Tak a opustili jsme naší milovanou Indonésii a vydali se vstříc novým dobrodužstvím v JV Asii. První destinací je Vietnam, rozhodli jsme se ho prozkoumat z jihu na sever.
10. září jsme přeletěli s AirAsia z Jakarty do Saigonu (Ho Chci Min City – oficiální a politicky korektní název). Za víza jsem zaplatili celkem 45 dolarů a i když jsme měli všechno pečlivě připravené, nakonec jsme na imigračním na letišti zjistili, že fotky máme jaksi ve velkém batohu, který se teprve vykládal z letadla. Ještě že cestuji se svým milovaným a máme vzájemně fotky v peněžence (jak praktické, nikoli jen romatnické...). Kvalita té mojí byla značně bídná, jelikož větší část obličeje se otiskla na folii v peněžence a nezůstala na papíru. Úředníkovi to ale moc nevadilo, takže moje focení na poslední chvíli v Yogyakartě s červeným pozadím a se speciálním rozměrem fotky bylo jaksi zbytečné. No tak třeba se to bude hodit na další víza, kdo ví.
V Saigonu jsme se ubytovali ve čtvrti plné hostelů, hotelů, barů, hospůdek, obchůdků, masáží, motorek a dalších cestovatelů. Kvalita ubytování je značně vyšší než v Indošce. Za 10-12 dolarů je standartním vybavením pokoje klimatizace, lednička, televize s HBO a teplá sprcha. Takže totální luxus! S čím trochu bojujeme je zcela nepřekvapivě jazyk. Vietnamština je sakra těžká, tónové jazyky asi nikdy nebudou mojí silnou stránkou, šest možných výslovností pro jedno písmenko je prostě moc. Mohli jsme ale více konverzovat v českých večerkách a na tržnicích a ne se jen usmívat, když prodavači říkali :"Suší pani suší". Pak bychom si totiž byli schopní objednat alespoň nějaké jídlo kromě baget a kebabu.
Jeden večer jsme se potkali s couchsurferem jménem Vu. Když jeho jméno špatně vyslovíte (jedna ze šesti možností), znamená to prsa. Tak jsme ho radši neoslovovali. Vu nás vzal na večeři do svojí oblíbené restaurace, kde připravují speciální palačinky. No s našima palačinkama to nemá vůbec nic společného, jsou to osmažené placky se zeleninou, krevetami, chobotničkami a raději nevědět čím vším ještě. Jako předkrm nám Vu objednal šneky! Tak jako zajímavá zkušenost, ale opakovat jí nemusíme. Vrátili jsme se k bagetám a kebabu, pokus o nudlovou polévku skončil menším fiaskem a k pouličním stánkům, kde není ani slovo anglicky, ještě nemáme odvahu a důvěru. Ještě že je Vietnam bývalá francouzská kolonie a sýrovo-vinná tradice přetrvala.
V Saigonu jsme strávili čtyři dní, prošli jsme si centrum města, podívali se na katedrálu a hinduistické a budhistické chrámy, Palác znovusjednocení a navštivili jsme na několik hodin válečné muzeum. Zajímavé exponáty včetně amerických letadel, tanků a zbraní, fotografie z války a příběhy lidí, kteří byli zasaženi napalmem nebo oranžovým agentem. Vše pochopitelně velmi protiamerické.
Dva dny jsme zasvětili výletu do delty Mekongu. V Saigonu není vůbec těžké si zarezervovat turistickou tour téměř kamkoli, respektive je skoro nemožné se všem těm kancelářím vyhnout. Zajímal mě hlavně plovoucí trh, kdy se sjede spousta lodí a lodiček a vesničané obchodují se vším, hlavně pak s ovocem a zeleninou. Trh byl opravdu fajn zážitek, užila jsem si i jízdu dřevěnou loďkou po menších ramenech Mekongu. Výlet byl pak zpestřen ještě ochutnáním medového čaje a cukroví, jízdou koňským povozem, projíďkou na kole, ochutnáváním různého tropického ovoce, návštěvou výrobny kokosového cukroví a tradičních rýžových nudlí. Celkově trochu moc turistické a organizované, ale samotným by nám to zabralo podstatně více času a stálo asi i více peněz. Nejvíce jsme kvetli z našeho průvodce s příhodným jménem FU (pěkná zkratka dvou anglických slov, která k němu vyloženě seděla).
Absolvovali jsme ještě jednu organizovanou tour, tentokrát půldenní k Cu Chci tunelům, které sloužily během války bojovníkům guerilly. Opět úvodní velmi protiamerické video a pak prohlídka různých pastí, skrýší, zbraní apod. Za 300 Kč jste si mohli vystřelit z kulometu. Z Michala se stal dle jeho slov pivní pacifista a neprostřílené peníze jsme propili saigonským ležákem, který stojí asi 10 Kč. Jaká to velká změna oproti Indonésii, kde je flaška piva skoro pětkrát dražší. Na závěr jsme se ještě protahovali několikset metrů úzkým a nízkým tunelem, což bylo fakt maso. Neuvěřitelné, jak bylo něco takového vybudováno a využíváno místními bojovníky, kteří se americkým vojákům ztráceli v džungli doslova před očima.
Ze Saigonu se přesouváme do Hoi An celodenním lůžkovým autobusem.
10. září jsme přeletěli s AirAsia z Jakarty do Saigonu (Ho Chci Min City – oficiální a politicky korektní název). Za víza jsem zaplatili celkem 45 dolarů a i když jsme měli všechno pečlivě připravené, nakonec jsme na imigračním na letišti zjistili, že fotky máme jaksi ve velkém batohu, který se teprve vykládal z letadla. Ještě že cestuji se svým milovaným a máme vzájemně fotky v peněžence (jak praktické, nikoli jen romatnické...). Kvalita té mojí byla značně bídná, jelikož větší část obličeje se otiskla na folii v peněžence a nezůstala na papíru. Úředníkovi to ale moc nevadilo, takže moje focení na poslední chvíli v Yogyakartě s červeným pozadím a se speciálním rozměrem fotky bylo jaksi zbytečné. No tak třeba se to bude hodit na další víza, kdo ví.
V Saigonu jsme se ubytovali ve čtvrti plné hostelů, hotelů, barů, hospůdek, obchůdků, masáží, motorek a dalších cestovatelů. Kvalita ubytování je značně vyšší než v Indošce. Za 10-12 dolarů je standartním vybavením pokoje klimatizace, lednička, televize s HBO a teplá sprcha. Takže totální luxus! S čím trochu bojujeme je zcela nepřekvapivě jazyk. Vietnamština je sakra těžká, tónové jazyky asi nikdy nebudou mojí silnou stránkou, šest možných výslovností pro jedno písmenko je prostě moc. Mohli jsme ale více konverzovat v českých večerkách a na tržnicích a ne se jen usmívat, když prodavači říkali :"Suší pani suší". Pak bychom si totiž byli schopní objednat alespoň nějaké jídlo kromě baget a kebabu.
Jeden večer jsme se potkali s couchsurferem jménem Vu. Když jeho jméno špatně vyslovíte (jedna ze šesti možností), znamená to prsa. Tak jsme ho radši neoslovovali. Vu nás vzal na večeři do svojí oblíbené restaurace, kde připravují speciální palačinky. No s našima palačinkama to nemá vůbec nic společného, jsou to osmažené placky se zeleninou, krevetami, chobotničkami a raději nevědět čím vším ještě. Jako předkrm nám Vu objednal šneky! Tak jako zajímavá zkušenost, ale opakovat jí nemusíme. Vrátili jsme se k bagetám a kebabu, pokus o nudlovou polévku skončil menším fiaskem a k pouličním stánkům, kde není ani slovo anglicky, ještě nemáme odvahu a důvěru. Ještě že je Vietnam bývalá francouzská kolonie a sýrovo-vinná tradice přetrvala.
V Saigonu jsme strávili čtyři dní, prošli jsme si centrum města, podívali se na katedrálu a hinduistické a budhistické chrámy, Palác znovusjednocení a navštivili jsme na několik hodin válečné muzeum. Zajímavé exponáty včetně amerických letadel, tanků a zbraní, fotografie z války a příběhy lidí, kteří byli zasaženi napalmem nebo oranžovým agentem. Vše pochopitelně velmi protiamerické.
Dva dny jsme zasvětili výletu do delty Mekongu. V Saigonu není vůbec těžké si zarezervovat turistickou tour téměř kamkoli, respektive je skoro nemožné se všem těm kancelářím vyhnout. Zajímal mě hlavně plovoucí trh, kdy se sjede spousta lodí a lodiček a vesničané obchodují se vším, hlavně pak s ovocem a zeleninou. Trh byl opravdu fajn zážitek, užila jsem si i jízdu dřevěnou loďkou po menších ramenech Mekongu. Výlet byl pak zpestřen ještě ochutnáním medového čaje a cukroví, jízdou koňským povozem, projíďkou na kole, ochutnáváním různého tropického ovoce, návštěvou výrobny kokosového cukroví a tradičních rýžových nudlí. Celkově trochu moc turistické a organizované, ale samotným by nám to zabralo podstatně více času a stálo asi i více peněz. Nejvíce jsme kvetli z našeho průvodce s příhodným jménem FU (pěkná zkratka dvou anglických slov, která k němu vyloženě seděla).
Absolvovali jsme ještě jednu organizovanou tour, tentokrát půldenní k Cu Chci tunelům, které sloužily během války bojovníkům guerilly. Opět úvodní velmi protiamerické video a pak prohlídka různých pastí, skrýší, zbraní apod. Za 300 Kč jste si mohli vystřelit z kulometu. Z Michala se stal dle jeho slov pivní pacifista a neprostřílené peníze jsme propili saigonským ležákem, který stojí asi 10 Kč. Jaká to velká změna oproti Indonésii, kde je flaška piva skoro pětkrát dražší. Na závěr jsme se ještě protahovali několikset metrů úzkým a nízkým tunelem, což bylo fakt maso. Neuvěřitelné, jak bylo něco takového vybudováno a využíváno místními bojovníky, kteří se americkým vojákům ztráceli v džungli doslova před očima.
Ze Saigonu se přesouváme do Hoi An celodenním lůžkovým autobusem.
Žádné komentáře:
Okomentovat