Doprava ve Vietnamu je mnohem pohodlnější a vymakanější než v Indonésii. My z finančních důvodů dali přednost autobusu před vlakem, vyjde to dvakrát tak levněji. Nikdy před tím jsem lůžkovým busem nejela, takže celkem nevšední zážitek. Cesta do Hoi Anu nám trvala asi 25 hodin, pochopitelně se neobešla bez dvojité opravy klimatizace a asi hodinového bušení do motoru. Oproti Indošce žádná změna. V buse se spí celkem dobře, jen občas to slušně hází, řidiči jezdí jak závodníci F1 bez ohledu na stav vozovky.
Hoi An je staré městečko ze 17. století na břehu řeky a moře, kdysi důležitý obchodní přístav. Oproti Saigonu více než příjemná změna. Centrum starého města je plné starých budov, koloniálních staveb, kaváren, obchůdků, několika chrámů a můžete se projít po starém japonském mostě. Hoi An je známý také svými krejčími, kteří za babku ušijí cokoli si vymyslíte. Neodolala jsem módnímu tlaku a koupila si dvě sukně, jedna dokonce malovaná a šitá na míru. Odolala jsem nákupu (pod)zimního kabátku, tahat se s ním v tropech dalších pět měsíců je asi trochu zbytečné. Michal odolal všemu, zdá se ke světě módy imunní.
Večer se město rozzáří stovkami lampionů, které visí na dřevěných domech, mostech, ulicích a stáncích. Pestrobarevná nádhera. Také si můžete vyrobit svůj vlastní, opět jsem ale řešila nedostatek místa v krosně... Během celého dne potkáte na ulicích prodavačky ovoce, které nosí svoje zboží přes rameno na bambusové tyči. Obdivuhodný fyzický výkon, když vezmeme v potaz jejich často vysoký věk. A taky obdivuhodná schopnost vnutit vám svůj tropický náklad. Já si jednu vyfotila a ta hned spustila, nakonec jsme odcházeli s banány a čímsi s peckami.
S jídlem se lepšíme a zkusili jsme i některé místní speciality. Tak pochopitelně se to točí stále kolem nudlí a rýže, ale aspoň jsme rozšířili svůj bagetí jídelníček. S hůlkami už jíme jak staří mistři. V Hoi Anu bylo vedro, fakt vedro. Chtěli jsme se za úplatu ochladit v jednom hotelovém bazénku, ale byli jsme odkázáni do patřičných míst (našeho levného hotelu). Tak jsme si udělali koupačku v koupelně, dvě studené sprchy a jeden vychlazený saigonský ležáček, pche kam se hrabe chlorovaná voda nebo přelidněné pláže.
Poprvé ve Vietnamu jsme si půjčili motorku a podnikli výlet do okolí. Michal se musel opět přeorientovat na řízení na pravé straně a větší agresivitu vietnamských řidičů. Opět to zvládl na jedničku a stále jsme celí a neodření. První místo, kam jsme vyrazili byly Mramorové hory severně od Hoi Anu. Několik skal se tam vypíná najednou z roviny a v jejich komplexu je ukryto několik budhistických chrámů a skalních modliteben. Krásné místo plné klidu a míru k rozjímání, škoda jen davu převážně vietnamských turistů. Budovatelský pokrok dorazil i sem, takže k největší pagodě se můžete vyvézt výtahem. Dost to hyzdí celkový dojem, ale pokrok holt nezastavíš. Čile se buduje všude, kde je ještě volná nezastavěná plocha, tzn. hlavně u moře. Obří hotelové kolosy nás opravdu nenalákaly.
Odpoledne jsme pokračovali ke starobylému komplexu hinduistických chrámů My Son, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Zde jsme se rannímu turistickému ruchu vyhnuli a mohli si tak nerušeně prohlížet zbytky věží z období Chámské říše.
V Hoi Anu jsme zůstali ještě dva dny a poté se vydali dále na sever.
Hoi An je staré městečko ze 17. století na břehu řeky a moře, kdysi důležitý obchodní přístav. Oproti Saigonu více než příjemná změna. Centrum starého města je plné starých budov, koloniálních staveb, kaváren, obchůdků, několika chrámů a můžete se projít po starém japonském mostě. Hoi An je známý také svými krejčími, kteří za babku ušijí cokoli si vymyslíte. Neodolala jsem módnímu tlaku a koupila si dvě sukně, jedna dokonce malovaná a šitá na míru. Odolala jsem nákupu (pod)zimního kabátku, tahat se s ním v tropech dalších pět měsíců je asi trochu zbytečné. Michal odolal všemu, zdá se ke světě módy imunní.
Večer se město rozzáří stovkami lampionů, které visí na dřevěných domech, mostech, ulicích a stáncích. Pestrobarevná nádhera. Také si můžete vyrobit svůj vlastní, opět jsem ale řešila nedostatek místa v krosně... Během celého dne potkáte na ulicích prodavačky ovoce, které nosí svoje zboží přes rameno na bambusové tyči. Obdivuhodný fyzický výkon, když vezmeme v potaz jejich často vysoký věk. A taky obdivuhodná schopnost vnutit vám svůj tropický náklad. Já si jednu vyfotila a ta hned spustila, nakonec jsme odcházeli s banány a čímsi s peckami.
S jídlem se lepšíme a zkusili jsme i některé místní speciality. Tak pochopitelně se to točí stále kolem nudlí a rýže, ale aspoň jsme rozšířili svůj bagetí jídelníček. S hůlkami už jíme jak staří mistři. V Hoi Anu bylo vedro, fakt vedro. Chtěli jsme se za úplatu ochladit v jednom hotelovém bazénku, ale byli jsme odkázáni do patřičných míst (našeho levného hotelu). Tak jsme si udělali koupačku v koupelně, dvě studené sprchy a jeden vychlazený saigonský ležáček, pche kam se hrabe chlorovaná voda nebo přelidněné pláže.
Poprvé ve Vietnamu jsme si půjčili motorku a podnikli výlet do okolí. Michal se musel opět přeorientovat na řízení na pravé straně a větší agresivitu vietnamských řidičů. Opět to zvládl na jedničku a stále jsme celí a neodření. První místo, kam jsme vyrazili byly Mramorové hory severně od Hoi Anu. Několik skal se tam vypíná najednou z roviny a v jejich komplexu je ukryto několik budhistických chrámů a skalních modliteben. Krásné místo plné klidu a míru k rozjímání, škoda jen davu převážně vietnamských turistů. Budovatelský pokrok dorazil i sem, takže k největší pagodě se můžete vyvézt výtahem. Dost to hyzdí celkový dojem, ale pokrok holt nezastavíš. Čile se buduje všude, kde je ještě volná nezastavěná plocha, tzn. hlavně u moře. Obří hotelové kolosy nás opravdu nenalákaly.
Odpoledne jsme pokračovali ke starobylému komplexu hinduistických chrámů My Son, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Zde jsme se rannímu turistickému ruchu vyhnuli a mohli si tak nerušeně prohlížet zbytky věží z období Chámské říše.
V Hoi Anu jsme zůstali ještě dva dny a poté se vydali dále na sever.
Žádné komentáře:
Okomentovat