středa 31. srpna 2011

Flores II (Bajawa, Kelimutu)


Před sedmou ranní nás v hotelu vyzvedl autobus směr Bajawa. Ihned jsme se dali do hovoru se spolucestujícím a jaké bylo jeho zděšení, když zjistil, že jedeme na druhou stranu než zbytek autobusu. Jaká byla naše úleva, že jsme to zjistili ještě v Rutengu. Přesedli jsme tedy na správný bus, řidič se nám omluvil a už jsme si to opět šinuli kopci a zatáčkami do dalšího městečka v horách.

Když jsme přijeli do Bajawi, museli jsme ještě kousek z terminálu dojet bemem. Cestou jsme stihli kromě dalších cestujících nabrat i čerstvě přejetou husu. Po indonésku jí řidič hodil Michalovi na krosnu a přišlo mu divný, proč se ten bule tak rozčiluje nad krvavými skvrnami na svém batohu. Asi nějaká citlivka...

Na doporučení kamarádů jsme se ubytovali v hotelu Melati Virgo (75tis Rp., ale jednu noc nám nezapočítali, takže vlastně levnější). Bajawa je poměrně vysoko v horách a když zaleze sluníčko, začne být pěkná zima. Po dlouhé době jsme vyndali mikinu a bundu a dlouhé kalhoty. Opět jsme k prozkoumání okolí zvolili dopravu na motorce, Michal se prostě osvědčil jako výborný řidič, já o trochu horší navigátor.

Bajawa je výchozím bodem pro výlety po tradičních vesnicích v okolí. V této oblasti žijí Ngada lidé, kteří jsou sice oficiálně křesťany, ale stále udržují své staré tradice. Zachovalo se několik vesnic, kde se stále žije tradičním způsobem v dřevěných domech z bambusu. Novější domy vyměnily bambus za vlnitý plech... Ve vesnicích můžete vždy v centru vidět dva ngadské symboly – ngadhu a bhaga. Ngadhu je mužský symbol a vypadá jako takoý slunečník, stříška; bhaga je ženský symbol a je to takový miniaturní domeček z bambusu. Významů je mnoho, ale především odkazují na předky a využívají se během slavností.

My jsme navštívili vesnici Bela, kde nebyli žádní turisté a vesnice si žila svým poklidným líným tempem. Dali jsme se do řeči s místnímí, zaplatili dobrovolný poplatek a vyfotili si pár pěkně ušmudlaných dětí. Ve vesnici se sušila na zemi káva, jedna z mála obživ místních lidí. Pokračovali jsme pak po velmi rozbité silnici do větší a známější vesnice Bena. Ta vypadá jako skanzen, jen s tím rozdílem, že i zde žijí stále lidé a dokonce ve vesnici stavěli další tradiční dům. Na přítomnost turistů a jejich fotoaparátů jsou zvyklí a kromě občasného nabízení ikatu nebo vanilky si vás vlasntě vůbec nevšímají. Z vesnice je i krásný výhled na sopku Inerie.

Na závěr jsme se vykoupali v horkých pramenech Malanage. Vřele doporučuju, obzvláště v době školního vyučování, kdy jsme tam byli skoro sami. Jde o soutok dvou říček – jedné ledové a druhé vařící. Můžete si tedy vybrat teplotu vody, chvíli se spařit a pak zase ochladit a tak pořád dokola. No nás to bavilo asi dvě hodiny.

Další den jsme na motorce vyrazili na sopku Wawo Mudah. Dá se vyjet skoro až nahoru, kde je pak jezero. V období sucha je ale jezero vyschlé. Tak jako pěkná projížďka a procházka, ale viděli jsme lepší … Opět jsme se zajeli vykoupat do horkých pramenů, tentokrát Mangaruda. Tady se už platí vstupné a okolo teplé říčky je vystavěno několik bazénků a několik bohužel již velmi schátralých budov. Odhaduji, že tak před dvaceti lety to bylo pěkné letovisko s restaurací a ubytováním, nyní si můžete dát tak maximálně instatní nudle a vykoupat se s místními, kteří se přes oblečení drhnou mýdlem, šamponem a pak si ještě vyperou prádlo. Idylka to zrovna nebyla...

