pátek 30. září 2011

Hanoi a Sapa


Hlavní město Vietnamu - motorky, troubení, davy lidí s rouškami přes obličej, prodavači kuřecích pařátků, plastové minižidličky na každém rohu a párset turistů. Strávili jsme zde tři dny, spíš trochu odpočívali a plánovali další cestu, měst už máme nějak dost. Nicméně podívali jsme se po starém centru, do bývalého vězení, které vybudovali Francouzi, do budhistického chrámu atp. Mauzoleum s nabalzamovaným Ho Chi Minem bylo zavřené, ale tak oželela jsem už jednu mrtvolu v Moskvě, tak jí oželím i v Hanoi. Zpestřením pobytu bylo setkání se skupinkou českých vysokoškoláků z Brna. Pěkně jsme s nimi popili pivko, ochutnali zbytek slivovice a pak se o půlnoci dobývali do uzamčeného hostelu.
Poslední den si Michal nenechal upřít kulinářský zážitek a tak když nám paní na ulici, kde jsme delší dobu seděli, nabídla talířek s čímsi nedefinovatelným, pustil se Michal spíše ze slušnosti než s chutí do toho. Zpočátku to vypadalo jako vejce a něco, nakonec se z toho vyklubaly zřejmě vnitřnosti - mozeček a něco z krve... Těžko říct, vegetariánské období tak bylo definitivně asijsky pohřbeno.




Z Hanoie jsme se vypravili vlakem na sever do hor do městečka Sapa. Na nádraží jsme si koupili lísky na noční lůžkový vlak, paní na oficiální přepážce nás bez omalení natáhla, pak po mé stížnosti vrátila peníze, vyhodila jsem jinou paní ze své spodní (nejdražší postele) a už jsme si to uháněli směrem k čínským hranicím. V pět ráno (téměř na minutu přesně) zastavil vlak v Lao Cai a minibusem jsme se přesunuli do Sapy.
Sapa je turistické centrum na severu Vietnamu, turistů vskutku požehnaně... Hlavním tahákem je příroda a horské vesničky, kde stále žijí horské kmeny tradičním způsobem. Ženské v krojích potkáte ale běžně i v Sapě, chodí na trh ale také se vnucovat turistům. Vyjdete před hotel a hned tak dvě tři se na vás nabalí. Začnou lámanou angličtinou lehce konverzovat, pak vám nabízí cetky, co prodávají a nakonec se vás snaží dotlačit, ať s nimi jdete do jejich vesnice. Nejčastější věta, kterou uslyšíte je "Buy from me, buy from me". Nejvíc mě ale dostaly malé holčičky tak ve věku 3-5 let, které měly na zádech uvázené v dece několikaměsíční mimino. S ním chodily a opět turistům nabízely různé suvenýry.
V Sapě nám nicméně nepřálo počasí a ani zdraví. Zpočátku jen pršelo a valila se mlha, jeden den se vyčasilo a tak jsme šli na obhlídku blízké vesnice Catcat, kde je i vodopád. Trocha zklamání, jelikož vesnice je tak nějak celá pro turisty, spousta stánků se suvenýry, občas ukázka nějakého tradičního řemesla, trochu zvláštní... Další den jsme si půjčili motorku a jeli se podívat k velkému Stříbrnému vodopádu. Poté jsme pokračovali po silnici dál do průsmyku, odkud začíná trek na nejvyšší horu Indočíny - Fansipan. Moc moc jsem to chtěla vylézt, nicméně jsme se dozvěděli, že i když chceme jít sami bez průvodce (a nejsem si jistá, že opravdu pochopili slovo sami), tak musíme zaplatit 50 dolarů na osobu za povolení do parku. To se nám zdálo trochu přehnané a slíbili jsme si, že si vylezeme jinou horu, která bude zadarmo. Můj zdravotní stav se zhoršil, rýma a kašel klesli na průdušky a tak jsem další tři dny strávila jen v posteli. Michal podnikl dva výlety sám, já jen s hrnkem čaje tiše záviděla.
Kulinářský zážitek ze Sapy - bageta s míchaným vajíčkem a okurkou. Snědli jsme každý den minimálně jednu, často i více. Nudlové polévky jsou dobrý, ale časem se prostě přejí.


