Solok - cajove plantaze a jezera

Jezero Singkarak

Na vikend jsme si domluvili vylet do Soloka a to predevsim na cajove plantaze. S Honzou obcas v kostu bydlel Al, asi tricetilety typek, co dva dny v tydnu studuje na UNANDu {Andalas University}. Je sympaticky hlavne protto, ze ma auto :-]
Vsichni tri jsme se spise nahodou sesli kolem 12 na internetu a nasledne ve warungu a po 13 hodine dorazili k Alovi do kostu. Ano, Al dorazil pred druhou. Ale zase jsme se dozvedeli, ze Pinto ma prujem a je nemocny...
Autem to do Soloka trva asi dve hodiny. Je to na vychod od Padangu a jede se opet krasnou prirodou. Al nas nalakal na jakousi tradicni slavnost, ze ktere se vyklubala opet tradicni minagkabauska svatba. Stejna vyzdoba, stejne kostymy, uplne stejna nuda! Najedli jsme se, poprali uplne cizim lidem hodne stesti a jeli dal. Al byl trochu zklamany, jelikoz nam chtel ukazat tradicni kostymy ze Soloka, ktere jsou cele cerne a maji specialni pokryvku hlavy. Bohuzel. Cestou jsme potkali asi dalsich deset svateb. Vsechny vypadaji stejne - nuda, nuda, nuda!
Navecer jsme se dostali k jezeru Singkarak. Je vetsi nez Maninjau, ale nejsou zde zadni turiste. Al si postezoval, ze cela oblast by potrebovala vetsi propagaci, aby se zvedl zajem turistu. Dali jsme mu za pravdu a na brehu jezera vypili kafe a caj. Po setmeni jsme dorazili k Alovi domu. Al stale bydli se svymi rodici a se svou babickou, ktere je uctyhodnych 90 let. Al ma dalsich sedm sourozencu, vsichni jsou uz vdani a zenati a Al je tak 15-ti nasobnym stryckem. No sestricko moje draha, snaz se! :-] Povecereli jsme tradicni rendang s ryzi a okusili dalsi tropicke ovoce - mangis. Vyhlasila jsem ho za sve nejoblibenejsi. I kdyz svoje preference dost casto menim...
Al nas stale lakal na vecerni poslech tradicni hudby. Tesili jsme se moc a po kratkem posezeni ve warungu s primym prenosem mistni fotbalove ligy jsme pokracovali za hudbou. Moc jsme netusili co si predstavit, ale kdyz mi Al v aute podal sarong, at se do nej zabalim {mela jsem totiz stale kratasy}, pochopili jsme, ze "koncert" bude v mesite. Jiz pred mesitou jsme vyvolali hotove bozi pozdvizeni. Tri bule v zapadakove! Kazdy nas musel pozdravi, deti si musely sahnout. Presunuli jsme se dovnitr a mysleli jsme, ze se vse uklidni. Ale kdepak! Pokracovalo foceni, potrasani rukama, rozhovory. Z tradicni hudby jsme toho tedy moc nemeli. Asi po hodine uz to Al psychicky nevydrzel a odjeli jsme.
Jeli jsme se jeste podivat na slavne horke prameny a koupaliste. No, jedna se o dva oddelene bazeny, kde je tepla spinava voda a spousta lidi. Zenske se tam myji, perou si kousky obleceni a nas s Jancou to vubec ale vubec nelakalo. Muzsky bazen se lisi jen tim, ze tam navic plavou vajgly. Ackoliv jsme se nekoupali, z cehoz byl Al trochu zaskoceny, zaplatili jsme vstup a parkovne. Cestou domu jsme jeste zajeli na jednu vyhlidku nad mestem. Koutak moc nadseny nebyl a porad opakoval, ze se asi posere. Neposral a statecne to vydrzel az domu. Ale jen tak tak. No obcas nas tu stale trapi a prepadaji rozlicne strevni potize...

Druhy den rano jsme posnidali opet rendang {hovezi} s ryzi a vyjeli konecne za cajem. Obzvlaste Koutak s Jancou se hrozne tesili, ze uvidi plantaze a cajove keriky na vlastni oci a vyhrozovali, ze tam stravime cely den. Nestravili jsme... Asi po hodine jizdy jsme se vysplhali do kopce mezi zaplavu caje. Nadhera! Skoda jen, ze keriky byly cerstve ostrihany a ocividne se zde caj nesbira rucne. Asi hodinu jsme se propletali mezi keri, fotili co se dalo a Koutak si nasbiral svuj vlastni caj, ktery zkusi doma ususit. Uvidime uvidime, co mu z toho vzejde. Primo na plantazich se nachazi i tovarna na zpracovani caje. Bohuzel vsak byla nedele a ostraha nas nechtela pustit dovnitr, protoze se nepracovalo. Prodali nam {tedy spise jen Koutakovi} asi kilo a pul cerneho caje a my pomalu plantaze opustili.















Uprostred cajovych plantazich





Al z nas byl trochu v rozpacich a neustale se ujistoval, zda neco neni problem. My stale jen odpovidali, ze nic problem neni a vse je v naprostem poradku. Jeli jsme se jeste podivat na dve jezera - Di Atas a Di Bawah - v prekladu Horni a Dolni. Z jednoho mista je krasny vyhled na obe dve. Zaplatili jsme opet vstupne {15 tis Rp.!}, dali si cajik a vse si nekolikrat vyfotili.



Pote uz jsme se vydali na cestu k domovu a do Padangu dorazili uz kolem treti hodiny. Al byl totiz nemocny a chtel zase rychle domu. Nechteli jsme tedy prilis otravovat a z puvodniho planu, ze zustaneme do pondeli jsme nakonec upustili.
Nicmene na pondeli jsme uz zrusili skolu a tak jsme se jeli koupat a valet na Air Manis. Ke stesti uz nam chybi jen se naucit surfovat!