neděle 31. srpna 2008

Den ctvrty - hledani pamatek


Rano jsme si doprali dostatek spanku, vyhodili jsme dvakrat Vincenta, jednou pokojovou sluzbu, co nam chtela uklidit a jednou dokonce pani, ktera nas zvala na snidani. Vstali jsme az v pul dvanacty a ke snidani na nas prekvapive cekala ryze. Vedro a vlhko nas zmohlo natolik, ze jsme si po snidani sli znovu na dve hodiny lehnout. Mam pocit, ze se ani nic lepsiho v techto klimatickych podminkach delat neda.
Asi v pul ctvrty jsme se konecne prinutili jit objevovat krasy mesta. Podle mapy jsme se moc dobre nezorinetovali, ale intuice nas vedla neomylne spravnym smerem. Kdyz jsme spatrili obchudek Digital pass foto, zajasali jsme, neb nam bylo receno, ze budeme potrebovat asi pet fotek. Domluva u pultu byla legracni, foceni samo jeste vice. V "atelieru" prave probihala masaz jakehosi muze, trochu jsme znejistili, zda jsme opravdu na spravnem miste. Pripravila jsem si jednu indoneskou vetu a to, ze tech fotek chci pet {lima}. Pan se usmal, pokyval hlavou, rekl limo, limo a za patnact minut jsme kazdy odchazel se ctyrmi fotkami.
Rozhodli jsme se, ze najdeme tento den alespon jednu pamatku. Jako cil jsme si vybrali Soekarnuv pamatnik alias Soekarnova posledni erekce, jak se pise v pruvodci. Jelikoz se tyci do opravdu velike vysky, byl to dobry orientacni bod, ktery nesel prilis prehlednout. Po ctvrt hodine jsme konecne nasli i vchod do parku, udelali par pravych turistickych fotek a chteli se dostat dovnitr. Pul hodiny jsme zoufale nemohli najit vstup, az se k nam pripojil mistni postarsi muz, kupodivu hovorici anglicky. Vchod nam ukazal, ale zaroven oznamil, ze za 15 minut zaviraji, ale ze za 100.000 Rp {200 Kc} nas tam jeste pusti. Odmitli jsme.
Cela obloha se zatahla a my jsme zacali tusit, ze prvnimu tropickemu desti asi neunikneme. A taky ze ne! Cestou domu jsme promokli na kost. A byli jsme opet velkou atrakci, jelikoz jsme byli jedini, kdo se v tom necase zdrzoval na ulici. Musim ale uznat, ze dest byl prijemne osvezeni, ve 35*C si nelze nic lepsiho prat.
Promokli, ale veseli jsme se vratili na hotel. V pokoji zima jak v lednicce, jelikoz jsme nechali bezet klimatizaci. Sedli jsme si tedy na chvili na chodbu a vzapeti vypadl proud. Naivne jsme si mysleli, ze jen vypadly pojistky, ale ocividne je nekdo nemohl dlouho najit, protoze elektrika nesla skoro tri hodiny. Nasli jsme aspon celovky a za jejich svitu zacali popijet Becherovku a vypravet si zivotni pravdy a moudra.
V noci jsme zase zabijeli komary ve velkem, ale stejne jsme vsichni postipani.

sobota 30. srpna 2008

Den treti - konecne Jakarta


Rano jsme se nechali vzbudit hotelovou sluzbou a s mensim zpozdenim dosli na snidani. No legrace to byla - u pulky jidel jsme ani netusili, co by to mohlo byt, natoz jak je konzumovat.
Celou dobu jsem se tesila, jak v letadle pokorim paty level te stupidni Java hry, na ktere jsem se stala zavislou. Jake bylo moje zdeseni, kdyz jsem po nastupu zjistila, ze na sedadlech jiz zadne interaktivni obrazovky nejsou! Poslechla jsem si tedy nekolik hodin klasicke hudby a muzu rict, ze tak dobre jsem se uz dlouho nevyspala. Zdaly se mi uzasne barevne sny a nechtela jsem se probudit ani kdyz prinesli jdilo {a to je co rict}.
V pul druhe mistniho casu jsme konecne pristali v Jakarte! Uleva, ze jsme to fakt dokazali. Pri cekani na pasovou kontrolu jsme se s Jancou vsadily o pivo, jestli nas nekdo prijede vyzvednout nebo ne. Prohrala jsem, prijeli.
V sesti lidech jsme se naskladali do auta a cekalo nas prodirani se neuveritelnou zacpou. Po vice nez hodine koupani se ve vlastnim potu a snaze bavit se trochu anglicky jsme dorazili na hotel. Nastaly mensi zmatky s pokoji, po dvaceti minutach sirokych usmevu a pokyvovani hlavami jsme uslyseli: "You mister, you miss. NO, NO!" a pochopili jsme, ze s Koutakem v jednom pokoji spat nebudeme.
Po kratsim odpocinku jsme se vydali do mesta. Pripojil se k nam jeste Vincent, cernoch z JARu, ktery nam svym vzhledem moc nepomohl splynout s asijskym davem. Prosli jsme velkou trznici, kde na vas vsichni pokrikuji, v davech lidi se propletaji mopedy a mezi tim zebra par malych deti. Prodavaci vam neustale neco nabizeji, vrazeji do rukou letakz {prvni, ktery jsme dostali, byl reklamou na Batu!} a obcas si vas nekdo vyfoti jen proto, ze jste beloch.
S Janou jsme se osmelily a rekly, ze uz je na case ochutnat nejakou mistni specialitu. Koutak prohlasil, ze se nechce posrat hned prvni den a ze to jeste vydrzi. U stanku jsme si tedy cosi objednaly {za velkeho prispeni jednoho pana, ktery umel anglicky}. Zajimaly jsme se, co ze to vlastne jime. Odpovedi nam bylo, ze se jedna o tradicni indonesky pokrm jmenem "Prdel". Zacaly jsme se hrozne smat a na dalsi otazku uz jsme se nezmohly. Vedle nas po celou dobu hrala {rvala} ziva hudba. Clovek ale musel ocenit odhodlanost zpevaka, ktey celou dobu zpival do prazdnych stojicich eskalatoru.
Cestou zpatky uz si jen Honza koupil sandale {na ktere uz druhy den nadaval, ze ho drou} a vratili jsme se uspesne na hotel. Dali jsme si slavnostni pripitek slivovici {viz fotodokumentace} a chteli si zahrat Carcassone. Netusili jsme vsak, ze Vincentovi jsme se tak zalibili, ze nas vecer prisel navstivit, zustal pres dve hodiny a vypil pul lahve slivovice. Vymenili jsme si par veselych historek a nejake drobne randy za koruny a pak jsme Vincenta nekompromisne vyhodili.

