Ve středu jsme se vydali do Denpasaru především vyzvednout Miloše a Zvězdu na letišti. Při té příložitosti jsme se zastavili opět na imigračním, leč žádost se podává jen do 12 hod a my přijeli ve 14 hod. Prostě smůla... Milošovi a Zvězdě jsme domluvili odvoz až do baráčku, kde bydlíme, sami jsme se vraceli opět na motorce (tedy přesněji řečeno skůtru). Provoz v hlavním městě je opravdu šílený, nikdo nebliká, nikdo nedává přednost, červená na semaforu je často jen orientační, často se jezdí na centimetrové vzdálenosti, náklady na motorkách neznají hranice (od prasat, přes celé krámky, obří pytle s čímsi, až po pětičlenné rodiny včetně novorozenců....). Večer jsme se rozhodli udělat si oheň na odlehlé pláži s černým pískem. Vše probíhalo v poklidu, Michal nás tam zavezl na vypůjčené motorce, kluci rozdělali oheň, my se Zvězdou namíchaly whisky s colou a užívali jsme si hvězd a hukotu moře. A nyní přichází část, o které se mi snad ani psát nechce... No zkrátím to – prostě nám někdo v noci během našeho kochání na pláži ukradl zamčenou motorku. Nastalo hledání s baterkama, následovalo oznámení na místní policii, vzbuzení majitele motorky, znovu cesta na pláž policejním autem, znovu zopakovaní toho, co se stalo atd. Asi ve dvě jsem si šla lehnout, Michal přišel o hodinu později. Zkrátka – motorku jsme nenašli. Celý následující den probíhal ve znamení výslechu policie a především domlouvání se zaplacení náhrady za ukradenou motorku. Ta samozřejmě nebyla pojištěná... jak je v Indonésii dobrým zvykem. Z původních cca 26 000 Kč jsme to po vyčerpávajícím smlouvání, hádání a dokazování uhádali na 1000 dolarů (cca 17 000 Kč). Takže jsme s Míšou o dost chudší, ale naše cestovatelské plány to nenaruší!!! Keep the spirit alive!
Nyní následuje několikadenní martyrium na imigračním kvůli prodloužení Michalova víza. Indonéská byrokracie nezná mezí!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat