Na nedeli jsme meli naplanovany vylat s Yani a jeji maminkou do nedalekeho mestecka. Sraz byl v osm rano na nadrazi a my se tesili, ze pozname krasy indoneskych vlaku. Bohuzel nestalo se tak. Yani pozapomnela, ze je Ramadan a ze vlaky jezdi podle specialniho jizdniho radu. Ano, nas vlak jel o hodinu drive... Pres zacpu ve meste jsme se prodrali na jeho opacny konec a chytili autobus. Kupodivu v nem nehrala hudba! Jen na chvili jeden typek na kytaru, ktereho jsme nalezite odmenili par drobnymi.
V Pariamanu jsme se seznamili s pribuznymi Yani a mohli jsme ochutnat jakesi placky s kraby a jinou zapecenou haveti. Zvladl to jen Koudy {klobouk dolu}, ja jen okousala celou placku a kdyz prislo na kraba, vzdala jsem to. Ale dle Koutaka jsem o nic neprisla, ba dokonce jsem udelala dobre.
Nekolik hodin jsme pak prijemne zevlili na mistni plazi, ktera je mnohem cistejsi nez v Padangu, pozorovali rybare a jejich lodky a male ostrovy nedaleko od pobrezi.Od Yani a jejiho kamarada Adeho se mi dostalo i kratke prednasky o historii Indonesie.
V 15:15 jsme nasedli do vlaku {cena temer 4x nizsi nez autobus, doba jizdy vsak 2x delsi} a uz jsme byli jen mezi ryzovymi poli a palmami. Yani s Adem do nas horem dolem hustili ruzna indoneska slovicka a vety a my si snad dokonce i neco zapamatovali.
Po dvou hodinach jsme dojeli do Padangu a my se vsichni tesili, jak pujdeme hned domu, kde si zdrimneme a celkove odpocineme. Yani na vsak se zcela nevinnym vyrazem pozvala k sobe domu a my tam stravili dalsi dve hodiny. Seznamili jsme se s celou jeji rodinou, videli svatebni fota sestry, zkusily si jilbab {muslimsky satek}, zjistili, zse sadky na ryby a koupelna muze byt nekdy totez a pak slavnostne vsichni dohromady povecerli. Na zemi a rukama {pro zmenu}. Vypadali jsme ale asi trochu zoufale, protoze za chvili nam podali lzice. No jen si zkuste jist ryzi, ktera nelepi, rukama!
Vecer uz jsme jen vycerpane za zvuku modliteb rychle usnuli.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat