Tomohon, severní Sulawesi

Naší poslední zastávkou na Sulawesi a vlastně poslední zastávkou před návratem domů, byla vesnička Tomohon na severu ostrova. Chtěli jsme si užít ještě poslední sopky a přírodu a Tomohon sliboval oboje. Jak už to tak bývá, celý den bylo v autobuse vedro na padnutí, opět jsme měli pod sebou a vedle sebe pytle s rýží, plačící děti za krkem a řidič se rozhodl, že nám naší poslední indonéskou jízdu nedá zadarmo a řítil se do zatáček závodnickou rychlostí. V Tomohonu se spustil ale při našem příjezdu takový slejvák, že řidič odmítal vystoupit a sundat nám batohy ze střechy autobusu, dokud mu Michal nepůjčil vlastní pláštěnku. Po troše hledání a zjištění, že telefonní čísla v Lonely Planet jsou do kostela a ne do hotelu, se nám už za tmy podařilo zakotvit v dřevěném bungalovu pod sopkou. Jsme už ostřílení smlouvači, takže cena byla za polovinu a snídani jsme s díky odmítli.
Hned jsem se optávali, kudy že vede cesta na vrchol vulkánu Lokon. Majitel kroutil hlavou, že nahoru rozhodně nemůžeme, neboť je hora v poslední době celkem aktivní. Pche, trocha síry a čmoudu, to už známe... Ehm... A vyrazili jsme. Pod sopkou se těží kámen, takže najít správnou cestičku z lomu je takřka bez doptání se nemožné. Konečně nacházíme vyschlé koryto, kudy za dešťů stéká ze svahů voda (anebo se tudy valí láva?) a za krásného počasí stoupáme vzhůru. Michal mi utíká, jelikož já jsem tak nadšená, že stále fotím. Konečně vcházíme na lávové pole, kde buď není nic nebo spálená tráva a ohořelé zbytky stromů. Aha, tady to asi opravdu budu aktivní... Nelekáme se a jdeme si obhlídnout velký kráter a stále doufáme, že se nám podaří vysápat se až na vrchol. Nabízí se nám krásné výhledy do okolí, na jedné straně vidíme Tomohon a další sopky a na druhé už moře a Manado a tolik potápěči oblíbený ostrov Bunaken. Krása, sluníčko svítí, síra začíná být více cítit a my pomalu stoupáme. Nad kráterem nám dojde, že tudy cesta nahoru opravdu nevede, zvedá se před námi vysoká neprostupná tráva a láva se nám neustále drolí pod nohama. Obcházíme syčící kráter a snažíme se najít jinou cestu. Nakonec kvůli již pozdní hodině a především Michalovu rozseklému koleni (láva je fakt ostrá jak břitva), uznáme, že na vrchol se jít nedá a otáčíme to zpátky. Opět míjíme ohořelé zbytky kmenů a obří lávové kameny a představujeme si, jakou sílu musí mít vulkán, když je aktivní. Bez újmy dojdeme v podvečer zpátky domů. O pár hodin později sedáme k internetu a zjišťujeme, že vulkán je sakra aktivní a že před několika měsíci házel kameny několik kilometrů po okolí a místo, kde jsme bydleli muselo být evakuováno. Lokon patří k nejaktivnějším sopkám Indonésie. O tom jsme se přesvědčili na vlastní oči i následující dny, kdy se celá hora zahalila do sopečného oblaku prachu a lidé z blízkého okolí byli opět evakuováni. No měli jsme štěstí a bereme si lehké ponaučení, že příště budeme více dbát rad místních lidí a číst si články o sopkách předem. Ale tak všeho s mírou a trocha dobrodružství je taky třeba...





Na jeden den jsme si tradičně půjčili motorku a v klidu si objeli blízké okolí, kde je toho opravdu hodně k navštívení. Viděli jsme tak dva vodopády, sirné jezero a horké prameny, kde se dá dát koupel. Trochu jsem si představovali, že si zaplaveme v nějakém bazénku nebo přírodním koupališti, ale tyto horké prameny tvoří v podstatě cosi jako bažinu, takže vám noha okamžitě uvízne ve vroucím bahně. Tak jsme si jen vykoupali nožky, čekat na "mandi" s pár nedočkavci s ručníky se nám příliš nechtělo.





