer navštívili i my. Samotná stavba je vskutku impozantní, v noci je ale zážitek ještě lepší díky nasvícení celé budovy. Uvnitř je obří nákupní centrum a samozřejmě spousta drahých kanceláří. Mít tady kancl je ale otázka prestiže a dobrého postavení. Někteří místní jsou stále naštvaní, kolik celá stavba stála, turisti to moc neřeší a fotí o stošest.

V KL jsme se opět sešli se Shafarinem, který přijel na pár dní. Shafovi akorát končí úspěšná výstava v jedné galerii a tak jsme přijali pozvání a jeli se na obrazy podívat. Umělecký zážitek, který jsme zakončili popíjením whisky na zahradě před galerií. Večer jsme se už jen vrátili do hotelu v čínském městě, vyzvedli batohy a vyrazili směr letiště. V odletové hale jsme se uvelebili do spacáků a celkem dobře se vyspali do časných ranních hodin, kdy jsme chytli letadlo do nám velmi dobře známého Padangu. Sbohem Malajsie, určitě se ještě vrátíme!

pondělí 5. prosince 2011

Cameron Highlands

Opouštíme tolik oblíbený Penang a vydáváme se do hor, konkrétně na Cameronskou vysočinu. Jedná se o oblíbené turistickou horskou oblast, kde je příjemnější chladnější počasí, čajové a jahodové plantáže a možnost podniknout několik treků do "mosy forestu" čili mechového lesa. Cesta pohodlným autobusem uteče jako nic, horší je to potom se sehnáním vhodného ubytování v městečku Tanah Rata. Obcházíme několik guesthousů, avšak ceny se nám zdají nepřiměřeně vysoké, obzvláště v poměru ke kvalitě nabízeného pokoje. Největší úlet byl podkrovní "pokoj" o velikosti matrace na zemi, se zkosenou střechou nad hlavou tam moc místa na pohyb neřkuli batohy nezbylo. Nakonec jsme se i díky začínajícímu dešti ubytovali v Daniel´s Lodge, který se pyšní cedulí "Fuck off Lonely Planet", spokojení jsme ale nebyli. Malý pokoj (spíše kóje z překližky) s palandou, koupelna venku a velká veranda, kde sedí spousta "backpackerů". Druhý den ráno jsme se přestěhovali do centra, za stejnou cenu třikrát větší pokoj s oknem a umyvadlem.
Snad na každém druhém rohu nám v tzv. turistických informacích nabízeli různé "tour". Informaci zdarma, kam se dá dojít sám bez průvodce, aby člověk pohledal. Naštěstí existují mapky (samozřejmě nemají měřítko), kde je vyznačeno asi deset různých treků. Přesvědčili jsme se sami, že i samotné cesty jsou potom celkem dobře značeny, případně rádi poradí místní lidé. A tak jsme podnikli několik výletů. Počasí nám zprvu nepřálo, nicméně nasadili jsme pláštěnky a nenechali se odradit. Zde musím vsunout historku o Michalově pršiplášti.
Michalova pláštěnka z Čech se roztrhala už někde v Kambodži v džungli a tak si Michal koupil novou v čínském obchůdku v Penangu. Paní měla vystaveny dva druhy pláštěnek a tak Michal na jednu ukázal, řekl, že chce tu největší velikost a paní hned samozřejmě samozřejmě. Doma po rozbalení jsme nemohli vyjít z údivu. Pláštěnka totiž místo kapuci měla slušivou čapku, kšiltovku ze stejného nepromokavého materiálu. Dlouho jsme přemýšleli, koho tenhle "zlepšovák" mohl napadnout, nejen že vám samozřejmě prší za krk, ale kšiltovku Michalovi sebral první závan větru... ehm... Nicméně těch několik okamžiků, kdy Michal v černém mantlu se zvednutým límcem a čepicí na hlavě vypadal jako důstojník SS, jsme si fakt užili.
Ale zpátky k výletům. První jsme podnikli k Robinsonovým vodopádům a dále k elektrárně. Cesta lesem a poté ve svahu podél polí je tak na půl dne a jako rozcvička plně posloužila. Další den jsme se vydali po treku č.7 na Gunung Beremban (1812 m). Docela slušný strmý výstup, dolů jsme šli po značené cestě č.3 a prodloužili si výlet ještě k budhistickému chrámu. Za celou dobu jsme vůbec nikoho nepotkali, doprovázely nás jen rozmanité zvuky džungle a občas krásné výhledy do krajiny. Pochopitelně jsme si neodpustili piknik u potoka, kdy jsme se nacpali indickým chapati a kari (ano, láska k indickému jídlu nás stále ještě neopustila).



Následoval den odpočinku a poté výlet na nejvyšší horu Cameron Highlands - Gunung Irau (2110 m). Dojeli jsme autobusem do městečka Brinchang, odkud pokračuje silnice až na vrchol stejnojmenné hory. Populární destinace mnoha "tour". Lenoši nasednou před hotelem do auta, nechají se dovézt k nějaké čajové plantáži - cvak, cvak, poté dojedou ke kousku "mosy" lesa - cvak, cvak, auto je vyveze na vrchol hory Brinchang - cvak, cvak a spokojeně zase jedou dolů s pocitem "mámo, to byl ale výlet, co". My jsme si to pěkně vyšlápli po svých a rozhodli se, že se chceme podívat ještě na G. Irau, kam mnoho lidí nechodí. Po asi hodinovém pátrání po začátku cesty jsme nakonec umluvili místní dělníky, kteří tam stavěli jakési vyhlídkové schody, aby nás pustili na trek. Ještě že je malajština tak podobná indonéštině... Výstup trvá asi dvě hodiny, to samé počítejte na cestu zpátky. Pro nás to byl jeden z nejkrásnějších treků v džungli! Celou cestu se jde právě "mechovým lesem", kmeny staletých stromů jsou pokryty kolem dokola mechem, mech vytváří různé závěsy a girlandy a dohromady s vlhkostí a mlhou se octinete jako v pravém elfím lese. Škoda jen, že mlha panovala i na vrcholu hory a tak výhled do krajiny se nekonal. Ale u Mt. Irau je to spíše o cestě na ní než o samotném vrcholu. Cestu zpátky už jsme si zkrátili dvěma stopy s moc milými indickými řidiči a v šest večer už jsme v teplé sprše smývali bahno nejen z nohou.



Výlet do Cameron Highlands stál rozhodně za to. Do Kuala Lumpur jezdí spousta opět velmi pohodlných autobusů, cesta trvá tak čtyři hodiny. Příjemně jsme si odpočinuli od tropických veder a trochu protáhly naše lenivějící těla. Nemůžu jinak než doporučit!

středa 30. listopadu 2011

MALAJSIE - Penang


Z Kambodži jsme se letounem přepravili do hlavního města Malajsie Kuala Lumpur. Zde jsme se moc neohřáli, neb jsme rovnou autobusem pokračovali na ostrov Penang. Hlavním důvodem bylo vyřízení si dvouměsíčního indonéského víza, které vám v Penangu vydají do druhého dne, zato v Kuale s tím často dělají caviky. Taktéž velikost města Georgetown je jaksi příjemnější, okolí zajímavější a v neposlední řadě jsme se zde potkali se Shafarinem, Michalovým kamarádem od jezera Toba.
Cesta byla dlouhá a lehce vyčerpávající, do Penangu jsme trajektem dorazili lehce před půlnocí. Zdárně jsme se sešli se Shafarinem a začali hledat ubytování. Po chvíli ptaní jsme zjistili, že to nebude tak jednoduché, všechno bylo beznadějně obsazené. Jedním z důvodů jsou prý povodně v nedalekém Bangkoku a tak mnoho cestovatelů jede radši do Penangu. Nakonec se na nás štěstí přeci jen usmálo, našli jsme levný pokoj. Kvalita pochybná, čistota taktéž ale jednu noc to přeci vydržíme a zítra si najdeme něco lepšího. Šli jsme ještě na rychlou večeři a kolem druhé ranní se vrátili. Zcela vyčerpaná a unavená jsem padla do postele (samozřejmě na precizně roztažený spacák, jinak jsem se dost štítila) a s hrůzou jsem si uvědomila, že zeď, která nás spojuje s vedlejším pokojem, nesahá až ke stropu. A vedle bylo veselo celkem dlouho. Chvíli jsme se tomu smáli, pak čím dál tím méně a abych zahnala slzy zoufalství, nasadila jsem špunty do uší. Díky nim jsem se jakžtakž vyspala, Michal asi o něco méně.
Ráno jsme se šli porozhlédnout po něčem trochu příjemnějším a s větším soukromím. Nalezli jsme levný hotel s moc milým čínským majitelem, pokoj měl čtyři stěny ke stropu, koupelnu a dokonce i dvě okna. Nádhera! Když jsme panu majiteli vyjevili, kde jsme strávili předešlou noc, s úžasem na nás hleděl a nemohl pochopit, proč jsme spali v "bordelu". Ano, v tom bordelu, nikoli jen v nepořádku, ale... jistě se domyslíte. A mně v tu chvíli mnoho věcí z předešlé noci došlo. Zajímavý, veselý zážitek, konečně se může Michal v hospodě chlubit, že strávil noc v nevěstinci.





