středa 30. listopadu 2011

MALAJSIE - Penang


Z Kambodži jsme se letounem přepravili do hlavního města Malajsie Kuala Lumpur. Zde jsme se moc neohřáli, neb jsme rovnou autobusem pokračovali na ostrov Penang. Hlavním důvodem bylo vyřízení si dvouměsíčního indonéského víza, které vám v Penangu vydají do druhého dne, zato v Kuale s tím často dělají caviky. Taktéž velikost města Georgetown je jaksi příjemnější, okolí zajímavější a v neposlední řadě jsme se zde potkali se Shafarinem, Michalovým kamarádem od jezera Toba.
Cesta byla dlouhá a lehce vyčerpávající, do Penangu jsme trajektem dorazili lehce před půlnocí. Zdárně jsme se sešli se Shafarinem a začali hledat ubytování. Po chvíli ptaní jsme zjistili, že to nebude tak jednoduché, všechno bylo beznadějně obsazené. Jedním z důvodů jsou prý povodně v nedalekém Bangkoku a tak mnoho cestovatelů jede radši do Penangu. Nakonec se na nás štěstí přeci jen usmálo, našli jsme levný pokoj. Kvalita pochybná, čistota taktéž ale jednu noc to přeci vydržíme a zítra si najdeme něco lepšího. Šli jsme ještě na rychlou večeři a kolem druhé ranní se vrátili. Zcela vyčerpaná a unavená jsem padla do postele (samozřejmě na precizně roztažený spacák, jinak jsem se dost štítila) a s hrůzou jsem si uvědomila, že zeď, která nás spojuje s vedlejším pokojem, nesahá až ke stropu. A vedle bylo veselo celkem dlouho. Chvíli jsme se tomu smáli, pak čím dál tím méně a abych zahnala slzy zoufalství, nasadila jsem špunty do uší. Díky nim jsem se jakžtakž vyspala, Michal asi o něco méně.
Ráno jsme se šli porozhlédnout po něčem trochu příjemnějším a s větším soukromím. Nalezli jsme levný hotel s moc milým čínským majitelem, pokoj měl čtyři stěny ke stropu, koupelnu a dokonce i dvě okna. Nádhera! Když jsme panu majiteli vyjevili, kde jsme strávili předešlou noc, s úžasem na nás hleděl a nemohl pochopit, proč jsme spali v "bordelu". Ano, v tom bordelu, nikoli jen v nepořádku, ale... jistě se domyslíte. A mně v tu chvíli mnoho věcí z předešlé noci došlo. Zajímavý, veselý zážitek, konečně se může Michal v hospodě chlubit, že strávil noc v nevěstinci.





V Penangu jsme celkem strávili něco přes týden. Hlavní motto: Odpočinek! Nicméně pochopitelně jsme si několikrát prošli centrum Georgetownu, malebného města s koloniální architekturou a mrakodrapy čnícími v pozadí. Ve městě žije pestrá směs lidí různých národností, nejvíce pak Číňanů a Indů. Ty mají i své vlastní čtvrtě, které bez omylu poznáte. Little India voní kari, pečenými plackami a vonnými tyčinkami, září pestrobarevnými sárí a odevšad se line indická hudba. Večer a v noci je to dokonalý mumraj, který vás zcela pohltí a o několik ulic dál vyplivne zas do poklidných "malajských" uliček. O pár ulic dál se rozkládá čínská čtvrť. Na ulicích mnoho stánků s roztodivným jídlem, zdá se, že Číňani jí opravdu všechno, spousta nápisů, které nelze přečíst neb jsou psány čínskými znaky a několik budhistických a taoistických chrámů.






V jednom takovém jsem potkala Čecha Filipa, z kterého se vyklubal malíř směřující do Indie. Tak jsem ho musela představit našemu kamarádovi Shafovi, který je též umělec směřující na půl roku do Indie. Sektání u piva se vyvedlo. Jakby taky ne, když nás Shafarin vzal na místo s nejlevnějším pivem a whisky ve městě. Domluvili jsme si všichni společný výlet do nedalekého národního parku s přespáním pod širákem.
V noci však Michala zachvátila prapodivná nemoc plná vysokých horeček a střevních obtíží, která trvala dva dny. Odešla stejně tak rychle jako přišla. Do parku jsme se tedy vydali o několik dní později a už bez Filipa a jen na jeden den. Park se rozkládá na západním cípu ostrova a je volně přístupný se značenými cestami. Zvolili jsme nejdelší stezku podél pobřeží a po pár hodinách jsme došli ke stále funkčnímu majáku. Vyšplhali jsme se na kulatou věž a zhruba hodinu se jen kochali mořem, které nás obklopovalo ze třech stran a džunglí, kterou jsme přišli. Česrtvý mořský vzduch, rybářské loďky v dáli, dravci kroužící nad našimi hlavami, omamná modř, u které si nejste jisti, co je ještě moře a co už obloha... Prostě krása!





Pokud máte namířeno do Malajsie, Penang vřele doporučuju. Město Georgetown je zapsáno na seznamu památek UNESCO, na ostrov se můžete dopravit jak po moři tak po mostě, který je dlouhý 13 km a každý rok se přes něj běhá maraton. Levné a výborné jídlo, obzvláště pokud milujete indické chapati, samosu nebo masalu. Fungující hromadná doprava, kterou se dopravíte pohodlně po celém ostrově a řidič vám ještě anglicky ochotně poradí, kde vystoupit. Zkrátka místo, kde jsme si skvěle odpočinuli před dalším putováním.



neděle 27. listopadu 2011

Sihanoukville, Phnom Phen


Po více než dvou měsících ve vnitrozemí jsme zatoužili po slané vodě a nekonečně bílých plážích. Vydali jsme se tedy na jih Kambodži, do přímořského letoviska Sihanoukville. Město je hlavním kambodžským turistickým resortem, tudíž na plážích potkáte spoustu bělochů, zejména pak Rusů. Rusové vlastní hotely, restaurace a na jedné pláži mají dokonce dovezený letoun Antonov. Původně jsem si myslela, že je to bar v letadle, realita je nudnější, je to "jen" letadlo v baru. Hned po příjezdu autobusu na terminál, který je opět několik kilometrů od města, se na nás sesypali námi tolik milovaní tuk-tukáři. Rázně jsme je odmítali a dokázali nás vyprudit až tak, že jsme si svoje 20kg krosny nesli na zádech asi dva kilometry. Nakonec se nade mnou Michal slitoval a za už normánlí peníz jsme se nechali odvézt do centra. Ubytovali jsme se nikoli na pláži ale v centru města ve velmi příjemném guesthousu Gekozy, jehož majitelem je přátelský Francouz. Byli jsme tak vzdáleni šílenství na plážích, kde na vás opět všichni pokřikují, tentokrát nejvíce "Cheap beer, cheap barbeque" a samozřejmě neodmyslitelnou klasikou je "masáááž mister".
Užívali jsme si pohodu obzvláště na odlehlejší pláži Otres, kde nejsou žádní prodavači, žádné suvenýry a jen pár hospůdek. Zde jsem zdárně oslavila i své kulaté narozeniny s lahví bílého vína a kusem sýru. V Čechách běžně dostupné komodity, v Kambodži tak trochu zázrak. Na jeden den jsme si opět půjčili motorku (kola jsem vzdali po ujetí zhruba 200 metrů) a prozkoumali okolí a pláže severně od města. Otres stejně vyhrála.



Po slunném odpočinku jsme se vydali zpět do hlavního města Phnom Phenu, odkud nám letělo letadlo do Maljasie. Phnom Phen je klasické jihoasijské velkoměsto plné motorek, tuk-tuků, pouličních stánků s nudlemi, trhů a zlatnictví. Snad nejpříjemnější je cena kambodžského točeného piva, které se konzumuje v hojné míře. Neměli jsme mnoho času a tak jsme se prošli po promenádě na břehu řeky, podívali se na několik chrámů v centru města a večer si užili točeného džbánku. Poslední levné pivo, teď už nás čeká jen drahá Malajsie a muslimská Indonésie.

