úterý 30. prosince 2008

Yokyakarta II, Borobodur a Silvestr


V utery jsme si konecne pujcili motorky. Problem byl jen ten, ze ze sesti lidi umeli na motorce dva! Nezbylo tedy nic jineho nez aby se nekdo dalsi rychlokurzem naucil. Mne byl urcen ridic Martin, takze to zustalo na Koutakovi s Krocanem. Kluci se cinili a po kratkem cviceni na odlehle ceste jsme vyrazili na dalsi vylet. I kdyz Koutak jeste chvili protestoval, ze si za Krocana v zadnem pripade nesedne, za chvili prestal remcat a delal Krocanovi zrcatko a klakson, ktere na motorce chybeli.
Jeli jsme na dalsi chram, tentokrat budhisticky Borododur. Puvodni plan dojet tam na vychod slunce se kvuli shaneni motorek neuskutecnil, prijeli jsme v nejvetsim zaru a turistickem ruchu. Borobodur stejne jako Prambanan pochazi z devateho stoleti a je take zapsan na seznamu pamatek UNESCO. Chram prosel celkovou rekonstrukci a drobne opravy pokracuji do dnes. V chramu se nachazi 504 soch Budhy, mnoho z nich je bez hlavy. Na vrcholni plosine je pak celkem 72 soch ukrytych v malych stupach a vsude po stenach je spousta pomerne dobre zachovanych reliefu.












Zasli jsme jeste do muzea, ktere je v arealu. Ocekavala jsem vystavu a nejake dalsi informace o Boroboduru, ale prekvapive se jednalo o muzeum kuriozit... Nejzajimavejsi asi byla nejvetsi batikovana kosile, jinak to byly celkem dost velke nesmysly.

Druhy den rano, posledni den v roce, se Janca skoro naucila ridit motorku. Skoda jen, ze nemela vic casu, jelikoz hned v druhe minute narazila do zdi a diky tomu, ze je to frajerka, co jezdi bez helmy, ji ted chybi jeden zub... No odvezli jsme ji do nemocnice, kde zacalo cekaci martyrium na doktory. Po pul dne Jance sesili bradu, zadratovali zbyle zuby a konstatovali, ze celist zlomena neni. Janca to snasi statecne, nejvetsi problem je ten, ze se nemuze moc smat.
My s Martinem cestou na Merapi trikrat pichli! Nakonec jsme museli koupit novou dusi, jelikoz tradicni zpusob lepeni, ktery nam predvedl jeden pan v male opravne, ocividne vubec nefungoval. Na Merapi uz jsme toho moc nestihli, vylezli jsme jen k japonskym tunelum a stastne se shledali se zbytkem vypravy, ktera se rozrostla o dalsi Darmasiswaky. Za drobneho deste jsme si jeste prohlidli jeden vodopad a vratili se domu pripraveni oslavit Silvestr!

Zasli jsme nejdrive do warungu na jidlo, kde pak Martin prohlasil, ostatne jako kazdy rok, ze je unaveny a ze se tudiz vraci domu a nic slavit nebude. No aspon si pak o pulnoci pritukl s Jancou a Ekem, kteri samozrejme taky nikam nesli. Ja, Koutak a Krocan jsme vyrazili do viru velkomesta. Vzali jsme si taxika, ktery nas bohuzel vysadil celkem daleko od centra se slovy, ze je to kousicek. No bylo to jeste asi tak minimalne pet kilometru. Kolem jedenacte jsme dorazili do nasi oblibene hospody a prisedli si ke stolu k super metalackemu parku. Vecer to byl povedeny a kdyz po pulnoci prisli i Slovaci s domaci slivovici, nechtelo se nam vubec odchazet. Lec obsluha Silvestr nesilvestr nas pomerne brzo vyhodila a zavrela.

Na Novy rok jsme dlouho pospavali a odpoledne se sbalili a na jednu noc se prestehovali do centra k dalsi ceske studentce Sone.
V patek uz jsme jen nakupovali suvenyry (nejvice v obchode Mirota na Malioboru) a navecer sedli na vlak do Sola.

sobota 27. prosince 2008

Yokyakarta I., Prambanan



V sobotu rano jsme s mensi kocovinkou vyrazili na vlak do Yokyakarty. Listky jsme koupili predem, jelikoz hrozilo, ze diky vanocnim svatkum budou vyprodane. Usedli jsme do bussiness class, ktera je pro cestovani zcela postacujici (pohodlene sedacky s mistem na nohy, vetraky u stropu,...) a uz se jen kochali ubihajici krajinou za oknem. Cesta vlakem z Bandungu opravdu stoji za to, jelikoz se asi tak dve, tri hodiny jede jeste v horach, no spis v takove pahorkatine, a je tezke nabazit se do sytosti ryzovych poli a kopcu za nimi. Moc jsem se diky tomu nevyspala, jelikoz mi to prislo jako hrozna skoda...
Na nadrazi na nas cekal dalsi Darmasiswak, tentokrat Dusan ze Slovenska. Nabidl nam ubytovani u sebe doma a po delsim varovani, ze bydli daleko za mestem a zmatcich jak se tam dostanem, jsme se tam diky motorce, busu a vlastnim noham nakonec opravdu dopravili. Dusan bydli s dalsimi Slovaky na predmesti Yokyi, v podstate na upati Merapi. Celou dobu jsme tak neustale resili dopravu, az jsme si nakonec preci jen pujcili motorky. Ale to uz predbiham.
V nedeli jsme se vypravili na jeden ze slavnych klasteru, ktere se nachazeji u Yokji, Prambanan. S Honzou jsme si opet vychutnali pocit indoneskych studentu a platili tak zhruba desetkrat levnejsi vstupne nez nasi "zahranicni" kolegove, kteri vyplazli 10 americkych dolaru. Prambanan je nejvetsi hinduisticky chram na stredni Jave a je zapsan na seznamu pamatek UNESCO. Byl vybudovan v 9. stoleti a.d., nekolikrat restaurovan, aby ho v roce 2006 opet ponicilo velke zemetreseni. Na opravach se pokracuje dodnes, proto to leseni na fotce. Nevim, jestli to bylo tim, ze byla nedele nebo jsme proste meli jen smulu na naval turistu, ale davy lidi byly fakt az nesnesitelne. No pravda, jak pro koho. Kocka s Krocanem si uzivali svoji "bule" popularitu a fotografovani obzlvaste s mladymi devcaty jim vice nez lichotilo. V arealu se nachazi dalsi tri mensi chramy, u kterych uz nebyla skoro ani noha, tak jsme si vychutnali aspon ty. Cestou zpatky jsme to jeste vzali pres mesto, pres slavnou nakupni tridu Malioboro. No a vecer si dali samozrejme pivko a svete div se, potkali se s Jancou a Ekem!
Strucne o Jance a jeji ceste za nami. Janci celou dobu tvrdila, ze s nami nepojede, ze podniknou s Ekem neco jineho. No kolem 24. prosince se ji to ale vse rozlezelo v hlavne a 25.12. sedli na bus, dva dni jeli do Jakarty a pak celou noc na zemi v economy class ve vlaku. Prijeli a shledani bylo bourlive, jelikoz nikdo z nas neveril, ze tihle dva hipici fakt nekam dojedou, potazmo ze nas najdou. Klobouk dolu!


