Potkali jsme se s Claire {ktera cekala uz asi dve hodiny a evidentne z toho byla zaskocena} a s nekolika cleny ucitelskeho sboru. Dostali jsme rozvrh, ctyrikrat tydne dopoledne jazyk a v patek studium kultury. A dozvedeli jsme se, ze Claire bude navstevovat hodiny s normalnimi studenty, trochu se nam ulevilo...
Jusuf nam zaridil ubytovani na mistni koleji primo v arealu kampusu. Jen s tim problemem, ze chlapecka je jaksi "full". Vyvstavala tedy stara znama otazka: "Kam s nim?" {rozumej Koutaka}. Jeden student se hned nabidl, ze maji volny pokoj v domku, ktery si pronajali a ze je to za skvelou cenu {600 000 Rp za rok!}. Koutak zajasal a ulevilo se mu {ne na dlouho}.
S Jancou jsme se ubytovaly. Strasili nas ctyrluzkovymi pokoji, spinavymi koupelnami a kdovi co jeste. Pokoj je nakonec dvouluzkovy {zelezna palanda}, je tu stul, skrinka. Proste Vetrnik hadr. Jsme silne zeny zvykle na ceske koleje, takze jsme obe suhlasne prohlasily, ze je to super a ze se nam tu libi. Ani jsme nelhaly. Jsme tu pro vsechny {samozrejme jen holky, jsme na prisne divci koleji} opet velikou atrakci. Vsechny se s nami chteji seznamit, potrast rukou a procvicit si anglictinu. Zatim je to mile a my verime, ze se diky nim naucime rychle indonesky.
Honzovo ubytovani je o poznani jine. Jde o maly domek uprostred ryzovych poli obyvany asi 8 dalsimi studenty. Prvni dojem - polosquat, super misto pro party, ale bydlet by se nam tam asi moc nechtelo. Koudy ma vlastni pokoj {oprava - bydli tam jeste dalsi 4, 5 lidi}, kde toho krome plisne na zdi moc neni. Zachod a koupelnu snad radsi ani popisovat nebudu. Ale my mu moc drzime palce a verime, ze to tam alespon chvili vydrzi.
Claire se ukazala dnes byti milou a vzala nas do jednoho obchodaku, kde jsme si koupily nejaky plastovy nabytek a Koudy matraci. Pote nas Claire pozvala k sobe domu. Trochu jsme se divili, ale zahy jsme pochopili proc. Chtela se proste pochlubit. Vstoupili jsme do obriho domu s kozenymi sedackami, malou posilovnou, dvema kuchynemi a bazenem a meli se tvarit ohromene. Udivilo nas to, pravda, ale shodli jsme se, ze je to trochu moc, takhle Indonesie proste nevypada!
Pote co jsme se dostatecne pokochali, najedli a doobdivovali Clairin pokoj {2 miliony Rp za mesic - dvojnasobek stipendia!} jsme mistni dopravou dojeli zpet na kolej {Koudy na ryzova pole}.
Mistni doprava stoji za malou zminku. Konecne jsme pochopili system, jak funguje. Naskocit a vyskocit totiz muzete kdekoli. V opeletu, angkotu staci na ridice zakricet "kiri", coz znamena doleva a on hned zastavi. V autobuse zase staci jen zatleskat. V praxi to znamene, ze lide stale tleskaji a autobus zastavuje temer kazdych 100 metru. A za chvili se z nas stanou velci znalci mistni hudebni sceny, jelikoz ve vsech dopravnich prostredcich vam ji dopravaji v dostatecnem mnozstvi a hlavne decibelech!
S Jancou na koleji
Žádné komentáře:
Okomentovat