úterý 30. prosince 2008

Yokyakarta II, Borobodur a Silvestr


V utery jsme si konecne pujcili motorky. Problem byl jen ten, ze ze sesti lidi umeli na motorce dva! Nezbylo tedy nic jineho nez aby se nekdo dalsi rychlokurzem naucil. Mne byl urcen ridic Martin, takze to zustalo na Koutakovi s Krocanem. Kluci se cinili a po kratkem cviceni na odlehle ceste jsme vyrazili na dalsi vylet. I kdyz Koutak jeste chvili protestoval, ze si za Krocana v zadnem pripade nesedne, za chvili prestal remcat a delal Krocanovi zrcatko a klakson, ktere na motorce chybeli.
Jeli jsme na dalsi chram, tentokrat budhisticky Borododur. Puvodni plan dojet tam na vychod slunce se kvuli shaneni motorek neuskutecnil, prijeli jsme v nejvetsim zaru a turistickem ruchu. Borobodur stejne jako Prambanan pochazi z devateho stoleti a je take zapsan na seznamu pamatek UNESCO. Chram prosel celkovou rekonstrukci a drobne opravy pokracuji do dnes. V chramu se nachazi 504 soch Budhy, mnoho z nich je bez hlavy. Na vrcholni plosine je pak celkem 72 soch ukrytych v malych stupach a vsude po stenach je spousta pomerne dobre zachovanych reliefu.












Zasli jsme jeste do muzea, ktere je v arealu. Ocekavala jsem vystavu a nejake dalsi informace o Boroboduru, ale prekvapive se jednalo o muzeum kuriozit... Nejzajimavejsi asi byla nejvetsi batikovana kosile, jinak to byly celkem dost velke nesmysly.

Druhy den rano, posledni den v roce, se Janca skoro naucila ridit motorku. Skoda jen, ze nemela vic casu, jelikoz hned v druhe minute narazila do zdi a diky tomu, ze je to frajerka, co jezdi bez helmy, ji ted chybi jeden zub... No odvezli jsme ji do nemocnice, kde zacalo cekaci martyrium na doktory. Po pul dne Jance sesili bradu, zadratovali zbyle zuby a konstatovali, ze celist zlomena neni. Janca to snasi statecne, nejvetsi problem je ten, ze se nemuze moc smat.
My s Martinem cestou na Merapi trikrat pichli! Nakonec jsme museli koupit novou dusi, jelikoz tradicni zpusob lepeni, ktery nam predvedl jeden pan v male opravne, ocividne vubec nefungoval. Na Merapi uz jsme toho moc nestihli, vylezli jsme jen k japonskym tunelum a stastne se shledali se zbytkem vypravy, ktera se rozrostla o dalsi Darmasiswaky. Za drobneho deste jsme si jeste prohlidli jeden vodopad a vratili se domu pripraveni oslavit Silvestr!

Zasli jsme nejdrive do warungu na jidlo, kde pak Martin prohlasil, ostatne jako kazdy rok, ze je unaveny a ze se tudiz vraci domu a nic slavit nebude. No aspon si pak o pulnoci pritukl s Jancou a Ekem, kteri samozrejme taky nikam nesli. Ja, Koutak a Krocan jsme vyrazili do viru velkomesta. Vzali jsme si taxika, ktery nas bohuzel vysadil celkem daleko od centra se slovy, ze je to kousicek. No bylo to jeste asi tak minimalne pet kilometru. Kolem jedenacte jsme dorazili do nasi oblibene hospody a prisedli si ke stolu k super metalackemu parku. Vecer to byl povedeny a kdyz po pulnoci prisli i Slovaci s domaci slivovici, nechtelo se nam vubec odchazet. Lec obsluha Silvestr nesilvestr nas pomerne brzo vyhodila a zavrela.

Na Novy rok jsme dlouho pospavali a odpoledne se sbalili a na jednu noc se prestehovali do centra k dalsi ceske studentce Sone.
V patek uz jsme jen nakupovali suvenyry (nejvice v obchode Mirota na Malioboru) a navecer sedli na vlak do Sola.

sobota 27. prosince 2008

Yokyakarta I., Prambanan



V sobotu rano jsme s mensi kocovinkou vyrazili na vlak do Yokyakarty. Listky jsme koupili predem, jelikoz hrozilo, ze diky vanocnim svatkum budou vyprodane. Usedli jsme do bussiness class, ktera je pro cestovani zcela postacujici (pohodlene sedacky s mistem na nohy, vetraky u stropu,...) a uz se jen kochali ubihajici krajinou za oknem. Cesta vlakem z Bandungu opravdu stoji za to, jelikoz se asi tak dve, tri hodiny jede jeste v horach, no spis v takove pahorkatine, a je tezke nabazit se do sytosti ryzovych poli a kopcu za nimi. Moc jsem se diky tomu nevyspala, jelikoz mi to prislo jako hrozna skoda...
Na nadrazi na nas cekal dalsi Darmasiswak, tentokrat Dusan ze Slovenska. Nabidl nam ubytovani u sebe doma a po delsim varovani, ze bydli daleko za mestem a zmatcich jak se tam dostanem, jsme se tam diky motorce, busu a vlastnim noham nakonec opravdu dopravili. Dusan bydli s dalsimi Slovaky na predmesti Yokyi, v podstate na upati Merapi. Celou dobu jsme tak neustale resili dopravu, az jsme si nakonec preci jen pujcili motorky. Ale to uz predbiham.
V nedeli jsme se vypravili na jeden ze slavnych klasteru, ktere se nachazeji u Yokji, Prambanan. S Honzou jsme si opet vychutnali pocit indoneskych studentu a platili tak zhruba desetkrat levnejsi vstupne nez nasi "zahranicni" kolegove, kteri vyplazli 10 americkych dolaru. Prambanan je nejvetsi hinduisticky chram na stredni Jave a je zapsan na seznamu pamatek UNESCO. Byl vybudovan v 9. stoleti a.d., nekolikrat restaurovan, aby ho v roce 2006 opet ponicilo velke zemetreseni. Na opravach se pokracuje dodnes, proto to leseni na fotce. Nevim, jestli to bylo tim, ze byla nedele nebo jsme proste meli jen smulu na naval turistu, ale davy lidi byly fakt az nesnesitelne. No pravda, jak pro koho. Kocka s Krocanem si uzivali svoji "bule" popularitu a fotografovani obzlvaste s mladymi devcaty jim vice nez lichotilo. V arealu se nachazi dalsi tri mensi chramy, u kterych uz nebyla skoro ani noha, tak jsme si vychutnali aspon ty. Cestou zpatky jsme to jeste vzali pres mesto, pres slavnou nakupni tridu Malioboro. No a vecer si dali samozrejme pivko a svete div se, potkali se s Jancou a Ekem!
Strucne o Jance a jeji ceste za nami. Janci celou dobu tvrdila, ze s nami nepojede, ze podniknou s Ekem neco jineho. No kolem 24. prosince se ji to ale vse rozlezelo v hlavne a 25.12. sedli na bus, dva dni jeli do Jakarty a pak celou noc na zemi v economy class ve vlaku. Prijeli a shledani bylo bourlive, jelikoz nikdo z nas neveril, ze tihle dva hipici fakt nekam dojedou, potazmo ze nas najdou. Klobouk dolu!


středa 24. prosince 2008

Vanoce v Bandungu


Rozhodli jsme se, ze vanocni svatky stravime u Kati v Bandungu. Kata je dalsi studentka Darmasiswy a nabidla nam i zadarmo ubytovani a prohlidku Bandungu s blizkym okolim. Jeste jednou, Kato, vrele diky!
Stedry den dopoledne jsme venovali drobnym nakupum jak suvenyru tak darku pod vanocni stromecek. Me se zmocnily vsak zahadne zaludecni potize, takze obed s Katcinymi kamarady jsem musela ozelet a vypit si jen horky caj. Nikdo nemel velkou chut slavit Vanoce nejakym tradicnim zpusobem, takze moje navrhy, ze si udelame bramborovy salat (nad kterym v Cechach trohu ohrnuju nos) a usmazime rybu pripominajici kapra, neprosly. Vecer jsme ale sli na hezkou veceri a ja se i pres protesty zaludku a strev pekne najedla. No vratily mi to celkem rychle bolestmi, krecemi a castym odbihanim na "malou mistnustku", jak je doslovny preklad indoneskeho vyrazu pro zachod.
Prosadila jsem si ale alespon ozdobeni vanocniho "stromku" a zabaleni darku do novin. Pak jsem zapalila svicku a zazvonila si zvoneckem a byla spokojena. Rozdali jsme si darecky, otevreli vodku,rum (puvodni plan udelat si na Vanoce radost lahvi vina ztroskotal na tom, ze vino v prepoctu stalo kolem 700 Kc) a uzivali si tropicke vanocni atmosfery.


Druhy den jsme si doprali dlouheho spanku a den jsme venovali hodobozovemu relaxu. Zasli jsme si na vybornou kavu a pak nas Kata vzala na strechu obchodaku, odkud je krasny vyhled na cele mesto. V Bandungu jsme si docela rychle uvedomili, jak je omezena a hlavne draha padangska kuchyne. Kazdy den jsme zkouseli nova jidla, ktera byla tak dvakrat levnejsi nez u nas na Sumatre. Cela Java byl vlastne vyborny gurmansky zazitek!




Na patek Kata zaridila auto i s ridicem a vydali jsme se v sest rano na vylet do okolnich hor. Prvni zastavkou byl krater s nazvem Kawah Putih. Jedna se o krasne tyrkysove jezirko v jakesi mesicni krajine, vsude je citit sira, ruzne vypary a pres mlhu a drobne mrholeni jsme videli jen nekolik metru pred sebe. Krocan si pripadal jako v nejake fantasy hre a neustale vsude nadsene pobihal. Nasbirali jsme si krystaly siry a zkusili, jestli sira opravdu hori. Ano, hori a ano, smrdi!














Druhou zastavkou bylo termelni koupaliste s horkymi prameny. Vykoupali se jen Koutak s Kockou, my si osplouchali nohy a obdivovali se cajovym plantazim. Pokracovali jsme k jezeru, kde jsme si udelali maly piknik a odmitli predrazene lodicky a slapadla. Po celodennim vylete nas Kata chtela zavest do jednoho warungu na kopci nad Bandungem. Asi po hodine bloudeni, kdy uz ridic zacinal byt lehce nervozni, jsme warung Lela stastne nasli a vychutnali si jak dobre jidlo tak vyhled na mesto.


Byl pred nami posledni vecer, tzn. poradka rozlucka s Katou a hlavne dopiti jedne a pul lahve "praveho jamajskeho rumu". Vecer to byl zajimavy (jako ten rum), naucila jsem se par chvatu z aikida, porazila vsechny v nasi oblibene hre asociacni slovni fotbal a na uplny zaver se Martin oprel o skleneny stul, ktery jeho neindoneskou vahu neunesl a popraskal. Kata uz nastesti spala, nicmene se skoda nepodarila utajit. Druhy den rano Martin vse poctive zaplatil.



pátek 19. prosince 2008

Jakarta, Bogor, Cibodas


V patek jsme dopoledne zarizovali posledni nezbytne nakupy na nase dlouhe cestovani. Neco jsme sehnali, neco ne, rozloucili jsme se s Keke a Yani a ve ctyri odjeli na letiste. Letadlo vsak melo zpozdeni uz od zacatku pres dve hodiny, takze jsme si pekne pocekali v letistni hale, kde je vsechno tak petkrat drazsi nez venku.
Diky zpozdeni jsme do Jakarty prileteli az pozde vecer, nicmene Boy a Juli na nas stejne cekali a autem nas odvezli do Jl. Jaksy, kde jsme bez problemu nasli levny hostel. Chteli jsme je za odmenu pozvat na drink, ale Boy byl nejaky nemocny, takze odmili a odjeli zase domu. To my jsme jeste vyrazili a vratili se domu asi v pul ctvrte po nesmirne zajimave nazorove vymene s jednim opilym Irem. Byl to opravdu muz mnoha zivotnich mouder a nam se nesmazatelne vryl do pameti a jeste nyni si zive pamatujeme jeho nejcastejsi vetu: "No fucking way." Vzhledem k tomu, ze mi Avry druhy den volala, aby mi oznamila, ze na nas nema cas a stale nas jen zvala na nejakou party vecer, a Boy byl nemocny, padli vsichni nasi jakartsti pruvodci a my tak mohli spat az do dvou hodin. Po obede jsme zasli jen na nadrazi zjistit, jak jezdi vlaky do Bogoru a cestou zpatky jsme se stavili v nejake galerii. Docela pekna a zajimava vystava, takze nejaky kulturni zazitek jsme z Jakarty preci jen meli. Vecer jsme zasli jeste na pivko a druhy den kolem poledniho vyrazili smer Bogor. Dokonce i s Avry, ktera se k nam pridala.
Cesta do Bogoru trva vlakem asi hodinku. Bogor je male mesto na jih od Jakarty, spis mozna uz vice predmesti nez samotne mesto, ktere je zname predevsim svoji velkou botanickou zahradou. Na zahradu jsme si vymezili pondeli a ackoli Krocan porad jeste brblal, ze chce zpatky na opusteny ostrov, zahrada stoji opravdu za to. Obzvlaste sklenik s orchidejemi a stalete stromy s obrimi koreny!

























Odpoledne jsme chytili minibus do vesnicky Cibodas, ktera se nachazi v Puncak area. Dojeli jsme uz skoro za tmy a v okamziku, kdy jsme zacali hledat ubytovani se spustil pekny lijak. Vybalili jsme nase nove plastenky (ja zjistila, ze jsem si koupila plastenku na motorku pro dve osoby, ehm... ma tedy dva otvory na hlavu a je jaksi vetsi) a vyrazili k doporucenemu levnemu homestayi. Diky desti a tme jsme museli vzit za vdek tim, co meli. Jednalo se o maly pokoj pro dva, kam jsme se nasoukali ve ctyrech a jeste to bylo nejdrazsi ubytovani za cele nase cestovani (200 000 Rp. za pokoj). Vecer jsme si tradicne koupili pivka a dali si odvetu v Carcassone. Skore 1:1 a Martin uz nebyl tak nastvany, ze musi hrat se mnou :-)
Druhy den rano jsme za drobneho deste vyrazili k vodopadum, ktere byli nedaleko. Martin ze zdravotnich a lenostnich duvodu zustal doma. K vodopadum se musi zaplatit vstup a my poprve s Koutakem vyuzili nasich studijnich karticek a vstup nas tak stal nepomerne mene nez Krocana. Asi po hodine stoupani jsme dosli ke dvema krasnym vodopadum, dest na chvili ustal, Michal otevrel pivko, no proste idylka. Chteli jsme jit jeste dale, ale museli jsme se vratit, jelikoz odpoledne byl naplanovan presun do Bandungu.
Kolem treti hodiny jsme tedy nasedli na bus a uhaneli krasnou prirodou vstric vanocnim dobrodruzstvim v Bandungu.

středa 17. prosince 2008

Vylet do Painanu


Dva dni po tom, co prijeli Kocka s Krocanem jsme se vydali na predem naplanovany vylet do Painanu. Misto nam doporucila Janca, ktera tam byla tri tydny pred tim s Ekem. Sraz jsme byl v deset hodin rano u Matahari. Jake bylo nase prekvapeni, kdyz jsme se rano nemohli dovolat Koutakovi a bylo jasne, ze na ceste neni. No po nekolika telefonatech dorazil Kocka s Krocanem taxikem s vysvetlenim, ze predchozi vecer tekla slivovice, rum a trocha tatranskeho caje proudem a Koutackovi to neudelalo zrovna nejlip. Lezi tam, nozky nahore a je neschopny slova a pohybu. Joo to dela ta muslimska abstinence.
Rozhodli jsme se, ze vyrazime bez neho a budeme ho motivovat k pozdejsimu dojezdu. Museli jsme angkotem dojet na okraj Padangu a odsud si vzit autobus. Cesta trva asi dve hodiny a z nekolika mist jsou krasne vyhledy na more a okolni krajinu. Dojeli jsme na plaz Coroco a Eko po chvili domluvil odvoz tradicni malou lodkou na blizky ostruvek s panenskymi plazemi, koraly, kokosy a zadnymi lidmi.

Martin Kocka nastupujici do lodky.

Odpoledne jsme stravili slastnym nicnedelanim, valenim se po plazi, koupanim v mori a to vse jsme prokladali havanskym rumem s colou a becherovkou. No proste pohadka! A kdyz Eko vysplhal na palmu a shodil nam tri kokosy, ktere jsme otevreli a vypili, pripadali jsme si jako v raji!















Navecer jeste stihnul prijet Koutak, ktery se jakztakz probral z opicky. Po setmeni jsme si rozdelali ohen a Eko stridave s Jancou hrali na kytaru. V Jance se projevil skryty talent a hazela jednu pecku za druhou, nejoblibenejsi stale ale zustala "Na Okor je cesta". Prijemne unaveni jsme vsichni usnuli, nekdo pod striskou, nekdo na plazi, nekdo pod palmou a nechali se ukolebat sumenim vln a trpytem hvezdne oblohy.

Druhy den jsme se cele dopoledne potapeli u koralovych utesu. Naskytl se nam pohled jako z velkeho podmorskeho akvaria! Tolik ryb ruznych tvaru a barev jsem videla jen v televizi. A postestilo se mi spatrit i jednu plovouci zevlu! Hned cloveka napadne se na ni povozit, ale nechala jsem si zajit chut, snad priste :-)
Malem bych zapomnela zminit, kterak se Michal potapel s nozem a malem si pri tom urizl prst. Nuz se mu vsak zastavil o kost a vcasne zavazani a prikladna amaterska lekarska pece prst zachranila a nez Misa odjel domu, prst se mu zcela zahojil.

Kolem jedenacte hodiny pro nas prijel pan s lodkou a odplavali jsme na sous. Tam jsme potkali jakehosi chlapika, ktery se nam predstavil jako sef mistni policie a ze by nas moc rad pozval na obed na jednu vyhlidku. Po kratsim vahanim jsme souhlasili a pan nas nakonec zavezl jeste k vodopadum.












U vodopadu se kluci vykoupali a v tropickem lijaku jsme se vraceli zpet. Policajt se pro nas vratil a odvezl nas na autobus. Nikdo jsme si nedokazali predstavit takoveho policajta v Cechach. Jeste nas pozval na projizdku jeho lodi na Zelvi ostrov, tak uvidime, co se z toho vyklube. Do Padangu jsme se vratili vecer unaveni, ale neskonale spokojeni. Obzvlaste Krocanek temer brecel, kdyz jsme opousteli ostrov a rekl, ze uz ho zadne dalsi cestovani nezajima a ze tam chce zustat do konce zivota. No nezustal a jel dal s nami.

čtvrtek 27. listopadu 2008

Kratke novinky

Kratke aktualni novinky, co se tu tak behem tydne deji.

Novinka c.1:
Mame viza!!! Po trech mesicich {z toho dvou ilegalnich} jsme konecne obdrzeli pasy s vizy. V pasu mame tri nova razitka, dale specialni knizku pro imigracni urad a dale karticku pro imigracni urad. Jeste nam ovsem chybi dalsi karticka pro policajty. Na tu ale potrebujeme dalsich 7 {slovy opravdu sedm} fotek s cervenym pozadim a ne jinym. Vsem moznym institucim uz jsme dali otisky, fotky a podpisy, ale porad je to malo. Nastesti pan Paulus strcil policajtovi uplatek ve vysi nekolika set tisic rupii... Jeste ze jsem si tu pujcila v knihovne Kafkuv Proces. Nic me tak nemuze prekvapit a vse beru s vetsim nadhledem.
Udaje pro policajty jsou fakt neuveritelne. Krome otisku a beznych formularu si nas zmerili {kazdeho uplne blbe}, zvazili {asi to samy} a pak poctive vyplnili jaky tvar ma nase lebka, jaky mame typ nosu, usi, brady, zubu a oci. Kdyz napsali, ze mam cerne oci, tak jsem se jen rozesmala a bylo mi jasny, ze tuhle slozku zase jen nekdo nekam zalozi a uz ji nikdo nikdy nenajde. Takze v pohode a muzeme v klidu pachat trestnou cinnost dal :-]

Novinka c.2:
Mam kamaradku Keke, ktera ma motorku! Parada! Projizdime se po meste a obcas zajedem k plazi. Pri pozorovani more a zapadu slunce si obcas vzpomenu na Vas, jak si uzivate snehu a vanocniho shonu v Cechach. Obcas trochu zavidim, ale pak me oslpouchne vlna a je to zas dobry :-] Joo, vlna vcera osplouchla taky me uplne nove vizum... ehm... no je trochu rozpite, ale pobavila me predstava absolvovat cely proces znovu!

Novinka c.3:
Za par hodin jedem s Koutakem na dalsi sopku - Merapi. Janca je nejaka nastydla tak zustava doma. No taky se trochu boji jet bez Eka, ze by byla nejpomalejsi, tak buhvi jak to je... No my se kazdopadne ale moc tesime, jedeme na cely vikend asi s 15 lidma. Urcite o tom pak napisu a dam fotky.

Novinka c.4:
Posta do Padangu chodi velmi rychle, cca tyden az deset dni. Takze piste a posilejte novinky dal. Vzdycky se tu pak chlubim pohledama z Cech a vsichni jsou z toho paf.

Novinka c. 5:
Planujeme a planujeme velke cestovani po Jave s Kockou a Krocanem, kteri prileti uz za necele tri tydny. Moc se na Vas tesime a hlavne na tu slivovici, co dovezete :-] Jinak plan je takovy, ze Vanoce stravime u Kati v Bandungu, kde ozdobime palmu a snime rybu ve tvaru kapra, pak se presunem do Yogyakarty na Silvestra a pak za Terkou do Malangu. Tem, co zavidi, mohu jen doporucit, aby nas prijeli navstivit taky. Neni nic jednodussiho. Skola nam konci v kvetnu, takze cerven, cervenec je zasvecen velkemu poznavani Indonesie.
Renco a Peto, na Vas se samozrejme taky moc tesim a slibuju spolecne cestovani, hlavne na sever Sumatry!!!

Tak to jsou asi posledni aktuality, co me tak napadaji. Je tu ale takove horko, ze se mi vari mozek, takze jsem mozna na neco zapomnela. No ale co se da delat... :-]

Zdravim do Cecha a posilam tropicke vedro. Na oplatku chci trochu snehu.

neděle 23. listopadu 2008

Vareni tradicnich jidel


V sobotu jsme se sesli u Yani, ze se naucime konecne varit nejaka tradicni padangska jidla. Odmitli jsme obycejne kure nebo rybu s kopou chili omacky {na tom opravdu neni krome palivosti nic specialniho} a domluvili se s Koutakem, ze zkusime rendang. Janca vtipne dorazila az kdyz uz se jidlo servirovalo na stul...
Rendang je tradicni pokrm z hoveziho masa a jeho priprava pripomina vareni gulase. Jen podstatnym rozdilem je kokosove mleko a roztodivne koreni a listi, co jsme natrhali u Yani na zahradce. Vsechno se to smicha a pres hodinu za neustaleho michani cekame az se vypari kokosovy olej. Moc se na tom zkazit asi neda, takze i my jsme to {za asistence Yanine maminky} zvladli. Jako priloha se podava prekvapive ryze nebo nudle. My si udelali Martabak mie, cinske nudle v omelete. Vse jsme si poctive zapisovali a fotili, takze se pak na nase kulinarske umeni muzete tesit v Cechach. Totalne jsme se prejedli a prijemne vytuhli u televize s fotbalem :-] Kdyby porad nechodili nejake navstevy tak jsme si hodili i prijemneho sloficka. No, snad priste...
Vecer jsme se sli jeste podivat na jakysi festivalek a promoakci Suzuki, kde hralo par kapel. Koupili jsme si lahvace a pripadali si chvili jako v Cechach na festaku. Jen s tim rozdilem, ze jsme byli jedini, kdo pil pivo, a taky jediny, kdo tancoval... S Jancou jsme to pak sly rozpohybovat do prednich rad, strhli jsme dva nadsence, zbytek na nas koukal, jako kdybychom spadli z jine planety. Vsimli si nas i na podiu a temer se z nas staly hvezdy vecera. Jeste ze mame obe soudnost a vime, ze nas zpev neni na verejne vystupovani.

středa 19. listopadu 2008

moje ubytovani


Chci jen kratce predstavit misto, kde ted uz skoro dva mesice ziju. V Indonesii je bezne, ze si studenti pronajimaji pokoj u nekoho doma nebo ve specialnich domkach - oboje se nazyva "kost". Ja bydlim s jeste dalsimi sedmi holkami kousek od centra. Vyhodou je to, ze mame samostatny vchod a nemusim tak denodenne potkavat domaci. Obzvlaste "ibu kost" cili "matka kostu" ma vzdycky vsetecne otazky tipu: Odkud?, Kam?, S kym?, Kdy zpatky? etc. Ale to se vas tu na ulici a vsude pta kazdy, takze uz jsem celkem zvykla. Kosty jsou prisne oddelene a neni vubec myslitelne, aby holky a kluci bydleli pohromade. A do deviti vecer bych mela byt doma. To ale odmitam dodrzovat a myslim, ze ibu kost pochopila, ze s tim moc nezmuze. Mam trochu uvolnenejsi evropska pravidla... Ale kdyz me prijde vyzvednout Koutak, tak ji to porad vrta hlavou.
Bydlim sama v pokoji a mame spolecnou kuchyni a dve koupelny. V kuchyni ale moc nevarim, jelikoz system jejich varicu je pro me porad mensi zahadou. Ale jidla ve warungach jsou tak levne, ze se ani nevyplati si doma varit. Jen obcas si zaleju instatni nudle :-] Obcas ale varime u Janci a musim se pochlubit vybornym gulasem, ze ktereho jsme mely boule za usima a minuly tyden jsme si udelaly palacinky. Mnam!

