Najít v Sapě osobu, která vám podá informaci o veřejné dopravě, je zhola nemožné. Na turistických informacích vám řeknou, že obyčejný autobus do Dien Bien Phu nejezdí, ať jdete do travel agency a koupíte si turistický minivan, v travel agency vám nejdřív řeknou, ať se jdete zeptat do turistických informací, že autobus tam každý den staví a nakonec jste přinuceni po zoufalém pokusu zastavit bus normálně na silnici, když projíždí, koupit si lístek v hotelu. Na internetu jsme četli mnoho hororových popisů cesty ze Sapy na laoské hranice, tož jsme se těšili, co nás čeká.
Ráno přijel minibus normálně pro 12 lidí. Ano tušíte správně, že lidí tam opět bylo o něco více a nákladu jakbysmet. Nasoukali jsme se na zadní sedadla, Michal si zlomil nohy, kolena, kyčle, tak aby se tam prostě vešel a už jsme křivolakými horskými silničkami uháněli k hranicím. No moc jsme teda neuháněli, jelikož za nedlouho prasklo něco u předního kola a my tak u každé díry a výmolu museli téměř zastavit a přejet to velmi velmi pomalu, případně vystoupit a odlehčit tak busu. A vězte, že děr a výmolů bylo cestou fakt hodně. V jednom menším městečku nebo snad větší vesnici už to nevydržel ani řidič a zastavil v autoservisu. Všichni se odešli najíst a modlili jsme se, ať se oprava podaří dříve než za pár hodin. K obědu se Michal pokusil objednat vietnamskou nudlovou polévku s kuřetem. Po měsíci v této zemi jsme doufali, že umíme vietnamsky říct alespoň pho ga. No, neumíme. Paní místo dvou polévek přinesla dvě coly... Když jsme se všichni po hodině vrátili k autobusu, tak ho teprve (anebo znovu?) dávali na hever a sundavali přední kolo. Trochu jsme se divili, co tu dělali předchozí hodinu, ale tak což. Asi po další půlhodině sváření, klepání, bouchání a dalších odborných zásahů, jsme konečně nasedli. Ani jsme nestihli vyjet ze servisu a kolo se ulomilo znovu. To už jsme se s Michalem jen smáli, řidič už moc ne, vymohl si vrácení zaplacených peněz a nějakým zázrakem se mu podařilo přes telefon domluvit se se šoférem veřejného autobusu, aby nás vyzvedl. Měli jsme štěstí, bus tu byl asi za deset minut. Ano, přesně ten autobus, o kterém nám nikdo v Sapě nechtěl nic říct. Nasoukali jsme se na zadní sedadla, pořádně se zapřeli rukama nohama a za velkého skákání a neustálého bouchání se do hlavy jsme konečně směřovali dále. Po cestě jsme jsme náhle zastavili a několik lidí včetně nás zase přestoupilo zpátky do minibusu, který stále nebyl opraven, ale na rovné silnici už to nevadilo.
Už za tmy jsme tedy přijeli do Dien Bien Phu, odkud vyráží busy do Laosu. Bez problémů jsme si koupili na nádraží lístky, ubytovali se v hotelu naproti a po kratší procházce městem a pochopitelně nudlové polévce (kterou objednáváme slovy noodle soup) vyčerpaně usínáme a těšíme se na pokračování. Ráno kolem šesté přicházíme k autobusu s našimi lístky v ruce. Máme radost, že vidíme ještě jeden bělošský pár, jinak bus je naložený po střechu a stále se nakládá. Zabíráme poslední dvě místa a zdá se, že jsme to celkem vychytali. Nesedíme na pytlích s rejží nebo na kopě dek nebo na dalších nesmyslech, které lidi převáží přes hranice. Cesta celkem uprašuje a už přijíždíme k hranicím. Víza jsme si nechali udělat ještě v Hanoi, abychom se vyhnuli případným vynuceným úplatkům na přechodu. Na vietnamské straně prochází Vietnamci bez problémů, Laosanky už automaticky strkají úplatky. Po chvíli čekání a okounění se vracíme do busu. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že na našich místech se usídlily dva obří pytle s čímsi (zřejmě rejže). Jak se tam dostaly na hranici netuším, nicméně zbytek jízdy jsme prostě jeli na nich. Pak přejíždíme do území nikoho a šineme si to k laoské budce. Zde uplácí zase Vietnamci, laoské ženy projdou během minuty. Ani nám se nevyhne "poplateček", ale je to únosné. Všechno proběhlo celkem rychle (rozuměj dvě hodiny) a my se těšíme na pokračování. Vzhledem k tomu, že hraniční přechod je v horách a silnice se stále buduje, sesuvy půdy nejsou ničím neobvyklým. Asi po deseti minutách cesty od pohraničníků zastavujeme a před námi prostě chybí kus silnice, resp. udusané cesty. Najíždí bagr a hodinu se snaží silnici postavit vlastně znovu. Pak přijíždí velký kamion, aby na novém úseku okamžitě zapadl a sesunula se na něj nová půda. Opět nastupuje bagr, vyprošťuje to pako, který prostě muselo jet první a znovu opravuje rozbitou cestu. Po další půlhodině už se zaťatými pěstmi projíždíme i my. V potlesk a jásot jsme propukli jen my dva, zbytek autobusu se tváří, že tohle zažívá pokaždé. V duchu se modlíme, ať nás nepotkají žádné další sesuvy a my stihneme dojet do Muang Khua včas, tzn. v otevírací době banky.
Do Muang Khua přijíždíme v půl třetí, celkem rychle se přeplavíme loďkou do vesnice a Michal běží s dolarama do banky, která má mít otevřeno do tří. No ale je pátek, kdo by proboha pracoval. Obě banky (no spíše bančičky) jsou pochopitelně zavřené a tak měníme alespoň zbytek vietnamských dongů ve stánku s hrncemi a plastovým nádobím... Počkáme tedy do pondělí na banku a pak se vypravíme prozkoumávat Laos dál.
Ráno přijel minibus normálně pro 12 lidí. Ano tušíte správně, že lidí tam opět bylo o něco více a nákladu jakbysmet. Nasoukali jsme se na zadní sedadla, Michal si zlomil nohy, kolena, kyčle, tak aby se tam prostě vešel a už jsme křivolakými horskými silničkami uháněli k hranicím. No moc jsme teda neuháněli, jelikož za nedlouho prasklo něco u předního kola a my tak u každé díry a výmolu museli téměř zastavit a přejet to velmi velmi pomalu, případně vystoupit a odlehčit tak busu. A vězte, že děr a výmolů bylo cestou fakt hodně. V jednom menším městečku nebo snad větší vesnici už to nevydržel ani řidič a zastavil v autoservisu. Všichni se odešli najíst a modlili jsme se, ať se oprava podaří dříve než za pár hodin. K obědu se Michal pokusil objednat vietnamskou nudlovou polévku s kuřetem. Po měsíci v této zemi jsme doufali, že umíme vietnamsky říct alespoň pho ga. No, neumíme. Paní místo dvou polévek přinesla dvě coly... Když jsme se všichni po hodině vrátili k autobusu, tak ho teprve (anebo znovu?) dávali na hever a sundavali přední kolo. Trochu jsme se divili, co tu dělali předchozí hodinu, ale tak což. Asi po další půlhodině sváření, klepání, bouchání a dalších odborných zásahů, jsme konečně nasedli. Ani jsme nestihli vyjet ze servisu a kolo se ulomilo znovu. To už jsme se s Michalem jen smáli, řidič už moc ne, vymohl si vrácení zaplacených peněz a nějakým zázrakem se mu podařilo přes telefon domluvit se se šoférem veřejného autobusu, aby nás vyzvedl. Měli jsme štěstí, bus tu byl asi za deset minut. Ano, přesně ten autobus, o kterém nám nikdo v Sapě nechtěl nic říct. Nasoukali jsme se na zadní sedadla, pořádně se zapřeli rukama nohama a za velkého skákání a neustálého bouchání se do hlavy jsme konečně směřovali dále. Po cestě jsme jsme náhle zastavili a několik lidí včetně nás zase přestoupilo zpátky do minibusu, který stále nebyl opraven, ale na rovné silnici už to nevadilo.
Už za tmy jsme tedy přijeli do Dien Bien Phu, odkud vyráží busy do Laosu. Bez problémů jsme si koupili na nádraží lístky, ubytovali se v hotelu naproti a po kratší procházce městem a pochopitelně nudlové polévce (kterou objednáváme slovy noodle soup) vyčerpaně usínáme a těšíme se na pokračování. Ráno kolem šesté přicházíme k autobusu s našimi lístky v ruce. Máme radost, že vidíme ještě jeden bělošský pár, jinak bus je naložený po střechu a stále se nakládá. Zabíráme poslední dvě místa a zdá se, že jsme to celkem vychytali. Nesedíme na pytlích s rejží nebo na kopě dek nebo na dalších nesmyslech, které lidi převáží přes hranice. Cesta celkem uprašuje a už přijíždíme k hranicím. Víza jsme si nechali udělat ještě v Hanoi, abychom se vyhnuli případným vynuceným úplatkům na přechodu. Na vietnamské straně prochází Vietnamci bez problémů, Laosanky už automaticky strkají úplatky. Po chvíli čekání a okounění se vracíme do busu. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že na našich místech se usídlily dva obří pytle s čímsi (zřejmě rejže). Jak se tam dostaly na hranici netuším, nicméně zbytek jízdy jsme prostě jeli na nich. Pak přejíždíme do území nikoho a šineme si to k laoské budce. Zde uplácí zase Vietnamci, laoské ženy projdou během minuty. Ani nám se nevyhne "poplateček", ale je to únosné. Všechno proběhlo celkem rychle (rozuměj dvě hodiny) a my se těšíme na pokračování. Vzhledem k tomu, že hraniční přechod je v horách a silnice se stále buduje, sesuvy půdy nejsou ničím neobvyklým. Asi po deseti minutách cesty od pohraničníků zastavujeme a před námi prostě chybí kus silnice, resp. udusané cesty. Najíždí bagr a hodinu se snaží silnici postavit vlastně znovu. Pak přijíždí velký kamion, aby na novém úseku okamžitě zapadl a sesunula se na něj nová půda. Opět nastupuje bagr, vyprošťuje to pako, který prostě muselo jet první a znovu opravuje rozbitou cestu. Po další půlhodině už se zaťatými pěstmi projíždíme i my. V potlesk a jásot jsme propukli jen my dva, zbytek autobusu se tváří, že tohle zažívá pokaždé. V duchu se modlíme, ať nás nepotkají žádné další sesuvy a my stihneme dojet do Muang Khua včas, tzn. v otevírací době banky.
Do Muang Khua přijíždíme v půl třetí, celkem rychle se přeplavíme loďkou do vesnice a Michal běží s dolarama do banky, která má mít otevřeno do tří. No ale je pátek, kdo by proboha pracoval. Obě banky (no spíše bančičky) jsou pochopitelně zavřené a tak měníme alespoň zbytek vietnamských dongů ve stánku s hrncemi a plastovým nádobím... Počkáme tedy do pondělí na banku a pak se vypravíme prozkoumávat Laos dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat