Bukittinggi

Tak a zacaly nam prvni prazdniny. Cely pristi tyden mame volno, neb se slavi Lebaran {konec
Ramadanu - konecne!}. Meli jsme velke plany - Siberut, jezero Toba, Medan etc. Nakonec jsme s Yani naplanovali vylet do Bukittinggi a ve stredu jsme pozvani k ni domu na oslavy.
Bukittinggi lezi asi dve hodiny cesty busem od Padangu. Jizdenky jsme si museli zamluvit predem u jedne spolecnosti a vyjeli jsme opet klimatizovanym minibusem. Minibus je celkem pohodlny, obzvlaste kdyz sedite v prvni rade, prostor na nohy se tak vyrazne zvetsi {rozumej znormalni na evropskou velikost}. Za zvuku a videoklipu tradicnich indoneskych sladaku {vsichni tri jsme si po chvili nasadili sluchatka od MPtrojek} jsme pres Padang Panjang vystoupali do Bukittinggi.
Mesto je povazovano za celkem turistikce misto, hlavne diky svoji poloze v krasne prirode a pritomnosti dvou sopek - Merapi a Singgalang {2 880 m n.m.}. Zdolani Merapi mame v planu v nasledujicim mesici! Nyni jsme se ale vydali do mesta. V centru stoji vez s hodinami "Jam Gadang" {pozustatek po Holandanech}, ktera je povazovana za symbol mesta a muzete ji nalezt v podobe rozlicnych suvenyru. My jsme moc nepochopili, co jena ni tak uzasneho, podobne hodiny najdete v kazdem ceskem meste, ale Yani nam rekla, ze tady na Sumatre je to opravdu unikat a ze jsou to nejvyssi hodiny.
Kousek od hodin se nachazi obrovsky trh, ktery byl v plnem proudu. Nepredstavitelne mnozstvi stanku, uzke ulicky a chodbicky ustici buh{Allah]vi kam a sortiment od spodniho pradla, uterek, bot az po zeleninu a lednicky. My shaneli batoh, protoze ten, co si Jana koupila pred odjezdem v Tescu za bezkonkurencne nejnizsi cenu pouhych 150 Kc, vypovedel sluzbu uz na letisti a rozpadal se dal. Po hodine klickovani s nasimi batohy na zadech a spacaky v ruce si Janca zadny batoh nekoupila...
Usedli jsme do mistiniho maleho warungu na sate {specialne upravena ryze a male hovezi spizy}, abychom po chvili zjistili, ze jsme se vsichni tak trochu prilepili k cerstve natrenym lavickam. Naladu nam to nezkazilo a pote, co se Yani pomodlila v mesite, jsme vyrazili do zoo, o ktere vsichni celkem nadsene mluvili.
No, my o zoo nadsene nemluvili. Vstupne je 5 000 Rp a zahrada je celkem smutnym mistem, kde preziva par zvirat. O trech krokodylech jsme si nebyli ani jisti, jeslti stale ziji, orangutan ve vybetonovanem vybehu se smutne opiral o mrize a medved na svem pro zmenu betonovem placku chodil sem a tam. Tygry, lvy ani zirafy jsme nenasli { a nasledne se dozvedeli, ze tam ani nejsou, cimz se nam vlastne trochu ulevilo}.
Nocleh jsme meli domluveny u Neni, spoluzacky Yani. Zlutym angkotem jsme se dostali kamsi za Bukittinggi do ryzovych polich a byli privitani v krasnem tradicnim minangkabauskem domku celou rodinou. Po vyborne spolecne veceri, kdy nase indoneska konverzace opet trochu vazla, sla cela rodina do mesity a my na kratkou prochazku po vesnici. Poprve za celou dobu nam bylo trochu zima! Pocit husi kuze na rukou jsem si vylozene uzivala. Vecer jsme jeste dali particku Carcassone, rozdelili se tradicne na kluky a holky a sli spat.

Druhy den jsme se jeli podivat do parku, ze ktereho je vyhled na mensi kanon. Udelali jsme par fotek, par lidi si vyfotilo nas a vytahli jsme svacinku. Tim jsme vsak prilakali pozornost nekolika opic a v okamziku, kdy Jana vytahla balik susenek a jedne opici jednu dala, se sebehla cela tlupa. Do te doby roztomile opice susenky Jane vyrvaly z ruky a nebylo mozne je dostat zpet. Pote ji vzaly jeste jablko, shodily cepici z hlavy a dobyvaly se dal do batohu. Radeji jsme se rychle zvedli a odesli pryc.
V parku se jeste nachazi rozsahly komplex tunelu, ktery zde zbyl po Japoncich. Ve spleti chodeb jsme se malem ztratili, ale diky drzym, oprsklym a nevychovanym klukum jsme se zdarne dostali zpet k vychodu.
Odpoledne jsme se chteli presunout k jezeru Maninjau, ktere je vzdalene tak hodinu cesty autobusem. K nasemu prekvapeni byly vsak vsechny autobusy beznadejne obsazene a pozdeji odpoledne uz ani nejezdily. Duvod? Lebaran! Trochu mrzute jsme se tedy museli vratit zpet do Padangu a vymyslet nahradni plany.
















Smutny orangutan v zoo. Tradicni minangkabausky dum, kde jsme spali.