úterý 15. listopadu 2011

Chi Phat aneb Pijavicov



A máme tu další výlet do džungle. Po chrámech, tuktucích a svačinářích všeho druhu jsme opět zatoužili po klidu v přírodě, v pralese. Vydali jsme se ze Siem Reapu nočním autobusem přes Phnom Phen na jih Kambodži do Cardamon Mountains. V hlavním městě jsme museli strávit jednu noc, jelikož jsme zrovna vychytali oslavu dne nezávislosti (9.11.) a všechny autobusy už byly plný. Nicméně druhý den ráno jsme zdárně pokračovali směr Koh Kong a za jedním mostem přes řeku jsme přemluvili řidiče, ať zastaví, neboť naším cílem byla vesnice Chi Phat.
Vystoupili jsme společně se dvěma Australankami, z nichž jedna uměla plynně khmérsky. To se ukázalo jako nemalá výhoda při domlouvání loďky, jelikož řidič byl buď líný anebo dost natvrdlý. No nejspíš oboje... Do vesnice se dá dostat buď na dřevěné loďce proti proudu (cca 2 hodiny) anebo na motorce (cca 40 min). Zvolili jsme tedy první možnost s vidinou romantické plavby. Realita je více krutá, sezení na tvrdých prknech na pražícím slunci má k romantickému zážitku docela daleko, ale zbudovali jsme si provizorní "stan" ze sarungů a cestu nějak přežili.
Vesnička Chi Phat leží na okraji Cardamon Mountains a pyšní se dobře fungujícím ekoturistickým projektem na komunitní bázi. Ve vesnici je kancelář, kde se musíte zaregistrovat, domluvit si trek s průvodcem a taky ubytování.Do všeho jsou zapojeni místní lidé, někteří dělají průvodce, jiné rodiny nabízí jednoduché ubytování a jídlo, vše je řízeno z kanceláře a rodiny se pravidelně střídají. My jsme zvolili dvoudenní trek do džungle s několika vodopády, koupačkou a se starobylými džbány ve skalách. První noc jsme strávili v homestayi u jedné místní rodinky. Doma byla jen paní a asi tak desetiletá holčička, která uměla jakžtakž anglicky. No nebýt jí, tak jsme se s paní nedomluvili ani na večeři. Holčička si přivedla ještě svojí kamarádku a hrály si s námi, nejdříve kadeřnický salon - na hlavě mi vyrostl zajímavý drdol, Michalovi číro, poté holčičky zpívaly a tancovaly a pak jsme hráli karty. Bylo to fajn, nicméně před devátou jsme si šli už raději lehnout a šetřit síly na džungli.
Výlet do pralesa byl moc fajn, méně pak průvodce, který více telefonoval než nám něco ukazoval a dokonce minul jeden vodopád. Šel s námi ještě kuchař, takže veškerý komfort zajištěn. Trek nebyl první den příliš náročný až na vyšší výskyt pijavic. Přisálo se jich na nás ale jen pár, za to pořádně. Michal měl zkrvavený rukáv u trička a já měla jednu na rameni a taktéž krvavý flek na triku. Potvory, člověk většinou ani neví, že se přisajou, nebolí to, ale nejdou pak otrhnout a dost to krvácí a svědí. Přespali jsme v dřevěném přístřešku u řeky, každý ve své hamace s moskytiérou. O večerní zábavu při svíčce jsme se postarali sami, z vosku jsme si vyrobili dvě hrací kostky a hráli pak Macháčka.

Druhý den ráno jsme šli asi hodinu a půl do džungle a do totálního pijavištěte k starodávným nádobám ve skalách. Kromě nádob jsou ve skalním převisu i staré dřevěné rakve s ostatky dávných předků. Škoda jen, že průvodce nám opět nic neřekl. Ukázal nám ještě jeskyni plnou netopýrů, velkých netopýrů. V úplné tmě lákal a dráždil netopýry svojí baterkou, takže na nás nalítavali a přeháněli se nám nad hlavami. Michalovi i průvodci to přišlo strašně zajímavý a zábavný, mně nějak méně. Cestou zpátky jsme nabrali kuchaře a vyrazili zpět do vesnice. Zastavili jsme se u jednoho nádherného vodopádu, kde jsme se mohli vykoupat, průvodce si i přepral. Pak už jsme jen přebrodili řeku a byli zpátky doma. V ceně treku byla i večeře v centru (kanceláři), která byla naprosto báječná a opulentní. Jako nocoviště jsme zvolili pro jistotu guesthouse, na další "kadeřnický salon" jsme už neměli ani jeden energii.



Zůstali jsme v Chi Phatu ještě jeden den, sami si došli k řece, kde jsme se nerušeně koupali a pozorovali i vzácné ptáky (hornbily). Na silnici jsme se další den ráno dostali na motorce, jedna cesta loďkou bohatě stačila. Můj řidič byl stokrát lepší než průvodce, jelikož mi během jízdy vyprávěl o kraji, o stromech, které míjíme, o cukrové třtině, která se pěstuje na polích atp. Občas se prostě člověk mine povoláním... Tím myslím hlavně našeho "průvodce", kterému by bylo lépe např. v prodejně s mobilními telefony, která v džungli zatím ale chybí.

čtvrtek 10. listopadu 2011

KAMBODŽA - Ankgor Wat

Co nového napsat o tak známém místě, které je považováno za osmý div světa? Že je to místo, které v Kambodži navštívit prostě musíte, což se pochopitelně odráží na počtu návštěvníků, že vám ale stejně vyrazí dech a taky že tři dny jsou prostě málo. Už jen vybrat z bezmála jednoho tisíce fotek nějaké stravitelnější množství je docela oříšek.



Vzhledem k našemu ne zrovna pozitivnímu vztahu k řidičům tuk-tuků, který se prohloubil v téměř čirou nenávist po pobytu v Siem Riepu, jsme zvolili jako dopravní prostředek bicykl. Získali jsme celkem obstojné vejtřasky, které zradily až poslední den. Překvapivě jsme byli na kolech téměř sami, většina turistů si pochopitelně vezla zadky v tuk-tuku a ti movitější dokonce na slonu... Areál je obrovský a můžete navštívit spousty chrámů v různém stavu rozpadu, různého stáří, různě okupované turisty, na své si zkrátka přijde každý. Nedílnou součástí návštěvy komplexu Angkor je koupě minimálně pitiva u místních stánků. Čekali jsme přemrštěné ceny, ale ječivé útoky prodavaček na naše ušní bubínky nikoli. Jen jsme se přiblížili na dvacet kroků, už se na nás začaly sypat jak vosy na med a aniž by věděly, co chceme, tak každá měla v ruce vždy coca-colu a vodu. Tomu říkám fantazie a konkurence. Výhodou bylo, že v takovémto postavení se nám dobře smlouvalo, obzvláště v pozdějších hodinách, kdy už kšefty tolik nešly. Po této hrozivé zkušenosti jsme se rozhodli pro vlastní stravu. Nerušený piknik v trávě v těsné blízkosti starodávných zdí byl zážitek sám o sobě.




V Siem Riepu jsme ve volných dnech vyzkoušeli "rybí masáž", což znamená, že vnoříte nohy do velkého akvária plného malých hladových rybek a ty vám půl hodiny okusují kůži. Strašně to lochtá a je to celkem sranda, plechovka piva zdarma. Na pivo vás ostatně lákají všude, sklenice točeného vyjde na cca 10 Kč. A tak se nám jeden večer podařilo zapomenout v podniku s příhodným názvem Angkor What?, jehož vtip jsme ocenili hlavně další den, kdy jsme se vzbudili asi ve dvě odpoledne.
Chtěli jsme podniknout ještě výlet ke vzdálenému chrámu, který je polozapomenutý v džungli, ale vzhledem k zákazu půjčování motorek cizincům v celé oblasti a naší nechuti podpořit místní tuk-tuk mafii, jsme to vzdali a vypravili se o den dříve nočním busem směr Phnom Phen.
Jestli jste čekali, že se dozvíte něco více o kambodžském symbolu, který zdobí i vlajku, zklamu vás. O Ankgor Watu toho prostě bylo napsáno tolik, že je zbytečné psát ještě víc. Třeba si užijete fotky, které jsou na Picase a uděláte si tak lepší obrázek.

https://picasaweb.google.com/maxificek/AngkorWatKambodza#

čtvrtek 3. listopadu 2011

4000 Islands aneb Hamakov u hranic


Poslední dny v Laosu jsme trávili především odpočinkem a nabíráním nových sil v hamakách. 4000 ostrovů se nachází u hranic s Kambodžou a jméno oblasti je celkem příznačné, neb mocný Mekong zde přesně tolik ostrůvků vytvořil. Ubytovali jsme na ostrově Don Khon společně s dalšími dvěma krajany, Alčou a Palem (slovenský brat). Vybrali jsme si klidnější ostrov, na party přeci můžeme dojít na vedlejší turistický Don Det. Dřevěný bungalov přímo nad řekou s verandičkou a houpací sítí byla ideální volba k odpočinku a sladkému nicnedělání. A zároveň i koupání. Mě hnědé vody veletoku nenalákaly, stačilo mi se tou vodou sprchovat, dobrodružný Michal však neodolal a užil si i skákání přímo z verandy.



Ale tak neváleli jsme se celou dobu, podnikli jsme i výlety po ostrově. Jedinou nepříjemnou věcí je, že na Don Khonu je umístěna výběrčí budka a musí se platit vstup. Což je dost zvláštní, když na ostrově bydlíte... Takže jsme budku obcházeli jak se dalo a placení se úspěšně vyhýbali. Na ostrově se dají půjčit kola, my však zvolili pěší turistiku, nejen kvůli stavu kol a cest ale i kvůli Michalově neasijskému vzrůstu. Při západu slunce jsme obdivovali mekongské vodopády, ta řeka má fakt neuvěřitelnou sílu a zároveň se pozastavovali nad tím, proč zde Francouzi chtěli proboha vybudovat železnici.
Jednou z atrakcí na ostrově je pozorování velmi vzácných sladkovodních delfínů. Ten zážitek jsem si nechtěla nechat ujít. Pravda, význam slovního spojení "boat trip" jsem si představovala trochu jinak než, že vás loďka převeze na druhý břeh (už kambodžský), tam vystoupíte a delfíny pozorujete ze břehu a po půl hodině jedete zpátky. My alespoň ukecali našeho lodivoda a chvíli jsme pozorovali delfíny i z loďky. No kdyby člověk nevěděl, že se jedná o skoro vyhynulý druh delfína, tak podívaná nic moc. Sladkovodní delfíni totiž neskáčou nad hladinou jako ti mořští, takže vždy jen na chviličku vyplavou, nadechnou se a zase zmizí. Měli jsme ale docela štěstí, delfínů jsme viděli poměrně hodně, jsou dny, kdy nejsou vidět vůbec...




Celkovou ostrovní pohodu narušilo až závěrečné shánění lístků do Kambodži. Vzhledem k tomu, že jsme na ostrově, ceny jsou vskutku mafiánsky ostrovní. Oběhli jsme několik míst, ceny všude stejně vysoké. Hnus! No ale co se dá dělat, pohnout se musíme. Kupujeme lístky do Kompong Cham za 22 USD, rozčilujeme se nad mafiánskými praktikami laosko-kambodžského přechodu, kde se zcela neomaleně vybírají úplatky pod oficiálním názvem "stamping fee" a nakonec se necháme ukecat a pokračujeme až do Siem Riepu.
Celkem vzato, ostrovy fajn, ale že by to byl zázrak, který musíte v Laosu navštívit, to zase ne. Obzvláště když vezmeme v potaz ostrovní ceny jídla (ještě že jsme našli jediný lokální stánek s nudlovou polívkou) a hlavně nesmyslně drahý odjezd z ostrova. Z pevniny přejedete do Kambodži několikrát levněji.