Cesta na další indonéský ostrov byla opět dlouhá a náročná. Kvůli vízům jsme museli letět přes Kuala Lumpur, kde jsme se moc neohřáli a během několika hodin Malajsii zase opustili. Před tím nás ale čekalo pět hodin v autě do Medanu, trocha spánku v hotelu (původní plán přespat před letištěm vzal díky průtrži mračen za své), ranní let Medan - KL, přestup a čekání na odpolední let KL - Makkassar a rovnou přesun z hlavního města Sulawesi nočním autobusem do Tana Toraja. V Rantepao jsme už v sedm ráno měli za prdelí i prvního průvodce, který nás ze všech sil přesvědčoval, jaké máme ohromné štěstí, že právě dnes a jen dnes se koná pohřební slavnost. Právě kvůli pohřebním rituálům se do oblasti nejvíce jezdí. Chvíli jsme byli na vážkách, ale vzhledem k totální nevyspalosti a únavě jsme nakonec odmítli. A najednou se slavnost konala vlastně až další den a blablabla, příliš důvěryhodnosti to dotyčnému nepřidalo a raději jsme dali na tip od Kačky a zavolali průvodci Martinovi. Večer jsme si vše v klidu domluvili a jako buržousti si pronajali i auto.
Další den ráno jsme tedy vyrazili na pohřební slavnost, která se konala ve vesnici asi dvacet kilometrů vzdálené. Zastavili jsme se cestou ještě v tradiční vesničce Palawa, kde stojí původní torajské dřevěné domy s tipyckou prohnutou střechou z bambusu. V jedné vesnici bydlí vždy jen jedna rodina a každý dům má před sebou svojí sýpku na rýži. Domy jsou pestře zdobené vyřezávanými ornamenty, malbami a především pak bůvolími rohy. Čím více rohů, tím je rodina bohatší. Význam bůvolů je v torajské kultuře značný a rodiny za ně utrácí všechny naspořené peníze, nejvíce právě během pohřbů.
Pohřby samotné jsou unikátní a je to hlavní turistické lákadlo této oblasti. Torajané velmi uctívají svoje předky a to až tak, že zemřelého mají doma běžně několik měsíců než proběhne pohřeb. Důvod je vcelku pragmatický - rodina musí našetřit potřebný obnos na megalomanskou slavnost a také počkat, až se budou moci sjet všichni příbuzní z celé Indonésie. Nebožtík je tedy nabalzámován a přebývá s rodinou v tradičním dřevěném domku, kde má vlastní místnost. Když už se podaří nastřádat dostatek peněz na všechny buvoly a prasata a sjedou se všichni příbuzní, pozvou se ještě sousedé, přátelé, známí a významné osobnosti z okolí a slavnost může začít. My se zúčastnili části, kdy rodina přijímá všechny hosty a s nimi i dary. Ano, dary jsou míněna prasata a bůvoli. Kromě tradičních kostýmů a obřího počtu zvěře, to Michal celkem trefně nazval "kýbl nudy" a "honění si trika, kdo má víc prachů". Každá část příbuzenstva je pozvána na čaj a během toho se nanosí doprostřed vesnice všechna prasata a přivedou se všichni buvoli, které ta část příbuzenstva donesla jako dar. A pak se předčítá, kdo dal jaké prase a jakého buvola a pro jistotu se to na ně ještě nasprejuje, aby bylo jasno, že bába Kropáčková dala prasata čtyři, kdeždo Máňa jen jedno. I my jsme poobědvali kus prasete a pomalu slavnost, která čítala cca 400-500 lidí, opustili. Ani mě nemrzelo, že jsem neviděla na vlastní oči popravu buvola.
Autem jsme se vypravili ještě za starými hroby, které jsou vydlabány v obřích kamenech a okoukli několik megalitů. Postavit megalit si může dovolit jen bohatá rodina, jelikož za každý postavený kámen je potřeba porazit při pohřbu nejmíň 25 buvolů. Na závěr jsme zajeli do další tradiční vesnice a podívali se na závěsné hroby ve skalách. Rakve s ostatky jsou zavěšeny různě vysoko (prý kvůli zvěři), několik starých rakví ale spadlo a kosti s lebkami se tak vysypaly. Nikomu to nevadí a turisti se s lebkami celkem rádi fotí, tak co... S Martinem jsme ještě podiskutovali na téma našeho ateismu a o pekle a ráji a s přicházejícím deštěm se vrátili domů.
Druhý den jsme podnikli pěší výlet do okolí a mimo jiné vylezli na vyhlídku nad Rantepao. Mohu jen doporučit, krásný výhled na celé město, rýžová pole a okolní hory. Za zmínku stojí i dopolední návštěva dobytčího trhu, kde se obchoduje především, jaké to překvapení, s buvoli a prasaty. A to ve velkém. Kvičící prasata ležící po zemi přivázána na bambusové konstrukci, buvoli na provazech kálící všude kolem, křičící obchodníci a jeden neodbytný Indonésan, který si chtěl procvičovat angličtinu. Prostě zážitek.
Na motorce jsme také prozkoumali jih Toraji. S mapkou nakreslenou v ruce bez měřítka to bylo větší dobrodružství, ale většinu atrakcí jsme našli. Viděli jsme další hroby ve skalách spolu s dřevěnými soškami Tau-tau, dětské hroby ve stromě a jeskynní komplex plný kostí a lebek. Zajímavé. I samotná projížďka krajinou stála za to, já vím, že stopadesáté rýžové políčko je pořád jen rýžové políčko, ale stejně vám to občas vyrazí dech. Až jedovatě zelená barva, pasoucí se vodní buvol, mávající děti a v pozadí se tyčící hory. Nádhera.
Celá oblast Tana Toraji je moc zajímavá, ať už kvůli zmiňovaných pohřbům, krásným dřevěným domům a nepochybně pak za výlet stojí samotná příroda a malé vesničky uprostřed hor. No a jestli se chcete vyfotit s lebkou a skříženými hnáty, máte neopakovatelnou příležitost.
Další den ráno jsme tedy vyrazili na pohřební slavnost, která se konala ve vesnici asi dvacet kilometrů vzdálené. Zastavili jsme se cestou ještě v tradiční vesničce Palawa, kde stojí původní torajské dřevěné domy s tipyckou prohnutou střechou z bambusu. V jedné vesnici bydlí vždy jen jedna rodina a každý dům má před sebou svojí sýpku na rýži. Domy jsou pestře zdobené vyřezávanými ornamenty, malbami a především pak bůvolími rohy. Čím více rohů, tím je rodina bohatší. Význam bůvolů je v torajské kultuře značný a rodiny za ně utrácí všechny naspořené peníze, nejvíce právě během pohřbů.
Pohřby samotné jsou unikátní a je to hlavní turistické lákadlo této oblasti. Torajané velmi uctívají svoje předky a to až tak, že zemřelého mají doma běžně několik měsíců než proběhne pohřeb. Důvod je vcelku pragmatický - rodina musí našetřit potřebný obnos na megalomanskou slavnost a také počkat, až se budou moci sjet všichni příbuzní z celé Indonésie. Nebožtík je tedy nabalzámován a přebývá s rodinou v tradičním dřevěném domku, kde má vlastní místnost. Když už se podaří nastřádat dostatek peněz na všechny buvoly a prasata a sjedou se všichni příbuzní, pozvou se ještě sousedé, přátelé, známí a významné osobnosti z okolí a slavnost může začít. My se zúčastnili části, kdy rodina přijímá všechny hosty a s nimi i dary. Ano, dary jsou míněna prasata a bůvoli. Kromě tradičních kostýmů a obřího počtu zvěře, to Michal celkem trefně nazval "kýbl nudy" a "honění si trika, kdo má víc prachů". Každá část příbuzenstva je pozvána na čaj a během toho se nanosí doprostřed vesnice všechna prasata a přivedou se všichni buvoli, které ta část příbuzenstva donesla jako dar. A pak se předčítá, kdo dal jaké prase a jakého buvola a pro jistotu se to na ně ještě nasprejuje, aby bylo jasno, že bába Kropáčková dala prasata čtyři, kdeždo Máňa jen jedno. I my jsme poobědvali kus prasete a pomalu slavnost, která čítala cca 400-500 lidí, opustili. Ani mě nemrzelo, že jsem neviděla na vlastní oči popravu buvola.
Autem jsme se vypravili ještě za starými hroby, které jsou vydlabány v obřích kamenech a okoukli několik megalitů. Postavit megalit si může dovolit jen bohatá rodina, jelikož za každý postavený kámen je potřeba porazit při pohřbu nejmíň 25 buvolů. Na závěr jsme zajeli do další tradiční vesnice a podívali se na závěsné hroby ve skalách. Rakve s ostatky jsou zavěšeny různě vysoko (prý kvůli zvěři), několik starých rakví ale spadlo a kosti s lebkami se tak vysypaly. Nikomu to nevadí a turisti se s lebkami celkem rádi fotí, tak co... S Martinem jsme ještě podiskutovali na téma našeho ateismu a o pekle a ráji a s přicházejícím deštěm se vrátili domů.
Druhý den jsme podnikli pěší výlet do okolí a mimo jiné vylezli na vyhlídku nad Rantepao. Mohu jen doporučit, krásný výhled na celé město, rýžová pole a okolní hory. Za zmínku stojí i dopolední návštěva dobytčího trhu, kde se obchoduje především, jaké to překvapení, s buvoli a prasaty. A to ve velkém. Kvičící prasata ležící po zemi přivázána na bambusové konstrukci, buvoli na provazech kálící všude kolem, křičící obchodníci a jeden neodbytný Indonésan, který si chtěl procvičovat angličtinu. Prostě zážitek.
Na motorce jsme také prozkoumali jih Toraji. S mapkou nakreslenou v ruce bez měřítka to bylo větší dobrodružství, ale většinu atrakcí jsme našli. Viděli jsme další hroby ve skalách spolu s dřevěnými soškami Tau-tau, dětské hroby ve stromě a jeskynní komplex plný kostí a lebek. Zajímavé. I samotná projížďka krajinou stála za to, já vím, že stopadesáté rýžové políčko je pořád jen rýžové políčko, ale stejně vám to občas vyrazí dech. Až jedovatě zelená barva, pasoucí se vodní buvol, mávající děti a v pozadí se tyčící hory. Nádhera.
Celá oblast Tana Toraji je moc zajímavá, ať už kvůli zmiňovaných pohřbům, krásným dřevěným domům a nepochybně pak za výlet stojí samotná příroda a malé vesničky uprostřed hor. No a jestli se chcete vyfotit s lebkou a skříženými hnáty, máte neopakovatelnou příležitost.
Žádné komentáře:
Okomentovat