Úspěšně jsme se poté ztráceli mezi rýžovými políčky s překrásnými výhledy na sopku, mávali místním zemědělcům, dětem a vodním buvolům a díky kompasu, intuici a neustálým dotazům se nám podařilo pozdě odpoledne dojet do vesničky Wogo. Když jsme se procházeli mezi starými dřevěnými domky, připojila se k nám jedna místní žena zabalená v ikatu a anglicky nám začala o vesnici vyprávět. Nakonec nás pozvala k sobě domů a měli jsme tak šanci vidět tradiční dům zevnitř a ochutnat místní kávu. Dům byl z mého pohledu poměrně malý, jedna místnost s televizí (ano, už i v tradičních bambusových domech mají elektřinu a někde i satelit :-( ), další tmavá místnost bez oken na spaní a černá kuchyně s ohništěm uprostřed. V domě prý nežije mnoho lidí, ona žena s manželem a dítětem (druhé na cestě), její tři bratři a dvě babičky (a možná jsem na někoho zapomněla). Rodiče bydlí jinde, ale občas přijedou na návštěvu a přespí. Moc jsem nechápala, jak a kam se všichni vejdou, ale prostě vejdou... Nejlepší byly dvě babičky, které seděly na bobku v kuchyni kolem ohýnku a celou dobu jen žvýkaly betel. Plivaly červené sliny a neustále se bezzubými ústy usmívaly. Od paní domu jsme si ještě koupili malou taštičku z bambusu, kterou údajně vyrábí právě ony babičky, odmítli jsme lákavou nabídku přespání a pozvání na zítřejší slavnost a vydali se ještě prozkoumat megality, kterou jsou v bambusovém lese asi kilometr za vesnicí.

Ráno nás opět čekal přesun dále na východ. Domluvili jsme si auto, které mělo vyjet v osm hodin. V půl desáté jsme již netrpělivě do přistaveného auta nastoupili, patnáct minut čekali, pak jsem se osopila, že déle už opravdu čekat nehodláme (opět jsme nepochopili na co, snad na další dva pasažéry, které ovšem naši řidiči sháněli posedáváním a pokuřováním u vedlejší silnice), rozjeli jsme se, pohádali se o cenu, vystoupili a dojeli bemem na autobusový terminál. No ztratili jsme asi tři hodiny času. Nakonec jsme bez problémů u silnice chytili jiné auto a s příjemnými spolucestujícími uháněli do Ende. Cestou jsme se ještě zastavili na pláži plné zelených oblázků. Prý je to jediné místo na Floresu (Indonésii) s takto zelenými kameny (proč jsou ale zelené ani průvodce nevěděl) a exportují se na Bali, do Japonska a snad i USA, kde se používají na různé ozdobné mozaiky na chodnících apod.

Z Ende jsme podnikli výlet na motorce do oblasti sopky a kráterových jezer Kelimutu. Je to jedna z největších atrakcí na Floresu, něco, co si prostě nemůžete nechat ujít. Jedná se o tři nádherná jezera, každé má jinou barvu a barvu v průběhu let různě mění. Je to vlivem klimatu a minerálů, nikdo ale nedokáže určit kdy a jak se barva zmnění. Pro místní lidi jsou jezera samozřejmě posvátná a věří, že duše zemřelých putují právě sem. Vzhledem k tomu, že je to jedna z velkých turistických atrakcí, dá se dojet na motorce až těsně pod jezera na parkoviště se suvenýry a od tamtud jít asi 20 minut pěšky na vyhlídku. Při naší návštěvě bylo jedno jezero tyrkysové, druhé taktéž ale se žlutými okraji a třetí jezero bylo černé. Cestou zpátky jsme si na úpatí hory u mrkvového políčka udělali menší piknik (trochu už se nám zajídají stále stejné rýžové warungy), ve vesnici Moni jsme se stavěli na džus a šli se ještě podívat k vodopádu, kde se koupalo několik místních kluků. Cesta zpátky na motorce trvala necelé dvě hodiny.

V Ende jsme strávili tři dny a především jsme zjišťovali možnosti, jak se dostat zpátky z Floresu na Jávu, ideálně do Jogji. Vzhledem k tomu, že byl Lebaran (konec Ramadánu), vyšplhaly ceny závratně vysoko. Po návštěvě několika cestovních agentů a místního letiště jsme zavrhli letenku, po návštěvě přístavu trajekt do Kupangu a rozhodli se pro pozemní několikadenní cestu. Ve zkratce – cesta z Ende do Jogji nám trvala čtyři dny a dvě noci! Příliš nedoporučuji, kupte si letenku s předstihem a leťte.

sobota 27. srpna 2011

Flores I (Ruteng)


Na Floresu jsem strávili něco přes dva týdny. Z přístavu Labuan Bajo jsme se vydali autobusem do hor do městečka Ruteng. Ochota pána na recepci říci nám ráno, odkud jezdí místní veřejné autobusy, se smrskla na větu: „Aha, nechcete jet travel busem, který vám draze zařídím, tak si to laskavě najděte sami. Prosím.“ Měli jsme štěstí a jak už to tak v Indonésii bývá nasedli jsme do busu před dalším hotelem a ještě usmlouvali cenu na 40 000 Rp.

