Vydali jsme se nočním busem dále na jih Laosu do města Pakse, které leží u náhorní plošiny Bolavan Platau. Přijeli jsme asi v šest ráno, úspěšně našli levný hotel, kde nás hned ubytovali a trochu vyspávali. Ne že bychom se v buse neprospali, ale znáte to... V samotném městě toho až tak moc k vidění není, jeden chrám, most přes řeku, dvě ne moc dobré indické restaurace.
Nicméně asi hodinu cesty na jih se nachází chrám Wat Phu Champasak, který je ukázkou khmérské architektury a je zapsán na seznamu památek UNESCO. Chrám pochází z poloviny 5.století a celý komplex byl navržen jako pozemská podoba ráje. Ruiny chrámu leží na úpatí kopce, který je považován za posvátný a díky italským archeologům proběhly rozsáhlé archeologické výzkumy, mapování oblasti, restaurování soch apod. Chrám byl původně hindiustický, později se změnil na budhistický. Procházku po tomto speciálním místě ruší snad jen rozjívení a ukřičení turisti. Francouzi a Němci pokročilého věku byli nejhorší. Naštěstí kolem 12 hod jako když střelí do vrabců a my byli v celém komplexu téměř sami. Nenechali jsme si ujít ani muzeum, kde jsou vystaveny různé původní sochy a ukázky tehdejší architektury. Vše s anglickými popisky a vysvětlením. Při odchodu jsme se těsně minuli s dvěma minibusy tentokráte ukřičených Japonců. Uf, o chlup...
Bolaven Plateau je známá svými kávovými plantážemi, které zde založili Francouzi. Na kávu je zde ideální počasí a zřejmě i půda, ochutnali jsme a musíme souhlasit. Většina kávy se prodává pod značkou Fair Trade, což místním farmářům zaručuje vyšší zisky (zhruba třikrát vyšší výkupní cena za kilogram kávy). Rozhodli jsme se, že se konečně vypravíme na samostatný výlet do džungle, bez průvodců, nosičů, kuchařů, prostě jen my dva. Nakoupili jsme pár konzerv, bagety (které ale okamžitě ztvrdly), sbalili spacáky a mostkytiéru a hurá na věc.
Navštívili jsme první vodopád Tat Yuang, ačkoli už začalo období sucha, vodopád má pořád velkou sílu. Po chvilce focení jsme byli celí promoklí. Vydali jsme se lesem k druhému vodopádu. Nejdříve to opravdu byla malebná procházka lesem, tak jak jsme se dočetli v průvoci, v závěru jsme se ale plazili z kopce a do kopce, bahnem, bambusem, po shnilém ovoci a nakonec to museli vzdát a dojít po silnici. Vybrali jsme si k přespání vodopád Champee. U vodopádu už ve čtyři odpoledne nikdo nebyl, paráda. Vykoupali jsme se v řece a vybrali místo na nocování. Vzhledem k tomu, že nemáme stan, doufali jsme, že provizorní přístřešek z moskytiéry a pláštěnky bude na nějaké drobné mrholení stačit. Celý den pražilo slunce jak o závod, pochopitelně přesně v okamžik našeho kempování se rozpršelo - klasický tropický lijáček... Ehm... chvíli jsme naše "obydlí" vylepšovali banánovými listy, mezitím strhali pár pijavic z nohou a následně už potmě jsme zjistili, že z mokrého dřeva oheň opravdu nerozděláme. Nezpanikařili jsme, v klidu si zase všechno sbalili a uchýlili se do polorozpadlého dřevěného přístřešku nad vodopádem. Za svitu čelovky, nikoli za plápolání ohně, jsme snědli studenou konzervu fazolí s nikoli rozpečenou bagetkou. Za zvuků vodopádu, který přehlušil většinu zvuků z džungle, jsme na prkenné podlaze bez pijavic konečně usnuli.
Druhý den jsme se vzbudili hned při východu slunce a opustili "kemp" dřív než si nás stačil někdo všimnout a případně nás vyhodit. Došli jsme k třetímu vodopádu jménem Tat Fan. Úplná nádhera - dva vodopády vedle sebe vytékají z džungle a padají několik desítek metrů dolů do údolí, kde se spojí v řeku. Po dotazu, zda je možné dojít dolů do údolí, kdy odpověď zněla ne, jsme se i přesto vydali lesní stezkou směr dolů. A opět jsme se klouzali bahnem, proplétali se bambusovým křovím, propotili už tak propocená trička a asi po hodině a po třech slepých odbočkách jsme konečně uvěřili, že dolů k vodopádu cesta opravdu nevede. Vydali jsme se tedy opačným směrem a asi po půl hodině v džungli jsme došli k okraji vodopádu. Nádherný výhled do údolí a hlavně parádní koupačka pod menším vodopádem. Pochopitelně jsme tam byli úplně sami, všichni turisti skončí na vyhlídkovém místě, vyfotí si vodopád, dají si dlabanec v předražené restauraci a pokračují v honu za dalšími dovolenkovými fotkami.
