ROK 2011

Tak a jsem znovu v Indonésii... Dobrá záminka v pokračování blogu. Tentokrát jsem neodjela studovat, ani pracovat ani dobrovolničit, tentokrát prostě jen cestuju. A ne sama, ale s Michalem, to jen tak na úvod, abyste byli všichni v obraze. Jo a do Čech máme letenku až v únoru, takže nás čekají dlouhééé prázdniny...

LET

Stejně jako Michal, který odletěl do Indonésie už v květnu, jsem i já zvolila leteckou společnost Korean Air. Let to byl příjemný, s přestupem v Soulu a pak rovnou na Bali. Z Prahy jsem letěla samozřejmě skoro se samými Korejci, první věc, kterou v letadle téměř všichni udělali, bylo, že si zuli boty a obuli si slušivé erární bačkůrky, které jsme dostali. Pánovi v obleku to ubralo trochu důstojnosti, ale chápu, že pohodlí při desetihodinovém letu je pohodlí.

Měla jsem už pěkný hlad, když začali roznášet jídlo. Na radu Michala, který nadšeně popisoval korejské jídlo v letadle, jsem si ho objednala taky. Ehm... trochu chyba. Netušila jsem, že naše chuťové buňky jsou tak rozdílné. Zarazilo mě i to, že se mě letuška zeptala, jestli vím, jak Bibimbap připravit a poté mi podala s úsměvem návod. No díky mentálnímu cvičení, že jde jen o hmotu do žaludku, jsem dobrou půlku snědla. Polévku ze zelených řas jsem ale bohužel pozřít fakt nedokázala. O to víc mě potěšila snídaně, kdy jsme dostali český borůvkový jogurt. V Soulu na letišti jsem si zkrátila čekání v korejském kulturním koutku a namalovala si tradiční motiv z korejských paláců. Výtvor jsem pak vydávala za dárek k narozeninám pro Míšu :-) Druhý let ze Soulu na Bali byl taky bezproblémový, dokoukala jsem film z prvního letadla, stihla druhý a ještě si zahrála nějakou tu hru. Spát se mi nějak nechtělo... No a na letišti v Denpasaru jsme se s Míšou opravdu potkali!

KUTA

Ceny za ubytování na Kutě se jaksi zvedly oproti mým znalostem před dvěma roky. Přičítám to ale hlavně tomu, že je evropské léto a tudíž turistická sezóna. Nakonec se nám podařilo sehnat pokoj za 130 000 Rp. Kuta je fakt šílená! Koncentrace namakanejch a potetovanejch surfařů a jejich barbie je opravdu vysoká, k tomu neustálé - „Transport Mister? Room Mister? Suvenier Mister!“ a s Michalem jsme se okamžitě shodli, že musíme co nejdřív pryč. Nicméně čekali jsme do pondělí, kdy jel Michal na imigrační zkusit si vyřídit prodloužení víza. Půjčili jsme si motorku na dva dny a jeli alespoň na chrám Tanah Lot (kde proběhla první vlna focení se s bule) a do Sanuru a na Nusa Duu. Díky odlivu se nám ale nepodařilo vykoupat...

Padang Bai

Nakonec jsme se rozhodli pro východní Bali a zakotvili včera odpoledne v Padang Bai. I zde nás nepříjemně překvapily ceny, opět se začíná na 150 000 Rp. Michal se ale nevzdal a díky svému dvouměsíčnímu pobytu na Sumatře je správně oprsklej a mistrnej ve smlouvání. Po půl hodině jsme se rozhodli jít raději najíst a Míša vyrazil na průzkum bez báglů. Asi za 15 min přijel s týpkem na motorce a klíčem v ruce a s obřím úsměvem na tváři. Jsme ubytovaní za 80 000 Rp. se snídaní v tradičním balijském domečku v podstatě u jedné rodiny na dvoře :-) Je to nejhezčí místo s klimatizací, ledničkou, evropským záchodem, krásnou verandou a papouškem na zahradě. Prostě paráda! Večer jsme to oslavili Havanou a partičkou hry Quartoo.

Dneska jsme šli konečně na pláž se vykoupat. Všechno šlo dobře, bílý písek, vlny, čistá voda, přiměřené množství lidí, dokud mi Michal v moři neoznámil, že právě ztratil klíče od našeho domečku. Tak nějak pro mě nepochopitelně mu příjde bezpečné se koupat s klíčkem v kapse od plavek... No chvíli jsme si naivně mysleli, že klíče moře třeba vyplaví na pláž, pak se je Michal pokoušel najít s potápěčskýma brejlema, nakonec jsme si dali smažené nudle a šli potupně požádat paní domu o pilku na železo. Během deseti minut jsme zámek přeřezali a unaveně se svalili na postel.

V Padang Bai hodláme počkat na Miloš se Zvězdou, kteří přiletí z Japonska za týden. Máme tedy tak dost času si zase půjčit motorku a projezdit Bali křížem krážem.