pátek 29. srpna 2008

Asi den druhy alias Taipei co neni Taipei

Po ubytovani v hotelu a po kratkem lec nezbytnem spanku jsme vyrazili do mesta nateseni, ze budeme nasavat pravou asijskou {tchaj-wanskou} atmosferu. Ackoli na recepci bylo asi pet zenskych, anglicky umely tak asi jako kdyz vyjdete ze zakladni skoly. Pritom se ale velmi mile usmivaji a snazi se pomoci. Objednali jsme si taxika a chteli se prekvapive dostat do centra. Odpoved: "Yes yes, no problem. Central station" nas uklidnila.
V centru jsme se snazili podle jakesi hotelove mapy zorientovat, bohuzel moc se nam nedarilo. Po pul hodine bloudeni po rusnych, prelidnenych a smradlavych ulicich jsme se rozhodli pozadat o pomoc. Prvni clovek nam odpovedel, ze musime jet do Taipei. Tak jsme se zasmali a rekli si, ze pravdepodobne neumi dobre anglickz, vzdyt v Taipei preci jsme! Nicmene asi ctvrty clovek nam zopakoval stejnou odpoved. Bylo to neco, jako kdybyste se v Ricanech, potazmo dokonce v Rakovniku ptali, kde je Karluv most a orloj. Centru bzlo vzdaleno skoro hodinu jizdy vlakem! Dali jsme si aspon dva zelene caje a vyrazili po svych zpatky do hotelu. Byli jsme jedini pesi turiste, chodniky neexistuji nebo jsou obstaveny mopedy a ruznymi stanky.

čtvrtek 28. srpna 2008

Den prvni - Odjezd

Po stredecnim balicim a zaizovacim maratonu nedesel konecne tolik ocekavany ctvrtek, den odjezdu {odletu} na druhou stranu zemekoule.
Den to byl rozhodne dlouhy a urcite nemel jen 24 hodin. V sest rano jsme nabrali Koutaka a vyrazili smer Viden. Cesta bez problemu - otec nerval a nebyl cholericky, ze nestihame, mamka nebrecela a neprosila at nejezdim. Na letiste jsme dorazili uplne akorat a po dvou obejmuti a trech pusach jsem se na rok rozloucila s rodici. Za chvili jsme potkali Janu a nase skupinka Jana - Jan - Jana byla tak kompletni.
Leteli jssme z Vidne pred Bankok do Taipei a dalsi den konecne do Jakarty. Spolecnost Eva air mohu jen vrele doporucit! Patnactihodinovy let ubehl jako voda. Ani jsem nemusela vyndat zadny z nepreberne rady casopisu, ktere jsem si s sebou vzala. Velkou zasluhu na tom mela obrazovka na kazdem sedadle. Mohli jste si vybrat z holywoodskych trhaku, asijske hitparadz, sledovat drahu letadla {a kontrolovat tak, jestli jste nebzli uneseni} anebo parit hry. A prave to posledni me zamestnalo na velmi dlouhou dobu. Koutak se dostal do druhe urovne celkem rychle, ja ale zkejsla v levelu pet a za celych 15{!} hodin se nedostala dal. Proklinam Te, Zulu!
Po kratkem mezipristani v Bankoku jsme pokracovali do Taipei. Musim jeste zminit skvele jidlo na palube letadla, ktere do nas cpali v pravidelnych intervalech. Gurmansky pozitek! V Taipei jsme si po mensich nedorozumeni vymohli na Eva air hotel a minibus, ktery nas tam odveze. Na odvoz jsme cekali pul hodiny {a pak dalsi pul hodiny} asi ve 33*C a temer 100% vlhkosti. To pocasi me celkem vylekalo, pridala se unava a nevyspani {proklinam Zulu po druhe} a kdyz jsem zacala dvema chlapkum vedle me, kteri se bavili cinsky {asi}, rozumet a myslet si, ze mluvi plynulou cestinou, pochopila jsem, ze neco je spatne a sla zpet do klimatizovane haly.
Hotel byl uzasny. Mel cca pet hvezdicek a vic personalu nez hostu. Na pokoji jsme s Jancou chteli ukrast vsechny ty hotelove serepeticky jako sampon, siticko, ziletky, papuce, rucniky atak. Nakonec jsme to dost zredukovaly...