V Penangu jsme celkem strávili něco přes týden. Hlavní motto: Odpočinek! Nicméně pochopitelně jsme si několikrát prošli centrum Georgetownu, malebného města s koloniální architekturou a mrakodrapy čnícími v pozadí. Ve městě žije pestrá směs lidí různých národností, nejvíce pak Číňanů a Indů. Ty mají i své vlastní čtvrtě, které bez omylu poznáte. Little India voní kari, pečenými plackami a vonnými tyčinkami, září pestrobarevnými sárí a odevšad se line indická hudba. Večer a v noci je to dokonalý mumraj, který vás zcela pohltí a o několik ulic dál vyplivne zas do poklidných "malajských" uliček. O pár ulic dál se rozkládá čínská čtvrť. Na ulicích mnoho stánků s roztodivným jídlem, zdá se, že Číňani jí opravdu všechno, spousta nápisů, které nelze přečíst neb jsou psány čínskými znaky a několik budhistických a taoistických chrámů.






V jednom takovém jsem potkala Čecha Filipa, z kterého se vyklubal malíř směřující do Indie. Tak jsem ho musela představit našemu kamarádovi Shafovi, který je též umělec směřující na půl roku do Indie. Sektání u piva se vyvedlo. Jakby taky ne, když nás Shafarin vzal na místo s nejlevnějším pivem a whisky ve městě. Domluvili jsme si všichni společný výlet do nedalekého národního parku s přespáním pod širákem.
V noci však Michala zachvátila prapodivná nemoc plná vysokých horeček a střevních obtíží, která trvala dva dny. Odešla stejně tak rychle jako přišla. Do parku jsme se tedy vydali o několik dní později a už bez Filipa a jen na jeden den. Park se rozkládá na západním cípu ostrova a je volně přístupný se značenými cestami. Zvolili jsme nejdelší stezku podél pobřeží a po pár hodinách jsme došli ke stále funkčnímu majáku. Vyšplhali jsme se na kulatou věž a zhruba hodinu se jen kochali mořem, které nás obklopovalo ze třech stran a džunglí, kterou jsme přišli. Česrtvý mořský vzduch, rybářské loďky v dáli, dravci kroužící nad našimi hlavami, omamná modř, u které si nejste jisti, co je ještě moře a co už obloha... Prostě krása!





Pokud máte namířeno do Malajsie, Penang vřele doporučuju. Město Georgetown je zapsáno na seznamu památek UNESCO, na ostrov se můžete dopravit jak po moři tak po mostě, který je dlouhý 13 km a každý rok se přes něj běhá maraton. Levné a výborné jídlo, obzvláště pokud milujete indické chapati, samosu nebo masalu. Fungující hromadná doprava, kterou se dopravíte pohodlně po celém ostrově a řidič vám ještě anglicky ochotně poradí, kde vystoupit. Zkrátka místo, kde jsme si skvěle odpočinuli před dalším putováním.



