Velke planovani aneb vylet na Singgalang

Domluvit se nekdy na vyletu a udelat k nemu odpovidajici plan nemusi byt vzdy tak uplne jednoduche. Jak se ukazalo, v Indonesii se to muze necekane zkomplikovat.
Uz v podstate od zacatku, co Honza poznal kluky z kostu, mluvime o tom, ze podnikneme spolecny vylet na Merapi. Samozrejme az po Ramadanu. Kdyz Ramadan stastne skoncil, tema vylet se obnovilo. Predbezne se stanovilo datum na treti vikend v rijnu. Vse vypadalo, ze bezi jak na dratkach, Koutak nas obcas informoval, ze se tema doma opet probiralo a ja se jen tesila. S blizicim se vikendem jsem pochopitelne chtela vyziskat podrobnejsi informace {typu v kolik hodin jedeme, s kym apod.}. A najednou se ukazalo v planu nekolik trhlin. Prvni velka trhlina byla ta, ze jsme zjistili, ze nezavisle na sobe se utvorily dve vypravy a obe s nami pocitaji. Jedna jde na Merapi, druha ovsem na Singgalang a odmitaji se spojit. Nastal velky zmatek a dva dny vzajemneho obvinovani a vysvetlovani.
Za nejlepsiho organizatora bych oznacila Eda. Ve ctvrtek jsem za nim prisla vyzjistit podrobnosti ohledne skupiny c. 1, ktera chtela na Merapi. Edo nevedel nic, jen to, ze hlavni organizator odstupuje a vypravy se neucastni. Trochu me to zarazilo, ale nedala jsem se odradit. Edo slibil, ze odpoledne ma schuzku s ostatnimi cleny a ze me bude informovat. Znelo to celkem logicky nez prisel se svymi dalsimi plany. Plan A znel - jit na Merapi {po kolikate uz jsem to jen slysela!}, plan B - vymyslet nahradni plan C. Vse se nakonec vyresilo samo, a to kdyz mi Edo ve tri hodiny zavolal, ze vyprava na Merapi je zrusena! Duvod? Proste prsi... V obdobi destu vylozene neocekavatelny a nepredvidatelny jev.
Informovali jsme tedy Eka, ze bychom se radi pripojili ke skupine jdouci na Singgalang. Jeste pred tim jsem se setkala s Poppym, hlavnim organizatorem, a ten o Singgalangu pel jen samou chvalu. Zacali jsme se tedy opet tesit a ja uz radeji nepatrala po zadnych planech. S Jancou jsme nactrly spolecny plan ve warungu, ktery obsahoval i jednoho krokodyla, hada a smrt jednoho z vypravy {nic z toho se nestalo} a domluvili jsme sraz v patek ve tri hodiny na Pasar Baru.
A opravdu jsme se nasledujici den sesli. A dokonce bez vetsiho zpozdeni. Jelo nas nakonec osm, z toho tri holky. Dojeli jsme do centra a pohodlnym minibusem se dopravili do Koto Baru. Tam na nas cekal Poppyho kamarad, ktery nas zavezl jeste o kus dale. Jeste pred tim vsak probehl dosti zmateny nakup potravin, vody a cehosi, z ceho se pak stal ohen. Normalne by si clovek v Cechach koupil bochnik chleba, vysocinu, dve Majky a tabulku horke cokolady a vedel by, ze bezpecne a pohodlne prezije. No zkuste si ale sehnat tohle v Indonesii! Misto toho jsme se napakovali jen susenkami a suchimi nudlemi.
Po tme jsme jeste slapali asi hodinu do zakladniho tabora, kde jsme rozbalili stany. Uz pri teto prvni zatezkavaci zkouzce se ukazalo, kdo je nejslabsi clanek skupiny. No, byl to Eko a to zcela s prehledem. Na jeho obhajobu nutno dodat, ze ma velke problemy s dychanim a asi i rakovinu plic. Na druhou stranu, Eko huli jak fabrika. Jeste ze mel psychickou a pozdeji i fyzickou oporu v Jance, ktera absolvovala cely vylet s nim. Dorazili asi s hodinovym zpozdenim. My mezitim postavili stany a otevreli lahve s vodkou, ktere jsme pred tim v Padangu nakoupili. Prvni vodka v Indonesii! No vodka... tento napoj mel 15% alkoholu, takze znalci {ale asi i neznalci vodky} si dokazi predstavit, ze to vubec jako vodka nechutnalo. Ale my byli spokojeni i s timhle.
Nekdy po pulnoci jsme vesele zalezli do stanu a usnuli. Celou noc jsem se ve spacaku budila s pocitem, ze je mi zima od zeme. Nemeli jsme totiz karimatky. Nepovazovali jsme to v tropech za nutne. Se svitanim nas definitvne probudilo huste bubnovani destovych kapek do stanu a my zjistili, ze spime v jedne velke louzi. Spacak uplne mokry, na zadech mokre kolo, na kalhotach jakbysmet. Tak proto mi byla zima!
Zhruba dve hodiny jsme pak za vytrvaleho tropickeho lijaku cekali v prilehle boude. Po snidani jsem vytahla karty na rozptyleni trudomyslnosti {odbocka - cely vylet jsme se vyborne bavili hlaskama z Vypravy na severni pol, obzvlaste o tom, jak snime psy} a nekolik Indonesanu naucila ceske prsi. No mozna to za danych klimatickych podminek nebyla nejvhodnejsi hra, mozna jen Indonesane nejsou tak hravi, ale kazdopadne po jedne hre jsme toho nechali. Po osme hodine se pocasi preci jen umoudrilo, sbalili jsme tedy mokre stany a kolem pul devate vyrazili smer vrchol {prekvapive :-]}.
Janca s Ekem zacali ztracet hned na prvnich metrech a zbytek skupiny se rozhodl, ze nema cenu na ne cekat. Prvni hodinu jsme se prodirali hustym porostem bambusu a ja byla celkem zaskocena odlisnosti terenu. Vsude bahno po kotniky, vysoka trava a bambusy vsude kam okolo, ze nebylo vubec nic videt a do toho stale drobne mrholilo a mzilo.
Asi po hodine chuze, plazeni se a klouzani jsme opustili bambusy a stoupali uz jen dzungli. Vyhodou treku na Singgalang je to, ze se nemuzete v podstate ztratit. Staci totiz jen sledovat kabely, ktere vedou az na vrchol, kde je umistena jakasi stanice na prijem a vysilani jakehosi signalu. Kabely se obcas plazi po zemi, obcas se propletaji nad hlavami mezi stromy a pod nimi nebo podel nich vede vyslapana stezka. S vodou jsme si nedelali starosti, jelikoz cestou jsou dva prameny, kde je mozne vodu nabrat. Delfi celou dobu tahl v jedne ruce maly kanystrik {cca 10 litru}, pro me trochu nepochopitelne, proc jsme si vodu nerozdelili do lahvi na zada, ale holt proste indonesky zpusob.
Po ctyrech hodinach v dzungli jsme se dostali na lavova pole. Konecne vysvitlo slunicko a my meli sanci ususit si mokre stany a spacaky. Na vrchol to uz je pak jen pul hodiny, podle me vsak nejhezcim usekem. Pri dobrem pocasi je videt krasne do okoli, nam se tento pohled naskytl jen parkrat na kratickou chvili, kdyz se zrovna rozplylunuly mraky a mlha. Stromy jsou krasne obrostle mechem a cela krajina vypada tak nejak pohadkove a tajemne.
















Kolem ctvrte hodiny jsme konecne stanuli na vrcholu hory, tedy resp. v krateru. Singgalang uz dlouho neni aktivni sopka a krater je zatopen krasnym jezerem jmenem Telaga Dewi, ke kteremu se vazou ruzne myty a legendy. V jezere pry bydli princezna a Rika mi rekla, ze kdo se tu vykoupe, bude mit stesti do konce zivota. To jsem si nemohla nechat ujit, byla jsem vsak jedina {mozna i v cele historii jezera}, kdo se vykoupal. Voda je prijemne studena, tzn. pro domorodce uplne ledova. Ostatni se jen umyli a oplachli. Icha si myla vlasy samponem, vyprala zabahnene dziny a v tom okamziku si uvedomila, ze se vlastne nema do ceho prevleci. Drkotala se chvili v tricku a v kalhotkach a zavistive koukala na moje druhe kalhoty. Ano, samozrejme ze jsem ji je pujcila. Stacilo, ze chodila bosa, pac nemela ani nahradni boty. {Po navratu z ni vypadlo, ze potkala Eka v patek dopoledne cestou do skoly a rozhodla se, ze s nami pojede. Na Pasar Baru tedy prijela hned z posledni hodiny}.
Zacali jsme mit trochu strach o Jancu s Ekem, kteri stale neprichazeli, ackoli se uz stmivalo. Poppy s Edem jim tedy vyrazili naproti. Po seste hodine dorazila Jana s Edem. Klobouk dolu, jelikoz se ukazalo, ze Janca sla celou dobu bosa! Klouzave sandaly se neosvedcily jako vhodna obuv. I kdyz nutno podotknout, ze jsme potkali lidi jen v zabkach, nejlepsi obuvi byly kecky. My s Koutakem v nasich pohorach byli spise za exoty, ale bylo nam to fuk - goretex je goretex. O hodinu pozdeji dorazil i zcela vycerpany Eko. Vsichni jsme mu tleskali, ale nemel ani dostatek sil prijmout nase gratulace.
Sli jsme si vsichni lehnout hodne brzy, jelikoz nesel ani udelat ohen, vsechno v sirem okoli bylo uplne mokre. Jen Janca se odmitala smirit s faktem, ze jeji spacak neuschnul a chvili jeste tancila kolem svicky. Pote to i ona vzdala a sla drkotat zubama do stanu. Druhy den rano jsme se probudili do krasneho dne a s ulevou zjistili, ze ani v noci neprselo. Prisly tak v nivec jen nase pracne vykopane struzky kolem stanu {muj napad - diky rodicove za zkusenosti ze Zvule}. Po nudlove snidani jsme spalili vsechny odpadky {vcetne vsech plastu} a vyrazili smer dolu. Cesta dolu byla asi tak stokrat narocnejsi nez cesta nahoru! V podstate jsme se jen klouzali bahnem, pridrzovali se mokrych korenu a vetvi a stridave si oblekali a svlekali plastenky a bundy. Asi v puli cesty me uz zacaly pekelne bolet stehna. S vypetim vsech sil jsem se nejak dokutalela do zakladniho tabora, kde uz na me cekal zazvorovy caj. Dalsi dve hodiny jsme odpocivali, jelikoz jsme opet museli cekat na Janu a Eka. Ti dorazili kolem pul pate v uplne zabahnenych ponozkach a sandalech {zabkach} a Janca priznala, ze tentokrat musel Eko cekat na ni.
Cekal nas jeste dlouhy pochod {10 km} do vesnice na autobus. Asi po 4 km jsem donutila Eda, at stopne jeden nakladak. Vsichni jsme se naskladali na korbu a za tmy dorazili do Koto Baru. Zacalo trochu zmatene shaneni dopravy, presun do jine vesnice, cekani na dalsi minibus a nakonec jsme v osm vecer opravdu odjeli smer Padang. Diky dopravni nehode na silnici a velke zacpe jsme se domu dostali az kolem pulnoci. Po rychle sprse jsem uz jen padla do postele, jelikoz druhy dne jsme sli rano zase normalne do skoly.