Před sedmou ranní nás v hotelu vyzvedl autobus směr Bajawa. Ihned jsme se dali do hovoru se spolucestujícím a jaké bylo jeho zděšení, když zjistil, že jedeme na druhou stranu než zbytek autobusu. Jaká byla naše úleva, že jsme to zjistili ještě v Rutengu. Přesedli jsme tedy na správný bus, řidič se nám omluvil a už jsme si to opět šinuli kopci a zatáčkami do dalšího městečka v horách.
Když jsme přijeli do Bajawi, museli jsme ještě kousek z terminálu dojet bemem. Cestou jsme stihli kromě dalších cestujících nabrat i čerstvě přejetou husu. Po indonésku jí řidič hodil Michalovi na krosnu a přišlo mu divný, proč se ten bule tak rozčiluje nad krvavými skvrnami na svém batohu. Asi nějaká citlivka...
Na doporučení kamarádů jsme se ubytovali v hotelu Melati Virgo (75tis Rp., ale jednu noc nám nezapočítali, takže vlastně levnější). Bajawa je poměrně vysoko v horách a když zaleze sluníčko, začne být pěkná zima. Po dlouhé době jsme vyndali mikinu a bundu a dlouhé kalhoty. Opět jsme k prozkoumání okolí zvolili dopravu na motorce, Michal se prostě osvědčil jako výborný řidič, já o trochu horší navigátor.
Bajawa je výchozím bodem pro výlety po tradičních vesnicích v okolí. V této oblasti žijí Ngada lidé, kteří jsou sice oficiálně křesťany, ale stále udržují své staré tradice. Zachovalo se několik vesnic, kde se stále žije tradičním způsobem v dřevěných domech z bambusu. Novější domy vyměnily bambus za vlnitý plech... Ve vesnicích můžete vždy v centru vidět dva ngadské symboly – ngadhu a bhaga. Ngadhu je mužský symbol a vypadá jako takoý slunečník, stříška; bhaga je ženský symbol a je to takový miniaturní domeček z bambusu. Významů je mnoho, ale především odkazují na předky a využívají se během slavností.
My jsme navštívili vesnici Bela, kde nebyli žádní turisté a vesnice si žila svým poklidným líným tempem. Dali jsme se do řeči s místnímí, zaplatili dobrovolný poplatek a vyfotili si pár pěkně ušmudlaných dětí. Ve vesnici se sušila na zemi káva, jedna z mála obživ místních lidí. Pokračovali jsme pak po velmi rozbité silnici do větší a známější vesnice Bena. Ta vypadá jako skanzen, jen s tím rozdílem, že i zde žijí stále lidé a dokonce ve vesnici stavěli další tradiční dům. Na přítomnost turistů a jejich fotoaparátů jsou zvyklí a kromě občasného nabízení ikatu nebo vanilky si vás vlasntě vůbec nevšímají. Z vesnice je i krásný výhled na sopku Inerie.
Na závěr jsme se vykoupali v horkých pramenech Malanage. Vřele doporučuju, obzvláště v době školního vyučování, kdy jsme tam byli skoro sami. Jde o soutok dvou říček – jedné ledové a druhé vařící. Můžete si tedy vybrat teplotu vody, chvíli se spařit a pak zase ochladit a tak pořád dokola. No nás to bavilo asi dvě hodiny.
Další den jsme na motorce vyrazili na sopku Wawo Mudah. Dá se vyjet skoro až nahoru, kde je pak jezero. V období sucha je ale jezero vyschlé. Tak jako pěkná projížďka a procházka, ale viděli jsme lepší … Opět jsme se zajeli vykoupat do horkých pramenů, tentokrát Mangaruda. Tady se už platí vstupné a okolo teplé říčky je vystavěno několik bazénků a několik bohužel již velmi schátralých budov. Odhaduji, že tak před dvaceti lety to bylo pěkné letovisko s restaurací a ubytováním, nyní si můžete dát tak maximálně instatní nudle a vykoupat se s místními, kteří se přes oblečení drhnou mýdlem, šamponem a pak si ještě vyperou prádlo. Idylka to zrovna nebyla...
