Na Floresu jsem strávili něco přes dva týdny. Z přístavu Labuan Bajo jsme se vydali autobusem do hor do městečka Ruteng. Ochota pána na recepci říci nám ráno, odkud jezdí místní veřejné autobusy, se smrskla na větu: „Aha, nechcete jet travel busem, který vám draze zařídím, tak si to laskavě najděte sami. Prosím.“ Měli jsme štěstí a jak už to tak v Indonésii bývá nasedli jsme do busu před dalším hotelem a ještě usmlouvali cenu na 40 000 Rp.
Všechny silnice na Floresu jsou velmi klikaté neb vedou v horách. Při každé jízdě vždycky někdo zvrací, když máte štěstí, je to většina autobusu. Alespoň, že hází obsahy žaludků ven z okýnka. Když pak autobus zastaví hraje všemi barvami a zvenku je poznat, co kdo zrovna snídal nebo obědval. Tato cestovní nevolnost (v tomto terénu více než pochopitelná) ovšem neodradí místní, aby se uprostřed dlouhé cesty najedli. A jaké to překvapení, že když se bus rozjede, do 15 min je rýže zase venku. Tomu říkám chytře investované peníze...
V Rutengu jsme se ubytovali v hotelu Indah za 80 000 Rp a půjčili si motorku za 75tis Rp z hotelu Rima. Podnikli jsme jednodenní výlet na výhlídku na překrásná terasovitá rýžová pole, navštívili tradiční vesnici, kde ale stály asi jen dva tradiční domy a hledali jsme vodopád. Neúspěšně. Indonéská navigační schopnost a snaha poradit za každou cenu nás opět dostala. Nahoru, dolů, doprava, doleva a zase zpět...
Také jsme v Indonésii poprvé čelili problému s nedostatkem benzínu. Při půjčování motorky jsme dostali varování, že můžeme čekat déle ve frontě na benzíně, ale to nám přišlo v pohodě. Jaksi nás nenapadlo, že na benzínce může dojít benzín a že trvá sakra dlouho než přijede cisterna. Zkusili jsme obě místní čerpací stanice, celkově asi dvě hodiny čekání... Bezvýsledně. Pak jsme zahlídli na silnici klučinu prodávajícího benzín z pet lahví. Načepovali jsme tři litry (asi třikrát dráž) a frčeli dál. Cestou jsme potkali i nějaké ty cisterny, jenže než dojedou na benzínky jsou poloprázdné. Benzín totiž po cestě stáčí lidem do barelů před domem a ty s ním potom dále kšeftují. Všem to přijde normální – každý den si postát dvě až tři hoďky ve vedru ve frontě na benzíně (v pracovní době) a vědět, že soused má před barákem plný barel... Stát, sedět, čekat,čumět a na nic se neptat – indonéský národní sport...
Od Kouťáka víme, že se na Floresu dá poměrně snadno získat arak (alkohol z rýže). Nám se z počátku příliš nedařilo. Ukázka jednoho rozhovoru v jednom warungu večer:
Michal: Ada arak? (Máte arak?)
obsluha: blablablabla telor blablabla
Michal se na mě významně podívá jako na profesionálního simultánního tlumočníka, já jen pokrčím bezmocně rameny a říkám: „ Nevim, já mu rozumím něco jako vajíčko..“. Michal nevěřícně obrátí oči vsloup a opakuje: „Ada arak?“ Pán zopakuje přesně nesrozumitelně větu s vajíčkem a tím nákup araku končí. Poté odejde do kuchyně a my se začneme bát, jestli nám náhodou nesmaží ta vajíčka, která jsme si možná omylem objednali. Nesmažil a arak nedonesl...
Až jsme udeřili na Číňany v jiném warungu. Trochu se podivovali, ale bez řečí o vejcích nám ho nalili do láhve od piva. Arak to byl opravdu silný, hořel. Tak jsme si jen přáli, ať neoslepneme a smíchali jsme ho se spritem. I náš indonéský kamarád Sanny ocenil jeho kvalitu, ale příliš ho nevypil. Alespoň více zbylo, což jsme uvítali, neb se večer konala na místním fotbalovém hřišti nějaká slavnost. I s Gábinou a Sannym jsme byli za větší atrakce než vystupující zpěváci na podiu a když jsme s Michalem začali pak z legrace tancovat, obdiv a aplaus místních nebral konců.
Ráno nás poctila menší kocovinka, na kterou už nejsme vůbec zvyklí a tak jsme se rozhodli odpočívat a odjezd odsunout na další den.
Žádné komentáře:
Okomentovat