A pro zajemce o starou dobrou tradicni pisemnou komunikaci posilam adresu:

Jana dari Ceko,
Jl. Sawahan II, no. 8
Padang 25 000
Sumatera Barat, Indonesia

















Moje tri spolubydlici

neděle 16. listopadu 2008

prvni narozeniny u more!


Ano, ano, uz je to tak. Rok s rokem se sesel a ja jsem zase o kousek starsi... Minuly vikend se tedy nesl v duchu mych narozenin a ja si to moc uzila. Planovat v Indonesii oslavu je trochu slozitejsi. Klasicka hospoda tu neexistuje, alkohol je drahy a nikdo mu to moc neholduje a lide nejsou zvykli nekam chodit. A holky musi byt doma nejpozdeji v deset vecer. Dalsim problem je dest, penize, strach jit nekam sama etc. Mnoo, byl to orisek, ale nakonec jsme to zvladli.
V sobotu odpoledne jsem se sesla s Koutakem, Jancou, Yani a Ekem a dostala prvni darek. Darkovy kos plny evropskych pochoutek. Jeste nikdy jsem nemela takovou radost ze syra a z jogurtu. Hned v restauraci jsem jeden jogurt slavnostne otevrela a se slzou v oku ho snedla. V Indonesii se totiz prilis neholduje mlecnym vyrobkum, jogurty se treba daji sehnat jen v cinskem meste a jsou snad jeste drazsi nez v Cechach. No asi nemusim popisovat cirou radost ze sklenice Nutelly a Ferrero Rocher. Proste super kos, ktery bych doma vubec neocenila, ale tady to byl nejlepsi darek!
Na vecer byla naplanovana oslava ve Fellas Cafe, kde v sobotu hraje i ziva hudba. Pred tim jsme sli jeste na veceri. Seslo se nas nakonec hodne, jen Koutak byl dlouhou dobu sam kluk. Ale myslim, ze mu obdivne narazky na jeho spicaty nos od vsech pritomnych devcat delaly jen dobre. Dostala jsem jeste dvoje korale na krk a od Yani Medvidka Pu :-] No a ve Fellas jsme si uz konecne dali pivko a ja se placla pres kapsu a pozvala Koudyho na panaka vyborne whisky. On to stejne pak jeste otocil a v zaveru vecera vytahl z batohu malou flasku mistni whisky. No proste starej dobrej Koutak, co vam budu vypravet :-]
Uderem dvanacte hudba prestala hrat, vsichni odesli a ve stejny okamzik se spustil dest. Dve hodiny jsme tedy jeste kecali s Anglicanem a Tasmancem a s Jancou s MPtrojkou v uchu tancily na podiu na Tri sestry a hrozne si to uzivaly. Vypadaly jsme asi jako blazni, ale nam to bylo fuk a predstavovaly si, ze jsme treba ve Vagonu. Potom jsme sli jeste do velmi pofiderniho podniku hrat kulecnik. Museli jsme totiz cekat na prvni ranni angkot, ktery, stejne jako prazske metro, jezdi od peti hodin. Hodinu jsem tedy pak za svitani sedeli na nesmyslnem miste, kde nikdy zadny angkot ani neprojel, az se Koutak nastval a vzal situaci do svych rukou a pesky jsme dosli do centra, odkud jsme byli jen kousek. Dali jsme si snidani - bubur {neco jako ceska zemlovka s cockou} a v pul sedmy jsem dorazila domu. S kartackem v ruce a pyzamu jsem predstirala, ze prave vstavam :-]
Nechtela jsem vsak prozevlit celou nedeli doma, takze kolem dvanacte jsem vytahla Koudyho a s Yani a jeji sestrenkou jsme jeli na plaz za mesto. Nadherne misto, kde jsme pred tim jeste nebyli, jmenem Pasir Jambak. Prijemne jsme se valeli cele odpoledne a ja si totalne uzila prvni narozeniny na brehu indickeho oceanu! Proste parada!!!

pondělí 10. listopadu 2008

Solok - cajove plantaze a jezera

Jezero Singkarak

Na vikend jsme si domluvili vylet do Soloka a to predevsim na cajove plantaze. S Honzou obcas v kostu bydlel Al, asi tricetilety typek, co dva dny v tydnu studuje na UNANDu {Andalas University}. Je sympaticky hlavne protto, ze ma auto :-]
Vsichni tri jsme se spise nahodou sesli kolem 12 na internetu a nasledne ve warungu a po 13 hodine dorazili k Alovi do kostu. Ano, Al dorazil pred druhou. Ale zase jsme se dozvedeli, ze Pinto ma prujem a je nemocny...
Autem to do Soloka trva asi dve hodiny. Je to na vychod od Padangu a jede se opet krasnou prirodou. Al nas nalakal na jakousi tradicni slavnost, ze ktere se vyklubala opet tradicni minagkabauska svatba. Stejna vyzdoba, stejne kostymy, uplne stejna nuda! Najedli jsme se, poprali uplne cizim lidem hodne stesti a jeli dal. Al byl trochu zklamany, jelikoz nam chtel ukazat tradicni kostymy ze Soloka, ktere jsou cele cerne a maji specialni pokryvku hlavy. Bohuzel. Cestou jsme potkali asi dalsich deset svateb. Vsechny vypadaji stejne - nuda, nuda, nuda!
Navecer jsme se dostali k jezeru Singkarak. Je vetsi nez Maninjau, ale nejsou zde zadni turiste. Al si postezoval, ze cela oblast by potrebovala vetsi propagaci, aby se zvedl zajem turistu. Dali jsme mu za pravdu a na brehu jezera vypili kafe a caj. Po setmeni jsme dorazili k Alovi domu. Al stale bydli se svymi rodici a se svou babickou, ktere je uctyhodnych 90 let. Al ma dalsich sedm sourozencu, vsichni jsou uz vdani a zenati a Al je tak 15-ti nasobnym stryckem. No sestricko moje draha, snaz se! :-] Povecereli jsme tradicni rendang s ryzi a okusili dalsi tropicke ovoce - mangis. Vyhlasila jsem ho za sve nejoblibenejsi. I kdyz svoje preference dost casto menim...
Al nas stale lakal na vecerni poslech tradicni hudby. Tesili jsme se moc a po kratkem posezeni ve warungu s primym prenosem mistni fotbalove ligy jsme pokracovali za hudbou. Moc jsme netusili co si predstavit, ale kdyz mi Al v aute podal sarong, at se do nej zabalim {mela jsem totiz stale kratasy}, pochopili jsme, ze "koncert" bude v mesite. Jiz pred mesitou jsme vyvolali hotove bozi pozdvizeni. Tri bule v zapadakove! Kazdy nas musel pozdravi, deti si musely sahnout. Presunuli jsme se dovnitr a mysleli jsme, ze se vse uklidni. Ale kdepak! Pokracovalo foceni, potrasani rukama, rozhovory. Z tradicni hudby jsme toho tedy moc nemeli. Asi po hodine uz to Al psychicky nevydrzel a odjeli jsme.
Jeli jsme se jeste podivat na slavne horke prameny a koupaliste. No, jedna se o dva oddelene bazeny, kde je tepla spinava voda a spousta lidi. Zenske se tam myji, perou si kousky obleceni a nas s Jancou to vubec ale vubec nelakalo. Muzsky bazen se lisi jen tim, ze tam navic plavou vajgly. Ackoliv jsme se nekoupali, z cehoz byl Al trochu zaskoceny, zaplatili jsme vstup a parkovne. Cestou domu jsme jeste zajeli na jednu vyhlidku nad mestem. Koutak moc nadseny nebyl a porad opakoval, ze se asi posere. Neposral a statecne to vydrzel az domu. Ale jen tak tak. No obcas nas tu stale trapi a prepadaji rozlicne strevni potize...

