Jezero Toba na Severní Sumatře jsme si oba dva oblíbili natolik, že jsme se rozhodli zde strávit Vánoce, Silvestra a v podstatě celý jeden měsíc. Michal ho objevil při svém samostatném cestování v květnu a červnu, já už před třemi roky a na návrat jsem se moc těšila.
Jak známo, cesta z Padangu na Tobu je dlouhá a často plná překvapení. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli jet kolem štědrého dne, lístky na autobus byly beznadějně vyprodány. Připlatili jsme si tedy za travel, auto pro sedm lidí s řidičem, které vás vyzvedne a odveze, kam si řeknete. Nahlásili jsme místo vyzvednutí ve warungu u Darise ve 13:00. Tušili jsme, že auto nepřijede na minutu přesně, ale že přijede o dvě hodiny později, to nás taky nenapadlo. Ale tak naštěstí ve warungu bylo příjemně, potkali jsme se s Jančou, Donou a Delphim z university a pochutnali si na skvělém jídle. Asi po deseti zmatených telefonátech od řidiče jsme konečně nasedli a jali se kroužit Padangem a vyzvedávat další lidi. Zhruba po půl hodině jsme dokroužili do kanceláře, kde jsme zaplatili lístek a další půl hodinu řešili řidiči, jak naskládat do dvou aut o několik lidí navíc. Dopadlo to klasicky indonésky, cestu do Bukittingi (i s dvouhodinovou zácpou) jsme absolvovali na třech sedačkách ve čtyřech. V Bukittingi sice pán přestoupil do jiného auta, ale zase přebývala jakási holčina. To už jsem se ale ohradila, přeci jen jet dalších cca 15 hodin jako sardinky nás už moc nelákalo. Nehledě na to, že zbytek osazenstva si nakoupil různé kerupuky (něco jako brambůrky) po krabicích a pak se v už tak naplněném autě divili, že je nemají kam dát.
Noční přejezd po transsumaterské "dálnici" proběhl v pohodě, když nepočítám, že dvě auta, která jela s námi, dvakrát píchla. V brzkých ranních hodinách nám řidič oznámil, že před námi je možná zácpa a že by bylo lepší objet to. Každý mu připlatil 10tis Rupií na benzín a vydali jsme se po klikatých prašných horských silničkách. A píchli jsme i my... Cesta neznala konce. Když už jsme se přiblížili k cíli, tak jsme pochopitelně ještě zastavili v Balige na oběd. Kolem druhé odpolední se konečně objevil Parapat a my s úlevou jsme vydechli. Řidiče jsme museli třikrát opravit, než nás vysadil ve správném přístavu, pak už jsme jen zamávali těm, co pokračovali do Medanu a šli čekat na loď. Měli jsme smůlu i tady, čekali jsme skoro dvě hodiny.
Celá cesta z Padangu do Parapatu má autem trvat zhruba 15 hodin, přejezd jezera na Tuktuk asi půl hodiny. I se vším nesmyslným čekáním, vyměňováním kol, jezením a kdoví čím ještě jsme byli na cestě krásných 26 hodin. Indonéské cestování mě nepřestane nikdy překvapovat a bavit.
Žádné komentáře:
Okomentovat