Všechny silnice na Floresu jsou velmi klikaté neb vedou v horách. Při každé jízdě vždycky někdo zvrací, když máte štěstí, je to většina autobusu. Alespoň, že hází obsahy žaludků ven z okýnka. Když pak autobus zastaví hraje všemi barvami a zvenku je poznat, co kdo zrovna snídal nebo obědval. Tato cestovní nevolnost (v tomto terénu více než pochopitelná) ovšem neodradí místní, aby se uprostřed dlouhé cesty najedli. A jaké to překvapení, že když se bus rozjede, do 15 min je rýže zase venku. Tomu říkám chytře investované peníze...

V Rutengu jsme se ubytovali v hotelu Indah za 80 000 Rp a půjčili si motorku za 75tis Rp z hotelu Rima. Podnikli jsme jednodenní výlet na výhlídku na překrásná terasovitá rýžová pole, navštívili tradiční vesnici, kde ale stály asi jen dva tradiční domy a hledali jsme vodopád. Neúspěšně. Indonéská navigační schopnost a snaha poradit za každou cenu nás opět dostala. Nahoru, dolů, doprava, doleva a zase zpět...


Také jsme v Indonésii poprvé čelili problému s nedostatkem benzínu. Při půjčování motorky jsme dostali varování, že můžeme čekat déle ve frontě na benzíně, ale to nám přišlo v pohodě. Jaksi nás nenapadlo, že na benzínce může dojít benzín a že trvá sakra dlouho než přijede cisterna. Zkusili jsme obě místní čerpací stanice, celkově asi dvě hodiny čekání... Bezvýsledně. Pak jsme zahlídli na silnici klučinu prodávajícího benzín z pet lahví. Načepovali jsme tři litry (asi třikrát dráž) a frčeli dál. Cestou jsme potkali i nějaké ty cisterny, jenže než dojedou na benzínky jsou poloprázdné. Benzín totiž po cestě stáčí lidem do barelů před domem a ty s ním potom dále kšeftují. Všem to přijde normální – každý den si postát dvě až tři hoďky ve vedru ve frontě na benzíně (v pracovní době) a vědět, že soused má před barákem plný barel... Stát, sedět, čekat,čumět a na nic se neptat – indonéský národní sport...

Od Kouťáka víme, že se na Floresu dá poměrně snadno získat arak (alkohol z rýže). Nám se z počátku příliš nedařilo. Ukázka jednoho rozhovoru v jednom warungu večer:

Michal: Ada arak? (Máte arak?)

obsluha: blablablabla telor blablabla

Michal se na mě významně podívá jako na profesionálního simultánního tlumočníka, já jen pokrčím bezmocně rameny a říkám: „ Nevim, já mu rozumím něco jako vajíčko..“. Michal nevěřícně obrátí oči vsloup a opakuje: „Ada arak?“ Pán zopakuje přesně nesrozumitelně větu s vajíčkem a tím nákup araku končí. Poté odejde do kuchyně a my se začneme bát, jestli nám náhodou nesmaží ta vajíčka, která jsme si možná omylem objednali. Nesmažil a arak nedonesl...

Až jsme udeřili na Číňany v jiném warungu. Trochu se podivovali, ale bez řečí o vejcích nám ho nalili do láhve od piva. Arak to byl opravdu silný, hořel. Tak jsme si jen přáli, ať neoslepneme a smíchali jsme ho se spritem. I náš indonéský kamarád Sanny ocenil jeho kvalitu, ale příliš ho nevypil. Alespoň více zbylo, což jsme uvítali, neb se večer konala na místním fotbalovém hřišti nějaká slavnost. I s Gábinou a Sannym jsme byli za větší atrakce než vystupující zpěváci na podiu a když jsme s Michalem začali pak z legrace tancovat, obdiv a aplaus místních nebral konců.

Ráno nás poctila menší kocovinka, na kterou už nejsme vůbec zvyklí a tak jsme se rozhodli odpočívat a odjezd odsunout na další den.

