Gunung Rinjani

Tři dny na Gilli byly tak akorát a tak jsme čtvrtý den brzy ráno chytili první loďku na Lombok (8 000 Rp.) a hurá směr vnitrozemí, konkrétně druhá nejvyšší sopka Indonésie – Rinjani. Sopka měří úctyhodných 3 726 m n.m. a nachází se v národním parku. Nenechali jsme se ukecat a jeli jsme na vlastní pěst. Jedno bemo, jeden autobus a jeden závěrečný ojek (motorka s řidičem) nás vyšlo nepoměrně levněji než nabízené lístky od různých agentur.

Ačkoli jsme se hodně a dlouho snažili zjistit všemožné informace o výstupu bez nosičů, potažmo průvodce, nakonec nás okolnosti donutily a stali jsme se součástí skupinky šesti lidí, tří nosičů a jednoho průvodce. Za celý den v Senaru se nám nepodařilo sehnat od nikoho stan, který nám v podstatě jediný chyběl k úspěšnému zdolání vrcholu. Alespoň jsme usmlouvali cenu z 1.200.000 Rp. na 850.000 Rp na osobu. Trek jsme vybrali na tři dny a dvě noci, začátek v Sembalun Lawang, konec v Senaru. V půl osmé ráno nás vyzvedl v hotelu (Sinar Selatan) náklaďáček s celou výpravou. Asi 45 minutovou jízdu jsme absolvovali na korbě v polosedu, polostoje a dalších krkolomných pozicích mezi batohy, kokosy, banány, dvěma Francouzi a třemi Indonésany. Amíci se vezli pěkně na sedačce vpředu.

Po zakoupení povolení vstupu do parku a zapsání se v RTC (Rinjani Trek Center) jsme konečně vyrazili. První úsek cesty je celkem jednoduchý, jde se savanou s vysokou trávou, cesta je dobře vidět. Nepříjemné ale je, že se hodně práší, v srpnu je celý ostrov velmi vyprahlý. Asi po třech hodinách chůze jsme zastavili na oběd. Nosiči nás došli s půlhodinovým zpoždění a začali hned servírovat čaj a kafe, za chvíli pak horké nudle se zeleninou a jako desert ananas. Takto posilnění jsme pokračovali dál. Stoupání začalo být strmější a náročnější, až jsme konečně dorazili ke kráteru sopky (2 639 m), který je zalitý vodou - jezero Segara Anak. Z okraje kráteru je krásný výhled na vrchol, který je vzdálený ještě asi 3,5 hodiny výšlapu a také na jezero s malou sopkou uprostřed, které je pod námi taky zhruba 3 hodiny. Dlouho jsme se vyhřívali na sluníčku a čekali na nosiče. Ti se někde trochu zapomněli a tak jsme vyrazili na místo, kde budou stát naše stany. V kempu byly už další výpravy, celkem cca 30 stanů. Nosiči to stihli před setměním, rychle nám postavili stany a na ohni připravili večerní rýži. Zhruba v půl osmé jsme si řekli dobrou noc, jelikož nás čekal nejtěžší den celé výpravy.

V půl třetí ráno nás vzbudil náš průvodce otázkou „Káva nebo čaj?“ a za půl hodiny jsme už šplhali k vrcholu Rinjani. Nejlepší je tam vystoupat prý na východ slunce, takže nás čekal více než tříhodinový pochod za tmy s čelovkami (škoda, že Michal tu svojí zapomněl v Padangbai...ehm...). Výstup je náročný, obzvláště poslední část pod samotným vrcholem. Jde se v sopečném písku a kamení, jeden krok nahoru a půl kroku sjedete zase dolů a pochopitelně se strašně práší. S několika pauzami a menšími krizemi, které byly úspěšně zažehnány, jsme konečně stanuli na vrcholu. Pravda sice o trochu později než na východ slunce, ale ten byl stejně dobře vidět i 300 metrů pod vrcholem. Na vrcholu hory pár vítězných úsměvů do fotoaparátu a už zase honem dolů... Občas se sama sebe ptám, proč na ty hory vůbec lezu... Ale stálo to za to!

Dolů jsme to seběhli celkem rychle, dali si výborné tousty a dosti odpornou banánovou palačinku ke snídani, maličko si odpočinuli a už se zase vydali na cestu. Sestoupili jsme ke kráterovému jezeru (cca 2,5 hodiny), tam jsme se vykoupali v horkých pramenech a dali si oběd. Asi ve 14 hod jsme se znovu zvedli a pokračovali výstupem od jezera na druhou stranu kráteru. Místy to bylo spíše lezení po skalách než chození, ale i přes zvyšující se únavu jsme se dostali do dalšího tábořiště (2 641 m). Zde náš průvodce trochu zpanikařil, neboť zde nebyla voda a nosiči už neměli velké zásoby a tak nás chtěl hnát ještě několik hodin dolů do dalšího tábořiště s pramenem. Po chvíli ale sám uznal, že po 15 hodinách, co jsme byli na nohou, že je to trochu nestandartní plán a utábořili jsme se opět na okraji kráteru. Vychutnali jsme si krásný západ slunce, další rejži (Amíci už trochu reptali, že máme jen rýži a nudle- co by ale sakra v Indonésii chtěli jinýho?!) a kolem osmý už jsme zase usínali.

Ráno jsem se vzbudila na další východ slunce, Michal ho tentokrát ignoroval ve spacáku. Po překvapivé banánové palačince jsme se vydali na šest hodin sestupu do vesnice Senaru, kde je naše základna. Únava byla znát na všech, obzváště poté, co v kempu II nebyla pitná voda a Amíci Dave a Jeff dost vypěnili a za vyschlý pramen seřvali průvodce. No myslím, že jim stejně rozuměl tak třetinu a moc si z toho nedělal. Jen náladu ve skupině to moc nezvedlo... Cesta do Senaru je příjemná, většina se jde džunglí a práší se hodně jen asi první hodinu. Nosiči nám připravili ještě poslední oběd – nudle (Jeff už to nevydržel a odešel pryč). Zbytek výpravy se kolem 14 hodiny konečně dostal k výchozí bráně národního parku, rychle jsme se všichni rozloučili a s Michalem nás na motorce odvezli do hotelu (cca 2 km).

Do teď nechápu, jak mohli nosiči celou cestu vyběhnout jen v žabkách, kraťasech, tričku a sárungu kolem pasu. Večer je nahoře kolem 4ºC... Místo batohů nosí náklad na bambusové tyči přes rameno s jedním košem s jídlem, na druhé straně připevněné stany a karimatky. Úctyhodný výkon.

Ale tak jsme pyšní i na sebe, nohy mě bolí fest ještě třetí den po treku...