neděle 27. listopadu 2011

Sihanoukville, Phnom Phen


Po více než dvou měsících ve vnitrozemí jsme zatoužili po slané vodě a nekonečně bílých plážích. Vydali jsme se tedy na jih Kambodži, do přímořského letoviska Sihanoukville. Město je hlavním kambodžským turistickým resortem, tudíž na plážích potkáte spoustu bělochů, zejména pak Rusů. Rusové vlastní hotely, restaurace a na jedné pláži mají dokonce dovezený letoun Antonov. Původně jsem si myslela, že je to bar v letadle, realita je nudnější, je to "jen" letadlo v baru. Hned po příjezdu autobusu na terminál, který je opět několik kilometrů od města, se na nás sesypali námi tolik milovaní tuk-tukáři. Rázně jsme je odmítali a dokázali nás vyprudit až tak, že jsme si svoje 20kg krosny nesli na zádech asi dva kilometry. Nakonec se nade mnou Michal slitoval a za už normánlí peníz jsme se nechali odvézt do centra. Ubytovali jsme se nikoli na pláži ale v centru města ve velmi příjemném guesthousu Gekozy, jehož majitelem je přátelský Francouz. Byli jsme tak vzdáleni šílenství na plážích, kde na vás opět všichni pokřikují, tentokrát nejvíce "Cheap beer, cheap barbeque" a samozřejmě neodmyslitelnou klasikou je "masáááž mister".
Užívali jsme si pohodu obzvláště na odlehlejší pláži Otres, kde nejsou žádní prodavači, žádné suvenýry a jen pár hospůdek. Zde jsem zdárně oslavila i své kulaté narozeniny s lahví bílého vína a kusem sýru. V Čechách běžně dostupné komodity, v Kambodži tak trochu zázrak. Na jeden den jsme si opět půjčili motorku (kola jsem vzdali po ujetí zhruba 200 metrů) a prozkoumali okolí a pláže severně od města. Otres stejně vyhrála.



Po slunném odpočinku jsme se vydali zpět do hlavního města Phnom Phenu, odkud nám letělo letadlo do Maljasie. Phnom Phen je klasické jihoasijské velkoměsto plné motorek, tuk-tuků, pouličních stánků s nudlemi, trhů a zlatnictví. Snad nejpříjemnější je cena kambodžského točeného piva, které se konzumuje v hojné míře. Neměli jsme mnoho času a tak jsme se prošli po promenádě na břehu řeky, podívali se na několik chrámů v centru města a večer si užili točeného džbánku. Poslední levné pivo, teď už nás čeká jen drahá Malajsie a muslimská Indonésie.

úterý 15. listopadu 2011

Chi Phat aneb Pijavicov



A máme tu další výlet do džungle. Po chrámech, tuktucích a svačinářích všeho druhu jsme opět zatoužili po klidu v přírodě, v pralese. Vydali jsme se ze Siem Reapu nočním autobusem přes Phnom Phen na jih Kambodži do Cardamon Mountains. V hlavním městě jsme museli strávit jednu noc, jelikož jsme zrovna vychytali oslavu dne nezávislosti (9.11.) a všechny autobusy už byly plný. Nicméně druhý den ráno jsme zdárně pokračovali směr Koh Kong a za jedním mostem přes řeku jsme přemluvili řidiče, ať zastaví, neboť naším cílem byla vesnice Chi Phat.
Vystoupili jsme společně se dvěma Australankami, z nichž jedna uměla plynně khmérsky. To se ukázalo jako nemalá výhoda při domlouvání loďky, jelikož řidič byl buď líný anebo dost natvrdlý. No nejspíš oboje... Do vesnice se dá dostat buď na dřevěné loďce proti proudu (cca 2 hodiny) anebo na motorce (cca 40 min). Zvolili jsme tedy první možnost s vidinou romantické plavby. Realita je více krutá, sezení na tvrdých prknech na pražícím slunci má k romantickému zážitku docela daleko, ale zbudovali jsme si provizorní "stan" ze sarungů a cestu nějak přežili.
Vesnička Chi Phat leží na okraji Cardamon Mountains a pyšní se dobře fungujícím ekoturistickým projektem na komunitní bázi. Ve vesnici je kancelář, kde se musíte zaregistrovat, domluvit si trek s průvodcem a taky ubytování.Do všeho jsou zapojeni místní lidé, někteří dělají průvodce, jiné rodiny nabízí jednoduché ubytování a jídlo, vše je řízeno z kanceláře a rodiny se pravidelně střídají. My jsme zvolili dvoudenní trek do džungle s několika vodopády, koupačkou a se starobylými džbány ve skalách. První noc jsme strávili v homestayi u jedné místní rodinky. Doma byla jen paní a asi tak desetiletá holčička, která uměla jakžtakž anglicky. No nebýt jí, tak jsme se s paní nedomluvili ani na večeři. Holčička si přivedla ještě svojí kamarádku a hrály si s námi, nejdříve kadeřnický salon - na hlavě mi vyrostl zajímavý drdol, Michalovi číro, poté holčičky zpívaly a tancovaly a pak jsme hráli karty. Bylo to fajn, nicméně před devátou jsme si šli už raději lehnout a šetřit síly na džungli.
Výlet do pralesa byl moc fajn, méně pak průvodce, který více telefonoval než nám něco ukazoval a dokonce minul jeden vodopád. Šel s námi ještě kuchař, takže veškerý komfort zajištěn. Trek nebyl první den příliš náročný až na vyšší výskyt pijavic. Přisálo se jich na nás ale jen pár, za to pořádně. Michal měl zkrvavený rukáv u trička a já měla jednu na rameni a taktéž krvavý flek na triku. Potvory, člověk většinou ani neví, že se přisajou, nebolí to, ale nejdou pak otrhnout a dost to krvácí a svědí. Přespali jsme v dřevěném přístřešku u řeky, každý ve své hamace s moskytiérou. O večerní zábavu při svíčce jsme se postarali sami, z vosku jsme si vyrobili dvě hrací kostky a hráli pak Macháčka.

Druhý den ráno jsme šli asi hodinu a půl do džungle a do totálního pijavištěte k starodávným nádobám ve skalách. Kromě nádob jsou ve skalním převisu i staré dřevěné rakve s ostatky dávných předků. Škoda jen, že průvodce nám opět nic neřekl. Ukázal nám ještě jeskyni plnou netopýrů, velkých netopýrů. V úplné tmě lákal a dráždil netopýry svojí baterkou, takže na nás nalítavali a přeháněli se nám nad hlavami. Michalovi i průvodci to přišlo strašně zajímavý a zábavný, mně nějak méně. Cestou zpátky jsme nabrali kuchaře a vyrazili zpět do vesnice. Zastavili jsme se u jednoho nádherného vodopádu, kde jsme se mohli vykoupat, průvodce si i přepral. Pak už jsme jen přebrodili řeku a byli zpátky doma. V ceně treku byla i večeře v centru (kanceláři), která byla naprosto báječná a opulentní. Jako nocoviště jsme zvolili pro jistotu guesthouse, na další "kadeřnický salon" jsme už neměli ani jeden energii.



Zůstali jsme v Chi Phatu ještě jeden den, sami si došli k řece, kde jsme se nerušeně koupali a pozorovali i vzácné ptáky (hornbily). Na silnici jsme se další den ráno dostali na motorce, jedna cesta loďkou bohatě stačila. Můj řidič byl stokrát lepší než průvodce, jelikož mi během jízdy vyprávěl o kraji, o stromech, které míjíme, o cukrové třtině, která se pěstuje na polích atp. Občas se prostě člověk mine povoláním... Tím myslím hlavně našeho "průvodce", kterému by bylo lépe např. v prodejně s mobilními telefony, která v džungli zatím ale chybí.

čtvrtek 10. listopadu 2011

KAMBODŽA - Ankgor Wat

Co nového napsat o tak známém místě, které je považováno za osmý div světa? Že je to místo, které v Kambodži navštívit prostě musíte, což se pochopitelně odráží na počtu návštěvníků, že vám ale stejně vyrazí dech a taky že tři dny jsou prostě málo. Už jen vybrat z bezmála jednoho tisíce fotek nějaké stravitelnější množství je docela oříšek.



Vzhledem k našemu ne zrovna pozitivnímu vztahu k řidičům tuk-tuků, který se prohloubil v téměř čirou nenávist po pobytu v Siem Riepu, jsme zvolili jako dopravní prostředek bicykl. Získali jsme celkem obstojné vejtřasky, které zradily až poslední den. Překvapivě jsme byli na kolech téměř sami, většina turistů si pochopitelně vezla zadky v tuk-tuku a ti movitější dokonce na slonu... Areál je obrovský a můžete navštívit spousty chrámů v různém stavu rozpadu, různého stáří, různě okupované turisty, na své si zkrátka přijde každý. Nedílnou součástí návštěvy komplexu Angkor je koupě minimálně pitiva u místních stánků. Čekali jsme přemrštěné ceny, ale ječivé útoky prodavaček na naše ušní bubínky nikoli. Jen jsme se přiblížili na dvacet kroků, už se na nás začaly sypat jak vosy na med a aniž by věděly, co chceme, tak každá měla v ruce vždy coca-colu a vodu. Tomu říkám fantazie a konkurence. Výhodou bylo, že v takovémto postavení se nám dobře smlouvalo, obzvláště v pozdějších hodinách, kdy už kšefty tolik nešly. Po této hrozivé zkušenosti jsme se rozhodli pro vlastní stravu. Nerušený piknik v trávě v těsné blízkosti starodávných zdí byl zážitek sám o sobě.




V Siem Riepu jsme ve volných dnech vyzkoušeli "rybí masáž", což znamená, že vnoříte nohy do velkého akvária plného malých hladových rybek a ty vám půl hodiny okusují kůži. Strašně to lochtá a je to celkem sranda, plechovka piva zdarma. Na pivo vás ostatně lákají všude, sklenice točeného vyjde na cca 10 Kč. A tak se nám jeden večer podařilo zapomenout v podniku s příhodným názvem Angkor What?, jehož vtip jsme ocenili hlavně další den, kdy jsme se vzbudili asi ve dvě odpoledne.
Chtěli jsme podniknout ještě výlet ke vzdálenému chrámu, který je polozapomenutý v džungli, ale vzhledem k zákazu půjčování motorek cizincům v celé oblasti a naší nechuti podpořit místní tuk-tuk mafii, jsme to vzdali a vypravili se o den dříve nočním busem směr Phnom Phen.
Jestli jste čekali, že se dozvíte něco více o kambodžském symbolu, který zdobí i vlajku, zklamu vás. O Ankgor Watu toho prostě bylo napsáno tolik, že je zbytečné psát ještě víc. Třeba si užijete fotky, které jsou na Picase a uděláte si tak lepší obrázek.

https://picasaweb.google.com/maxificek/AngkorWatKambodza#

čtvrtek 3. listopadu 2011

4000 Islands aneb Hamakov u hranic


Poslední dny v Laosu jsme trávili především odpočinkem a nabíráním nových sil v hamakách. 4000 ostrovů se nachází u hranic s Kambodžou a jméno oblasti je celkem příznačné, neb mocný Mekong zde přesně tolik ostrůvků vytvořil. Ubytovali jsme na ostrově Don Khon společně s dalšími dvěma krajany, Alčou a Palem (slovenský brat). Vybrali jsme si klidnější ostrov, na party přeci můžeme dojít na vedlejší turistický Don Det. Dřevěný bungalov přímo nad řekou s verandičkou a houpací sítí byla ideální volba k odpočinku a sladkému nicnedělání. A zároveň i koupání. Mě hnědé vody veletoku nenalákaly, stačilo mi se tou vodou sprchovat, dobrodružný Michal však neodolal a užil si i skákání přímo z verandy.



Ale tak neváleli jsme se celou dobu, podnikli jsme i výlety po ostrově. Jedinou nepříjemnou věcí je, že na Don Khonu je umístěna výběrčí budka a musí se platit vstup. Což je dost zvláštní, když na ostrově bydlíte... Takže jsme budku obcházeli jak se dalo a placení se úspěšně vyhýbali. Na ostrově se dají půjčit kola, my však zvolili pěší turistiku, nejen kvůli stavu kol a cest ale i kvůli Michalově neasijskému vzrůstu. Při západu slunce jsme obdivovali mekongské vodopády, ta řeka má fakt neuvěřitelnou sílu a zároveň se pozastavovali nad tím, proč zde Francouzi chtěli proboha vybudovat železnici.
Jednou z atrakcí na ostrově je pozorování velmi vzácných sladkovodních delfínů. Ten zážitek jsem si nechtěla nechat ujít. Pravda, význam slovního spojení "boat trip" jsem si představovala trochu jinak než, že vás loďka převeze na druhý břeh (už kambodžský), tam vystoupíte a delfíny pozorujete ze břehu a po půl hodině jedete zpátky. My alespoň ukecali našeho lodivoda a chvíli jsme pozorovali delfíny i z loďky. No kdyby člověk nevěděl, že se jedná o skoro vyhynulý druh delfína, tak podívaná nic moc. Sladkovodní delfíni totiž neskáčou nad hladinou jako ti mořští, takže vždy jen na chviličku vyplavou, nadechnou se a zase zmizí. Měli jsme ale docela štěstí, delfínů jsme viděli poměrně hodně, jsou dny, kdy nejsou vidět vůbec...




Celkovou ostrovní pohodu narušilo až závěrečné shánění lístků do Kambodži. Vzhledem k tomu, že jsme na ostrově, ceny jsou vskutku mafiánsky ostrovní. Oběhli jsme několik míst, ceny všude stejně vysoké. Hnus! No ale co se dá dělat, pohnout se musíme. Kupujeme lístky do Kompong Cham za 22 USD, rozčilujeme se nad mafiánskými praktikami laosko-kambodžského přechodu, kde se zcela neomaleně vybírají úplatky pod oficiálním názvem "stamping fee" a nakonec se necháme ukecat a pokračujeme až do Siem Riepu.
Celkem vzato, ostrovy fajn, ale že by to byl zázrak, který musíte v Laosu navštívit, to zase ne. Obzvláště když vezmeme v potaz ostrovní ceny jídla (ještě že jsme našli jediný lokální stánek s nudlovou polívkou) a hlavně nesmyslně drahý odjezd z ostrova. Z pevniny přejedete do Kambodži několikrát levněji.

pondělí 24. října 2011

Wat Phu Champasak a Bolaven Plateau

Vydali jsme se nočním busem dále na jih Laosu do města Pakse, které leží u náhorní plošiny Bolavan Platau. Přijeli jsme asi v šest ráno, úspěšně našli levný hotel, kde nás hned ubytovali a trochu vyspávali. Ne že bychom se v buse neprospali, ale znáte to... V samotném městě toho až tak moc k vidění není, jeden chrám, most přes řeku, dvě ne moc dobré indické restaurace.



Nicméně asi hodinu cesty na jih se nachází chrám Wat Phu Champasak, který je ukázkou khmérské architektury a je zapsán na seznamu památek UNESCO. Chrám pochází z poloviny 5.století a celý komplex byl navržen jako pozemská podoba ráje. Ruiny chrámu leží na úpatí kopce, který je považován za posvátný a díky italským archeologům proběhly rozsáhlé archeologické výzkumy, mapování oblasti, restaurování soch apod. Chrám byl původně hindiustický, později se změnil na budhistický. Procházku po tomto speciálním místě ruší snad jen rozjívení a ukřičení turisti. Francouzi a Němci pokročilého věku byli nejhorší. Naštěstí kolem 12 hod jako když střelí do vrabců a my byli v celém komplexu téměř sami. Nenechali jsme si ujít ani muzeum, kde jsou vystaveny různé původní sochy a ukázky tehdejší architektury. Vše s anglickými popisky a vysvětlením. Při odchodu jsme se těsně minuli s dvěma minibusy tentokráte ukřičených Japonců. Uf, o chlup...

Bolaven Plateau je známá svými kávovými plantážemi, které zde založili Francouzi. Na kávu je zde ideální počasí a zřejmě i půda, ochutnali jsme a musíme souhlasit. Většina kávy se prodává pod značkou Fair Trade, což místním farmářům zaručuje vyšší zisky (zhruba třikrát vyšší výkupní cena za kilogram kávy). Rozhodli jsme se, že se konečně vypravíme na samostatný výlet do džungle, bez průvodců, nosičů, kuchařů, prostě jen my dva. Nakoupili jsme pár konzerv, bagety (které ale okamžitě ztvrdly), sbalili spacáky a mostkytiéru a hurá na věc.