čtvrtek 25. srpna 2011

Labuan Bajo a komodští draci


V Labuan Bajo jsme měli problém najít hotel, který by nebyl „full“. Je holt turistická sezóna a tak i všechny homestay a menši hotýlky byly beznadějně plné. Nakonec se nám poštěstilo v Matahari, kde sice taky neměli volný pokoj, ale ucítili příležitost vydělat něco navíc a nabídli nám ubytování v rozestavěné části hotelu. Jednalo se o vykachličkovaný pokoj s koupelnou, kam nám přinesli matraci a polštáře, jediným nedostatkem byla nepřítomnost žárovky v pokoji, hejna komárů v koupelně a ranní stavební práce pod oknem. Cenu jsme ale vyhandlovali nižší a byli jsme rádi za cokoli.

Druhý den jsme zjišťovali možnosti výletu na Komodo a Rincu a odpoledne se zajeli podívat do jeskyně Batu Cermin (Zrcadlová jeskyně). Jedná se o skalní komplex asi čtyři kilometry nad městem, kde je několik skalních soutěsek a veliká jeskyně se zkamenělinami (např. želvy) a krápníky. Dříve jeskyně sloužila jako úkryt místním lidem. Večer jsme se nakonec rozhodli pro dvoudenní výlet s přespáním na lodi, kdy v plánu byla návštěva národního parku na Rince, šnorchlování, pozorování kaloňů, trek na Komodu a šnorchlování s mantami.

V osm ráno jsme tedy přišli do cestovní kanceláře a odebrali se do přístavu. Jaké bylo naše překvapení, když na lodi seděli už čtyři Češi, které jsme předchozí večer měli tu čest potkat v našem hotelu, kdy se hádali o rezervaci pokoje, na kterou místní jaksi zapomněli. Osazenstvo tvořili už jen dva Italové a posádka. Musím říct, že výlet stál za to. Asi po dvou hodinách plavby jsme se vylodili na ostrově Rinca, kde je národní park s komodskými varany. Zaplatili jsme vstup (trpce se při tom zasmáli dvojím cestám pro Indonésany a cizince) a rangera a vydali se na dvouhodinovou procházku. Po parku není možné se pohybovat samostatně, je to příliš nebezpečné. Přeci jen dospělý varan může bezproblémů usmrtit svým kousnutím i člověka (tyto případy se samozřejmě již několikrát staly). Proto každého doprovází ranger s dřevěným klackem, který se na konci rozdvojuje do vidličky. Tím prý varany dokážou alespoň trochu usměrnit a zatlačit mu na hlavu. Mnooo... myslím, že kdyby ještěr chtěl, udělá si z klacku párátko na zuby. Hned u kuchyně jsme spatřili se líně válet tři veleještěry, chvíli jsme přemítali jestli jsou opravdu živí nebo jen vycpaní, jelikož se moc nehýbali, pak ale mírně pohnuli ocasem a my byli spokojení. Vzhledem k tomu, že je období sucha, je celý ostrov úplně vyprahlý. Trochu to připomíná slavnou Cestu do pravěku. Spatřili jsme ještě asi tři varany a jedno mládě, což je považováno za štěstí, jelikož mláďata žijí několik měsíců na stromech a pak se ukrývají, aby je nesežrali dospělí jedinci.

Následoval výborný oběd na palubě lodi, odpočinek a šnorchlování na Červené pláži na Komodu. Červená proto, že v písku jsou malé částečky červeného písku a omletých korálů. Šnorchlování zde stojí opravdu za to! Krásné živé korály, rybky a všechno co k tomu patří. Poté jsme si vychutnali západ slunce u jednoho z menších ostrovů a pozorování kaloňů v mangrovách. Vynalézavost místních prodavačů nezná mezí a v okamžiku, kdy naše loď zastavila, se k nám sjelo na malých vydlabaných loďkách několik prodavačů suvenýrů a dokonce i piva. Člověk si tu romantiku západu slunce u neobydleného ostrova užije hned o něco líp, když vám někdo cpe pod nos dřevěné sošky, přívěsky a Bintang. Večer se na lodi nic extra nedělo, šli jsme si lehnout brzo, každý na jednu gumuvou matraci s prostěradlem na vyvýšené části lodi nad řídící kajutou. Jen učitelka Eva měla menší kinetózu (ano, tak to opravdu nazývala).

Ráno jsem se probudila na krásný východ slunce, vyplácala poslední baterku ve foťáku (ehm, ta náhradní nebyla jaksi nabitá) a v osm ráno jsem už přistáli na Komodu a vydali se na další dvouhodinový trek po ostrově. Komodo bylo zelenější než Rinca a měli jsme i větší štěstí na varany, kteří se hýbali a jevili větší známky života. Přestali jsem se tolik bát a fotili si je už opravdu z blízka, stejně nevěřím, že je rangeři vůbec nekrmí. Všichni ještěři byli totálně přežraní a celkem líní, a že by si všichni zrovna ulovili nějakého jelínka nebo buvola... No pochybuju... Po návratu na loď jsme byli odvezeni na místo, kde se vyskytují manty a dají se pozorovat i jen při šnorchlování. Z prvu jsme neměli moc štěstí a tak jsme se chytili lana z lodi a loď nás celkem vysokou rychlostí táhla o kus dál. No měla jsem co dělat se udržet a neutopit se při tom, ale byla to sranda. Nakonec jsme manty přeci jen spatřili. Nejdříve několik malých a poté i dvě nebo tři opravdu veliké. Kdo neví, jak manta vypadá, tak ať si představí něco jako velkého rejnoka. Manta je ze shora černá, ze spodu bílá a v moři se vznáší spíše než plave. No nádhera, krásné majestátní zvíře s ladnými pohyby. To že jsem viděli i želvy už snad ani nemusím zmiňovat.... Po opět výborném obědě na lodi jsme si dali ještě klasickou šnorchlovačku na jedné z pláží a za celkem velikých vln se pomalu ubírali zpátky do přístavu.

Stálo to za to! Nejdříve jsme si nebyli jisti, zda chceme zaplatit tolik peněz, ale myslím, že se to vyplatí. Dají se nasmlouvat různé lodě s různě komfortním vybavením. My měli celkem obyčejnou loďku, kde jsme jedli na zemi, ale vůbec nám to nevadilo. Cena výletu byla 600 000 Rp. na osobu. Dá se ale i 100 000 levněji. Nakonec jsme přežili i dvě české učitelky (sestry), dceru jedné z nich a jejího přítele. Zajímavá skupinka, mimochodem...

sobota 20. srpna 2011

Přejezd Sumbawy na Flores


Z Lomboku jsme se přesunuli trajektem na Sumbawu. Podařilo se nám dojet až do hlavního města ostrova s originálním názvem Sumbawa Besar (Velká Sumbawa). Cesta byla opět vtipná plná smlouvání za dopravní prostředky. Nejdříve jsme odmítli ojek do přístavu (srazil až na 3000 Rp.), pak jsme šli asi kilometr pěšky a nakonec se svezli bemem za 3000 Rp. pro oba. Na Sumbawě jsme se opět pohádali o cenu autobusu a nakonec odmítli milé řidiče motorek na autobusovém terminálu, kteří již z dálky radostně křičeli za projíždícím autobusem: „Ada bule! DUA!!!“ (Jsou tam běloši! A DVA!) V klidu jsme se najednli a odjeli s nekřičícím ojekem k vyhlédnutmu hotelu ???Zde jsme strávili tři noci za 90 000 Rp. na noc. Zdá se, že hotel svojí slávu prožil tak v 70. letech a od té doby se v něm nekonaly žádné ani udržující práce. Tzn., že pokoj byl dost zanedbaný – špinavé zdi, prosednuté křeslo, zašlý nábytek, děravá prostěradla, ušmudlaná koupelna. Venku opadaná omítka, zavřená restaurace, jen na recepci seděl živý Indonésan a ne nějaká zombie. Na Indošku žádné velké překvapení, ale za ty peníze jsme očekávali něco trochu lepšího. V Sumbawě jsme si chtěli hlavně odpočinout, vyprat si, v klidu zajít na internet a plánovat další cestu. Vše se nám povedlo a tak jsme zregenerováni vyrazili dále.

Opět jsem se ráno pohádali na autobusáku o cenu do Bimy. Věděli jsme, že normální cena je 50 000 Rp., ale místní nahaněč začal na 80 000. Po tvrdém smlouvání a velkém divadlu jsme to usmlouvali jen o 10 000, prý platíme ještě za naše velká zavazadla. Kravina. Nicméně potřebovali jsme se pohnout a oni to věděli. A taky věděli, že další bus jede až odpoledne... Na Sumbawě neočekávejte upravené asfaltové silnice. Možná za pár let někde... Nyní většina úseku přes celý ostrov je hlavně prašná cesta plná děr a výmolů, nicméně pracuje se na jejím zlepšením. Všude okolo „silnice“ pracovali dělnici, kupily se haldy kamení a štěrku, až tak, že téměř znemožňovaly průjezd. Tak uvidíme. Do Bimy jsme přijeli v pět odpoledne a potřebovali se dostat do přístavu Sape. Odmítli jsme si pronajmout vlastní minibus za astronomickou částku a se štěstím a náhodou se nám podařilo dvěma bemy a lacino dostat do přístavu. Pravda, asi hodinu cesty jsme museli s Michalem sedět oba namáčknutí na předním sedadle vedle řidiče, kam by se v Evropě vešel normálně jeden člověk, v Indonésii ovšem rodinka s malým dítětem a kozou. Vylezli jsme pokroucení jak paragraf, já s modřinou na noze od řadící páky. No máme se ještě co učit. Trajekt už samozřejmě nejel, museli jsme přespat v přístavním hostelu a vyčkat na první ranní loď v osm hodin. V přístavu jsme našli výborný warung s nejlepší nasí campur a obchodem s tričky značky Hardcore Lomobok. Trička s nápisy jako I was born to fuck, Fuck you, punkovými symboly atd. člověka na muslimském ostrově v muslimském warungu s obsluhou v šátku trochu překvapí. Neodolala jsem a jedno si koupila :-)

