Všichni známí mluvili nadšeně o trekování v Tana Toraja. Nedalo nám to, s gracií nám vlastní jsme odmítli všechny průvodce a vydali se na sever do hor. Ráno jsme asi dvě hodiny čekali na autobus do vesničky Sapan, aby nás v závěru odvezlo auto kamsi do hor a u nově vznikající betonové silnice bezelstně oznámilo, že dál se nejede. Nikdo z asi dvaceti přihlížejících nám nebyl schopen říct, kde se nacházíme a vzdálenost Sapanu se pohybovala od pěti hodin do dvaceti minut. Nicméně příroda a výhledy byly nádherné a tak jsme obešli zabetonovaný bambus a rozhodli se jít na vlastní pěst a informace zjišťovat průběžně cestou. Do Sapanu jsme nakonec dorazili asi za hodinu a půl. Poučení - ptát se Indonésanů na vzdálenosti ať už v hodinách nebo kilometrech opravdu ale opravdu nemá cenu. Poobědvali jsme nudle s rýží u jedné moc milé paní doma a pokračovali do vesničky Pulu-Pulu, kde jsme chtěli přenocovat. Zabloudit se moc nedá, cesta je i pro motorky a tak se občas jen u nějaké odbočky stačí zeptat na směr. Do vesničky jsme dorazili před pátou odpolední a hned první lidé nám nabídli kávu a mezitím, co jsme v kuchyni popíjeli a usmívali se asi na deset dětí, nám připravili pokoj na přespání. Dostali jsme i večeři a velmi brzo si šli všichni lehnout. Taková celkem nemluvná rodinka, co se nezblázní z toho, že u ní přespávají dva bule.
Výšlap pokračoval směr vesnice Barupu. Trochu jsme se ztratili, ale vzhledem k tomu, že se vás v Indonésii všichni stále ptají, kam jdete, jsme se zase rychle vrátili na správnou cestu. Původně se mělo jít cestičkou v džungli, nicméně za posledních pár měsíců vyrostla v džungli nová velká "silnice" - rozuměj široká rozblácená cesta, která ještě není asi dostavěná. Auta ani motorky tady vůbec nejezdily, potkali jsme jen pár místních pěší. Do Barupu jsme přišli asi v jednu odpoledne a mysleli si, že bezproblémů seženeme auto, které nás odveze zpět do Rantepao. Prošli jsme vesnicí a nikde nic. Motorka se nám vzhledem k ceně brát nechtěla a tak jsme pokračovali po cestě dál s tím, že něco určitě pojede. Ano, jelo auto, to nám ale oznámilo, že jede jen do vedlejší vesnice a do Rantepaa se jede až další den. Trochu nevěřícně jsme kroutili hlavami, ale po pár hodinách pochodu jsme řidiči museli dát za pravdu. Nakonec nás kus cesty svezli tři kluci na motorkách a navázali jsme příjemným stopem menšího náklaďáčku až domů. Oboje zadarmo! A pak že se nedá v Indonésii stopovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat