Rano jsme se nechali vzbudit hotelovou sluzbou a s mensim zpozdenim dosli na snidani. No legrace to byla - u pulky jidel jsme ani netusili, co by to mohlo byt, natoz jak je konzumovat.
Celou dobu jsem se tesila, jak v letadle pokorim paty level te stupidni Java hry, na ktere jsem se stala zavislou. Jake bylo moje zdeseni, kdyz jsem po nastupu zjistila, ze na sedadlech jiz zadne interaktivni obrazovky nejsou! Poslechla jsem si tedy nekolik hodin klasicke hudby a muzu rict, ze tak dobre jsem se uz dlouho nevyspala. Zdaly se mi uzasne barevne sny a nechtela jsem se probudit ani kdyz prinesli jdilo {a to je co rict}.
V pul druhe mistniho casu jsme konecne pristali v Jakarte! Uleva, ze jsme to fakt dokazali. Pri cekani na pasovou kontrolu jsme se s Jancou vsadily o pivo, jestli nas nekdo prijede vyzvednout nebo ne. Prohrala jsem, prijeli.
V sesti lidech jsme se naskladali do auta a cekalo nas prodirani se neuveritelnou zacpou. Po vice nez hodine koupani se ve vlastnim potu a snaze bavit se trochu anglicky jsme dorazili na hotel. Nastaly mensi zmatky s pokoji, po dvaceti minutach sirokych usmevu a pokyvovani hlavami jsme uslyseli: "You mister, you miss. NO, NO!" a pochopili jsme, ze s Koutakem v jednom pokoji spat nebudeme.
Po kratsim odpocinku jsme se vydali do mesta. Pripojil se k nam jeste Vincent, cernoch z JARu, ktery nam svym vzhledem moc nepomohl splynout s asijskym davem. Prosli jsme velkou trznici, kde na vas vsichni pokrikuji, v davech lidi se propletaji mopedy a mezi tim zebra par malych deti. Prodavaci vam neustale neco nabizeji, vrazeji do rukou letakz {prvni, ktery jsme dostali, byl reklamou na Batu!} a obcas si vas nekdo vyfoti jen proto, ze jste beloch.
S Janou jsme se osmelily a rekly, ze uz je na case ochutnat nejakou mistni specialitu. Koutak prohlasil, ze se nechce posrat hned prvni den a ze to jeste vydrzi. U stanku jsme si tedy cosi objednaly {za velkeho prispeni jednoho pana, ktery umel anglicky}. Zajimaly jsme se, co ze to vlastne jime. Odpovedi nam bylo, ze se jedna o tradicni indonesky pokrm jmenem "Prdel". Zacaly jsme se hrozne smat a na dalsi otazku uz jsme se nezmohly. Vedle nas po celou dobu hrala {rvala} ziva hudba. Clovek ale musel ocenit odhodlanost zpevaka, ktey celou dobu zpival do prazdnych stojicich eskalatoru.
Cestou zpatky uz si jen Honza koupil sandale {na ktere uz druhy den nadaval, ze ho drou} a vratili jsme se uspesne na hotel. Dali jsme si slavnostni pripitek slivovici {viz fotodokumentace} a chteli si zahrat Carcassone. Netusili jsme vsak, ze Vincentovi jsme se tak zalibili, ze nas vecer prisel navstivit, zustal pres dve hodiny a vypil pul lahve slivovice. Vymenili jsme si par veselych historek a nejake drobne randy za koruny a pak jsme Vincenta nekompromisne vyhodili.
2 komentáře:
prosim foto vincenta:-)
to je divný že nemoh bruder spát s váma :-D
Okomentovat