středa 24. prosince 2008

Vanoce v Bandungu


Rozhodli jsme se, ze vanocni svatky stravime u Kati v Bandungu. Kata je dalsi studentka Darmasiswy a nabidla nam i zadarmo ubytovani a prohlidku Bandungu s blizkym okolim. Jeste jednou, Kato, vrele diky!
Stedry den dopoledne jsme venovali drobnym nakupum jak suvenyru tak darku pod vanocni stromecek. Me se zmocnily vsak zahadne zaludecni potize, takze obed s Katcinymi kamarady jsem musela ozelet a vypit si jen horky caj. Nikdo nemel velkou chut slavit Vanoce nejakym tradicnim zpusobem, takze moje navrhy, ze si udelame bramborovy salat (nad kterym v Cechach trohu ohrnuju nos) a usmazime rybu pripominajici kapra, neprosly. Vecer jsme ale sli na hezkou veceri a ja se i pres protesty zaludku a strev pekne najedla. No vratily mi to celkem rychle bolestmi, krecemi a castym odbihanim na "malou mistnustku", jak je doslovny preklad indoneskeho vyrazu pro zachod.
Prosadila jsem si ale alespon ozdobeni vanocniho "stromku" a zabaleni darku do novin. Pak jsem zapalila svicku a zazvonila si zvoneckem a byla spokojena. Rozdali jsme si darecky, otevreli vodku,rum (puvodni plan udelat si na Vanoce radost lahvi vina ztroskotal na tom, ze vino v prepoctu stalo kolem 700 Kc) a uzivali si tropicke vanocni atmosfery.


Druhy den jsme si doprali dlouheho spanku a den jsme venovali hodobozovemu relaxu. Zasli jsme si na vybornou kavu a pak nas Kata vzala na strechu obchodaku, odkud je krasny vyhled na cele mesto. V Bandungu jsme si docela rychle uvedomili, jak je omezena a hlavne draha padangska kuchyne. Kazdy den jsme zkouseli nova jidla, ktera byla tak dvakrat levnejsi nez u nas na Sumatre. Cela Java byl vlastne vyborny gurmansky zazitek!




Na patek Kata zaridila auto i s ridicem a vydali jsme se v sest rano na vylet do okolnich hor. Prvni zastavkou byl krater s nazvem Kawah Putih. Jedna se o krasne tyrkysove jezirko v jakesi mesicni krajine, vsude je citit sira, ruzne vypary a pres mlhu a drobne mrholeni jsme videli jen nekolik metru pred sebe. Krocan si pripadal jako v nejake fantasy hre a neustale vsude nadsene pobihal. Nasbirali jsme si krystaly siry a zkusili, jestli sira opravdu hori. Ano, hori a ano, smrdi!














Druhou zastavkou bylo termelni koupaliste s horkymi prameny. Vykoupali se jen Koutak s Kockou, my si osplouchali nohy a obdivovali se cajovym plantazim. Pokracovali jsme k jezeru, kde jsme si udelali maly piknik a odmitli predrazene lodicky a slapadla. Po celodennim vylete nas Kata chtela zavest do jednoho warungu na kopci nad Bandungem. Asi po hodine bloudeni, kdy uz ridic zacinal byt lehce nervozni, jsme warung Lela stastne nasli a vychutnali si jak dobre jidlo tak vyhled na mesto.


Byl pred nami posledni vecer, tzn. poradka rozlucka s Katou a hlavne dopiti jedne a pul lahve "praveho jamajskeho rumu". Vecer to byl zajimavy (jako ten rum), naucila jsem se par chvatu z aikida, porazila vsechny v nasi oblibene hre asociacni slovni fotbal a na uplny zaver se Martin oprel o skleneny stul, ktery jeho neindoneskou vahu neunesl a popraskal. Kata uz nastesti spala, nicmene se skoda nepodarila utajit. Druhy den rano Martin vse poctive zaplatil.