Úspěšně jsme se poté ztráceli mezi rýžovými políčky s překrásnými výhledy na sopku, mávali místním zemědělcům, dětem a vodním buvolům a díky kompasu, intuici a neustálým dotazům se nám podařilo pozdě odpoledne dojet do vesničky Wogo. Když jsme se procházeli mezi starými dřevěnými domky, připojila se k nám jedna místní žena zabalená v ikatu a anglicky nám začala o vesnici vyprávět. Nakonec nás pozvala k sobě domů a měli jsme tak šanci vidět tradiční dům zevnitř a ochutnat místní kávu. Dům byl z mého pohledu poměrně malý, jedna místnost s televizí (ano, už i v tradičních bambusových domech mají elektřinu a někde i satelit :-( ), další tmavá místnost bez oken na spaní a černá kuchyně s ohništěm uprostřed. V domě prý nežije mnoho lidí, ona žena s manželem a dítětem (druhé na cestě), její tři bratři a dvě babičky (a možná jsem na někoho zapomněla). Rodiče bydlí jinde, ale občas přijedou na návštěvu a přespí. Moc jsem nechápala, jak a kam se všichni vejdou, ale prostě vejdou... Nejlepší byly dvě babičky, které seděly na bobku v kuchyni kolem ohýnku a celou dobu jen žvýkaly betel. Plivaly červené sliny a neustále se bezzubými ústy usmívaly. Od paní domu jsme si ještě koupili malou taštičku z bambusu, kterou údajně vyrábí právě ony babičky, odmítli jsme lákavou nabídku přespání a pozvání na zítřejší slavnost a vydali se ještě prozkoumat megality, kterou jsou v bambusovém lese asi kilometr za vesnicí.
Ráno nás opět čekal přesun dále na východ. Domluvili jsme si auto, které mělo vyjet v osm hodin. V půl desáté jsme již netrpělivě do přistaveného auta nastoupili, patnáct minut čekali, pak jsem se osopila, že déle už opravdu čekat nehodláme (opět jsme nepochopili na co, snad na další dva pasažéry, které ovšem naši řidiči sháněli posedáváním a pokuřováním u vedlejší silnice), rozjeli jsme se, pohádali se o cenu, vystoupili a dojeli bemem na autobusový terminál. No ztratili jsme asi tři hodiny času. Nakonec jsme bez problémů u silnice chytili jiné auto a s příjemnými spolucestujícími uháněli do Ende. Cestou jsme se ještě zastavili na pláži plné zelených oblázků. Prý je to jediné místo na Floresu (Indonésii) s takto zelenými kameny (proč jsou ale zelené ani průvodce nevěděl) a exportují se na Bali, do Japonska a snad i USA, kde se používají na různé ozdobné mozaiky na chodnících apod.
Z Ende jsme podnikli výlet na motorce do oblasti sopky a kráterových jezer Kelimutu. Je to jedna z největších atrakcí na Floresu, něco, co si prostě nemůžete nechat ujít. Jedná se o tři nádherná jezera, každé má jinou barvu a barvu v průběhu let různě mění. Je to vlivem klimatu a minerálů, nikdo ale nedokáže určit kdy a jak se barva zmnění. Pro místní lidi jsou jezera samozřejmě posvátná a věří, že duše zemřelých putují právě sem. Vzhledem k tomu, že je to jedna z velkých turistických atrakcí, dá se dojet na motorce až těsně pod jezera na parkoviště se suvenýry a od tamtud jít asi 20 minut pěšky na vyhlídku. Při naší návštěvě bylo jedno jezero tyrkysové, druhé taktéž ale se žlutými okraji a třetí jezero bylo černé. Cestou zpátky jsme si na úpatí hory u mrkvového políčka udělali menší piknik (trochu už se nám zajídají stále stejné rýžové warungy), ve vesnici Moni jsme se stavěli na džus a šli se ještě podívat k vodopádu, kde se koupalo několik místních kluků. Cesta zpátky na motorce trvala necelé dvě hodiny.
V Ende jsme strávili tři dny a především jsme zjišťovali možnosti, jak se dostat zpátky z Floresu na Jávu, ideálně do Jogji. Vzhledem k tomu, že byl Lebaran (konec Ramadánu), vyšplhaly ceny závratně vysoko. Po návštěvě několika cestovních agentů a místního letiště jsme zavrhli letenku, po návštěvě přístavu trajekt do Kupangu a rozhodli se pro pozemní několikadenní cestu. Ve zkratce – cesta z Ende do Jogji nám trvala čtyři dny a dvě noci! Příliš nedoporučuji, kupte si letenku s předstihem a leťte.
Žádné komentáře:
Okomentovat