Batu Sankar a svatba

Rumah gadang

V nedeli jsme byli pozvani na svatbu Ladyany, nasi ucitelky z university. Cely tyden jsme vymysleli nejaky vhodny darek, az me nakonec napadlo vyvolat nejakou peknou fotku Prahy a zaramovat ji. Ukazalo se to byt nejlepsim napadem {v porovnani s Janinou sadou sklenicek ci Koutakovymi pribory s nozi to nebylo zas az tak tezke} a s vysledkem jsme vice nez spokojeni. S Jancou jsme jeste resily vhodne slavnostni obleceni. V zaveru jsem si koupila dve sukne a jedno triko, abych v nedeli sla nakonec uplne v necem jinem... klasika!
Svatba se odehravala ve vesnici Batu Sankar, vzdalene od Padangu 3-4 hodiny jizdy busem. Jeli jsme s Pintem o den drive, Pinto je totiz z teto vesnice a dokonce vzdaleny pribuzny nevesty. Puvodne jsme meli objednane auto, ale v zaveru to nejak neklaplo a my museli opet hromadnou dopravou. Jestli jsem si nekdy myslela, ze jsem v Cechach videla narvany autobus, tak na indoneske pomery byl poloprazdny. Nastoupili jsme do temer prazdneho autobusu asi ve 40*C vedru a bez prehaneni jsme se trictvrte hodiny doslova koupali ve vlastnim potu nez jsme vubec vyjeli. Autobus se totiz musi zaplnit do posledniho myslitelneho mistecka, tzn. ze lide v ulicce si stoji na nohou, funi na zada a nekteri temer sedi na kline tem stastnejsim na sedadlech. Autobus ale nikdy neni plny natoli, aby se do nej jeste neprocpal zpevak {v jednom pripade zpevacka} s kytarou. Nemit po celou dobu na usich sluchatka z MP3, asi bych bez psychicke ujmy cestu neprezila. Nakonec jsme dojeli po ctyrech a pul hodinach! V buse se normalne kouri, koji, vyhazuji odpadky apod. Zajimavy zazitek...
Byli jsme pozvani k Pintovi domu. Pinto ma moc pekny baracek a je videt, ze jeho rodina patri k tem bohatsim {tatinek je majitel kakaovnikovych a bananovych plantazi}. Povecereli jsme ryzi a rendang a dojedli se spoustou dobrutek z Lebaranu. Chvili jsme si povidali s rodici a po chvili na popud Koutaka si zasli koupit pivko, ktere jsme vypili venku. Jeste jsme se prosli po blizkem okoli a sli pomalu spat.
Druhy den jsme vstavali kolem osme hodiny, posnidali smazenou ryzi a sli se podivat na "rumah gadang" - tradicni minangkabausky dum, ktery patri Pintovi. Stari je minimalne 100 let, mozna i 300 - nikdo presne nevedel. Pred domem prave susili ryzi, za domem se pasl vodni buvol - idylka. Jeste jsme si prohledli domek, kde se mele kava pomoci vodniho mlynu {neco jako mouka pred 100 lety u nas}, koupila jsem si zde pytlik cerstve kavy a vratili jsme se domu pripravit na svatbu.
Na obrad jsme na ojecich dojeli kolem 11 hod. Cestou jsme videli jeste jednu dalsi svatbu, na ktere jsme se predchozi vecer stihli vyfotit. Tradicni minangkabauska svatba se kona u nevesty doma. Cely dum je specialne slavnostne nazdoben, na stenach visi zlate, cervene a zlute bohate tkane latky a zenich s nevestou maji tradicni svatebni sat, opet velmi bohate nazdobeny. Slavnost pak spociva v tom, ze se sejde spousta lidi, hned po prichodu se nacpou k prasknuti, zapiji to vodou z kelimku a jdou poprat novomanzelum. Ti minimalne tri hodiny stoji nehnute s usmevy na tvari uvnitr nazdobene mistnosti a se vsemi se jen foti.

Tradicni svatebni foto. Obleceni maji ale moc pekne, to se musi nechat.

Venku hrala ziva hudba - no nevim, jeslti se tak da oznacit typek s klavesami a zpevak {tech se vystridalo hned nekolik}. Hudba mela hlasitost zhruba jako v discobusu, tzn. ze clovek neslysi vlastniho slova. Ocekavali jsme nejake tradicni tance, zpevy, nejakou zabavu, ale nic se nekonalo. Vsichni jen seeli, porad jedli a my meli pocit, ze se vubec neumi bavit. Nikdo netleskal hudebni produkci {ani ze slusnosti ne}, nikdo netancoval, nezpival... proste nic! Pote, co jsme se i my prejedli a behem tri minut se asi petkrat vyfotili s zenichem a nevestou, jsme se zacali velmi nudit. Pomohla kratka prochazka, ale po navratu se stale delo velke nic a Pinto zacal byt nevrly, ze uz ho to opravdu nebavi. Jeste nas spise omylem usadili na tradicni muzskou seslost, kdy v kruhu sedi asi 15 chlapiku a na mikrofon uzaviraji snatek mezi zenichem a otcem nevesty a davaji zenichovi asi potrebne rady do zivota. S Jancou jsme po chvili utekly, jelikoz to byl ciste muzsky obrad, navic cely v minangkabaustine {ne ze by to neco menilo, kdyby byl v indonestine}. Asi v pul druhe uz jsme sedeli na ojecich smer mesto a nasledne Padang. Nevim, jestli jsme o neco zasadniho prisli, ale spis asi ne.
Autobus nebyl tentokrat tolik narvany, nicmene me pro zmenu zaskocila tupost a neslusnost vetsiny cestujicich. Pristoupila totiz mlada maminka se dvema detmi {3 roky a sest mesicu} a celou dobu stala v ulicce. Nikoho ani nenapadlo ji pustit sednout, nicmene ale asi byla zvykla, jelikoz i ve stoje bez problemu kojila! A na to, ze lide bezne vyhazuji odpadky z okna jedouciho busu, si asi budeme muset zvyknout.