pátek 19. prosince 2008

Jakarta, Bogor, Cibodas


V patek jsme dopoledne zarizovali posledni nezbytne nakupy na nase dlouhe cestovani. Neco jsme sehnali, neco ne, rozloucili jsme se s Keke a Yani a ve ctyri odjeli na letiste. Letadlo vsak melo zpozdeni uz od zacatku pres dve hodiny, takze jsme si pekne pocekali v letistni hale, kde je vsechno tak petkrat drazsi nez venku.
Diky zpozdeni jsme do Jakarty prileteli az pozde vecer, nicmene Boy a Juli na nas stejne cekali a autem nas odvezli do Jl. Jaksy, kde jsme bez problemu nasli levny hostel. Chteli jsme je za odmenu pozvat na drink, ale Boy byl nejaky nemocny, takze odmili a odjeli zase domu. To my jsme jeste vyrazili a vratili se domu asi v pul ctvrte po nesmirne zajimave nazorove vymene s jednim opilym Irem. Byl to opravdu muz mnoha zivotnich mouder a nam se nesmazatelne vryl do pameti a jeste nyni si zive pamatujeme jeho nejcastejsi vetu: "No fucking way." Vzhledem k tomu, ze mi Avry druhy den volala, aby mi oznamila, ze na nas nema cas a stale nas jen zvala na nejakou party vecer, a Boy byl nemocny, padli vsichni nasi jakartsti pruvodci a my tak mohli spat az do dvou hodin. Po obede jsme zasli jen na nadrazi zjistit, jak jezdi vlaky do Bogoru a cestou zpatky jsme se stavili v nejake galerii. Docela pekna a zajimava vystava, takze nejaky kulturni zazitek jsme z Jakarty preci jen meli. Vecer jsme zasli jeste na pivko a druhy den kolem poledniho vyrazili smer Bogor. Dokonce i s Avry, ktera se k nam pridala.
Cesta do Bogoru trva vlakem asi hodinku. Bogor je male mesto na jih od Jakarty, spis mozna uz vice predmesti nez samotne mesto, ktere je zname predevsim svoji velkou botanickou zahradou. Na zahradu jsme si vymezili pondeli a ackoli Krocan porad jeste brblal, ze chce zpatky na opusteny ostrov, zahrada stoji opravdu za to. Obzvlaste sklenik s orchidejemi a stalete stromy s obrimi koreny!

























Odpoledne jsme chytili minibus do vesnicky Cibodas, ktera se nachazi v Puncak area. Dojeli jsme uz skoro za tmy a v okamziku, kdy jsme zacali hledat ubytovani se spustil pekny lijak. Vybalili jsme nase nove plastenky (ja zjistila, ze jsem si koupila plastenku na motorku pro dve osoby, ehm... ma tedy dva otvory na hlavu a je jaksi vetsi) a vyrazili k doporucenemu levnemu homestayi. Diky desti a tme jsme museli vzit za vdek tim, co meli. Jednalo se o maly pokoj pro dva, kam jsme se nasoukali ve ctyrech a jeste to bylo nejdrazsi ubytovani za cele nase cestovani (200 000 Rp. za pokoj). Vecer jsme si tradicne koupili pivka a dali si odvetu v Carcassone. Skore 1:1 a Martin uz nebyl tak nastvany, ze musi hrat se mnou :-)
Druhy den rano jsme za drobneho deste vyrazili k vodopadum, ktere byli nedaleko. Martin ze zdravotnich a lenostnich duvodu zustal doma. K vodopadum se musi zaplatit vstup a my poprve s Koutakem vyuzili nasich studijnich karticek a vstup nas tak stal nepomerne mene nez Krocana. Asi po hodine stoupani jsme dosli ke dvema krasnym vodopadum, dest na chvili ustal, Michal otevrel pivko, no proste idylka. Chteli jsme jit jeste dale, ale museli jsme se vratit, jelikoz odpoledne byl naplanovan presun do Bandungu.
Kolem treti hodiny jsme tedy nasedli na bus a uhaneli krasnou prirodou vstric vanocnim dobrodruzstvim v Bandungu.

středa 17. prosince 2008

Vylet do Painanu


Dva dni po tom, co prijeli Kocka s Krocanem jsme se vydali na predem naplanovany vylet do Painanu. Misto nam doporucila Janca, ktera tam byla tri tydny pred tim s Ekem. Sraz jsme byl v deset hodin rano u Matahari. Jake bylo nase prekvapeni, kdyz jsme se rano nemohli dovolat Koutakovi a bylo jasne, ze na ceste neni. No po nekolika telefonatech dorazil Kocka s Krocanem taxikem s vysvetlenim, ze predchozi vecer tekla slivovice, rum a trocha tatranskeho caje proudem a Koutackovi to neudelalo zrovna nejlip. Lezi tam, nozky nahore a je neschopny slova a pohybu. Joo to dela ta muslimska abstinence.
Rozhodli jsme se, ze vyrazime bez neho a budeme ho motivovat k pozdejsimu dojezdu. Museli jsme angkotem dojet na okraj Padangu a odsud si vzit autobus. Cesta trva asi dve hodiny a z nekolika mist jsou krasne vyhledy na more a okolni krajinu. Dojeli jsme na plaz Coroco a Eko po chvili domluvil odvoz tradicni malou lodkou na blizky ostruvek s panenskymi plazemi, koraly, kokosy a zadnymi lidmi.

Martin Kocka nastupujici do lodky.

Odpoledne jsme stravili slastnym nicnedelanim, valenim se po plazi, koupanim v mori a to vse jsme prokladali havanskym rumem s colou a becherovkou. No proste pohadka! A kdyz Eko vysplhal na palmu a shodil nam tri kokosy, ktere jsme otevreli a vypili, pripadali jsme si jako v raji!















Navecer jeste stihnul prijet Koutak, ktery se jakztakz probral z opicky. Po setmeni jsme si rozdelali ohen a Eko stridave s Jancou hrali na kytaru. V Jance se projevil skryty talent a hazela jednu pecku za druhou, nejoblibenejsi stale ale zustala "Na Okor je cesta". Prijemne unaveni jsme vsichni usnuli, nekdo pod striskou, nekdo na plazi, nekdo pod palmou a nechali se ukolebat sumenim vln a trpytem hvezdne oblohy.

Druhy den jsme se cele dopoledne potapeli u koralovych utesu. Naskytl se nam pohled jako z velkeho podmorskeho akvaria! Tolik ryb ruznych tvaru a barev jsem videla jen v televizi. A postestilo se mi spatrit i jednu plovouci zevlu! Hned cloveka napadne se na ni povozit, ale nechala jsem si zajit chut, snad priste :-)
Malem bych zapomnela zminit, kterak se Michal potapel s nozem a malem si pri tom urizl prst. Nuz se mu vsak zastavil o kost a vcasne zavazani a prikladna amaterska lekarska pece prst zachranila a nez Misa odjel domu, prst se mu zcela zahojil.

Kolem jedenacte hodiny pro nas prijel pan s lodkou a odplavali jsme na sous. Tam jsme potkali jakehosi chlapika, ktery se nam predstavil jako sef mistni policie a ze by nas moc rad pozval na obed na jednu vyhlidku. Po kratsim vahanim jsme souhlasili a pan nas nakonec zavezl jeste k vodopadum.












U vodopadu se kluci vykoupali a v tropickem lijaku jsme se vraceli zpet. Policajt se pro nas vratil a odvezl nas na autobus. Nikdo jsme si nedokazali predstavit takoveho policajta v Cechach. Jeste nas pozval na projizdku jeho lodi na Zelvi ostrov, tak uvidime, co se z toho vyklube. Do Padangu jsme se vratili vecer unaveni, ale neskonale spokojeni. Obzvlaste Krocanek temer brecel, kdyz jsme opousteli ostrov a rekl, ze uz ho zadne dalsi cestovani nezajima a ze tam chce zustat do konce zivota. No nezustal a jel dal s nami.