Druhy den rano jsme posnidali opet rendang {hovezi} s ryzi a vyjeli konecne za cajem. Obzvlaste Koutak s Jancou se hrozne tesili, ze uvidi plantaze a cajove keriky na vlastni oci a vyhrozovali, ze tam stravime cely den. Nestravili jsme... Asi po hodine jizdy jsme se vysplhali do kopce mezi zaplavu caje. Nadhera! Skoda jen, ze keriky byly cerstve ostrihany a ocividne se zde caj nesbira rucne. Asi hodinu jsme se propletali mezi keri, fotili co se dalo a Koutak si nasbiral svuj vlastni caj, ktery zkusi doma ususit. Uvidime uvidime, co mu z toho vzejde. Primo na plantazich se nachazi i tovarna na zpracovani caje. Bohuzel vsak byla nedele a ostraha nas nechtela pustit dovnitr, protoze se nepracovalo. Prodali nam {tedy spise jen Koutakovi} asi kilo a pul cerneho caje a my pomalu plantaze opustili.















Uprostred cajovych plantazich





Al z nas byl trochu v rozpacich a neustale se ujistoval, zda neco neni problem. My stale jen odpovidali, ze nic problem neni a vse je v naprostem poradku. Jeli jsme se jeste podivat na dve jezera - Di Atas a Di Bawah - v prekladu Horni a Dolni. Z jednoho mista je krasny vyhled na obe dve. Zaplatili jsme opet vstupne {15 tis Rp.!}, dali si cajik a vse si nekolikrat vyfotili.



Pote uz jsme se vydali na cestu k domovu a do Padangu dorazili uz kolem treti hodiny. Al byl totiz nemocny a chtel zase rychle domu. Nechteli jsme tedy prilis otravovat a z puvodniho planu, ze zustaneme do pondeli jsme nakonec upustili.
Nicmene na pondeli jsme uz zrusili skolu a tak jsme se jeli koupat a valet na Air Manis. Ke stesti uz nam chybi jen se naucit surfovat!

čtvrtek 23. října 2008

Vylet k rece aneb chci plavat kanalem


V Indonesii je spousta duvodu, proc muze odpadnout skoa a proc se nemusi moc pracovat. Jednim z nich jsou volby noveho padangskeho starosty. V Cechach se voli v patek odpoledne a v sobotu, tady proste ve ctvrtek cely den. Vzdali jsme se pozvani byti pozorovateli voleb {verim, ze jsou dostatecne demokraticke} a behem dopoledne jsme s Koutakem naplanovali prozkoumat okoli reky pod kampusem. Jancu jsme nalakali tim, ze se jedeme vykoupat a trochu projit.
Z puvodnich nekolika lidi se k nam nakonec pridal jen Edo. Edo umi velmi zvlastne anglicky. Mluvi docela pekne, takze clovek nabyde dojmu, ze i dobre rozumi. Ale chyba lavky. Edo klasicky prikyvuje, usmiva se a vzdy zopakuje posledni slovo. No, ale on to vlastne dela i v indonestine, tak mozna bude problem jinde. My s Jancou si z toho delame uz jen legraci.


Ukazka konverzace:

Edo ukaze na strom a rekne: "Durian."
Ja a Jana s usmevem: "Durian?"
Edo: "Durian, durian."
J+J: "Ehm, durian :-] Edo, kolik musis snist durianu, abys byl opily?"
E: "Jojo opily, durian."
J+J: viz predchozi otazka a dodame: "Treba ctyri kusy?"
E: "Jojo, ctyri."

A v podobnem duchu se to ve ctvrtek tahlo cely den. Janca pak vymyslela, ze kdyz budeme casto rikat slovo blbecek, ze to Edo taky zacne opakovat a ziska tak novou prezdivku. Tak skodolibe jsme zatim ale nebyly.
Vyrazili jsme tedy ve ctyrech lidech opet z Pasar Baru na ojecih k rece, k mistu jmenem Smrduty kamen. Poznali jsme jednu skvelou ojekarku, ktera si oblibila hlavne Jancu a v nedeli nas pozvala k sobe domu na jidlo a na koupacku. U Smrduteho kamene jsme si dali maly obed - caj a bakwan {neco jako ceske bramboraky, ale ze zeli} a sli po silnici proti proudu. Po chvili jsme dorazili k elektrarne. Janca si naivne myslela, ze tady to uz otocime a pujdeme se koupat, my s Koutakem jsme vsak nekompromisne chteli vylezt nad elektrarnu a porozhlednout se po okoli. Vyslapali jsme tedy {udajne} 400 schodu za veseleho pokrikovani spousty mistnich deti a ze shora udelali par fotek kampusu, ktery je pres reku na protilehlem kopci.
K vodni elektrarne vede vodu velky betonovy kanal, ve kterem se koupali deti. Voda ma celkem spad, takze staci skocit do vody a ona vas odnese az k domecku na konci kopce, kde pak voda pada dolu na turbinu elektrarny. Prislo nam to hrozne zajimave a ja po telefonu premluvila Jancu, at za nami vyleze. Vylezla; cela ruda, zpocena, trochu brblala, ale za chvili ji to preslo. Pote jsme sli asi dve hodiny podel kanalu. Poprve jsem videla, ze pro vodu byl vybudovan most pres udoli a dalsi podobne lahudky. Kanal je {dle Edovych informaci} pozustatkem po Holandanech. Myslela jsem si, ze jdeme opustenou dzungli, ale vzdycky se po chvili vynorilo odnikud par baracku ztlucenych z prken s nekolika slepicemi a mavajicimi detmi. Kanal konci {nebo zacina} prekvapive u reky, kde je opet dalsi domek se stavidly, cerpadly a co ja vim s cim jeste. Prebrodili jsme po jezu reku a zaslouzene se vykoupali. Tedy moc vhodne misto to nebylo, takze ja s Jancou jsme si jen lehly mezi kameny a nechaly se masirovat proudem.
Kolem ctvrte hodiny jsme vyrazrili nazpatek. A zacali jsme rozvijet teorii {a posleze i plan}, ze kdyz skocime do kanalu hned u reky, tak nas to po par kilometrech vyplivne u one elektrarny, kde jsme zacinali. Jedinou neprijemnosti je to, ze kanal je obcas veden jakoby pod zemi. Edo nam ale rekl, ze par jeho kamaradu to uz plavalo {no nevime, jeslti mu muzeme verit, radsi se jich zeptame}. Myslime si, ze to musi byt hrozna legrace, chce to jen pujcit si male surfarske desky nebo nejaky nafukovaci kruh. Co nejdrive se musime zeptat Delfiho a Poppyho. Vylet jsme zakoncili sborovym pokrikem: Kdo nesplaval kanal, jakoby v Padangu nebyl!

Poznamka pro panikarici rodice a prarodice: Kliiiiid! :-]


pátek 17. října 2008

Velke planovani aneb vylet na Singgalang


Domluvit se nekdy na vyletu a udelat k nemu odpovidajici plan nemusi byt vzdy tak uplne jednoduche. Jak se ukazalo, v Indonesii se to muze necekane zkomplikovat.
Uz v podstate od zacatku, co Honza poznal kluky z kostu, mluvime o tom, ze podnikneme spolecny vylet na Merapi. Samozrejme az po Ramadanu. Kdyz Ramadan stastne skoncil, tema vylet se obnovilo. Predbezne se stanovilo datum na treti vikend v rijnu. Vse vypadalo, ze bezi jak na dratkach, Koutak nas obcas informoval, ze se tema doma opet probiralo a ja se jen tesila. S blizicim se vikendem jsem pochopitelne chtela vyziskat podrobnejsi informace {typu v kolik hodin jedeme, s kym apod.}. A najednou se ukazalo v planu nekolik trhlin. Prvni velka trhlina byla ta, ze jsme zjistili, ze nezavisle na sobe se utvorily dve vypravy a obe s nami pocitaji. Jedna jde na Merapi, druha ovsem na Singgalang a odmitaji se spojit. Nastal velky zmatek a dva dny vzajemneho obvinovani a vysvetlovani.
Za nejlepsiho organizatora bych oznacila Eda. Ve ctvrtek jsem za nim prisla vyzjistit podrobnosti ohledne skupiny c. 1, ktera chtela na Merapi. Edo nevedel nic, jen to, ze hlavni organizator odstupuje a vypravy se neucastni. Trochu me to zarazilo, ale nedala jsem se odradit. Edo slibil, ze odpoledne ma schuzku s ostatnimi cleny a ze me bude informovat. Znelo to celkem logicky nez prisel se svymi dalsimi plany. Plan A znel - jit na Merapi {po kolikate uz jsem to jen slysela!}, plan B - vymyslet nahradni plan C. Vse se nakonec vyresilo samo, a to kdyz mi Edo ve tri hodiny zavolal, ze vyprava na Merapi je zrusena! Duvod? Proste prsi... V obdobi destu vylozene neocekavatelny a nepredvidatelny jev.
Informovali jsme tedy Eka, ze bychom se radi pripojili ke skupine jdouci na Singgalang. Jeste pred tim jsem se setkala s Poppym, hlavnim organizatorem, a ten o Singgalangu pel jen samou chvalu. Zacali jsme se tedy opet tesit a ja uz radeji nepatrala po zadnych planech. S Jancou jsme nactrly spolecny plan ve warungu, ktery obsahoval i jednoho krokodyla, hada a smrt jednoho z vypravy {nic z toho se nestalo} a domluvili jsme sraz v patek ve tri hodiny na Pasar Baru.
A opravdu jsme se nasledujici den sesli. A dokonce bez vetsiho zpozdeni. Jelo nas nakonec osm, z toho tri holky. Dojeli jsme do centra a pohodlnym minibusem se dopravili do Koto Baru. Tam na nas cekal Poppyho kamarad, ktery nas zavezl jeste o kus dale. Jeste pred tim vsak probehl dosti zmateny nakup potravin, vody a cehosi, z ceho se pak stal ohen. Normalne by si clovek v Cechach koupil bochnik chleba, vysocinu, dve Majky a tabulku horke cokolady a vedel by, ze bezpecne a pohodlne prezije. No zkuste si ale sehnat tohle v Indonesii! Misto toho jsme se napakovali jen susenkami a suchimi nudlemi.
Po tme jsme jeste slapali asi hodinu do zakladniho tabora, kde jsme rozbalili stany. Uz pri teto prvni zatezkavaci zkouzce se ukazalo, kdo je nejslabsi clanek skupiny. No, byl to Eko a to zcela s prehledem. Na jeho obhajobu nutno dodat, ze ma velke problemy s dychanim a asi i rakovinu plic. Na druhou stranu, Eko huli jak fabrika. Jeste ze mel psychickou a pozdeji i fyzickou oporu v Jance, ktera absolvovala cely vylet s nim. Dorazili asi s hodinovym zpozdenim. My mezitim postavili stany a otevreli lahve s vodkou, ktere jsme pred tim v Padangu nakoupili. Prvni vodka v Indonesii! No vodka... tento napoj mel 15% alkoholu, takze znalci {ale asi i neznalci vodky} si dokazi predstavit, ze to vubec jako vodka nechutnalo. Ale my byli spokojeni i s timhle.
Nekdy po pulnoci jsme vesele zalezli do stanu a usnuli. Celou noc jsem se ve spacaku budila s pocitem, ze je mi zima od zeme. Nemeli jsme totiz karimatky. Nepovazovali jsme to v tropech za nutne. Se svitanim nas definitvne probudilo huste bubnovani destovych kapek do stanu a my zjistili, ze spime v jedne velke louzi. Spacak uplne mokry, na zadech mokre kolo, na kalhotach jakbysmet. Tak proto mi byla zima!
Zhruba dve hodiny jsme pak za vytrvaleho tropickeho lijaku cekali v prilehle boude. Po snidani jsem vytahla karty na rozptyleni trudomyslnosti {odbocka - cely vylet jsme se vyborne bavili hlaskama z Vypravy na severni pol, obzvlaste o tom, jak snime psy} a nekolik Indonesanu naucila ceske prsi. No mozna to za danych klimatickych podminek nebyla nejvhodnejsi hra, mozna jen Indonesane nejsou tak hravi, ale kazdopadne po jedne hre jsme toho nechali. Po osme hodine se pocasi preci jen umoudrilo, sbalili jsme tedy mokre stany a kolem pul devate vyrazili smer vrchol {prekvapive :-]}.
Janca s Ekem zacali ztracet hned na prvnich metrech a zbytek skupiny se rozhodl, ze nema cenu na ne cekat. Prvni hodinu jsme se prodirali hustym porostem bambusu a ja byla celkem zaskocena odlisnosti terenu. Vsude bahno po kotniky, vysoka trava a bambusy vsude kam okolo, ze nebylo vubec nic videt a do toho stale drobne mrholilo a mzilo.
Asi po hodine chuze, plazeni se a klouzani jsme opustili bambusy a stoupali uz jen dzungli. Vyhodou treku na Singgalang je to, ze se nemuzete v podstate ztratit. Staci totiz jen sledovat kabely, ktere vedou az na vrchol, kde je umistena jakasi stanice na prijem a vysilani jakehosi signalu. Kabely se obcas plazi po zemi, obcas se propletaji nad hlavami mezi stromy a pod nimi nebo podel nich vede vyslapana stezka. S vodou jsme si nedelali starosti, jelikoz cestou jsou dva prameny, kde je mozne vodu nabrat. Delfi celou dobu tahl v jedne ruce maly kanystrik {cca 10 litru}, pro me trochu nepochopitelne, proc jsme si vodu nerozdelili do lahvi na zada, ale holt proste indonesky zpusob.
Po ctyrech hodinach v dzungli jsme se dostali na lavova pole. Konecne vysvitlo slunicko a my meli sanci ususit si mokre stany a spacaky. Na vrchol to uz je pak jen pul hodiny, podle me vsak nejhezcim usekem. Pri dobrem pocasi je videt krasne do okoli, nam se tento pohled naskytl jen parkrat na kratickou chvili, kdyz se zrovna rozplylunuly mraky a mlha. Stromy jsou krasne obrostle mechem a cela krajina vypada tak nejak pohadkove a tajemne.
















