Přejezd Sumbawy na Flores

Z Lomboku jsme se přesunuli trajektem na Sumbawu. Podařilo se nám dojet až do hlavního města ostrova s originálním názvem Sumbawa Besar (Velká Sumbawa). Cesta byla opět vtipná plná smlouvání za dopravní prostředky. Nejdříve jsme odmítli ojek do přístavu (srazil až na 3000 Rp.), pak jsme šli asi kilometr pěšky a nakonec se svezli bemem za 3000 Rp. pro oba. Na Sumbawě jsme se opět pohádali o cenu autobusu a nakonec odmítli milé řidiče motorek na autobusovém terminálu, kteří již z dálky radostně křičeli za projíždícím autobusem: „Ada bule! DUA!!!“ (Jsou tam běloši! A DVA!) V klidu jsme se najednli a odjeli s nekřičícím ojekem k vyhlédnutmu hotelu ???Zde jsme strávili tři noci za 90 000 Rp. na noc. Zdá se, že hotel svojí slávu prožil tak v 70. letech a od té doby se v něm nekonaly žádné ani udržující práce. Tzn., že pokoj byl dost zanedbaný – špinavé zdi, prosednuté křeslo, zašlý nábytek, děravá prostěradla, ušmudlaná koupelna. Venku opadaná omítka, zavřená restaurace, jen na recepci seděl živý Indonésan a ne nějaká zombie. Na Indošku žádné velké překvapení, ale za ty peníze jsme očekávali něco trochu lepšího. V Sumbawě jsme si chtěli hlavně odpočinout, vyprat si, v klidu zajít na internet a plánovat další cestu. Vše se nám povedlo a tak jsme zregenerováni vyrazili dále.

Opět jsem se ráno pohádali na autobusáku o cenu do Bimy. Věděli jsme, že normální cena je 50 000 Rp., ale místní nahaněč začal na 80 000. Po tvrdém smlouvání a velkém divadlu jsme to usmlouvali jen o 10 000, prý platíme ještě za naše velká zavazadla. Kravina. Nicméně potřebovali jsme se pohnout a oni to věděli. A taky věděli, že další bus jede až odpoledne... Na Sumbawě neočekávejte upravené asfaltové silnice. Možná za pár let někde... Nyní většina úseku přes celý ostrov je hlavně prašná cesta plná děr a výmolů, nicméně pracuje se na jejím zlepšením. Všude okolo „silnice“ pracovali dělnici, kupily se haldy kamení a štěrku, až tak, že téměř znemožňovaly průjezd. Tak uvidíme. Do Bimy jsme přijeli v pět odpoledne a potřebovali se dostat do přístavu Sape. Odmítli jsme si pronajmout vlastní minibus za astronomickou částku a se štěstím a náhodou se nám podařilo dvěma bemy a lacino dostat do přístavu. Pravda, asi hodinu cesty jsme museli s Michalem sedět oba namáčknutí na předním sedadle vedle řidiče, kam by se v Evropě vešel normálně jeden člověk, v Indonésii ovšem rodinka s malým dítětem a kozou. Vylezli jsme pokroucení jak paragraf, já s modřinou na noze od řadící páky. No máme se ještě co učit. Trajekt už samozřejmě nejel, museli jsme přespat v přístavním hostelu a vyčkat na první ranní loď v osm hodin. V přístavu jsme našli výborný warung s nejlepší nasí campur a obchodem s tričky značky Hardcore Lomobok. Trička s nápisy jako I was born to fuck, Fuck you, punkovými symboly atd. člověka na muslimském ostrově v muslimském warungu s obsluhou v šátku trochu překvapí. Neodolala jsem a jedno si koupila :-)

V Sape jsem se ráno bez problémů nalodili na trajekt, který samozřejmě vyplul s dvouhodinovým zpožděním a vydali se vstříc dobrodružstvím na Flores. Na trajektu jsem potkali několik zajímavých lidí (o prodavačích vzduchu všeho věku a žebrajících dětech nemluvě). Seznámili jsme se Francouzem a jeho švýcarskou přítelkyní, kteří již 16 (ano opravdu šestnáct) měsíců jedou na kole. Vyjeli ze Švýcarska a dostali se až do Indonésie. Klobouk dolů! Dále jsme se dali do řeči s jedním místním týpkem, který byl z Komoda a po chvíli nám nabízel, abychom přijeli na Komodo s ním a že prý můžeme bydlet u něho doma. Znělo to lákavě a podezřele zároveň. Nakonec z toho sešlo tradičním indonéským způsobem, jelikož domluvit se s Indonésanem na něčem konkrétním, nedej bože na času a ceně, se ukázalo nemožným. Do Labuan Baja jsme dojeli při západu slunce.