Opouštíme tolik oblíbený Penang a vydáváme se do hor, konkrétně na Cameronskou vysočinu. Jedná se o oblíbené turistickou horskou oblast, kde je příjemnější chladnější počasí, čajové a jahodové plantáže a možnost podniknout několik treků do "mosy forestu" čili mechového lesa. Cesta pohodlným autobusem uteče jako nic, horší je to potom se sehnáním vhodného ubytování v městečku Tanah Rata. Obcházíme několik guesthousů, avšak ceny se nám zdají nepřiměřeně vysoké, obzvláště v poměru ke kvalitě nabízeného pokoje. Největší úlet byl podkrovní "pokoj" o velikosti matrace na zemi, se zkosenou střechou nad hlavou tam moc místa na pohyb neřkuli batohy nezbylo. Nakonec jsme se i díky začínajícímu dešti ubytovali v Daniel´s Lodge, který se pyšní cedulí "Fuck off Lonely Planet", spokojení jsme ale nebyli. Malý pokoj (spíše kóje z překližky) s palandou, koupelna venku a velká veranda, kde sedí spousta "backpackerů". Druhý den ráno jsme se přestěhovali do centra, za stejnou cenu třikrát větší pokoj s oknem a umyvadlem.
Snad na každém druhém rohu nám v tzv. turistických informacích nabízeli různé "tour". Informaci zdarma, kam se dá dojít sám bez průvodce, aby člověk pohledal. Naštěstí existují mapky (samozřejmě nemají měřítko), kde je vyznačeno asi deset různých treků. Přesvědčili jsme se sami, že i samotné cesty jsou potom celkem dobře značeny, případně rádi poradí místní lidé. A tak jsme podnikli několik výletů. Počasí nám zprvu nepřálo, nicméně nasadili jsme pláštěnky a nenechali se odradit. Zde musím vsunout historku o Michalově pršiplášti.
Michalova pláštěnka z Čech se roztrhala už někde v Kambodži v džungli a tak si Michal koupil novou v čínském obchůdku v Penangu. Paní měla vystaveny dva druhy pláštěnek a tak Michal na jednu ukázal, řekl, že chce tu největší velikost a paní hned samozřejmě samozřejmě. Doma po rozbalení jsme nemohli vyjít z údivu. Pláštěnka totiž místo kapuci měla slušivou čapku, kšiltovku ze stejného nepromokavého materiálu. Dlouho jsme přemýšleli, koho tenhle "zlepšovák" mohl napadnout, nejen že vám samozřejmě prší za krk, ale kšiltovku Michalovi sebral první závan větru... ehm... Nicméně těch několik okamžiků, kdy Michal v černém mantlu se zvednutým límcem a čepicí na hlavě vypadal jako důstojník SS, jsme si fakt užili.
Ale zpátky k výletům. První jsme podnikli k Robinsonovým vodopádům a dále k elektrárně. Cesta lesem a poté ve svahu podél polí je tak na půl dne a jako rozcvička plně posloužila. Další den jsme se vydali po treku č.7 na Gunung Beremban (1812 m). Docela slušný strmý výstup, dolů jsme šli po značené cestě č.3 a prodloužili si výlet ještě k budhistickému chrámu. Za celou dobu jsme vůbec nikoho nepotkali, doprovázely nás jen rozmanité zvuky džungle a občas krásné výhledy do krajiny. Pochopitelně jsme si neodpustili piknik u potoka, kdy jsme se nacpali indickým chapati a kari (ano, láska k indickému jídlu nás stále ještě neopustila).
Následoval den odpočinku a poté výlet na nejvyšší horu Cameron Highlands - Gunung Irau (2110 m). Dojeli jsme autobusem do městečka Brinchang, odkud pokračuje silnice až na vrchol stejnojmenné hory. Populární destinace mnoha "tour". Lenoši nasednou před hotelem do auta, nechají se dovézt k nějaké čajové plantáži - cvak, cvak, poté dojedou ke kousku "mosy" lesa - cvak, cvak, auto je vyveze na vrchol hory Brinchang - cvak, cvak a spokojeně zase jedou dolů s pocitem "mámo, to byl ale výlet, co". My jsme si to pěkně vyšlápli po svých a rozhodli se, že se chceme podívat ještě na G. Irau, kam mnoho lidí nechodí. Po asi hodinovém pátrání po začátku cesty jsme nakonec umluvili místní dělníky, kteří tam stavěli jakési vyhlídkové schody, aby nás pustili na trek. Ještě že je malajština tak podobná indonéštině... Výstup trvá asi dvě hodiny, to samé počítejte na cestu zpátky. Pro nás to byl jeden z nejkrásnějších treků v džungli! Celou cestu se jde právě "mechovým lesem", kmeny staletých stromů jsou pokryty kolem dokola mechem, mech vytváří různé závěsy a girlandy a dohromady s vlhkostí a mlhou se octinete jako v pravém elfím lese. Škoda jen, že mlha panovala i na vrcholu hory a tak výhled do krajiny se nekonal. Ale u Mt. Irau je to spíše o cestě na ní než o samotném vrcholu. Cestu zpátky už jsme si zkrátili dvěma stopy s moc milými indickými řidiči a v šest večer už jsme v teplé sprše smývali bahno nejen z nohou.
