Bataksky pohreb (cast I.)

V Bandungu nas s Jackem dostihla smutna zprava, a to, ze zemrela Jackova babicka. Hned druhy den jsme koupili letenky do Medanu a ja se psychicky pripravovala na svuj prvni indonesky pohreb a predevsim pak na vsechno pribuzenstvo, ktereho jsem ocekavala pozehnane.

DEN PRVNI aneb Sudah mandi?

Po strastiplne ceste minibusem, ktery se po rozbite silnici ritil maximalni rychlosti, ignoroval vymoly, jamy, ostatni auta jen vytruboval, jsme dorazili do male vesnicky nedaleko hranic severni a zapadni Sumatry. Prijeli jsme ve 4 hod rano, kdy vsichni pochopitelne jeste spali. Nasli jsme si pidiprostor na rohozi na zemi vedle rakve s babickou a za plne zare zarivky jsem se pokusila usnout. Kdyz se mi to konecne podarilo, tak se zacali vsichni probouzet a kolem seste uz byl na nohou skoro kazdy clen velke rozvetvene batakske rodiny.
Rano jsem zjistila, ze v dome je asi tak kolem ctyriceti lidi, vsichni jsou tety, strejdove, brachove, segry a tak podobne az do minimalne desateho kolene. Pro me totalni zmatek. S nekym jsem se predstavila, a nekym ne a stejne si nepamatuju s kym to bylo. Prekvapeni a udiv z pritomnosti bule bylo znacne. Ale spise ve forme, ze se kazdy bal se mnou mluvit. Posnidali jsme sladky caj a susenky a hodinu na to druha snidane - prvni kopec rejze. A zacalo prvni kolo dotazu - Sudah mandi? (Uz ses koupala?). Vzhledem k tomu, ze jsem videla mistni koupelnu, bylo mi jasne, ze to bude trochu problem. Rozhodla jsem se radsi nekoupat, pripadne to nechat az na vecer.
Po devate hodine jsme vyrazili k hrobce Jackovych prarodicu. Batakove velmi cti sve mrtve a rodina musi byt pochovana vzdy pospolu. Z tohoto duvodu se otevrel jeden hrob a vykopaly se kosti jakehosi strycka. Ty se pote obradne zabalili a uschovali do male rakve. Vsichni chlapi byli zpoceni a spinavi az za usima, i drahy se na okamzik chopil ryce a krumpace. Musely se totiz vykopat tri nove hroby (dalsi kosti dvou strycku nebo teticek se privezly od nekud v taskach).
Po navratu nasledovalo dalsi kolo otazek na tema "Sudah mandi?". Stale jsem jeste odolavala a sla misto toho do kostela, kde se obradne presunuly kostry z tasek do rakvi. Kolem druhe hodiny se na prasne zaprazi rozlozily rohoze a pytle a mohla se podavat pro zmenu ryze. Zachovala jsem dekorum a opet jedla rukama (ale fakt to nemam rada). Jidlem a sluncem znaveni jsme si sli zdrimnout pod strom. Skoda jen, ze jsme rohor rozlozili do mraveniste.
Odpoledni program zadny nebyl a tak jsem se rozhodla objevovat okolni prirodni krasy, zejmena pak ryzovych poli. Prochazku v ryzovych polich mohu jen vrele nedoporucit. Po sto metrech jsem poprve zahucela do bahna a ani ocista nohou v potoce nepomohla. Byla jsem vsak vdecna za obdobi sucha (dle mistnich uz dva mesice neprselo) a vetsina poli tedy byla sucha. Coz je velka vyhoda, kdyz se neustale ztracite, padate z terasek a zkracujete si cestu pres sklizenou ryzi. Nevyhodou obdobi sucha je to, ze zase dost prazi slunicko a moje bule kuze zareagovala klasickym zrudnutim. Asi po trictvrte hodine jsem vzdala jakykoli pokus se kamkoli dostat a za cil jsem si zvolila jen maly pristresek, kde jsem se chtela na chvili schovat. Do pristresku jsem se prodrala i pres vysokou ryzi a nekolik vtipnych padu. Vycerpane jsem padla na pytel s ryzi a prala si jedine - pit. Pitna voda je tu ale malicko problem. Veskera voda se musi samozrejme prevarovat a pri tak velkem poctu lidi (asi 60) se zasadne podava horka az vrouci, ponevadz nema proste cas vystydnout.
