Hlavní město Vietnamu - motorky, troubení, davy lidí s rouškami přes obličej, prodavači kuřecích pařátků, plastové minižidličky na každém rohu a párset turistů. Strávili jsme zde tři dny, spíš trochu odpočívali a plánovali další cestu, měst už máme nějak dost. Nicméně podívali jsme se po starém centru, do bývalého vězení, které vybudovali Francouzi, do budhistického chrámu atp. Mauzoleum s nabalzamovaným Ho Chi Minem bylo zavřené, ale tak oželela jsem už jednu mrtvolu v Moskvě, tak jí oželím i v Hanoi. Zpestřením pobytu bylo setkání se skupinkou českých vysokoškoláků z Brna. Pěkně jsme s nimi popili pivko, ochutnali zbytek slivovice a pak se o půlnoci dobývali do uzamčeného hostelu.
Poslední den si Michal nenechal upřít kulinářský zážitek a tak když nám paní na ulici, kde jsme delší dobu seděli, nabídla talířek s čímsi nedefinovatelným, pustil se Michal spíše ze slušnosti než s chutí do toho. Zpočátku to vypadalo jako vejce a něco, nakonec se z toho vyklubaly zřejmě vnitřnosti - mozeček a něco z krve... Těžko říct, vegetariánské období tak bylo definitivně asijsky pohřbeno.
Z Hanoie jsme se vypravili vlakem na sever do hor do městečka Sapa. Na nádraží jsme si koupili lísky na noční lůžkový vlak, paní na oficiální přepážce nás bez omalení natáhla, pak po mé stížnosti vrátila peníze, vyhodila jsem jinou paní ze své spodní (nejdražší postele) a už jsme si to uháněli směrem k čínským hranicím. V pět ráno (téměř na minutu přesně) zastavil vlak v Lao Cai a minibusem jsme se přesunuli do Sapy.
Sapa je turistické centrum na severu Vietnamu, turistů vskutku požehnaně... Hlavním tahákem je příroda a horské vesničky, kde stále žijí horské kmeny tradičním způsobem. Ženské v krojích potkáte ale běžně i v Sapě, chodí na trh ale také se vnucovat turistům. Vyjdete před hotel a hned tak dvě tři se na vás nabalí. Začnou lámanou angličtinou lehce konverzovat, pak vám nabízí cetky, co prodávají a nakonec se vás snaží dotlačit, ať s nimi jdete do jejich vesnice. Nejčastější věta, kterou uslyšíte je "Buy from me, buy from me". Nejvíc mě ale dostaly malé holčičky tak ve věku 3-5 let, které měly na zádech uvázené v dece několikaměsíční mimino. S ním chodily a opět turistům nabízely různé suvenýry.
V Sapě nám nicméně nepřálo počasí a ani zdraví. Zpočátku jen pršelo a valila se mlha, jeden den se vyčasilo a tak jsme šli na obhlídku blízké vesnice Catcat, kde je i vodopád. Trocha zklamání, jelikož vesnice je tak nějak celá pro turisty, spousta stánků se suvenýry, občas ukázka nějakého tradičního řemesla, trochu zvláštní... Další den jsme si půjčili motorku a jeli se podívat k velkému Stříbrnému vodopádu. Poté jsme pokračovali po silnici dál do průsmyku, odkud začíná trek na nejvyšší horu Indočíny - Fansipan. Moc moc jsem to chtěla vylézt, nicméně jsme se dozvěděli, že i když chceme jít sami bez průvodce (a nejsem si jistá, že opravdu pochopili slovo sami), tak musíme zaplatit 50 dolarů na osobu za povolení do parku. To se nám zdálo trochu přehnané a slíbili jsme si, že si vylezeme jinou horu, která bude zadarmo. Můj zdravotní stav se zhoršil, rýma a kašel klesli na průdušky a tak jsem další tři dny strávila jen v posteli. Michal podnikl dva výlety sám, já jen s hrnkem čaje tiše záviděla.
Kulinářský zážitek ze Sapy - bageta s míchaným vajíčkem a okurkou. Snědli jsme každý den minimálně jednu, často i více. Nudlové polévky jsou dobrý, ale časem se prostě přejí.
Žádné komentáře:
Okomentovat