Bataksky pohreb (cast II.)

DEN DRUHY alias Sudah makan?

Presne v 6:00 me probudil krik "Bangun, bangun!" = Vstavat, vstavat! Koho to nevzbudilo nebo kdo alespon tak zarputile predstiral, toho zarucene probral opakovany zvuk gongu. Nejvetsi lenochy pak teticky budily zatresenim a odebranim pokryvky. Cela zmatena, opuchla a rozcuchana jsem tedy vstala, aby me za pet minut vsichni ujistovali, ze muzu jeste spat. Vubec jsem nechapala, co se deje, ale vtip byl v tom, ze se musela uklidit a pripravit hlavni mistnost s rakvi, kde bude pozdeji probihat ceremonie.
Radeji jsem se odebrala k potoku vycistit si zuby. Kdyz jsem se vratila, v pokoji, kde jsem mela sve veci, bylo tak narvano, ze sance na prevleceni byla zcela nulova (v podstate v zapornych cislech). Poslechla jsem tedy rad a ve vedlejsim pokoji si na chvili lehla na postel. Asi za deset minut prisly teticky (nebo babicky - fakt nevim) a zacaly si na me odkladat sve veci - obleceni, toaletni tasticky, pricesky apod., pochopitelne se slovy "Spi dal, nic se nedeje". Nedalo se to dlouho vydrzet...
Zacala jsem tedy resit, kdeze se to prevliknu. Vsechny (ctyri) pokoje narvane k prsknuti, v koupelne jeste vetsi mumraj (chapejte, ze se tam myje i nadobi, porcuje buvol, atd.) - do teto chvile jsem nepochopila, jak a kde se vsechny zensky prevlikly do tradicni kebaii (krajkovany oblecek) a batiky, vyfenovaly si vlasy a nalicily se. Ja zvolila unik do lesa, resp. na kakaovou plantaz :-) Sbalila jsem si ciste obleceni, rasenku a schovana mezi palmami a kakaovymi boby jsem se hodila do gala. Jen zcela spinave nohy v sandalech, ktere se mi nepodarilo umyt v potoce, prozradily, ze jsem byla na vylete.
Snidala se - no schvalne, zkuste hadat - ano, spravne - ryze s hovezim. S diky jsem odmitla a posnidala na pul roztekle male koblizky, ktere jsem si pro stav nouze privezla. A abych nezapomnela, pochopitelne rano prisel dotaz "Sudah mandi?". Pri vzpomince na vsechny problemy a tezkosti s koupanim z predchoziho dne, jsem se jala vysvetlovat, ze nesnasim ranni koupel, ze se v Evrope koupeme vecer a po chvili jsem proste pripustila, ze jsem divna a prasatko zaroven.
V osm hodin to vypuklo. Venku visel podrobny rozpis celeho pohrbu. Na vsechno existuji pravidla a tradice - ktera rodina a ktery jeji zastupce kdy promluvi, kdy a jak dlouho kazda rodina tanci okolo rakve a louci se tak se zesnulou atp. Okolo rakve se tancovalo a zpivalo plne ctyri hodiny. Ja se toho mumraje prilis neucastnila, jelikoz nejsem clenem rodiny. Otazky, kde se s Rudolfem vezmeme, pochopitelne v ruznych variantach probehly v hojnem poctu. Ja jsem se mezitim potulovala po vesnicce, psala si denik, cetla Time a navazovala prvni kontakty s mistnimi (po vetsinou usmudlanymi a stydlivymi) detmi. Nemela jsem totiz ani nejmensi poneti, jak dlouho to potrva a nechtela jsem pak neco prosvihnout.
Kolem dvanacte, kdy se vsichni rozloucili, se podaval obed. A ja konecne pochopila, proc porad jime hovezi. Na pohreb se totiz musi zabit jeden buvol! A tak se potom konzumuje a konzumuje a co se nesni na pohrbu, se rozda pribuznym a sousedum (opet podle prisnych pravidel).
Cely obrad byl v podstate mixem nekolika kultur a tradic. Je legracni, jak clovek do vseho pronika postupne. Nejprve jsem si zapamatovala, ze na Severni Sumatre ziji Batakove. Pote zjistila, ze je jich pet druhu (podle oblasti, kde ziji) a nyni jsem zjistila, ze jsou odlisnosti i v tech oblastech - sever, jih apod. Lisi se pak trochu jazyk, zvyky a kultura. Pohreb "nasi" babicky byl smesici dvou kultur angkolskych Bataku kolem mestecka Sipirok. Pote, co se vynesla rakev ven, zakryla se bile natrenou drevenou konstrukci s tradicnimi batakskymi symboly a barvami a vyrezanymi peti "konmi", kteri maji zesnulou dopravit do nebe. Na rakev se pak hazely drobne mince a obzvlaste mistni deti maji tento zvyk ve velke oblibe, sebrat si totiz minci znamena stesti (nebo treba aspon zmrzlinu). Vsichni jsme se odebrali do kostela, kde probehla kratka mse a chvili na to se pruvod v cele s kralem vypravil na hrbitov. Na hrbitove uz cekaly cerstve vykopane hroby. Velky pro rakev s babickou, dalsi dva male pro mensi rakve s ostatky pribuznych. Za proslovu kneze a zpevu pisni se rakev spustila, uronily se posledni slzicky (v podstate se ale celou dobu vubec neplakalo, vsichni se naopak radovali, ze se babicka dozila tak pozehnaneho veku), vztycil se bily kriz a kvetinove ozdoby a na hrob se pak umistila ona bila drevena konstrukce. Vsichni se pote vycerpane odbrali domu.
Tim byl samotny pohreb skoncen. Zacalo se jen resit, jak se to vsechno zaplati, kolik kdo prispeje apod. Mladych lidi se to pochopitelne prilis netykalo a tak jsme se v podvecer vypravili autem do nejblizsiho mestecka. Nejen mne uz se zajidala ryze a buvol... Koupel jsme vyresili zcela elegantne. Vecer jsme se jeli vykoupat do mistnich horkych pramenu. I pro me, milovnika horkych van, byl zpocatku problem do vody vstoupit, ale po chvili si clovek zvyknul a ja se po dlouhe dobe sparila do ruzova jako prasatko. Taky se mi potom smali, jak jsem pekne ruda. Na te jejich tmave kuzi to holt neni tak videt.


Dalsi den rano nas nechali spat asi tak do sedmi, nasledovala buvoli snidane (opet jsem s diky odmitla) a nekolik dalsich pribuznych se osmelilo na me promluvit. Snad vsechny nejvice zajimalo, jestli taky u nas v Cechach jime ryzi. Po ryzi nasledoval dotaz, za jak dloho planujeme svatbu a jestli by moji rodice byli hodne nastvani, kdybych prestoupila ke krestanstvi (chapejte, ze v Indonesii se mohou vzit pouze lide stejneho nabozenstvi a Jack je oficialne krestan). Od pul desate jsem zacala hypnotizovat hodinky a prijezdovou cestu, jelikoz na tuto hodinu byl objednany odvoz. Auto prijelo nakonec asi v jedenact. Za svitoreni ctyr sestrenic, jedne sestry a dvou bratranku jsme uhaneli smer jezero Toba a i pres velke vycerpani jsem na tvari vykouzlila vitezny usmev nekoho, kdo prezil svuj prvni bataksky pohreb!