Muang Khua je vesnice na severu Loasu a bělochy tu potkáte hlavně kvůli nedalekému hraničnímu přechodu do Vietnamu. Vesnice je tak trochu ospalá díra, ale v krásné přírodě a tak jsme podnikli dva výlety do okolí. První den jsme se šplhali do kopců mezi bambusy, rýžovými polemi a džunglí, aby se nám nakonec otevřel krásný pohled do údolí. Cestou zpátky jsme se prodírali údolím potoka a zjistili, že místní lávkám moc neholdují. Takže jsme si pěkně počvachtali a za soumraku se vrátili špinavý a mokrý domů. Cestou na nás ale spousta lidí volá "sabajdý" (ahoj) a s úsměvem na nás mává. Lidi se zdají být o něco přátelštějští než ve Vietnamu. Další den se vydáváme k řece. Trochu bloudíme, přelézáme různé skalky, škrábeme se do kopce a zase dolů, až konečně najdeme v lese cestu. Vydáváme se po ní a končíme v malém údolíčku uprostřed ničeho. Opět zdoláváme potok, džungli a další nástrahy, abychom viděli, že na celkem nedostupných a strmých kopcích místní obdělávají svoje políčka a plantáže. Na řece mezitím probíhají tréninky dračích lodí, další den jsou závody.
V pondělí jdeme ráno do banky, která je kupodivu otevřená a vyměňujeme dolary. Pak běžíme do přístavu a chceme jet loďkou několik hodin dolů po proudu do vesničky Muang Ngoi Neua. V přístavu se ale dovídáme, že ten den jsme jediní, kdo chtějí jet a tudíž loď nepojede, pokud si jí nezaplatíme celou. Cena je celkem astronomická a tak volíme autobus do Udomxai. Cestou se bus samozřejmě porouchá a my tak 15 km před cílem asi hodinu a půl sledujeme řidiče, který mlátí klíčem do motoru atp. V Udomxai musíme strávit jednu noc, prohlídneme si tedy alespoň jednu stupu a sochu Budhy nad městem a ráno už nasedáme do dalšího busu. Po různých peripetiích se kolem čtvrté odpolední konečně ocitáme ve vesnici, kam nevede žádná silnice jen řeka a elektřina jede jen tři hodiny večer.
Ubytujeme se v dřevěném bungalovu nad řekou, lehneme do hamak a užíváme si pohodu, která tu panuje. Opět podnikáme výlety do okolí. První den místo k vodopádu dorazíme do jedné vzdálenější vesnice, kde nás vítají místní pálenkou "lao lao". Necháme se zlákat, popíjeme s pánem, užíváme si pomalého tempa ve vesnici a zahráváme si s myšlenkou učit angličtinu v místní dřevěné základce. Nakonec myšlenku opouštíme a po tmě se vracíme do hamak. Další den bereme čelovku a jdeme prozkoumat blízkou jeskyni, ve které se dá i plavat. Je to paráda, bereme plavky a pouštíme se s baterkou na hlavě do vody a tmy před námi. Dostame se do velké jeskyně, kde je naprostá tma, pár netopýrů a několik krápníků. Škoda, že člověk nemohl vzít foťák. Po jeskyni se pokračujeme k vodopádu. Samotný vodopád dost nuda (teda veliká nuda, jestli to byl ovšem ten, který jsme měli najít), ale cesta rýžovými polemi, potoky a vesnicí stojí za to.
Večer se jdeme podívat na místní slavnost. Slavnost probíhá tři dny a tak to jdeme poslední večer okouknout. Venku jsou stoly, malé podium a obří repráky. Tento večer zřejmě patří ženám. Všechny vyfiknuté do tradičních sukní a barevných košil se ujímají zábavy. Zpívají, tancují, popíjí pivo, prostě se úžasně baví. Věk mezi 20 a 60. Nikde jinde jsem zatím neviděla, že by ženský takhle veřejně pily, kouřily a užívaly si. Inspirující!
Ve vesnici jsme strávili tři noci a čtvrtý den ráno jsme se vydali po řece dolů do městečka Nong Khiaw, kde jsme prozkoumali jeskyně, kde se schovávali vesničané před bombardování během druhé indočínské války.
Laoská kuchyně - nudlová polívka a sticky rice (lepivá rýže) dobrý, ale zatím nás nejvíce oslovila indická kuchyně a kari :-) Moc nechápu, jak je možný, že je v Laosu takový množství Indů, když dle Lonely Planet jsou sexuální vztahy mezi Laosany a cizinci zakázány a povoleny musí být jen úřady. Ale zaplať Šiva za ně...
Žádné komentáře:
Okomentovat