Vzhledem k tomu, že se odpoledne opět začalo zatahovat, rozhodli jsme se vrátit do civilizace a nepokoušet štěstí znovu. Dřevěné přístřešky nebývají všude...
Na plošině se nám líbilo natolik, že jsme si ještě na jeden den půjčili motorku a jeli znovu mezi kávové plantáže a ano za dalšími vodopády. Je neuvěřitelné, kolik jich na Bolaven Plateau je. A to jsme jich ještě dost vynechali. Po delší cestě po prašné rudé cestě jsme dorazili k menšímu vodopádu. Bohužel most, který k němu vede, vzala voda... Otočili jsme to a ve městečku Paksong jsme uhnuli na další prašnou cestu plnou děr a výmolů. Po 15 km offroadu na skútru jsme dorazili k jeskyni, nad níž se tyčila socha sedícího Budhy. Z dálky jsme slyšeli hučet padající vodu a i na vzdory pokročilé hodině jsme si to nemohli nechat ujít. K vodopádu jsme skoro doběhli, stálo to za to, i výhled do dalšího údolí a západ slunce. Koupačku už jsme bohužel nestihli, ale jinak je to ideální místo i na přespání (ano tušíte správně, je tam dřevěný přístřešek). Už skoro po tmě jsme se vrátili k motorce a za úplné tmy se vydali oněch 15 km offroadu. Skákali jsme na skútru nahoru dolů, do prava do leva, vyhýbali se neosvětleným protijedoucím sebevrahům na kolech a motorkách, dýchali oblaka prachu a počítali každý kilometr, které se zdály být nekonečné. Dokázali jsme to a po asfaltu už jsme pak uháněli domů. Jak asi správně tušítě, náhorní plošina je výše položená než nížina a tudíž jezdit večer na motorce jen v tričku vřele nedoporučuju. Ale kdo prostě čeká zimu v tropech...
Nicméně asi hodinu cesty na jih se nachází chrám Wat Phu Champasak, který je ukázkou khmérské architektury a je zapsán na seznamu památek UNESCO. Chrám pochází z poloviny 5.století a celý komplex byl navržen jako pozemská podoba ráje. Ruiny chrámu leží na úpatí kopce, který je považován za posvátný a díky italským archeologům proběhly rozsáhlé archeologické výzkumy, mapování oblasti, restaurování soch apod. Chrám byl původně hindiustický, později se změnil na budhistický. Procházku po tomto speciálním místě ruší snad jen rozjívení a ukřičení turisti. Francouzi a Němci pokročilého věku byli nejhorší. Naštěstí kolem 12 hod jako když střelí do vrabců a my byli v celém komplexu téměř sami. Nenechali jsme si ujít ani muzeum, kde jsou vystaveny různé původní sochy a ukázky tehdejší architektury. Vše s anglickými popisky a vysvětlením. Při odchodu jsme se těsně minuli s dvěma minibusy tentokráte ukřičených Japonců. Uf, o chlup...
Bolaven Plateau je známá svými kávovými plantážemi, které zde založili Francouzi. Na kávu je zde ideální počasí a zřejmě i půda, ochutnali jsme a musíme souhlasit. Většina kávy se prodává pod značkou Fair Trade, což místním farmářům zaručuje vyšší zisky (zhruba třikrát vyšší výkupní cena za kilogram kávy). Rozhodli jsme se, že se konečně vypravíme na samostatný výlet do džungle, bez průvodců, nosičů, kuchařů, prostě jen my dva. Nakoupili jsme pár konzerv, bagety (které ale okamžitě ztvrdly), sbalili spacáky a mostkytiéru a hurá na věc.