Navštívili jsme první vodopád Tat Yuang, ačkoli už začalo období sucha, vodopád má pořád velkou sílu. Po chvilce focení jsme byli celí promoklí. Vydali jsme se lesem k druhému vodopádu. Nejdříve to opravdu byla malebná procházka lesem, tak jak jsme se dočetli v průvoci, v závěru jsme se ale plazili z kopce a do kopce, bahnem, bambusem, po shnilém ovoci a nakonec to museli vzdát a dojít po silnici. Vybrali jsme si k přespání vodopád Champee. U vodopádu už ve čtyři odpoledne nikdo nebyl, paráda. Vykoupali jsme se v řece a vybrali místo na nocování. Vzhledem k tomu, že nemáme stan, doufali jsme, že provizorní přístřešek z moskytiéry a pláštěnky bude na nějaké drobné mrholení stačit. Celý den pražilo slunce jak o závod, pochopitelně přesně v okamžik našeho kempování se rozpršelo - klasický tropický lijáček... Ehm... chvíli jsme naše "obydlí" vylepšovali banánovými listy, mezitím strhali pár pijavic z nohou a následně už potmě jsme zjistili, že z mokrého dřeva oheň opravdu nerozděláme. Nezpanikařili jsme, v klidu si zase všechno sbalili a uchýlili se do polorozpadlého dřevěného přístřešku nad vodopádem. Za svitu čelovky, nikoli za plápolání ohně, jsme snědli studenou konzervu fazolí s nikoli rozpečenou bagetkou. Za zvuků vodopádu, který přehlušil většinu zvuků z džungle, jsme na prkenné podlaze bez pijavic konečně usnuli.


Druhý den jsme se vzbudili hned při východu slunce a opustili "kemp" dřív než si nás stačil někdo všimnout a případně nás vyhodit. Došli jsme k třetímu vodopádu jménem Tat Fan. Úplná nádhera - dva vodopády vedle sebe vytékají z džungle a padají několik desítek metrů dolů do údolí, kde se spojí v řeku. Po dotazu, zda je možné dojít dolů do údolí, kdy odpověď zněla ne, jsme se i přesto vydali lesní stezkou směr dolů. A opět jsme se klouzali bahnem, proplétali se bambusovým křovím, propotili už tak propocená trička a asi po hodině a po třech slepých odbočkách jsme konečně uvěřili, že dolů k vodopádu cesta opravdu nevede. Vydali jsme se tedy opačným směrem a asi po půl hodině v džungli jsme došli k okraji vodopádu. Nádherný výhled do údolí a hlavně parádní koupačka pod menším vodopádem. Pochopitelně jsme tam byli úplně sami, všichni turisti skončí na vyhlídkovém místě, vyfotí si vodopád, dají si dlabanec v předražené restauraci a pokračují v honu za dalšími dovolenkovými fotkami.
Vzhledem k tomu, že se odpoledne opět začalo zatahovat, rozhodli jsme se vrátit do civilizace a nepokoušet štěstí znovu. Dřevěné přístřešky nebývají všude...
Na plošině se nám líbilo natolik, že jsme si ještě na jeden den půjčili motorku a jeli znovu mezi kávové plantáže a ano za dalšími vodopády. Je neuvěřitelné, kolik jich na Bolaven Plateau je. A to jsme jich ještě dost vynechali. Po delší cestě po prašné rudé cestě jsme dorazili k menšímu vodopádu. Bohužel most, který k němu vede, vzala voda... Otočili jsme to a ve městečku Paksong jsme uhnuli na další prašnou cestu plnou děr a výmolů. Po 15 km offroadu na skútru jsme dorazili k jeskyni, nad níž se tyčila socha sedícího Budhy. Z dálky jsme slyšeli hučet padající vodu a i na vzdory pokročilé hodině jsme si to nemohli nechat ujít. K vodopádu jsme skoro doběhli, stálo to za to, i výhled do dalšího údolí a západ slunce. Koupačku už jsme bohužel nestihli, ale jinak je to ideální místo i na přespání (ano tušíte správně, je tam dřevěný přístřešek). Už skoro po tmě jsme se vrátili k motorce a za úplné tmy se vydali oněch 15 km offroadu. Skákali jsme na skútru nahoru dolů, do prava do leva, vyhýbali se neosvětleným protijedoucím sebevrahům na kolech a motorkách, dýchali oblaka prachu a počítali každý kilometr, které se zdály být nekonečné. Dokázali jsme to a po asfaltu už jsme pak uháněli domů. Jak asi správně tušítě, náhorní plošina je výše položená než nížina a tudíž jezdit večer na motorce jen v tričku vřele nedoporučuju. Ale kdo prostě čeká zimu v tropech...