Poslední den jsme navštívili místní vyhlášený trh. Čím je tak vyhlášený? Především prodejem netopýrů a psů. Milovníkům těchto zvířat (myslím teď spíš psů) zážitek a fotky nedoporučuju. Ale tak maso jako maso a jiný kraj, holt jiný mrav. Nejvíc na celém tržišti stejně zase smrděly ryby a ty jíme všichni...



Z Tomohonu se nám podaří přesunout se taxíkem za cenu veřejné dopravy do Manada a tady už jen v hotelu u letiště čekáme na ranní let do Makassaru.

Togean islands

Cesta pokračovala dále na sever, popisovat zdlouhavou jízdu autobusem a plavbu trajektem asi už nemá cenu. Kdo nezažil, nepochopí a kdo zažil, tak ví, že cestovat po Indonésii s sebou vždy nese tisíc a jednu úsměvnou historku. Rozhodli jsme se zakotvit na malých ostrůvkách nesoucí název Togean. Prý tropický ráj s nádherným podmořským životem. Zvolili jsme ostrůvek Kadidiri a ubytování v potápěčském centru Black Marlin. Nejluxusnější ubytování za celou dobu našeho cestování, ale tak jsme už na konci, tak proč si pár dní neužít bez švábů, s vlastní koupelnou a čistou postelí.
Ostrůvek je opravdu ráj - bílá písečná pláž, tyrkysově modrá průzračná voda, ticho, klid, žádní prodavači, jen pár dalších turistů a třikrát denně výborné jídlo. A když jsme si půjčili šnorchl a brýle, objevili jsme bohatost tamních korálů, rybek a dalších potvůrek. Jednoznačně jedno z nejlepších šnorchlování za celou dobu! Jeden den jsme jeli loďkou na výlet a měli tak možnost šnorchlovat na jiných místech, procházet se mezi mangrovníky a v neposlední řadě se potápět s medůzami. Jedná se o speciální druh medůz, které nežahají a v jedné zátočině se jich nachází několik stovek. Plavat pak mezi nimi byl neopakovatelný zážitek. Chvíli jsem nechtěla věřit, že nežahají, pak jsem se lekala, jak se mě různě dotýkaly, poté jsem se vyděsila toho neuvěřitelného množství a nakonec se uklidnila a s medůzkami si hrála a zkoumala je.



Původní záměr zůstat na ostrově celý týden a udělat si kurz potápění vzal nakonec za své. Nějak nám to u Black Marlina úplně nesedlo a po pár dnech jsme stejně zjistili, že nás to táhne více na pevninu a do hor k sopkám. Tak jako válet se celý den na pláži pod palmou, kochat se korálovýma rybkama a pojídat k tomu tropické ovoce... koho by to bavilo věčně, že? Odjeli jsem po čtyřech dnech v ráji směr Gorontalo.

Jezero Poso, Sulawesi

Další zastávkou na Sulawesi bylo jezero Poso, konkrétně pak vesnička Pendolo na jižním cípu jezera. Samotná cesta z Rantepaa byla opět dlouhá a náročná, ale naštěstí jsme neprozvraceli několik hodin jako jedna Francouzka. Ubytování jsme hledali už po tmě a vzhledem k výpadku elektřiny v celé vesnici, to bylo docela dobrodružství. Se šťastným koncem. Krásný bungalow na břehu jezera s pláží z bílého písku a kamení, nikde nikdo, jen pár místních rybářů občas proplulo na dřevěné loďce. A blankytně modrá voda jezera kam až oko dohlédne. Trochu nám to připomnělo naší milovanou Tobu.
Ve vesničce v podstatě nic moc není a to samé nic je i v přilehlém okolí. Ideální místo k odpočinku, kde vás nemrzí, že něco prošvihnete. Krásné počasí nám přálo a tak jsme koupání střídali s poleháváním v hamace, popíjením Bacardi s melounem a krátkými procházkami na jídlo. V sobotu se ve vesnici koná trh a tak jsme si zašli koupit čerstvé jezerní ryby a nějakou zeleninu. Michal ryby ukázkově vykuchal, já mezitím připravila zeleninový salát - taková dělba práce se mi moc líbí... Celé odpoledne jsme pak grilovali přímo na pláži, obhíhali se koupat a dopili Bacardi (tentokrát s colou). Večer se zatáhlo a přišla průtrž mračen. Nenechali jsme se odradit a gril s poslední rybou přesunuli pod chajdu. Báječný den plný šťavnatých ryb, ne těch po indonésku vysušených! A bez rejže...



Po třech dnech jsme se přesunuli k severnímu cípu jezera do Tenteny. Půjčili jsme si motorku a jeli prozkoumat nedaleký vodopád. Vzhledem k tomu, že byl všední den a dopoledne, tak u jinak velmi oblíbeného vodopádu nebyla žádná místní děcka nebo křičící omladina. A vodopád samotný - prostě nádhera. Voda se valí přes obrovské balvany v několika kaskádách a tvoří tak přírodní bazénky a brouzdaliště jako stvořené ke koupání a báječné masáži zad. Vydrželi jsme si užívat několik hodin...


Jako gurmánkský zážitek se kolem celého jezera podávají netopýři. Neochutnali jsme, zůstali jsme jen u tropického ovoce a zamilovali se do rambutanu a duku, konzumace v posledních dnech probíhá po kilech.
Jezero Poso je ideální zastávkou na středních Sulawesi. Před několika lety probíhaly v oblasti poměrně velké nepokoje mezi křesťany a muslimy, situace je nyní ale stabilizovaná a lidé, se kterými jsme se potkali, velmi přátelští a pohostinní. Nechť to tak zůstane i nadále.

Dvoudenní trek v Tana Toraja

Všichni známí mluvili nadšeně o trekování v Tana Toraja. Nedalo nám to, s gracií nám vlastní jsme odmítli všechny průvodce a vydali se na sever do hor. Ráno jsme asi dvě hodiny čekali na autobus do vesničky Sapan, aby nás v závěru odvezlo auto kamsi do hor a u nově vznikající betonové silnice bezelstně oznámilo, že dál se nejede. Nikdo z asi dvaceti přihlížejících nám nebyl schopen říct, kde se nacházíme a vzdálenost Sapanu se pohybovala od pěti hodin do dvaceti minut. Nicméně příroda a výhledy byly nádherné a tak jsme obešli zabetonovaný bambus a rozhodli se jít na vlastní pěst a informace zjišťovat průběžně cestou. Do Sapanu jsme nakonec dorazili asi za hodinu a půl. Poučení - ptát se Indonésanů na vzdálenosti ať už v hodinách nebo kilometrech opravdu ale opravdu nemá cenu. Poobědvali jsme nudle s rýží u jedné moc milé paní doma a pokračovali do vesničky Pulu-Pulu, kde jsme chtěli přenocovat. Zabloudit se moc nedá, cesta je i pro motorky a tak se občas jen u nějaké odbočky stačí zeptat na směr. Do vesničky jsme dorazili před pátou odpolední a hned první lidé nám nabídli kávu a mezitím, co jsme v kuchyni popíjeli a usmívali se asi na deset dětí, nám připravili pokoj na přespání. Dostali jsme i večeři a velmi brzo si šli všichni lehnout. Taková celkem nemluvná rodinka, co se nezblázní z toho, že u ní přespávají dva bule.


Výšlap pokračoval směr vesnice Barupu. Trochu jsme se ztratili, ale vzhledem k tomu, že se vás v Indonésii všichni stále ptají, kam jdete, jsme se zase rychle vrátili na správnou cestu. Původně se mělo jít cestičkou v džungli, nicméně za posledních pár měsíců vyrostla v džungli nová velká "silnice" - rozuměj široká rozblácená cesta, která ještě není asi dostavěná. Auta ani motorky tady vůbec nejezdily, potkali jsme jen pár místních pěší. Do Barupu jsme přišli asi v jednu odpoledne a mysleli si, že bezproblémů seženeme auto, které nás odveze zpět do Rantepao. Prošli jsme vesnicí a nikde nic. Motorka se nám vzhledem k ceně brát nechtěla a tak jsme pokračovali po cestě dál s tím, že něco určitě pojede. Ano, jelo auto, to nám ale oznámilo, že jede jen do vedlejší vesnice a do Rantepaa se jede až další den. Trochu nevěřícně jsme kroutili hlavami, ale po pár hodinách pochodu jsme řidiči museli dát za pravdu. Nakonec nás kus cesty svezli tři kluci na motorkách a navázali jsme příjemným stopem menšího náklaďáčku až domů. Oboje zadarmo! A pak že se nedá v Indonésii stopovat...

SULAWESI - Tana Toraja

Cesta na další indonéský ostrov byla opět dlouhá a náročná. Kvůli vízům jsme museli letět přes Kuala Lumpur, kde jsme se moc neohřáli a během několika hodin Malajsii zase opustili. Před tím nás ale čekalo pět hodin v autě do Medanu, trocha spánku v hotelu (původní plán přespat před letištěm vzal díky průtrži mračen za své), ranní let Medan - KL, přestup a čekání na odpolední let KL - Makkassar a rovnou přesun z hlavního města Sulawesi nočním autobusem do Tana Toraja. V Rantepao jsme už v sedm ráno měli za prdelí i prvního průvodce, který nás ze všech sil přesvědčoval, jaké máme ohromné štěstí, že právě dnes a jen dnes se koná pohřební slavnost. Právě kvůli pohřebním rituálům se do oblasti nejvíce jezdí. Chvíli jsme byli na vážkách, ale vzhledem k totální nevyspalosti a únavě jsme nakonec odmítli. A najednou se slavnost konala vlastně až další den a blablabla, příliš důvěryhodnosti to dotyčnému nepřidalo a raději jsme dali na tip od Kačky a zavolali průvodci Martinovi. Večer jsme si vše v klidu domluvili a jako buržousti si pronajali i auto.
Další den ráno jsme tedy vyrazili na pohřební slavnost, která se konala ve vesnici asi dvacet kilometrů vzdálené. Zastavili jsme se cestou ještě v tradiční vesničce Palawa, kde stojí původní torajské dřevěné domy s tipyckou prohnutou střechou z bambusu. V jedné vesnici bydlí vždy jen jedna rodina a každý dům má před sebou svojí sýpku na rýži. Domy jsou pestře zdobené vyřezávanými ornamenty, malbami a především pak bůvolími rohy. Čím více rohů, tím je rodina bohatší. Význam bůvolů je v torajské kultuře značný a rodiny za ně utrácí všechny naspořené peníze, nejvíce právě během pohřbů.

Pohřby samotné jsou unikátní a je to hlavní turistické lákadlo této oblasti. Torajané velmi uctívají svoje předky a to až tak, že zemřelého mají doma běžně několik měsíců než proběhne pohřeb. Důvod je vcelku pragmatický - rodina musí našetřit potřebný obnos na megalomanskou slavnost a také počkat, až se budou moci sjet všichni příbuzní z celé Indonésie. Nebožtík je tedy nabalzámován a přebývá s rodinou v tradičním dřevěném domku, kde má vlastní místnost. Když už se podaří nastřádat dostatek peněz na všechny buvoly a prasata a sjedou se všichni příbuzní, pozvou se ještě sousedé, přátelé, známí a významné osobnosti z okolí a slavnost může začít. My se zúčastnili části, kdy rodina přijímá všechny hosty a s nimi i dary. Ano, dary jsou míněna prasata a bůvoli. Kromě tradičních kostýmů a obřího počtu zvěře, to Michal celkem trefně nazval "kýbl nudy" a "honění si trika, kdo má víc prachů". Každá část příbuzenstva je pozvána na čaj a během toho se nanosí doprostřed vesnice všechna prasata a přivedou se všichni buvoli, které ta část příbuzenstva donesla jako dar. A pak se předčítá, kdo dal jaké prase a jakého buvola a pro jistotu se to na ně ještě nasprejuje, aby bylo jasno, že bába Kropáčková dala prasata čtyři, kdeždo Máňa jen jedno. I my jsme poobědvali kus prasete a pomalu slavnost, která čítala cca 400-500 lidí, opustili. Ani mě nemrzelo, že jsem neviděla na vlastní oči popravu buvola.


Autem jsme se vypravili ještě za starými hroby, které jsou vydlabány v obřích kamenech a okoukli několik megalitů. Postavit megalit si může dovolit jen bohatá rodina, jelikož za každý postavený kámen je potřeba porazit při pohřbu nejmíň 25 buvolů. Na závěr jsme zajeli do další tradiční vesnice a podívali se na závěsné hroby ve skalách. Rakve s ostatky jsou zavěšeny různě vysoko (prý kvůli zvěři), několik starých rakví ale spadlo a kosti s lebkami se tak vysypaly. Nikomu to nevadí a turisti se s lebkami celkem rádi fotí, tak co... S Martinem jsme ještě podiskutovali na téma našeho ateismu a o pekle a ráji a s přicházejícím deštěm se vrátili domů.


Druhý den jsme podnikli pěší výlet do okolí a mimo jiné vylezli na vyhlídku nad Rantepao. Mohu jen doporučit, krásný výhled na celé město, rýžová pole a okolní hory. Za zmínku stojí i dopolední návštěva dobytčího trhu, kde se obchoduje především, jaké to překvapení, s buvoli a prasaty. A to ve velkém. Kvičící prasata ležící po zemi přivázána na bambusové konstrukci, buvoli na provazech kálící všude kolem, křičící obchodníci a jeden neodbytný Indonésan, který si chtěl procvičovat angličtinu. Prostě zážitek.

Na motorce jsme také prozkoumali jih Toraji. S mapkou nakreslenou v ruce bez měřítka to bylo větší dobrodružství, ale většinu atrakcí jsme našli. Viděli jsme další hroby ve skalách spolu s dřevěnými soškami Tau-tau, dětské hroby ve stromě a jeskynní komplex plný kostí a lebek. Zajímavé. I samotná projížďka krajinou stála za to, já vím, že stopadesáté rýžové políčko je pořád jen rýžové políčko, ale stejně vám to občas vyrazí dech. Až jedovatě zelená barva, pasoucí se vodní buvol, mávající děti a v pozadí se tyčící hory. Nádhera.

Celá oblast Tana Toraji je moc zajímavá, ať už kvůli zmiňovaných pohřbům, krásným dřevěným domům a nepochybně pak za výlet stojí samotná příroda a malé vesničky uprostřed hor. No a jestli se chcete vyfotit s lebkou a skříženými hnáty, máte neopakovatelnou příležitost.

Oslavy a odpočinek u jezera Toba

Na Tobě proběhlo bouřlivé přivítání s Jackem, Edem, Alčou a Palem (ti dva Češi z Laosu, co tak rádi popíjí laolao:-) ), Shafarinem, který přijel s dalším Čechem Josefem a rodinkou Pudžů, u kterých jsme celý měsíc bydleli (Linda´s ubytování). Češi předvedli, že dokážou pít pivo i v cizině, Jack přinesl několik lahví Jacka Danielse, Johnyho Walkera atd a my přispěli na stůl litrem džinu z duty free z Kuala Lumpur. Povedený přivítací večírek.
Další den už bylo 24. prosince. Alča s Palem dodrželi svojí letitou tradici a navařili kotel guláše. No tedy takové indonéské verze guláše, ale i tak moc dobré k štědrovečerní večeři. Pak proběhlo mnoho skype rozhovorů se všemi českými přibuznými a přesun do Solu baru. Na vysvětlenou - Solu bar je Jackův a Edův katamarán na střeše v Linda´s, ve kterém se dá příjemně sedět, pozorovat hvězdy a ohňostroj a popíjet. Vánoční idylka jak má být.


Krásně jsme se prozevlili do Silvestra, kdy nás už bohužel opustila Alča, Palo i Josef a tak už zase více zněla angličtina než čeština. Poslení den v roce jsme se zase chtěli s jídlem vytáhnout my a tak jsme ráno zajeli do Parapatu na trh a celé odpoledne pak připravovali zeleninovo-masové špízy. Pro Bataky, milovníky prasat, pochopitelně s notnou dávkou vepřového. I tak Jack a papa Pudža občas prskali, že je tam moc zeleniny a jako nášup si dali kotel rejže a vepřové steaky. Solu bar opět posloužil jako ideální místo pro party a sledování ohňostroje, já si zapálila tradičně prskavky a všichni jsme si o půlnoci popřáli vše nej do nového roku.

A pak už dny ubíhaly tak nějak samy. Střídali jsme výlety a nicnedělání. Michal začal hrát Skyrim, já přečetla pentalogii Sága o Zaklínačovi. Občas jsme hráli ping-pong a já se začala učit šachy. První výlet jsme podnikli k nedalekému vodopádu, poté jsme došli do vesniček Tomok a Ambarita a několikrát obešli Tuktuk. Půjčili jsme si i motorku a zajeli se podívat do hor, kde si Shafarin koupil baráček a pokračovali jsme pak napříč ostrova a přes Pangururan se vrátili domů.
Největší výlet jsme pak uskutečnili pár dní před odjezdem, kdy jsme se zajeli na motorce podívat na nevyšší vodopád Indonésie - Sipiso-piso. Cesta je to dlouhá a náročná, nepřálo nám ani počasí, takže jsme několikrát zmokli, ale vodopád stojí za to. Na místě je několik vyhlídek a dá se dojít po schodech až dolů, kde se voda tříští o kameny a pokračuje do jezera. Od Sipiso-piso jsme pokračovali přes náhorní plošinu Karo zpátky na ostrov Samosir. V Pangururanu nám to nedalo a užili jsme si večerní koupání v horkých pramenech při začínající bouřce. Dokonce jsme měli svůj vlastní bule bazének. Cesta na motorce ve tmě a bouřce už tak romantická nebyla, ale Michal je zkušený řidič, takže jsme dojeli sice zmrzlí ale celí.