V Sape jsem se ráno bez problémů nalodili na trajekt, který samozřejmě vyplul s dvouhodinovým zpožděním a vydali se vstříc dobrodružstvím na Flores. Na trajektu jsem potkali několik zajímavých lidí (o prodavačích vzduchu všeho věku a žebrajících dětech nemluvě). Seznámili jsme se Francouzem a jeho švýcarskou přítelkyní, kteří již 16 (ano opravdu šestnáct) měsíců jedou na kole. Vyjeli ze Švýcarska a dostali se až do Indonésie. Klobouk dolů! Dále jsme se dali do řeči s jedním místním týpkem, který byl z Komoda a po chvíli nám nabízel, abychom přijeli na Komodo s ním a že prý můžeme bydlet u něho doma. Znělo to lákavě a podezřele zároveň. Nakonec z toho sešlo tradičním indonéským způsobem, jelikož domluvit se s Indonésanem na něčem konkrétním, nedej bože na času a ceně, se ukázalo nemožným. Do Labuan Baja jsme dojeli při západu slunce.

pondělí 15. srpna 2011

Gunung Rinjani

Tři dny na Gilli byly tak akorát a tak jsme čtvrtý den brzy ráno chytili první loďku na Lombok (8 000 Rp.) a hurá směr vnitrozemí, konkrétně druhá nejvyšší sopka Indonésie – Rinjani. Sopka měří úctyhodných 3 726 m n.m. a nachází se v národním parku. Nenechali jsme se ukecat a jeli jsme na vlastní pěst. Jedno bemo, jeden autobus a jeden závěrečný ojek (motorka s řidičem) nás vyšlo nepoměrně levněji než nabízené lístky od různých agentur.

Ačkoli jsme se hodně a dlouho snažili zjistit všemožné informace o výstupu bez nosičů, potažmo průvodce, nakonec nás okolnosti donutily a stali jsme se součástí skupinky šesti lidí, tří nosičů a jednoho průvodce. Za celý den v Senaru se nám nepodařilo sehnat od nikoho stan, který nám v podstatě jediný chyběl k úspěšnému zdolání vrcholu. Alespoň jsme usmlouvali cenu z 1.200.000 Rp. na 850.000 Rp na osobu. Trek jsme vybrali na tři dny a dvě noci, začátek v Sembalun Lawang, konec v Senaru. V půl osmé ráno nás vyzvedl v hotelu (Sinar Selatan) náklaďáček s celou výpravou. Asi 45 minutovou jízdu jsme absolvovali na korbě v polosedu, polostoje a dalších krkolomných pozicích mezi batohy, kokosy, banány, dvěma Francouzi a třemi Indonésany. Amíci se vezli pěkně na sedačce vpředu.

Po zakoupení povolení vstupu do parku a zapsání se v RTC (Rinjani Trek Center) jsme konečně vyrazili. První úsek cesty je celkem jednoduchý, jde se savanou s vysokou trávou, cesta je dobře vidět. Nepříjemné ale je, že se hodně práší, v srpnu je celý ostrov velmi vyprahlý. Asi po třech hodinách chůze jsme zastavili na oběd. Nosiči nás došli s půlhodinovým zpoždění a začali hned servírovat čaj a kafe, za chvíli pak horké nudle se zeleninou a jako desert ananas. Takto posilnění jsme pokračovali dál. Stoupání začalo být strmější a náročnější, až jsme konečně dorazili ke kráteru sopky (2 639 m), který je zalitý vodou - jezero Segara Anak. Z okraje kráteru je krásný výhled na vrchol, který je vzdálený ještě asi 3,5 hodiny výšlapu a také na jezero s malou sopkou uprostřed, které je pod námi taky zhruba 3 hodiny. Dlouho jsme se vyhřívali na sluníčku a čekali na nosiče. Ti se někde trochu zapomněli a tak jsme vyrazili na místo, kde budou stát naše stany. V kempu byly už další výpravy, celkem cca 30 stanů. Nosiči to stihli před setměním, rychle nám postavili stany a na ohni připravili večerní rýži. Zhruba v půl osmé jsme si řekli dobrou noc, jelikož nás čekal nejtěžší den celé výpravy.

