snorchlovani na Pulau Weh, Aceh

Z Medanu trva cesta do Banda Acehu kolem dvanacti hodin a jezdi se pres noc. Rano jsme tedy dorazili do pristavu, chytili lod a presunuli se na uzasne plaze na ostrove Rubiah. Bylo nas nakonec sest, tri Nemci, dva Cesi a jeden Indonesan (samozrejme ze rec je o Jackovi), ktery vsechno skvele zarizoval a pomoci kamaradu organizoval. Klobouk dolu!
Na ostruvku jsme bydleli v jednoduchych drevenych bungalovech a uzivali si temer dokonalou samotu narusenou jen par potapeci, co obcas prijeli. Naprosto jsem prestala pocitat cas, par dni jsme se proste jen potapeli (rozumej snorchlovali), houpali se v sitich, jedli "nasi goreng" a palacinky a konzumovali zasoby dovezeneho alkoholu (dosel ponekud rychleji nez jsme si mysleli). Proste dalsi kycovity raj z katalogu. Ale nestezuju si, i kdyz zapady slunce do more uz me tolik nedostavaji.
Co me ale dostavalo stoprocentne byly mistni koralove utesy a koralove rybky. To bylo naprosto uzasne a popsat to jako akvarko vubec nestaci. Koraly roztodivnych tvaru, barev a velikosti, rybky to same. V tom tichu, kdy jste sami pod hladinou, se Vam zataji dech a neverite, ze neco tak krasneho mate na dosah ruky. Doporucuju vsem! :-)
Pak mi Jack jeste "vytetoval" ornament a jesterku na ramena a skvele tim vsechny zmatl. Uklidnuji hned vydesene rodice, jednalo se pouze o henu (prirodni barvivo, ktere vydrzi jen nekolik dni).
Jedna z opustenych plazich

Presunuli jsme se jeste na hlavni ostrov Weh, kde jsme podnikli i par vyletu. S Koutakem uz nas zevling zacal trochu nudit, tak jsme se rozhodli, ze pesky dobudeme nejsevernejsi a zaroven nejzapadnejsi bod Indonesie. Jack mi chtel udelat radost, tak se pripojil. No mohu rici, ze slapat deset kilometru (tam) po asfaltu v totalni slunecni vyhni neni zadny slagr a kdyz na vas v cili jeste malem zautoci tlupa drzych opic, zacnete pochybovat o smysluplnosti vyletu. Ale neklasali jsme na duchu, cestou zpatky jsme na chvili stopli jednu dodavku, vykoupali se na liduprazdne plazi a po navratu domu si doprali za odmenu koblizky a kureci specialitku "O lala". Dalsi den jsme si vsichni pujcili motorky a s mapou v ruce se jali obkrouzit ostrov a shlednout vsechny mistni zajimavosti. No vodopad jsme zdarne prejeli, horke prameny taky, nasli jsme ale doutnajici sirny krater a vykoupali se po dlouhe dobe v sladke jezerni vode.

Pamatnik na nejnej bode Indonesie

Posledni den jsme vstali s vychodem slunce, abychom stihli prvni lod, ktera nas odvezla do hlavniho mesta Acehu, Banda Aceh. Opet jsme se se s Koutakem ukazali jako nejakcnejsi cast nasi skupinky (Jack uz nepredstiral, ze ho zajimaji pamatky) a i pres odporne vedro jsme si cele mesto pekne prosli a nafotili. Nejzajimavejsi pamatkou je asi velka mesita Mesjid Raya, ktera jako jedna z mala budov prezila tsunami z prosince 2004. Bohuzel jsme ale nebyli vpusteni ani dovnitr arealu a museli jako nemuslimove, kteri nevedi jak se slusne obleknout (nemela jsem na hlavne satek), zustat za plotem. V dohledne dobe bude otevreno i muzeum tsunami, my mohli jen obdivovat zajimave architektoticky resenou budovu. Jinak v centru mesta nepoznate, ze tu tsunami kdy byla. To clovek musi blize k mori a trochu za mesto, stale se daji videt lode vyplavene na sous apod.




















Vecer jsme nasedli na nocni autobus do Medanu, tam presedli na spoj do Siantaru a tam si konecne trochu odpocinuli pred dalsi dvacetihodinovou cestou zpet do Padangu. Abychom tolik nesmutnili, ze jedeme zpatky, jeste jsme si upekli prave veprove rizky, ktere se podavaly s varenym a pecenym bramborem a zeleninovym salatem. Neco, o cem si v Padangu, muzete jen nechat zdat.