Navštívili jsme první vodopád Tat Yuang, ačkoli už začalo období sucha, vodopád má pořád velkou sílu. Po chvilce focení jsme byli celí promoklí. Vydali jsme se lesem k druhému vodopádu. Nejdříve to opravdu byla malebná procházka lesem, tak jak jsme se dočetli v průvoci, v závěru jsme se ale plazili z kopce a do kopce, bahnem, bambusem, po shnilém ovoci a nakonec to museli vzdát a dojít po silnici. Vybrali jsme si k přespání vodopád Champee. U vodopádu už ve čtyři odpoledne nikdo nebyl, paráda. Vykoupali jsme se v řece a vybrali místo na nocování. Vzhledem k tomu, že nemáme stan, doufali jsme, že provizorní přístřešek z moskytiéry a pláštěnky bude na nějaké drobné mrholení stačit. Celý den pražilo slunce jak o závod, pochopitelně přesně v okamžik našeho kempování se rozpršelo - klasický tropický lijáček... Ehm... chvíli jsme naše "obydlí" vylepšovali banánovými listy, mezitím strhali pár pijavic z nohou a následně už potmě jsme zjistili, že z mokrého dřeva oheň opravdu nerozděláme. Nezpanikařili jsme, v klidu si zase všechno sbalili a uchýlili se do polorozpadlého dřevěného přístřešku nad vodopádem. Za svitu čelovky, nikoli za plápolání ohně, jsme snědli studenou konzervu fazolí s nikoli rozpečenou bagetkou. Za zvuků vodopádu, který přehlušil většinu zvuků z džungle, jsme na prkenné podlaze bez pijavic konečně usnuli.
Druhý den jsme se vzbudili hned při východu slunce a opustili "kemp" dřív než si nás stačil někdo všimnout a případně nás vyhodit. Došli jsme k třetímu vodopádu jménem Tat Fan. Úplná nádhera - dva vodopády vedle sebe vytékají z džungle a padají několik desítek metrů dolů do údolí, kde se spojí v řeku. Po dotazu, zda je možné dojít dolů do údolí, kdy odpověď zněla ne, jsme se i přesto vydali lesní stezkou směr dolů. A opět jsme se klouzali bahnem, proplétali se bambusovým křovím, propotili už tak propocená trička a asi po hodině a po třech slepých odbočkách jsme konečně uvěřili, že dolů k vodopádu cesta opravdu nevede. Vydali jsme se tedy opačným směrem a asi po půl hodině v džungli jsme došli k okraji vodopádu. Nádherný výhled do údolí a hlavně parádní koupačka pod menším vodopádem. Pochopitelně jsme tam byli úplně sami, všichni turisti skončí na vyhlídkovém místě, vyfotí si vodopád, dají si dlabanec v předražené restauraci a pokračují v honu za dalšími dovolenkovými fotkami.
Vzhledem k tomu, že se odpoledne opět začalo zatahovat, rozhodli jsme se vrátit do civilizace a nepokoušet štěstí znovu. Dřevěné přístřešky nebývají všude...
Na plošině se nám líbilo natolik, že jsme si ještě na jeden den půjčili motorku a jeli znovu mezi kávové plantáže a ano za dalšími vodopády. Je neuvěřitelné, kolik jich na Bolaven Plateau je. A to jsme jich ještě dost vynechali. Po delší cestě po prašné rudé cestě jsme dorazili k menšímu vodopádu. Bohužel most, který k němu vede, vzala voda... Otočili jsme to a ve městečku Paksong jsme uhnuli na další prašnou cestu plnou děr a výmolů. Po 15 km offroadu na skútru jsme dorazili k jeskyni, nad níž se tyčila socha sedícího Budhy. Z dálky jsme slyšeli hučet padající vodu a i na vzdory pokročilé hodině jsme si to nemohli nechat ujít. K vodopádu jsme skoro doběhli, stálo to za to, i výhled do dalšího údolí a západ slunce. Koupačku už jsme bohužel nestihli, ale jinak je to ideální místo i na přespání (ano tušíte správně, je tam dřevěný přístřešek). Už skoro po tmě jsme se vrátili k motorce a za úplné tmy se vydali oněch 15 km offroadu. Skákali jsme na skútru nahoru dolů, do prava do leva, vyhýbali se neosvětleným protijedoucím sebevrahům na kolech a motorkách, dýchali oblaka prachu a počítali každý kilometr, které se zdály být nekonečné. Dokázali jsme to a po asfaltu už jsme pak uháněli domů. Jak asi správně tušítě, náhorní plošina je výše položená než nížina a tudíž jezdit večer na motorce jen v tričku vřele nedoporučuju. Ale kdo prostě čeká zimu v tropech...
Žádné komentáře:
Okomentovat