Výlet do Cameron Highlands stál rozhodně za to. Do Kuala Lumpur jezdí spousta opět velmi pohodlných autobusů, cesta trvá tak čtyři hodiny. Příjemně jsme si odpočinuli od tropických veder a trochu protáhly naše lenivějící těla. Nemůžu jinak než doporučit!
Snad na každém druhém rohu nám v tzv. turistických informacích nabízeli různé "tour". Informaci zdarma, kam se dá dojít sám bez průvodce, aby člověk pohledal. Naštěstí existují mapky (samozřejmě nemají měřítko), kde je vyznačeno asi deset různých treků. Přesvědčili jsme se sami, že i samotné cesty jsou potom celkem dobře značeny, případně rádi poradí místní lidé. A tak jsme podnikli několik výletů. Počasí nám zprvu nepřálo, nicméně nasadili jsme pláštěnky a nenechali se odradit. Zde musím vsunout historku o Michalově pršiplášti.
Michalova pláštěnka z Čech se roztrhala už někde v Kambodži v džungli a tak si Michal koupil novou v čínském obchůdku v Penangu. Paní měla vystaveny dva druhy pláštěnek a tak Michal na jednu ukázal, řekl, že chce tu největší velikost a paní hned samozřejmě samozřejmě. Doma po rozbalení jsme nemohli vyjít z údivu. Pláštěnka totiž místo kapuci měla slušivou čapku, kšiltovku ze stejného nepromokavého materiálu. Dlouho jsme přemýšleli, koho tenhle "zlepšovák" mohl napadnout, nejen že vám samozřejmě prší za krk, ale kšiltovku Michalovi sebral první závan větru... ehm... Nicméně těch několik okamžiků, kdy Michal v černém mantlu se zvednutým límcem a čepicí na hlavě vypadal jako důstojník SS, jsme si fakt užili.
Ale zpátky k výletům. První jsme podnikli k Robinsonovým vodopádům a dále k elektrárně. Cesta lesem a poté ve svahu podél polí je tak na půl dne a jako rozcvička plně posloužila. Další den jsme se vydali po treku č.7 na Gunung Beremban (1812 m). Docela slušný strmý výstup, dolů jsme šli po značené cestě č.3 a prodloužili si výlet ještě k budhistickému chrámu. Za celou dobu jsme vůbec nikoho nepotkali, doprovázely nás jen rozmanité zvuky džungle a občas krásné výhledy do krajiny. Pochopitelně jsme si neodpustili piknik u potoka, kdy jsme se nacpali indickým chapati a kari (ano, láska k indickému jídlu nás stále ještě neopustila).
Následoval den odpočinku a poté výlet na nejvyšší horu Cameron Highlands - Gunung Irau (2110 m). Dojeli jsme autobusem do městečka Brinchang, odkud pokračuje silnice až na vrchol stejnojmenné hory. Populární destinace mnoha "tour". Lenoši nasednou před hotelem do auta, nechají se dovézt k nějaké čajové plantáži - cvak, cvak, poté dojedou ke kousku "mosy" lesa - cvak, cvak, auto je vyveze na vrchol hory Brinchang - cvak, cvak a spokojeně zase jedou dolů s pocitem "mámo, to byl ale výlet, co". My jsme si to pěkně vyšlápli po svých a rozhodli se, že se chceme podívat ještě na G. Irau, kam mnoho lidí nechodí. Po asi hodinovém pátrání po začátku cesty jsme nakonec umluvili místní dělníky, kteří tam stavěli jakési vyhlídkové schody, aby nás pustili na trek. Ještě že je malajština tak podobná indonéštině... Výstup trvá asi dvě hodiny, to samé počítejte na cestu zpátky. Pro nás to byl jeden z nejkrásnějších treků v džungli! Celou cestu se jde právě "mechovým lesem", kmeny staletých stromů jsou pokryty kolem dokola mechem, mech vytváří různé závěsy a girlandy a dohromady s vlhkostí a mlhou se octinete jako v pravém elfím lese. Škoda jen, že mlha panovala i na vrcholu hory a tak výhled do krajiny se nekonal. Ale u Mt. Irau je to spíše o cestě na ní než o samotném vrcholu. Cestu zpátky už jsme si zkrátili dvěma stopy s moc milými indickými řidiči a v šest večer už jsme v teplé sprše smývali bahno nejen z nohou.
Výlet do Cameron Highlands stál rozhodně za to. Do Kuala Lumpur jezdí spousta opět velmi pohodlných autobusů, cesta trvá tak čtyři hodiny. Příjemně jsme si odpočinuli od tropických veder a trochu protáhly naše lenivějící těla. Nemůžu jinak než doporučit!
Žádné komentáře:
Okomentovat