Na závěr našeho pobytu jsme ještě s Jackem zajeli do Garden of Eden k vodopádu. Škoda jen, že jsme neměli víc času a nepodnikli tady výlet do džungle s přespáním. Vodopád má několik stupňů a průzračná voda je ideální ke koupání.
Poslední den se nám jen těžce loučilo, obzvláště Michalovi, který vážně uvažoval o tom, že se vykašle na všechny letenky a celé Sulawesi a zůstane už jen na Tobě. No málem mu taky ujela loď do Parapatu! Nicméně všem jsme zamávali a pevně věříme, že to nebylo naposledy, kdy jsme se kochali krásami největšího sopečného jezera.

Cesta na Tobu

Jezero Toba na Severní Sumatře jsme si oba dva oblíbili natolik, že jsme se rozhodli zde strávit Vánoce, Silvestra a v podstatě celý jeden měsíc. Michal ho objevil při svém samostatném cestování v květnu a červnu, já už před třemi roky a na návrat jsem se moc těšila.
Jak známo, cesta z Padangu na Tobu je dlouhá a často plná překvapení. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli jet kolem štědrého dne, lístky na autobus byly beznadějně vyprodány. Připlatili jsme si tedy za travel, auto pro sedm lidí s řidičem, které vás vyzvedne a odveze, kam si řeknete. Nahlásili jsme místo vyzvednutí ve warungu u Darise ve 13:00. Tušili jsme, že auto nepřijede na minutu přesně, ale že přijede o dvě hodiny později, to nás taky nenapadlo. Ale tak naštěstí ve warungu bylo příjemně, potkali jsme se s Jančou, Donou a Delphim z university a pochutnali si na skvělém jídle. Asi po deseti zmatených telefonátech od řidiče jsme konečně nasedli a jali se kroužit Padangem a vyzvedávat další lidi. Zhruba po půl hodině jsme dokroužili do kanceláře, kde jsme zaplatili lístek a další půl hodinu řešili řidiči, jak naskládat do dvou aut o několik lidí navíc. Dopadlo to klasicky indonésky, cestu do Bukittingi (i s dvouhodinovou zácpou) jsme absolvovali na třech sedačkách ve čtyřech. V Bukittingi sice pán přestoupil do jiného auta, ale zase přebývala jakási holčina. To už jsem se ale ohradila, přeci jen jet dalších cca 15 hodin jako sardinky nás už moc nelákalo. Nehledě na to, že zbytek osazenstva si nakoupil různé kerupuky (něco jako brambůrky) po krabicích a pak se v už tak naplněném autě divili, že je nemají kam dát.
Noční přejezd po transsumaterské "dálnici" proběhl v pohodě, když nepočítám, že dvě auta, která jela s námi, dvakrát píchla. V brzkých ranních hodinách nám řidič oznámil, že před námi je možná zácpa a že by bylo lepší objet to. Každý mu připlatil 10tis Rupií na benzín a vydali jsme se po klikatých prašných horských silničkách. A píchli jsme i my... Cesta neznala konce. Když už jsme se přiblížili k cíli, tak jsme pochopitelně ještě zastavili v Balige na oběd. Kolem druhé odpolední se konečně objevil Parapat a my s úlevou jsme vydechli. Řidiče jsme museli třikrát opravit, než nás vysadil ve správném přístavu, pak už jsme jen zamávali těm, co pokračovali do Medanu a šli čekat na loď. Měli jsme smůlu i tady, čekali jsme skoro dvě hodiny.
Celá cesta z Padangu do Parapatu má autem trvat zhruba 15 hodin, přejezd jezera na Tuktuk asi půl hodiny. I se vším nesmyslným čekáním, vyměňováním kol, jezením a kdoví čím ještě jsme byli na cestě krásných 26 hodin. Indonéské cestování mě nepřestane nikdy překvapovat a bavit.