úterý 27. září 2011

Ninh Binh - krasová krása

Městečko Ninh Bihn se nachází asi dvě a půl hodiny jižně od Hanoie. Není to nejturističtější oblast, z busu jsme vystupovali jako jediní, ostatní pokračovali rovnou do hlavního města. Oblasti se přezdívá Halong Bay mezi rýžovými polemi. Půjčili jsme si opět motorku a jeli prozkoumávat vápencové skály a jeskyně. Nejdříve jsme se vyšplhali asi po pětistech schodech na vrchol jedné skály s velkou sochou Budhy a nádherným výhledem do okolí - na rýžová pole, na řeku s lodičkami, na město, na další osaměle se tyčící skaliska. Prolezli jsme jeskyní a jeli dál za opuštěnými budhistickými chrámy a svatyněmi.


Dobrovolně jsme se ztráceli na úzkých cestách mezi zelenými políčky, občas se místních ve špičatých slamácích ptali na směr, leč s naší výslovností ne příliš úspešně. Odpoledne jsme dojeli k Hoa Lu. Zde už jsou na turisty připraveni, takže ženský na parkovišti zase gestikulovaly a křičely, ať zaparkujeme přímo tam, že dovnitř se na motorce nesmí a ať si pak u nich něco koupíme. Místní na motorce přes most do města a ke chrámu (dokonce i v něm) pochopitelně jezdili. Když jsme to zjistili, tak jsme se trochu vztekli, že jsme se nechali zase napálit, nicméně proti nám kráčeli čtyři běloši, které přinutili zaparkovat úplně stejně. Nejsme jediní, kdo se občas nechá zmást a ukecat.

Další den jsme jeli na výlet prý k největšímu budhistickému chrámu v jihovýchodní Asii.... Těšili jsme se na povznášející, spirituální zážitek. Leč jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že komplex se teprve staví. Všude jeřáby, bagry, nikomu nevadilo, že turisti chodí přes staveniště, kde se pracuje... Většina komplexu už je ale víceméně dokončena. Cestou nahoru k velké soše veselého Budhy se prochází chodbou se stovkami kamenných soch nejrůznějších mnichů. Každý má jiný výraz v obličeji, jinou pózu, jiné postavení rukou. Spirituální zážitek to opravdu nebyl - Opět jsme museli odmítat prodavačky různých nesmyslů, občas se s někým vyfotit a největší překvapení přišlo v nejhornější části komplexu, kdy jsme vstoupili do obří jídelny a suvenýr shopu. No čekali jsme nějaké místo k rozjímání s pár mnichy, místo toho se nám naskytl pohled na požírače nudlí a prodavače cetek všeho druhu.

Odpoledne jsme si dopřáli jednu turistickou atrakci a sice projíždku na lodičkách mezi skálami a skrz tři jeskyně. Celá oblast se jmenuje Tam Coc - Tři jeskyně a opravdu se jimi na malé dřevěné loďce projíždí. Doporučuju zajít později odpoledne nebo navečer, za prvé není narváno tolika turisty a za druhé není už tak spalující vedro. Loďku veslují zpravidla ženy a vymyslely si pro mě zcela nový způsob užívání vesel - veslují zkrátka nohama. V polosedě, v pololeže, prostě pohodička.
Ninh Binh můžu všem vřele doporučit. Je to příjemné místo před příjezdem do velkoměsta, ideální na motocyklové projížďky a kochání se bez davů turistů. Tak pochopitelně si můžete zase v hotelu objednat tour kamkoli, ale nás to prostě neba...



pátek 23. září 2011

Hue


Tak a užíváme si totálně deštivého počasí. Do Hue jsme se těšili a měli spoustu plánů na výlety včetně jednoho národního parku, nicméně celou dobu jen pršelo anebo se chystalo na déšť. Vytáhli jsme tedy pláštěnky a nenechali se odradit, pobyt jsme ale zkrátili. Ve městě jsme si prohlídli Citadelu, staré opevněné sídlo císaře a další den se vydali na motorkářský výlet za královskými hrobkami. Odmítli jsme opět všechny tour, organizované výlety jsme si moc nezamilovali. Navštívili jsme jednu rozsáhlou hrobku s palácem, zahradami, sochami apod. a opět měli štěstí na nedostatek turistů.

V Hue se líbilo hlavně Michalovi a to z prostého důvodu, hned první večer jsme našli bez problémů obchoďák. Nevěřili byste, jak je to často nadlidský výkon. Koupili jsme si opět láhev našeho oblíbeného vietnamského vína, kterému důvěrně říkáme dalatský vypalovák (když se dostatečně vychladí, je celkem poživatelné), k tomu sýr a bagety a party na v hotelovém pokoji s HBO mohla vypuknout. Poslední den jsme strávili za vytrvalého deště v jednom baru u piva a čekali na další noční autobus, tentokrát do Ninh Binhu. Ještě že měl bus funkční záchod, to pivo jsme nevypili jen jedno.

středa 21. září 2011

Hoi An a okolí

Doprava ve Vietnamu je mnohem pohodlnější a vymakanější než v Indonésii. My z finančních důvodů dali přednost autobusu před vlakem, vyjde to dvakrát tak levněji. Nikdy před tím jsem lůžkovým busem nejela, takže celkem nevšední zážitek. Cesta do Hoi Anu nám trvala asi 25 hodin, pochopitelně se neobešla bez dvojité opravy klimatizace a asi hodinového bušení do motoru. Oproti Indošce žádná změna. V buse se spí celkem dobře, jen občas to slušně hází, řidiči jezdí jak závodníci F1 bez ohledu na stav vozovky.