V půl třetí ráno nás vzbudil náš průvodce otázkou „Káva nebo čaj?“ a za půl hodiny jsme už šplhali k vrcholu Rinjani. Nejlepší je tam vystoupat prý na východ slunce, takže nás čekal více než tříhodinový pochod za tmy s čelovkami (škoda, že Michal tu svojí zapomněl v Padangbai...ehm...). Výstup je náročný, obzvláště poslední část pod samotným vrcholem. Jde se v sopečném písku a kamení, jeden krok nahoru a půl kroku sjedete zase dolů a pochopitelně se strašně práší. S několika pauzami a menšími krizemi, které byly úspěšně zažehnány, jsme konečně stanuli na vrcholu. Pravda sice o trochu později než na východ slunce, ale ten byl stejně dobře vidět i 300 metrů pod vrcholem. Na vrcholu hory pár vítězných úsměvů do fotoaparátu a už zase honem dolů... Občas se sama sebe ptám, proč na ty hory vůbec lezu... Ale stálo to za to!

Dolů jsme to seběhli celkem rychle, dali si výborné tousty a dosti odpornou banánovou palačinku ke snídani, maličko si odpočinuli a už se zase vydali na cestu. Sestoupili jsme ke kráterovému jezeru (cca 2,5 hodiny), tam jsme se vykoupali v horkých pramenech a dali si oběd. Asi ve 14 hod jsme se znovu zvedli a pokračovali výstupem od jezera na druhou stranu kráteru. Místy to bylo spíše lezení po skalách než chození, ale i přes zvyšující se únavu jsme se dostali do dalšího tábořiště (2 641 m). Zde náš průvodce trochu zpanikařil, neboť zde nebyla voda a nosiči už neměli velké zásoby a tak nás chtěl hnát ještě několik hodin dolů do dalšího tábořiště s pramenem. Po chvíli ale sám uznal, že po 15 hodinách, co jsme byli na nohou, že je to trochu nestandartní plán a utábořili jsme se opět na okraji kráteru. Vychutnali jsme si krásný západ slunce, další rejži (Amíci už trochu reptali, že máme jen rýži a nudle- co by ale sakra v Indonésii chtěli jinýho?!) a kolem osmý už jsme zase usínali.

Ráno jsem se vzbudila na další východ slunce, Michal ho tentokrát ignoroval ve spacáku. Po překvapivé banánové palačince jsme se vydali na šest hodin sestupu do vesnice Senaru, kde je naše základna. Únava byla znát na všech, obzváště poté, co v kempu II nebyla pitná voda a Amíci Dave a Jeff dost vypěnili a za vyschlý pramen seřvali průvodce. No myslím, že jim stejně rozuměl tak třetinu a moc si z toho nedělal. Jen náladu ve skupině to moc nezvedlo... Cesta do Senaru je příjemná, většina se jde džunglí a práší se hodně jen asi první hodinu. Nosiči nám připravili ještě poslední oběd – nudle (Jeff už to nevydržel a odešel pryč). Zbytek výpravy se kolem 14 hodiny konečně dostal k výchozí bráně národního parku, rychle jsme se všichni rozloučili a s Michalem nás na motorce odvezli do hotelu (cca 2 km).

Do teď nechápu, jak mohli nosiči celou cestu vyběhnout jen v žabkách, kraťasech, tričku a sárungu kolem pasu. Večer je nahoře kolem 4ºC... Místo batohů nosí náklad na bambusové tyči přes rameno s jedním košem s jídlem, na druhé straně připevněné stany a karimatky. Úctyhodný výkon.

Ale tak jsme pyšní i na sebe, nohy mě bolí fest ještě třetí den po treku...

středa 10. srpna 2011

Gilli Air




Z Padangbai jsme si koupili lístek na trajekt, autobus a loďku a to vše nás zavezlo na malé ostrovy kousek od Lomboku, konkrétně na Gilli Air (cesta sice netrvala slibovaných šest hodin ale asi deset, ale to v Indonésii snad už nikoho nepřekvapí). Shánět ubytování během turistické sezóny je trochu těžší a hlavně dražší než jsme si představovali. První noc jsme tedy nakonec strávili venku, místní kluci z jedné celkem nóbl restaurace nemohli pochopit, že ani ve 21 hod stále nemáme ubytování a je nám to jedno, takže nás nakonec všechny čtyři nechali přespat ve dvou dřevěných altáncích na pozemku jednoho z luxusních hotelů. Nic za to dokonce ani nechtěli, tak jsme si od nich ráno alespoň koupili snídani.