Po necele hodine cteni Timesu a mirne dehydrataci jsem se vydala zpet do vesnice, ktera cita jen kolem 30 rodin a zadny kramek. Dorazila jsem jako pekne prasatko a k tomu musela vysvetlovat, ze jsem se byla projit sama a ze jsem se opravdu nebala. A pochopitelne nasledovala otazka "Sudah mandi?". Tentokrat jsem si rekla, ze nastal pravy cas a ze bych vodu a mydlo vzhledem k svym zablacenym noham a zpocenemu telu opravdu ocenila. Odpovedela jsem tedy, ze jeste ne a ze bych se tedy rada umyla. A zacalo martyrium! V koupelne dosla voda a vsechny teticky zacaly resit, kam me poslou. Poslaly me za Rudolfem (Jackovo prave jmeno), at to vyresi. Rudolf byl zmaten jeste vic nez ja, kdyz na nej deset lidi najednou mluvilo a posilalo chvili tam a pak zase zpatky a pak zas tam a sem. Do toho jsem ja jen obcas spitla, ze jestli je to problem, tak se zas tak sprchovat nemusim a ze klidne pockam. Asi po 15 minutach, kdy pulka vesnice resila, kde se jedna bule vykoupe, jsem byla odeslana do protejsiho domu k sousedum. Vodu jsem si musela nabrat kbelikem na kladce z hluboke studny a samozrejme ji nespotrebovat vice nez je nutne, tzn. jeden lavor. Vsechny teticky pak byly po mem navratu moc stastne, ze se uz i ten "bulik" umyl a konecne nesmrdi.
Navecer se jen klabosilo, trochu popijelo tuaku, jedla ryze a pozdeji se staresina odbebrala rokovat o zitrejsim pohrbu. Rokovani trvalo ponekud dlouho a ja mezitim malem usnula pred kostelem. V jedenact se ale rada starsich vratila a zabava mohla vypuknout. Uz drive byly venku naistalovany reproduktory pripojene na klavesy a predevsim omladina se zacala predhanet v tom, kdo umi lepe a hlasiteji zpivat. S Jackem jsme vsechno sledovali zpovzdali a po chvili se rozhodli jit se podivat dovnitr. Skrz okno jsem videla, ze vsichni tancuji kolem rakve, smeji se a zpivaji. S vetou na rtech "Ja ale tancovat nebudu" jsem ihned po vstupu obdrzela tradicni bataksky sal a musela se zapojit do kolecka kolem mrtve "opung" (babicky). Tanec mi moc nesel, ale bylo trochu tezke se vymanit. Preci jen bule na pohrbu je porad mensi atrakce. Ani drahy to nerozbalil na plne pecky a nabozenske pisne ocividne moc neznal. Kdyz jsme si konecne sedli, tak si bataksky sal uvazal kolem hlavy a dredu, zatimco ja ho stale mela obradne prehozeny pres rameno se strachem, abych nezpusobila nejake spolecensko-kulturni faux-paus. I starsi si pak dali sve rakvi kolecko a pak uz zase krepcili mladi. Mavali salami, kriceli Horas a zpivali o Jezisovi. Zajimava podivana.
Zpev utichnul pred druhou ranni a my zase naskladani kolem rakve postupne za svetla upadali do spanku. Vzhledem k tomu, ze jsem bule, tak uplne nevadilo, ze spim vedle Jacka, i kdyz pochopitelne v uctive vzdalenosti. Prehodila jsem si pres oci sal, zabalila se do sarungu a po chvili vycerpane usnula. Narocny bataksky den!