Hoi An je staré městečko ze 17. století na břehu řeky a moře, kdysi důležitý obchodní přístav. Oproti Saigonu více než příjemná změna. Centrum starého města je plné starých budov, koloniálních staveb, kaváren, obchůdků, několika chrámů a můžete se projít po starém japonském mostě. Hoi An je známý také svými krejčími, kteří za babku ušijí cokoli si vymyslíte. Neodolala jsem módnímu tlaku a koupila si dvě sukně, jedna dokonce malovaná a šitá na míru. Odolala jsem nákupu (pod)zimního kabátku, tahat se s ním v tropech dalších pět měsíců je asi trochu zbytečné. Michal odolal všemu, zdá se ke světě módy imunní.

Večer se město rozzáří stovkami lampionů, které visí na dřevěných domech, mostech, ulicích a stáncích. Pestrobarevná nádhera. Také si můžete vyrobit svůj vlastní, opět jsem ale řešila nedostatek místa v krosně... Během celého dne potkáte na ulicích prodavačky ovoce, které nosí svoje zboží přes rameno na bambusové tyči. Obdivuhodný fyzický výkon, když vezmeme v potaz jejich často vysoký věk. A taky obdivuhodná schopnost vnutit vám svůj tropický náklad. Já si jednu vyfotila a ta hned spustila, nakonec jsme odcházeli s banány a čímsi s peckami.


S jídlem se lepšíme a zkusili jsme i některé místní speciality. Tak pochopitelně se to točí stále kolem nudlí a rýže, ale aspoň jsme rozšířili svůj bagetí jídelníček. S hůlkami už jíme jak staří mistři. V Hoi Anu bylo vedro, fakt vedro. Chtěli jsme se za úplatu ochladit v jednom hotelovém bazénku, ale byli jsme odkázáni do patřičných míst (našeho levného hotelu). Tak jsme si udělali koupačku v koupelně, dvě studené sprchy a jeden vychlazený saigonský ležáček, pche kam se hrabe chlorovaná voda nebo přelidněné pláže.
Poprvé ve Vietnamu jsme si půjčili motorku a podnikli výlet do okolí. Michal se musel opět přeorientovat na řízení na pravé straně a větší agresivitu vietnamských řidičů. Opět to zvládl na jedničku a stále jsme celí a neodření. První místo, kam jsme vyrazili byly Mramorové hory severně od Hoi Anu. Několik skal se tam vypíná najednou z roviny a v jejich komplexu je ukryto několik budhistických chrámů a skalních modliteben. Krásné místo plné klidu a míru k rozjímání, škoda jen davu převážně vietnamských turistů. Budovatelský pokrok dorazil i sem, takže k největší pagodě se můžete vyvézt výtahem. Dost to hyzdí celkový dojem, ale pokrok holt nezastavíš. Čile se buduje všude, kde je ještě volná nezastavěná plocha, tzn. hlavně u moře. Obří hotelové kolosy nás opravdu nenalákaly.

Odpoledne jsme pokračovali ke starobylému komplexu hinduistických chrámů My Son, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Zde jsme se rannímu turistickému ruchu vyhnuli a mohli si tak nerušeně prohlížet zbytky věží z období Chámské říše.
V Hoi Anu jsme zůstali ještě dva dny a poté se vydali dále na sever.

čtvrtek 15. září 2011

VIETNAM – Saigon


Tak a opustili jsme naší milovanou Indonésii a vydali se vstříc novým dobrodužstvím v JV Asii. První destinací je Vietnam, rozhodli jsme se ho prozkoumat z jihu na sever.
10. září jsme přeletěli s AirAsia z Jakarty do Saigonu (Ho Chci Min City – oficiální a politicky korektní název). Za víza jsem zaplatili celkem 45 dolarů a i když jsme měli všechno pečlivě připravené, nakonec jsme na imigračním na letišti zjistili, že fotky máme jaksi ve velkém batohu, který se teprve vykládal z letadla. Ještě že cestuji se svým milovaným a máme vzájemně fotky v peněžence (jak praktické, nikoli jen romatnické...). Kvalita té mojí byla značně bídná, jelikož větší část obličeje se otiskla na folii v peněžence a nezůstala na papíru. Úředníkovi to ale moc nevadilo, takže moje focení na poslední chvíli v Yogyakartě s červeným pozadím a se speciálním rozměrem fotky bylo jaksi zbytečné. No tak třeba se to bude hodit na další víza, kdo ví.
V Saigonu jsme se ubytovali ve čtvrti plné hostelů, hotelů, barů, hospůdek, obchůdků, masáží, motorek a dalších cestovatelů. Kvalita ubytování je značně vyšší než v Indošce. Za 10-12 dolarů je standartním vybavením pokoje klimatizace, lednička, televize s HBO a teplá sprcha. Takže totální luxus! S čím trochu bojujeme je zcela nepřekvapivě jazyk. Vietnamština je sakra těžká, tónové jazyky asi nikdy nebudou mojí silnou stránkou, šest možných výslovností pro jedno písmenko je prostě moc. Mohli jsme ale více konverzovat v českých večerkách a na tržnicích a ne se jen usmívat, když prodavači říkali :"Suší pani suší". Pak bychom si totiž byli schopní objednat alespoň nějaké jídlo kromě baget a kebabu.
Jeden večer jsme se potkali s couchsurferem jménem Vu. Když jeho jméno špatně vyslovíte (jedna ze šesti možností), znamená to prsa. Tak jsme ho radši neoslovovali. Vu nás vzal na večeři do svojí oblíbené restaurace, kde připravují speciální palačinky. No s našima palačinkama to nemá vůbec nic společného, jsou to osmažené placky se zeleninou, krevetami, chobotničkami a raději nevědět čím vším ještě. Jako předkrm nám Vu objednal šneky! Tak jako zajímavá zkušenost, ale opakovat jí nemusíme. Vrátili jsme se k bagetám a kebabu, pokus o nudlovou polévku skončil menším fiaskem a k pouličním stánkům, kde není ani slovo anglicky, ještě nemáme odvahu a důvěru. Ještě že je Vietnam bývalá francouzská kolonie a sýrovo-vinná tradice přetrvala.
V Saigonu jsme strávili čtyři dní, prošli jsme si centrum města, podívali se na katedrálu a hinduistické a budhistické chrámy, Palác znovusjednocení a navštivili jsme na několik hodin válečné muzeum. Zajímavé exponáty včetně amerických letadel, tanků a zbraní, fotografie z války a příběhy lidí, kteří byli zasaženi napalmem nebo oranžovým agentem. Vše pochopitelně velmi protiamerické.
Dva dny jsme zasvětili výletu do delty Mekongu. V Saigonu není vůbec těžké si zarezervovat turistickou tour téměř kamkoli, respektive je skoro nemožné se všem těm kancelářím vyhnout. Zajímal mě hlavně plovoucí trh, kdy se sjede spousta lodí a lodiček a vesničané obchodují se vším, hlavně pak s ovocem a zeleninou. Trh byl opravdu fajn zážitek, užila jsem si i jízdu dřevěnou loďkou po menších ramenech Mekongu. Výlet byl pak zpestřen ještě ochutnáním medového čaje a cukroví, jízdou koňským povozem, projíďkou na kole, ochutnáváním různého tropického ovoce, návštěvou výrobny kokosového cukroví a tradičních rýžových nudlí. Celkově trochu moc turistické a organizované, ale samotným by nám to zabralo podstatně více času a stálo asi i více peněz. Nejvíce jsme kvetli z našeho průvodce s příhodným jménem FU (pěkná zkratka dvou anglických slov, která k němu vyloženě seděla).




Absolvovali jsme ještě jednu organizovanou tour, tentokrát půldenní k Cu Chci tunelům, které sloužily během války bojovníkům guerilly. Opět úvodní velmi protiamerické video a pak prohlídka různých pastí, skrýší, zbraní apod. Za 300 Kč jste si mohli vystřelit z kulometu. Z Michala se stal dle jeho slov pivní pacifista a neprostřílené peníze jsme propili saigonským ležákem, který stojí asi 10 Kč. Jaká to velká změna oproti Indonésii, kde je flaška piva skoro pětkrát dražší. Na závěr jsme se ještě protahovali několikset metrů úzkým a nízkým tunelem, což bylo fakt maso. Neuvěřitelné, jak bylo něco takového vybudováno a využíváno místními bojovníky, kteří se americkým vojákům ztráceli v džungli doslova před očima.
Ze Saigonu se přesouváme do Hoi An celodenním lůžkovým autobusem.