Nakonec jsme se ubytovali v bungalovech Nina za rekordních 200.000 na noc :-( Bungalovy jsou ale kousek od pláže, kde se dá krásně šnorchlovat. Půjčili jsme si tedy brýle a šnorchl a jali se objevoval krásy místních korálů a rybek. Korálové útesy jsou krásné, pestrobarevných ryb se taky prohání celá řada a měli jsme štěstí i na želvu. Další den jsme si udělali výlet po ostrově, který se dá celý pěšky obejít. Výhodou je, že na ostrově nejezdí žádná auta ani motorky, jen povozy takžené koňmi. Po téměř celém pobřeží se táhnout různé bary, bungalovy a posezení na pláži. Jen na straně blíže ke Gilli Meno je to více opuštěné a bez turistů. Je to ideální místo na odpočinek, popíjení džusů a koktejlů na pláži, občas trochu šnorchlování a opalování. Jen turistů na nás bylo trochu moc a ceny tomu odpovídající. Našli jsme si ale příjemný malý warungu ve vesnici (Sasak II), kde jsme se stravovali za přiměřené indonéské ceny.

Třetí den jsme si domluvili výlet na lodi a jeli jsme šnorchlovat kolem všech tří ostrovů. Skákat do moře hned z dřevěné loďky s ploutvemi na nohou byla celkem legrace, škoda jen, že mi neustále teklo do šnorchlu... Na prvním místě jsme viděli dokonce čtyři želvy, na druhém zase potopený vrak lodě, na ostatních třech klasické korálové útesy a rybky. Cena výletu 80.000 Rp na osobu, vyjíždí se asi v 10:00 a návrat kolem 15:00. Myslím, že to stálo za to a mohu jen doporučit.

pátek 5. srpna 2011

Tenganan


Díky Michalovým vízům jsme na Bali delší dobu než jsme původně plánovali. Nutno říci, že to nikomu z nás zatím moc nevadí, Padangbai je příjemné místo, kde se dá válet se na pláži, hrát kostky o zahrabání do písku, smlouvat cenu masáží, sarungů a kokosů, šnorchlovat, podnikat různé výlety atp.

Poslední výlet jsme podnikli včera a jeli jsme prozkoumat tradiční vesnici Tenganan, kousek od Candidasy. Jedná se o starou vesnici s původním obyvatelstvem, kterému se říká Bali Aga, potomci Balijců, kteří osídlili Bali před příjezdem krále Majapahit.

Vesnice se skládá z několika částí, centrální hlavní vesnice je dnes už spíše zakonzervovaná pro turisty a je možné si prohlídnout tradiční tkaní látek, malování na vejce nebo vyřezávání kalendáře do bambusového listu. Asi po půl hodině jsme narazili na jednoho místňáka, který nás velmi ochotně provedl džunglí do další vesničky. Cestou jsme viděli, jak se dělají střechy z palmového šustí, jak se mezi palmami chovají prasata a čím se švihají muži přes záda při tradičních zápasech (jde o tvrdý list s malými ostrými trny a na zápasy trénují už i malí kluci, čím více jizev přes záda mají, tím jsou větší borci).

Chvíli se zdálo, že největší atrakcí bude veliká dřevěná houpačka pro osm lidí, která se točí do kola (je to tedy houpačka nebo kolotoč?), ale nakonec jsme nejvíce času strávili na kohoutích zápasech. Kohoutí zápasy jsou sice nelegální, leč velmi populární. Po celé vesnici jsme neustále naráželi na pestrobarevné kohouty (rozuměj celé nastříkané na růžovo nebo oranžovo). Kolem druhé hodiny vše vypuklo, kohouti se nejdřív proti sobě pečlivě vybírají, aby spolu chtěli vůbec bojovat, takže ti, kteří po sobě nejvíc jdou se po přivázání bodce na pařát, pustí do ringu proti sobě. Vše je samozřejmě doprovázeno čilým sázením na vítěze. Miloš dvakrát přecenil síly svého favorita, naopak Michal vítěze rozpoznal. Poražený kohout se po zápase zabije a sní...





















Tímto jsme se víceméně rozloučili s Bali, Michal při páté návštěvě imigračního v Denpasaru konečně dostal prodloužená víza a mohli jsme jet vstříc novým dobrodružstvím na nové ostrovy.