Na západní Sumatře jsme se jen neflákali u moře, ale rozhodli jsme se, že zdoláme nejvyšší sopku Indonésie. Gunung Kerinci. Sopka se nachází na hranici západní Sumatry a provincie Jambi, z Padangu asi osm hodin cesty autobusem. Nebýt Yani tak jsme neměli šanci najít, odkud autobusy jezdí. V Padangu není žádný autobusák, musíte prostě vědět, kam jít. Cesta proběhla na indonéské poměry v pohodě, do vesnice Kersik Tua jsme dorazili se západem slunce. Vřele doporučuju ubytování v homestayi Darmin, jedno z nejpříjemnějších ubytování, co jsme zažili. Nejde ani tak o kvalitu pokoje nebo o studenou sprchu, ale o postarší pár, který Darmin vede. Velmi milí lidé, rádi si povídají, poradí s cestou, zajistí vybavení a v neposlední řadě paní naprosto skvěle vaří. Oběma je tak kolem sedmdesáti a pokud umíte aspoň trochu indonésky tak se budete cítit, jak u babičky s dědou na chalupě. Večer jsme ještě náhodou potkali jednoho Čecha, který se právě vrátil z vrcholu sopky. Ujistil nás, že není problém jít bez průvodce, cesta je viditelná a pochopitelně pomohou směr určit odpadky.
První den jsme se rozhodli, že trochu prozkoumáme okolí a dáme si menší rozcvičku před výstupem. Lákalo nás nejvýše položené vulkanické jezero v JV Asii jménem Danau Gunung Tujuh. Zas taková cvičná procházka to nebyla... Jezero leží ve výšce 1966 m a výstup trvá tak tři a půl hodiny. Cesta vede džunglí, kde jsme měli možnost pozorovat skupinu opic řádících v korunách stromů. Z jezera samotného pak vytéká vodopád, který je ale lépe vidět ze vzdálené Kerinci. Trek začíná ve vesnici Pelompek, kam se dá přes den dostat angkotem, v podvečerních hodinách je s návratem už trochu problém. Po pár ušlých kilometrech po silnici se na nás ale přeci jen usmálo štěstí a vzala nás dodávka našich sousedů. Poměrně unavení po celodenním výletě jsme shltli výbornou večeři, sbalili si batohy na druhý den a šli rychle spát.
Ráno jsme vyrazili kolem půl deváté, koupili si v Subandi Homestayi povolení do parku a stopli si ojek, který nás provezl mezi čajovými plantážemi k bráně národního parku. Opět jsme v korunách stromů pozorovali dovádějící opice a asi kolem jedenácté hodiny se sopka rozhodla, že zadarmo nám to tedy rozhodně nedá a začalo pršet. Nasadili jsme pláštěnky, na chvíli se schovali na oběd do vykotlaného kmene stromu a pak už jen odevzdaně šlapali v dešti nahoru. Cesta je docela náročná, obzvláště když prší, všechno více klouže, všude je bahno atp. Voda také na některých místech vymlela místo cestičky slušnou rokli, takže jsme se přitahovali za větve stromů, kořeny, liány - jako praví Tarzanové. Výstup do tábořiště nám trval asi sedm hodin, zakotvili jsme na místě zvaném Shelter III. Nenechte se zmást, žádný přístřešek tam není, jen lávová pláň, kde se dá postavit trochu v závětří stan. Celý prokřeklí a promočení jsme postavili vypůjčený stan malých rozměrů a přikryli ho plachtou zcela jiných rozměrů. Déšť nepolevoval a tak jsme mokré věci hodili na jednu hromádku, oblíkli se do trochu sušších věcí a zabalili se do navlhlých spacáků. No žádná extra idylka, ale s trochou jídla a pár partičkama prší jsme to přežili.
Na samotný vrchol se vyráží běžně kolem čtvrté ráno. Důvody jsou dva - východ slunce a tekoucí láva, kterou je možné spatřit jen ve tmě. Vzhledem k tomu, že jsme neměli s sebou žádného průvodce, který by nám ráno uvařil čajíček a hlavně nás vykopal do deště, jsme se na lezení po lávových polích po tmě vykašlali a vrchol jsme zdolali o několik hodin později. Díky převalujícím se mrakům a mlze, která se roztrhla jen málokdy, jsme na vrcholu nic ale vůbec nic neviděli. A tak jsme se jen vyfotili s vrcholovou cedulí oznamující dosažení 3805 m a vydali se zase zpátky dolů. Opatrně, jelikož lávové kameny a suť nepříjemně ujíždí pod nohama. Mlha se přeci jen občas umoudřila a dovolila nám spatřit okolní hory, jezero Gunung Tujuh a úrodné čajové plantáže u paty sopky. Kolem jedenácté jsme sbalili stan a za nesmělého svitu slunce jsme zahájili sestup. Počasí nám přálo a déšť nás dohnal až poslední půl hodinku. Sestup byl pochopitelně rychlejší, zhruba pět hodin. Na silnici jsme příliš příležitostí ke stopování neměli, neb jsme potkali jen pár místních zemědělců, kteří měli motorky naložené úrodou. Nakonec přeci jen zoufalý výkřik "ojek" za jedním motorkářem byl úspěšný a pán nás hodil do vesnice dokonce zadarmo!
Druhý den ráno jsme se rozloučili s domácími a za asistence jednoho průvodce jsme nasedli do projíždějícího minibusu. Pochopitelně si průvodce za jeho zastavení vzal provizi, což obzvláště Michala nesmírně rozčílilo. Cesta uprašovala a do Padangu jsme přijeli kolem páté odpolední. Večerním angkotem jsme se ještě stihli dopravit na pláž Bungus a tam únavou padli.
Jsme na sebe pyšní! Leč byla to asi poslední sopka, kterou jsme na této cestě pokořili. Všeho moc škodí a jak jednou vylezete nejvyšší sopku celé Indonésie, už prostě chybí motivace zdolávat ty nižší...:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat