Naší poslední zastávkou na Sulawesi a vlastně poslední zastávkou před návratem domů, byla vesnička Tomohon na severu ostrova. Chtěli jsme si užít ještě poslední sopky a přírodu a Tomohon sliboval oboje. Jak už to tak bývá, celý den bylo v autobuse vedro na padnutí, opět jsme měli pod sebou a vedle sebe pytle s rýží, plačící děti za krkem a řidič se rozhodl, že nám naší poslední indonéskou jízdu nedá zadarmo a řítil se do zatáček závodnickou rychlostí. V Tomohonu se spustil ale při našem příjezdu takový slejvák, že řidič odmítal vystoupit a sundat nám batohy ze střechy autobusu, dokud mu Michal nepůjčil vlastní pláštěnku. Po troše hledání a zjištění, že telefonní čísla v Lonely Planet jsou do kostela a ne do hotelu, se nám už za tmy podařilo zakotvit v dřevěném bungalovu pod sopkou. Jsme už ostřílení smlouvači, takže cena byla za polovinu a snídani jsme s díky odmítli.
Hned jsem se optávali, kudy že vede cesta na vrchol vulkánu Lokon. Majitel kroutil hlavou, že nahoru rozhodně nemůžeme, neboť je hora v poslední době celkem aktivní. Pche, trocha síry a čmoudu, to už známe... Ehm... A vyrazili jsme. Pod sopkou se těží kámen, takže najít správnou cestičku z lomu je takřka bez doptání se nemožné. Konečně nacházíme vyschlé koryto, kudy za dešťů stéká ze svahů voda (anebo se tudy valí láva?) a za krásného počasí stoupáme vzhůru. Michal mi utíká, jelikož já jsem tak nadšená, že stále fotím. Konečně vcházíme na lávové pole, kde buď není nic nebo spálená tráva a ohořelé zbytky stromů. Aha, tady to asi opravdu budu aktivní... Nelekáme se a jdeme si obhlídnout velký kráter a stále doufáme, že se nám podaří vysápat se až na vrchol. Nabízí se nám krásné výhledy do okolí, na jedné straně vidíme Tomohon a další sopky a na druhé už moře a Manado a tolik potápěči oblíbený ostrov Bunaken. Krása, sluníčko svítí, síra začíná být více cítit a my pomalu stoupáme. Nad kráterem nám dojde, že tudy cesta nahoru opravdu nevede, zvedá se před námi vysoká neprostupná tráva a láva se nám neustále drolí pod nohama. Obcházíme syčící kráter a snažíme se najít jinou cestu. Nakonec kvůli již pozdní hodině a především Michalovu rozseklému koleni (láva je fakt ostrá jak břitva), uznáme, že na vrchol se jít nedá a otáčíme to zpátky. Opět míjíme ohořelé zbytky kmenů a obří lávové kameny a představujeme si, jakou sílu musí mít vulkán, když je aktivní. Bez újmy dojdeme v podvečer zpátky domů. O pár hodin později sedáme k internetu a zjišťujeme, že vulkán je sakra aktivní a že před několika měsíci házel kameny několik kilometrů po okolí a místo, kde jsme bydleli muselo být evakuováno. Lokon patří k nejaktivnějším sopkám Indonésie. O tom jsme se přesvědčili na vlastní oči i následující dny, kdy se celá hora zahalila do sopečného oblaku prachu a lidé z blízkého okolí byli opět evakuováni. No měli jsme štěstí a bereme si lehké ponaučení, že příště budeme více dbát rad místních lidí a číst si články o sopkách předem. Ale tak všeho s mírou a trocha dobrodružství je taky třeba...
Na jeden den jsme si tradičně půjčili motorku a v klidu si objeli blízké okolí, kde je toho opravdu hodně k navštívení. Viděli jsme tak dva vodopády, sirné jezero a horké prameny, kde se dá dát koupel. Trochu jsem si představovali, že si zaplaveme v nějakém bazénku nebo přírodním koupališti, ale tyto horké prameny tvoří v podstatě cosi jako bažinu, takže vám noha okamžitě uvízne ve vroucím bahně. Tak jsme si jen vykoupali nožky, čekat na "mandi" s pár nedočkavci s ručníky se nám příliš nechtělo.
Poslední den jsme navštívili místní vyhlášený trh. Čím je tak vyhlášený? Především prodejem netopýrů a psů. Milovníkům těchto zvířat (myslím teď spíš psů) zážitek a fotky nedoporučuju. Ale tak maso jako maso a jiný kraj, holt jiný mrav. Nejvíc na celém tržišti stejně zase smrděly ryby a ty jíme všichni...
Z Tomohonu se nám podaří přesunout se taxíkem za cenu veřejné dopravy do Manada a tady už jen v hotelu u letiště čekáme na ranní let do Makassaru.
Žádné komentáře:
Okomentovat