Kolem ctvrte hodiny jsme konecne stanuli na vrcholu hory, tedy resp. v krateru. Singgalang uz dlouho neni aktivni sopka a krater je zatopen krasnym jezerem jmenem Telaga Dewi, ke kteremu se vazou ruzne myty a legendy. V jezere pry bydli princezna a Rika mi rekla, ze kdo se tu vykoupe, bude mit stesti do konce zivota. To jsem si nemohla nechat ujit, byla jsem vsak jedina {mozna i v cele historii jezera}, kdo se vykoupal. Voda je prijemne studena, tzn. pro domorodce uplne ledova. Ostatni se jen umyli a oplachli. Icha si myla vlasy samponem, vyprala zabahnene dziny a v tom okamziku si uvedomila, ze se vlastne nema do ceho prevleci. Drkotala se chvili v tricku a v kalhotkach a zavistive koukala na moje druhe kalhoty. Ano, samozrejme ze jsem ji je pujcila. Stacilo, ze chodila bosa, pac nemela ani nahradni boty. {Po navratu z ni vypadlo, ze potkala Eka v patek dopoledne cestou do skoly a rozhodla se, ze s nami pojede. Na Pasar Baru tedy prijela hned z posledni hodiny}.
Zacali jsme mit trochu strach o Jancu s Ekem, kteri stale neprichazeli, ackoli se uz stmivalo. Poppy s Edem jim tedy vyrazili naproti. Po seste hodine dorazila Jana s Edem. Klobouk dolu, jelikoz se ukazalo, ze Janca sla celou dobu bosa! Klouzave sandaly se neosvedcily jako vhodna obuv. I kdyz nutno podotknout, ze jsme potkali lidi jen v zabkach, nejlepsi obuvi byly kecky. My s Koutakem v nasich pohorach byli spise za exoty, ale bylo nam to fuk - goretex je goretex. O hodinu pozdeji dorazil i zcela vycerpany Eko. Vsichni jsme mu tleskali, ale nemel ani dostatek sil prijmout nase gratulace.
Sli jsme si vsichni lehnout hodne brzy, jelikoz nesel ani udelat ohen, vsechno v sirem okoli bylo uplne mokre. Jen Janca se odmitala smirit s faktem, ze jeji spacak neuschnul a chvili jeste tancila kolem svicky. Pote to i ona vzdala a sla drkotat zubama do stanu. Druhy den rano jsme se probudili do krasneho dne a s ulevou zjistili, ze ani v noci neprselo. Prisly tak v nivec jen nase pracne vykopane struzky kolem stanu {muj napad - diky rodicove za zkusenosti ze Zvule}. Po nudlove snidani jsme spalili vsechny odpadky {vcetne vsech plastu} a vyrazili smer dolu. Cesta dolu byla asi tak stokrat narocnejsi nez cesta nahoru! V podstate jsme se jen klouzali bahnem, pridrzovali se mokrych korenu a vetvi a stridave si oblekali a svlekali plastenky a bundy. Asi v puli cesty me uz zacaly pekelne bolet stehna. S vypetim vsech sil jsem se nejak dokutalela do zakladniho tabora, kde uz na me cekal zazvorovy caj. Dalsi dve hodiny jsme odpocivali, jelikoz jsme opet museli cekat na Janu a Eka. Ti dorazili kolem pul pate v uplne zabahnenych ponozkach a sandalech {zabkach} a Janca priznala, ze tentokrat musel Eko cekat na ni.
Cekal nas jeste dlouhy pochod {10 km} do vesnice na autobus. Asi po 4 km jsem donutila Eda, at stopne jeden nakladak. Vsichni jsme se naskladali na korbu a za tmy dorazili do Koto Baru. Zacalo trochu zmatene shaneni dopravy, presun do jine vesnice, cekani na dalsi minibus a nakonec jsme v osm vecer opravdu odjeli smer Padang. Diky dopravni nehode na silnici a velke zacpe jsme se domu dostali az kolem pulnoci. Po rychle sprse jsem uz jen padla do postele, jelikoz druhy dne jsme sli rano zase normalne do skoly.