Bývalé královské hlavní město plné chrámů, mnichů, koloniálních budov, kaváren, francouzských restaurací, nočního trhu, cyklistů a především město, které je zapsáno na seznamu památek UNESCO. To jsme si nemohli nechat ujít, i když jsme se původně chtěli vydat na druhou stranu. Luang Prabang na vás svojí atmosférou dýchne hned po příjezdu. My měli štěstí a minivan nás dovezl až do centra nikoli na nádraží, které je zase několik kilometrů jinde. Ubytovali jsme se a šli si ještě rychle odpoledne prohlédnout město. Jít podle mapy z průvodce, kde jsou zakresleny všechny chrámy i s názvy, bylo trochu stresující, jelikož chrámy jsou na každém rohu. A tak jsme se procházeli na vlastní pěst, podívali se do muzea, do několika chrámů (někde se platí vstup, někde ne) a v pozdním odpoledni jsme vylezli na kopec Phu Si v centru starého města. Odtud je krásný výhled na celé město a Mekong a kdyby na západ slunce nepřišly davy lidí, tak taky stojí za to. Propletli jsme se poté opět kolem několika chrámů a soch Budhy k údajnému otisku Budhovy nohy ve skále - no musel by to být vskutku obr, jelikož šlápota měří něco přes metr...
Každý večer se v centru města koná noční trh. Prodávají se hlavně rozličné suvenýry, stříbrné šperky, sochy Budhů (o některých jsme trochu pochybovali, že nebyly ukradeny z nějakého chrámu) a hlavně se rozloží stoly s nepřeberným množstvím jídla. Jídlo na trhu je levné, sami si nandáte vrchovatý talíř čeho chcete a zaplatíte cca 22 Kč. K tomu se dá přikoupit za stejnou cenu čerstvě ugrilovaná ryba nebo kuře. No paráda!
Další den jsme si půjčili kolo a prozkoumávali město ze sedel. Michal působil na tvářích kolemjdoucích mnohé úsměvy, jelikož jeho výška vskutku neodpovídala velikosti kola a tak šlapal s koleny u brady. Podívali jsme se na vzdálenější chrámy, čučeli s pivkem do Mekongu a bavili se s místními, kteří nás pozvali k sobě ke stolu. Rozhodli jsme se vynechat atrakce ve vzdálenějším okolí jako jsou vodopády a jeskyně a jízda na slonech. Nějak nás odradilo, že nás tam každý řidič tuk-tuku chtěl odvézt a tak jsme se báli davu turistů. Ale prý to stojí za to. Večer jsme se opět zašli přežrat na trh. Michalovi se ten den nepodařilo dobře si vybrat peníze, metoda cash advance je fakt nevýhodná a ještě ho bába pěkně natáhla. Trochu nám to zkazilo náladu, ale tak poučení to je.
Poslední den jsem vstala brzy ráno a v šest hodin už byla venku, abych se podívala na budhistické mnichy, kteří každé ráno chodí "žebrat" jídlo od místních lidí. Je to zajímavá tradice, mniši jsou bráni jako nedotknutelní a požívají velkou úctu, lidé klečí nebo stojí na chodníku svátečně oblečeni a mají připravené jídlo, které vkládají mnichům do připravených nádob. Mniši pak jídlo ještě zase rozdávají pouličním dětem, které kolem běhají s plastovými taškami a doufají, že něco dostanou. Celá akce za úsvitu působí velmi důstojně, poklidně a duchovně, jenže... Davy stupidních turistů s fotoaparáty, které beze studu namíří z blízkosti mnichům do obličeje, hlasité bavení se atp. celou atmosféru jaksi narušuje. Někteří (asi Korejci) přijeli dokonce minibusem, za půl hodiny si odškrtli další atrakci a odjeli někam do chrámu. Docela mě to otrávilo, ale tak co se dá dělat, stupidní neohleduplní turisté byli a budou.
Poslední odpoledne jsem si pak zkrátila čekání na noční autobus do Vientiane masáží nohou. Dlouho jsem jí chtěla, nabízí jí na každém rohu. Uf uf... hodinová masáž dost hodně bolela a poprvé v životě mi někdo řádně namasíroval holení kosti. Sice nechápu význam masírování kostí, ale další dva dny jsem normálně měla modřiny. Zajímavá zkušenost, kterou netřeba opakovat...
Večer jsme pak nastoupili do nočního autobus směr hlavní město a doufali, že se aspoň trochu vyspíme. Vyhádali jsme si zprvu místa, která jsme si řádně zakoupili a pak už jen tiše supěli, jak opět nastupovalo více a více lidí s více a více pytli nesmyslů. Noční pauza na nudlovou polévku v 01:00 uprostřed ničeho, kdy se všichni vzbudí a poslušně se jdou najíst, nás už nepřekvapila.
Žádné komentáře:
Okomentovat